Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V časopisu Slovo a slovesnost II, 1936, 21 n. píše František Trávníček v článku »Maloměsto a malé město« o složených slovech typu maloměsto, malorolník a pod. Ukazuje, že takové složeniny nevznikají vždycky mechanickým napodobením němčiny, nýbrž že k nim často vede tlak jazykového systému. Ze stejnorodě rozvitých přívlastků, jako je starý český (na př. jazyk), nový český atd., vznikají složená přídavná jména staročeský, novočeský a pod. Podle vzoru český — Čech — čeština a pod. se pak k těmto složeným příd. jménům tlakem mluvnického systému tvoří i jména podstatná, na př. k příd. jménu staročeský vznikají substantivní útvary Staročech a staročeština, k příd. jménu novočeský pak Novočech, novočeština. Slova takto utvořená se odlišují i významově od spojení příd. jméno + podst. jméno, na př. Staročech je něco jiného než starý Čech, Mladočech než mladý Čech atd. Podobně se z výrazů nový věk, starý věk, Bílá Rus a pod. vyvíjejí nová příd. jména novověký, starověký, běloruský atd. a z téže snahy o úplnou kategorii mluvnickou se k nim přitvářejí dále jména novověk, starověk, Bělorus atd. s významem už jiným, než mají výrazy nový věk, starý věk a pod. Tak je tomu i u jmen j. velkoobchod, maloměsto, malorolník, malozemědělec, malodráhy, malolesy, a proto u nich nelze mluviti o chybném tvoření. Autor k tomuto svému výkladu poznamenává, že jím nechce říci, »že by jazykový teoretik měl schvalovati každou kmenoslovnou novotu, neboť je jisto, že jako každé jiné jazykové [183]tvoření má i kmenoslovné dobu svého bujení, kdy prostým napodobením vznikají složeniny proti duchu jazyka i bez nutkavé potřeby rozlišovací, na př. Lesobanka, Masobanka místo Lesní banka, Masná banka«. Zdá se nám však, že i přes toto omezení chová výklad Trávníčkův v sobě nebezpečí, že se podle něho budou do oněch kategorií hlásit též slova, která nevznikla organicky cestou v tomto článku naznačenou, nýbrž docela neznaleckým napodobením vzorů cizích (toho rázu je zcela nepochybně na př. slovo malodráha; jistě by ho v češtině nebylo, kdyby Němci pouliční dráhu a pod. nejmenovali »Kleinbahn«), a u nichž »nutkavá potřeba rozlišovací« může být při nejmenším velmi sporná. Toto nebezpečí T. ještě zvětšuje zásadou, že i »prosté napodobení je tvořivý princip jazykový, ke kterému nelze nehleděti«, a neomezuje ji ani požadavkem účelnosti nebo potřebnosti. A konečně těžko lze v plném rozsahu přijmouti větu, že »jazykovému teoretikovi nezbývá než trpělivě vyčkati rozhodnutí nejvyššího rozhodčího, usu,« t. j. která nová slova usus sám přijme a která zamítne. Vždyť většina takových složených slov, která T. v svém článku uvádí, vzniká v odborném názvosloví, a tu by nebylo dobře vylučovati jazykového teoretika z aktivní součinnosti. Takové výroky nepokládáme za prospěšné právě v dnešní době, kdy se konečně podařilo prolomiti lhostejnost k jazyku také ve vrstvách odborných, vědeckých i praktických, takže pracovníci z nejrozličnějších oborů sami ze svého popudu zvou jazykové theoretiky k spolupráci o jazykové stránce svých děl a své odborné terminologie. Je dále třeba přesně odlišovati od sebe výklad jazykového jevu, t. j. vysvětlení jeho původu, příčin atd., a jeho hodnocení po stránce normativní. Poznáme-li na př., že slovo maloměsto vzniklo působením tlaku jazykového systému, jak o tom vykládá T., není tím ještě rozřešena otázka, je-li to slovo správné čili nic, stejně jako nesprávnost slov Lesobanka, Masobanka a pod. nemůže dokázati pouhý výklad, že vznikla prostým napodobením. Zde musí přistoupiti ještě kriteria jiná. Z nich T. sám uvádí především »nutkavou potřebu rozlišovací«, ale jsou i jiné vyjadřovací potřeby, které s sebou nese pokrok v lidském podnikání. Zpravidla nelze správnost takových nových výrazů řešit sumárně, nýbrž v každém případě uvažovati o jeho zvláštních podmínkách a podle toho o něm rozhodovati. Při tom má ovšem plnou platnost Trávníčkova zásada, aby se hledělo k vývojovým tendencím, které se v současném jazyce projevují.

V témž časopise na str. 25 a dal. pojednává Bohumil Ryba o kvantitě latinských slov v české výslovnosti. Na latinských samohláskách v slabikách otevřených ukazuje, že mnohé odchylky dnešní naší výslovnosti od způsobu původního mají původ ve vývoji latinského usu za středověku, na př. pól, stát, dóm, trůn a j., jiné že vznikly podle německé výslovnosti ještě v době, kdy pražská universita nebyla rozdělena, na př. sínus, mínus, fókus, jak vyslovují matematikové a jejich žáci, dósis, sérum, túba ve výslovnosti lékárníků, atd. Analogií asi vznikla výslovnost junior (podle senior), unikum (podle unikát) a pod. Svůj výklad doprovází autor hojnými [184]příklady řaděnými jednak podle kvantity a počtu slabik, jednak podle toho, jsou-li to jazykové citáty či slova přizpůsobená usu domácímu. Na konec autor připomíná známou věc, že kolísání ve výslovnosti délek v latinských slovech podporuje leckdy i sám český pravopisný usus.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 7, s. 182-184

Předchozí Jiří Haller: Karel Jaromír Erben

Následující Chtěj nechtěj