Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

Václav Polák, —i—, r.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V březnovém čísle Časopisu pro moderní filologii (XXII, č. 2, str. 132—142) pokračuje Jos. Janko v své studii, na niž jsme zde už upozornili v č. 1, a všímá si typů f-ových (caf-, čaf-) bez infixu, lišících se od typů b-ových »závěrečnou souhláskou, která proti zvukově příbuznějšímu, protože rovněž silnému a nehlasnému, ale plně závěrovému p děje jinak totožné nebo aspoň obdobné svým třeným zvukem jaksi maluje a tím do jisté míry zvolňuje a někdy vyjadřuje i opětování jich« (l. c. str. 132). Zeměpisné rozšíření tohoto typu je omezeno toliko na horní němčinu, českoslovenštinu, slovinštinu, italštinu, snad i rumunštinu a novou perštinu z jazyků indoevropských a na maďarštinu z jazyků neindoevropských. Typus caf-, čaf- značí opět 1. náraz vody, pohyb v ní; tryskání; 2. prostou chůzi, kolébání se, meškání a couvání; 3. rázný a náhlý pohyb, uchopení, hrot; 4. všeliké roztřepení. Českoslovenština tentokráte poskytuje v prvých třech skupinách celkem málo dokladů. Patří sem patrně slov. zacafrať »blátem (sobě šaty n. obuv) zamazati, zapatlati« (s nímž Gombócz srovnává maď. cáfrál, becáfrál »indem er [seinen Schuh] mit Kot beschmutzt«) vedle slova cáfrnať »těžce choditi«, formálně velmi blízkého vých.-moravskému cabŕnať »(se vztahem k vodě) rozlévat vodu«, jímž se zabýval Janko v ČMF. XIX, str. 22. Představa rázného a náhlého pohybu, uchopení se skrývá patrně do jisté míry v středolat. a ital. zaffo »biřic«, s nímž spojuje Janko také valašské cafúr ve významu »žalář«. Na vliv němčiny nutno pomýšleti při č. caflik »cíp« (něm. demin. Zapfel-Zäpfel »čípek«) a při mor. (podluž.) slovese caflikovať koho, caflikovať se s kým »vaditi se s kým« (srov. bav. zapfen, -eln »škádliti«).

Teprve představa všelikého roztřepení jak v původním významu, tak i ve významech přenesených má své zástupce v češtině.

Patří sem totiž mor. cafor a cafór, s infixem č. camfour, čsl. camforec, demin. caforek a cafórek i naše cafourek »utržený kus sukně, cancor, přívěsek, třapec«. Vlivem slova fafrnoch »přikryvadlo přílbice a štítu v erbu« vzniká mor. cafrnoch, cafrnatý »roztřapený, rozdrachaný«, mor. (olom.) cafrňochy »krajky, pentle a p., které navěsíme na někoho«, cafrnoch a camfrnoch. Ovšem camfrňoch, -a m. má také význam přenesený: »střapaté, t. j. rozcuchané, špinavé děvče«, podobně jako mor. cafor při jistém druhu jablek a počátecké camfour »kořenný ocásek (u řepy)«. Drobné předměty jako třapeček visící značí mor. (Jevíčko) cafór, -ek »dítě za matkou stále chodící«, č. camfora, -ka, canfrnoch, camfrnoch »dítě, které všude překáží«, a p. vedle č. camfourek »malý pstruh« (Kott, Přisp. 3, 30a), camfour, -ek »pyj« a p. Do této skupiny patří staročeské jméno kacířů Cafúři. Janko tu ustupuje od svého výkladu, podaného ve Sb. fil. VII (1922), [117]str. 63 n. a sbližuje toto slovo se slovinským cafûra »nepořádná ženská«, valaš. cafúr, stč. *cafúr, -ek »cafour, cafourek«. Nerozhoduje se však, zda »slovo cafúr značilo obecně toho, kdo se odtrhl od církve pravé, tedy totéž, co lat. haereticus nebo naše kacíř, … či… znamenalo-li přívržence sekty, která si učení o prostotě a chudobě evangelické vykládala na rozdíl od sekty Kasalických tak, že je třeba choditi v šatech rozedraných a nečistých, tedy asi tak, jak to o ženách vypovídá slovinský útvar cafûra« (l. c. str. 142). Podle toho os. jméno Cafúr, Cafaur, Cafúrek, Cafourek nejčastěji značí to, co č. Pikhart, Pithart, Pihert, ačkoliv dobříšské Čafour(ek), snad i Cafera, Cafal a Cafrnoch může označovati i »trhana« nebo »nedbalého, nečistého člověka«. Cafourek však může míti ještě i podobný význam jako něm. Zum(p)fe, č. Cumpfe, ukazující k odstínu »pyj«.

V. Polák

O naší řeči v cizině napsal ke dni českého zahraničí pozoruhodnou stať v Národních listech (8. III.) dr. Josef Bukáček, dlouholetý lektor češtiny na obchodní škole v Terstu. Upozorňuje, jak špatně propagujeme ve světě svou mateřštinu, bavíme-li cizince nestvůrnými hříčkami, jako je pověstné »strč prst skrz krk«. Nedivme se pak, ujímá-li se o našem jazyce předsudek, že je to »una lingua brutta«. Větším právem bychom mohli poukazovati na libozvučnost věty: »Černé oči, proč pláčete?« nebo slov jako sněžný, něžný, vločka, vánek, háj a p. Češtině nevadí souhláska ř ani skupiny sykavek — podobné domnělé kazy se stanoviska absolutní hudby daly by se vytýkati i jazykům jiným (na př. franštině její nosovky); škodí jí však, že se u nás již po několik generací nevěnuje náležitá péče jazykové kultuře po stránce fonetické a formální. Pisatel odmítá předsudek, který pomáháme utvrzovati nejvíce sami, že se cizinci nenaučí našemu jazyku. Nesmějí se ovšem domnívati, že jazyk t. zv. »malého« národa vyžaduje méně času nežli studium jazyka národů velikých. Naše sloveso na př. je lehčí nežli sloveso románské nebo německé. Vadí nám, že nemáme vhodných učebnic pro cizince, zvláště pro cizince jiného jazyka než německého. Nová učebnice, jak slibuje dr. J. B., bude napsána podle nashromážděných četných zkušeností. Těšíme se na ni.

—i—

Musíme psát i a y? táže se v Českém slově (25. II.) »starý učitel« V. Š. Rozlišování měkkého i a tvrdého y činí prý náš nesnadný pravopis zbytečně ještě obtížnějším. V slyšené řeči rozdílu takového není, nač prý jej tedy zachovávati v řeči psané? S hořkostí vzpomíná pan V. Š. na všecko to trápení, jež mu za čtyřicetiletého působení na obecné a měšťanské škole způsobilo to nešťastné i, y; zabírá prý tři čtvrtiny času věnovaného jazykovému vyučování. — Na takové stížnosti odpověděl podle pravdy již prof. Zubatý v NŘ. III (str. 289—293); o tom, jak náš nynější pravopis souvisí s celou vnitřní stavbou českého jazyka, pojednal důkladnou statí Jos. Vachek v Listech filologických 60, 1933 (str. 287—319). Zavedením jednotného i se vyučování našemu jazyku nezjednoduší, jak si představuje pisatel v Českém slově; vznikly by při něm obtíže jiné, na př. nežádoucí rozmnožení měkčících znamének (ňížiťi, dobroďiňí), rozpačité [118]psaní osobních jmen a přejatých cizích slov (Šťastní, Sladkí, piramidi) a p. Dvojice i, y je však organickou částí celé naší soustavy pravopisné, a zde je hlavní důvod pro zachování y. Odklidíme-li je jen z toho důvodu, že rozlišování i a y není v řeči slyšené, nemohli bychom rozumně odmítati ani psaní mnoství (m. množství), Žiškof (m. Žižkov), schromážděňí (m. shromáždění) atd. Naše pravopisná soustava, jako je tomu u většiny jiných jazyků s dávnou kulturní tradicí, nepřetíná souvislost s vnitřní strukturou jazyka a tím umožňuje i nefilologovi, zvláště pak i našemu drobnému žáku, aby bez velikých obtíží dospěl k hlubšímu poznání své mateřštiny. Při tom ovšem záleží na správném a hlavně s láskou konaném vyučování tomuto pravopisu.

—i—

Jistebnický, jistebský. Ke zprávě takto nadepsané (XX, 70 n.) poslal básník Petr Bezruč redaktoru Naší řeči dlouhý dopis, plný bystrých a poučných poznámek o dnešní spisovné češtině a o jejím poměru k jazyku lidovému. Svým rozhledem po jazyce a hlavně svou věrnou láskou k čistému, poctivě čistému jazyku je Petr Bezruč zjev opravdu podivuhodný; rádi bychom jeho dopis otiskli celý, ale netroufáme si tak učiniti bez výslovného svolení básníkova. Proto z něho vyjímáme jen věci, kterými Bezruč opravuje některé omyly polemiky i naší zprávy. »Friseury a fasádníky« nemyslí básník filology, nýbrž žurnalisty a spisovatele, »kteří zavádějí všemožné nešvary do jazyka čistého«. Genitiv od jména osady Kečeř nezní Kčeře, jak bylo vytištěno v Lid. novinách (básník tam v svém článku napočítal 23 hrubých tiskových chyb) a podle nich též v NŘ., nýbrž Kečře; to je také tvar podle jerového pravidla jediné možný. Výraz »obludy, hnusné výmysly novodobých usměrňovatelů řeči lidové« v Trávníčkově odpovědi nejsou slova Bezručova, neboť básník sám jich nikde neužil. Slova hnus vůbec neužívá, protože uráží jeho jazykový cit. Mluvil jen o »usměrňovatelích«, t. j. modernistech. A konečně se básník brání výtce, že by mluvil proti jazyku spisovnému. »Hájím forem čistých a starobylých, které žily v řeči, než je začali opravovati moderní žurnalisté, spisovatelé etc.«, praví v svém dopisu. Těmito opravnými poznámkami doplňujeme tedy svou zprávu z předešlého čísla.

r.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 4-5, s. 116-118

Předchozí Karel Erban: Bezručův verš

Následující Cyklus přednášek o jazykové kultuře slovanských národů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1