Proč užíváme cizích slov

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

Otázka cizích slov v našem jazyce byla už od dob Husových řešena většinou negativně: cizí slova se zatracovala pro svou nečeskost a cizí původ a doporučovalo se nahrazovat je slovy domácími. Byly to většinou projevy ušlechtilého jazykového vlastenectví, které, i když bloudilo nebo přepínalo, neztrácelo nic z ušlechtilých pohnutek, kterými bylo provázeno. Moderní jazykověda, která někdy zase až příliš blahovolně a ochotně ve jménu jazykové vytříbenosti a slohového rozlišování cizí slova do jazyka přijímá, neměla by zapomínat, že k funkci jazyka náleží i schopnost vyjadřovat co možná vlastními prostředky vše, co se v životě od jazyka žádá. Jestliže vlastní národní spisovný jazyk pokládáme za nejhlavnější znak samostatného národa, máme se také snažit, abychom v českém jazyce zachovali vše, co jej jako český jazyk zvlášť vyznačuje[1] — ovšem s tím omezením, že tento požadavek může být někdy zatlačen požadavkem jiným a silnějším. Rozeznat však a shodnout se, který úkol jazyka je v daném případě důležitější a který požadavek silnější, není vždy lehké. Téměř každé cizí slovo, které se jen poněkud v našem jazyce ohřálo, získává si v něm brzo svou funkční oprávněnost. S počátku téměř neznatelně, ale později čím dál tím zřetelněji hlásí se cizí slovo v našem jazyce o své právo. Brání se proti vylučování tím, že ukazuje, jak se mu v našem jazyce už dostalo zvláštního významově rozlišovacího úkolu, a dokazuje zároveň, že v našem jazyce není pro ně náležité a rovnocenné náhrady. A skutečně: methodou náhrady tu často těžko cizí slovo z jazyka vypuzujeme.

Jakmile tedy cizí slovo jen trochu hlouběji do jazyka pronikne, lze pak často už jen prostě konstatovat, že takový výraz vnikl do jazyka původně jako chyba a že si v něm vydobyl práva na život dřív, než se nám podařilo jej vymýtit. Nejúčinněji můžeme tedy bojovat proti [55]těm cizím slovům, která do jazyka právě vnikají a ještě v něm nezdomácněla. Proti ostatním můžeme účinně bojovat buď s hlediska funkčního (t. j., že v daném případě nejsou na místě), anebo že najdeme nebo vytvoříme rovnocennou náhradu a podaří se nám s ní proniknout. To však není práce jen jazykovědců, nýbrž především spisovatelů, kritiků, novinářů a politiků. Ti všichni k tomu mají víc příležitosti i moci než jazykovědci a mají také větší odpovědnost. Nebýti knih, časopisů, veřejných přednášek a řečí, lid sám by dnes mnoho cizích slov do svého jazyka nepřijal. Proto právě básníci a umělci jakožto tvůrci nového jazyka mají nám ukázat, jak umějí využít bohatství, které v našem jazyce je, a jak vynalézavě dovedou v něm hledat a v jeho duchu utvořit slovo, které našemu slovníku dosud scházelo. Musí to ovšem dělat odpovědně. Musí mít sami značné jazykové vzdělání a každý novotvar musí mít v jejich díle své funkční poslání, musí být umělecky odůvodněn. Poněvadž však této úzkostlivé pozornosti a šetrnosti k jazyku u všech našich spisovatelů není, musí se hlásit o slovo také jazyková kritika, která už svou povahou bude vždy spíše negativní: dokáže, že nějaké slovo je utvořeno špatně nebo zbytečně.

S cizími slovy se dnes setkáváme všude a těžko už někdy říci, kde více a kde méně, kde oprávněněji a kde zbytečně. Spíše a snadněji můžeme odpověděti na otázku, proč a kdy jsme zvyklí cizích slov užívat a jaký úkol jim v daném případě dáváme. Tak zároveň ještě nejlépe a nejobjektivněji poznáme, kde která cizí slova jsou na místě a kde jejich užívání je pochybné.

Rozmanité funkční možnosti cizích slov jsem rozdělil do několika skupin, ale nechci tím tvrdit, že bych všechny funkční možnosti úplně a podrobně byl vyčerpal anebo že cizí slova mají v jazyce vždy jenom jednu ze jmenovaných funkcí. Skoro každé cizí slovo má v daném příkladě i několik funkcí zároveň, z nichž jedna anebo některé více nebo méně převládají. Nedělám také podstatného rozdílu mezi cizími slovy hláskově nebo tvarově počeštěnými a mezi těmi, která si v tvaru, zvuku i v pravopisu zachovala cizí vzhled. Za cizí slova pokládám výrazy, které spisovná norma a jazykové povědomí vzdělanců dosud zřejmě jako cizí slova cítí. Dívám se tedy na funkční poslání cizích slov s hlediska současného jazyka.

1. Cizích slov užíváme, nemáme-li dostatečnou zásobu slov vlastních, dále z jazykové lhostejnosti, pohodlnosti a nepohotovosti, z poddajnosti anebo malé odolnosti proti cizím vlivům, jejichž následky se přenášejí s pokolení na pokolení,[2] zkrátka z nedostatku jazyko[56]vého vzdělání. Sem náleží nejen běžné lidové výrazy jako aplézovat, auslág, fajn, fajnový, forota, gázmaska, glajzy, kšeft, lifrovat, nýbrž i výrazy jako lajtmotiv, štychpróba, látka zvaná „wasserdicht“ a pod. První z těch germanismů projevují nejen jazykovou neumělost a závislost, nýbrž jsou zároveň znakem charakterisujícím lidové prostředí a jeho mluvu anebo mají i příchuť odborného lidového názvosloví. Řekne-li lidový člověk zásoba místo forota, stírá tím zároveň se svého jazyka znak lidovosti a přechází svou řečí do oblasti jazyka spisovného. Výrazů jako lajtmotiv, štychpróba a pod. lze se už snadněji zbavit, poněvadž nejsou tak vžity ani se jich tak často neužívá a lze je snadno nahradit výrazy domácími. K tomu je třeba jen dobré vůle a jazykového uvědomění.

2. Cizích slov užíváme při rozhovorech lehčího rázu, při tak zvaném „bavení“, kde cizí slova, úmyslně volená, mají vzbuzovat dojem nenucené a rozmarné zábavy. Je to záměrná záliba v nečistém mluvení a někdy si tu z cizích slov i „střílíme“. Náleží sem i některé prvky řeči pepické a argotické. Na př.: půjdeme na rajz, budeme rajzovat, dělali jsme ausflúg, na jeho befél šel do amtu, vyjela si na gastšpíl, může si lajstnout koupit nový áncúk.

3. Cizích slov užíváme k slohovému rozlišování a odstiňování (i když snad původně do jazyka vnikla jako chyby). To vidíme na př. zřejmě ve výraze míti recht, který se nekryje významově s výrazem míti pravdu. J. S. Machar ten rozdíl v jedné básni vtipně vyjádřil: já pravdu mám a ty máš »recht«! Podobně slovo proces nelze vždy nahraditi slovem pochod, a to hlavně proto, že náš pochod příliš souvisí s pochodováním, a proto se nám jako náhrada za proces vždy nehodí. Také minimální není vždy totéž co nejmenší, civilní není vždy občanský, regionální není vždy krajový nebo krajinský. Do této skupiny náleží částečně i některé výrazy lidové: kumšt neznačí v lidové řeči snad nikdy umění, nýbrž nějakou dovednost, petrachtovat (betrachtovat) má na př. v chodském nářečí poněkud jiné významové zabarvení než spisovné pozorovat.

4. Cizích slov užíváme, když se chceme oslnivěji a panštěji vyjádřit, když se nám domácí slovo zdá už příliš všední, opotřebované, prosté nebo nevýrazné. Při vítání rumunského krále v naší republice jsme slyšeli v rozhlase jen o králově suitě, protože suita je slavnostnější než obyčejný průvod nebo družina. Textilní dělnictvo, textiláci jsou modernější a oblíbenější než starosvětští přadláci. A tak často cizí slovo slouží více méně jen lidské marnivosti: rčení „v naší večerní relaci“ je efektnější než prosté „v našem večerním vysílání“. Podobně je tomu, když místo zdůrazňování skutečnosti akcentujeme fakt anebo když stanovisko druhého nechceme prostě přijmout a raději je akceptujeme. Chápeme, že za jistých okolností může oslnivěji pů[57]sobit, že potřebujeme peníze promptně, než kdybychom jich potřebovali jen rychle nebo brzo. Také bornýrovanost je oslnivější než obyčejná omezenost. Že z této snahy po strojeném vyjadřování cizími slovy vznikají směšné nehody, je obecně známo. Tak na př. čteme v insertní části novin: Inteligentně vzdělaná dívka prosí o místo. Někdy užíváme vedle slova cizího i slova domácího, čímž vzniká hromadění slov a mnohomluvnost: Tato úvaha je již vlastně dnes nečasová, »passé« a opožděná… (Z novin.) Nebo: (Březinova) biblická, církevně křesťanská, rituálně liturgická terminologie… (Z II. středošk. literárně estetické soutěže.) Tu vidíme už přímo plýtvání cizími slovy, zálibu a záměrnost v jejich hromadění. Oslnit množstvím slov je tu důležitější než všechno ostatní. Někdy se tím však také projevuje povídavost méně oslnivá, zato však plynulá a zábavná. Známý sportovní reporter líčil v našem rozhlase pohled na tribuny a hřiště takto: Je to pohled nejen malebný, nýbrž — snad smím použít cizího slova — i pitoreskní. Není divu; chtějte na někom, aby neustále plynně mluvil a vás bavil, i když už nemá o čem povídat.

K této skupině náleží i nemírné užívání cizích citátů, frází a rčení, jimiž stavíme na odiv nejen svou znalost cizích jazyků (někdy dost pochybnou), nýbrž chceme i mateřskému jazyku dáti něco z cizího lesku a vůně. Jde-li o dokumentární citát z originálu, má ovšem původní znění svou důležitost slohovou i historickou.

5. Cizích slov užíváme, nechceme-li anebo nemůžeme-li z rozmanitých důvodů vyslovit něco v řeči mateřské. Brání nám v tom cit, stud nebo strach (tabu), někdy však také opatrnost a rafinovanost. Tak říkáme exkrementy, pissoir, při opovržení: abgébovat se s někým, glajchšaltovat, handlíř, kanclajfux, srajberaj, šuft, tändler a pod. V politickém životě pak dnes často čteme o dynamických státech a o jejich expansi, což je záměrná náhrada za slova přesnější, ale méně pěkná a honosná. O dynamismu napsal F. Peroutka v Přítomnosti (XIII, 805): „Dynamismus bývá jen moderní výraz pro zastaralé slovo chtivost. Dnes už není lupičských státníků, jsou jen státníci dynamičtí.“

Také v řeči zlodějské mívají cizí nebo uměle utvořená slova úlohu skrývati věci tajné a tajené, pro něž je třeba stručných a odborných výrazů, kterým rozumějí jen zasvěcenci.

6. Cizích slov užíváme konečně také z nedostatku vhodné náhrady domácí, která se buď objevila příliš pozdě, když se cizí slovo už pevně vžilo, anebo se neobjevila vůbec. Sem náleží spousta nejznámějších cizích slov (evropeismů): film, orchestr, teorie, telefon, telegraf a pod. Můžeme sem zařadit i odborné vědecké názvosloví; při [58]něm jde o mezinárodní dohodu, usnadňující vědeckou práci a její mezinárodní součinnost.

Nyní by se mohl někdo zeptat: Jestliže s funkčního hlediska možno téměř každé cizí slovo v jazyce odůvodnit, není a nebyl vlastně všechen boj proti cizím slovům zbytečný a marný? Nezbývá vlastně vědě jen konstatovat, co se stalo?

Boj proti cizím slovům nebyl a není zbytečný, je-li veden obezřele a včas. I když v něm jazykoví kritikové často podlehli anebo se prostě mýlili, byly to omyly a porážky konec konců plodné a poučné. Nezapomínejme, že před mnohými cizími slovy nás jazyková kritika skutečně uchránila, že by se bez ní jazyk vyvíjel příliš prudce a překotně a že by z jazykové tradice našeho národa zmizelo leccos, co náleží k našim nejdražším duchovním statkům. A přiznejme si také, že by nám nikterak nebylo na škodu, kdyby se nám bývalo v minulosti podařilo včasným a účinným zákrokem ubránit se i proti některým jiným cizím slovům, která nás dosud v jazyce mrzí. Všechno se nepodaří, ale co se podaří, nemělo by se přezírat. Tím, že „Naše řeč“ jednu ruku podává vědě a druhou pomáhá podle svých možností těm, kteří k čistotě češtiny nejsou neteční, koná pro český jazyk práci dobrou, rozumnou a záslužnou. Když tolik lidí může jazyk měnit prostě z neznalosti nebo neumělosti, proč by neměli mít také aspoň tolik práva zasáhnout do jazyka lidé jazyka znalí, i když snad někdy až příliš úzkostliví? Ostatně víme, že jejich zásahy do spisovné normy nemívají nějak zvlášť pronikavý úspěch a že je tedy zbytečný strach z nějakého jazykového přebroušení nebo přílišného „očištění“. Také jazykový vývoj se často vybíjí podle zákona dialektiky.

---

[1] Je to masarykovské, praktické vlastenectví, projevované zvýšenou a citlivou péčí o mateřský jazyk. Bohužel však není tato forma vlastenectví u nás příliš vžita a oblíbena. Lidé hlásící se důrazně k nacionalismu píší a mluví často značně nedbalým českým jazykem a nebývají ani ochotni upřímně se polepšit.

[2] V jazyce lidovém se tak dělo nejvíce na územích jazykově smíšených, kde kulturní a civilisační převaha Němců byla zřejmá.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 2-3, s. 54-58

Předchozí K. Paul: P. J. Šafařík a Jungmannův slovník

Následující Jistebský či jistebnický?