Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Listech filologických 60, 1933, 440n. vykládá Václav Machek o syntaktickém typu dům od domu. Tento typ se šíře vyvinul toliko v češtině (nikoli v slovenštině) a objevuje se už od 14. století. Jeho původ hledá Machek v předpokládaném spojení k domu ot domu, na jehož vývoj působila snaha zkrátiti je co možná a začínati je jednoslabičným slovem, takže se změnilo v nový typ dóm ot domu. K tomuto vývoji našel Machek hojně paralel a opřel jej také doklady, v kterých je první člen podobného výrazu bez pádové koncovky, na př. slc. z dom’ do domu, stč. z rok do roka. Původně se snad tento útvar vyvinul právě jen u spojení dům od domu a teprve druhotně se rozšířil i k některým výrazům jiným, na př. den ode dne, slovo od slova. V nynější spisovné řeči je syntaktický typ dům od domu dosud živý, jak ukazují jeho hojné obdoby u novočeských spisovatelů. Přes to však — kromě ustálených spojení dům od domu, den ode dne, rok od roku, čas od času — je typ od bytu k bytu mnohem častější než typ byt od bytu. V lidové řeči, pokud to lze zjistit, jsou běžné jen výrazy den ode dne a rok od roku. V Machkově podání je to tedy »typ sice svérázný, ale není třeba si na něm zakládati. Jeho nynější produktivita nemá opory v živé řeči, je čistě papírová«.

V témž čísle Listů filologických (str. 449n.) otiskl Bohumil Ryba v původním správném znění důležitý doklad staročeského apelativa žižka ‚jednooký‘. Řehoř Hrubý z Jelení pojal do svého slovníku z r. 1513 také český překlad latinského listu, jejž humanistický básník Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic napsal r. 1497 Petrovi z Rožmberka, a v tomto překladu užil slova žižka zřejmě jako jména obecného s významem ‚jednooký‘. Z toho lze tedy pro dějiny slova žižka usuzovati, že bylo už v oné době výrazem rozšířeným, neboť »Řehoř Hrubý psal dobrým a jadrným jazykem, musil tedy zajisté předpokládati, že slovo žižka, ať již bylo tlumočením latinského pojmu monoculus (sotva cocles) v předloze, či spíše teprve jím samým bylo přidáno, bude všeobecně srozumitelné.« Otázka o původu jména Žižka (viz NŘ. VIII, 268n., IX, 38n., 85n., X, 184, XI, 128n., 197n. a j.) není ovšem ani touto definitivní podobou onoho dokladu rozhodnuta.

V časopise Národní rada (XIV, 1934, 47n.), který je úředním orgánem Národní rady československé, otiskl Jaroslav Kvapil pod názvem »Za tu naši mateřštinu« významný projev o nutné potřebě, dbáti jazykové správnosti a čistoty. Národní rada československá se nyní účinně ujala úkolu, starati se o zvýšení jazykové úrovně v českých novinách, ve filmech a ve veřejných projevech vůbec, a duší této její činnosti je právě [211]Jaroslav Kvapil. Jako moto klade v čelo svého článku dva výroky pana presidenta T. G. Masaryka: »Tolik lidí dnes káže o své lásce k národu, ale prosím vás, jakým nepěkným a nevzdělaným jazykem to kážou!« — »Musí se dobře česky mluvit, aby se dobře česky myslilo.« Článek sám pro své upřímné zanícení a pro ušlechtilý cíl, ke kterému míří, zasluhuje, abychom s ním seznámili i své čtenáře:

»Sklonkem světové války jsme si často libovali, jak se odrakouštíme a tím odněmčíme, až s nás padne to staleté jho, dusící s politickou nesvobodou i naši mateřštinu. Ta nám nasákla různými jazykovými nešvary a germanismy nejen pro náš hojný styk s duchovním světem německým, nýbrž i tím, že mnoho té pokažené češtiny vnikalo k nám z rozličných c. k. výnosů a příkazů, do češtiny otrocky překládaných a jazykové neúhonnosti ovšem nedbajících. Mladá generace už před válkou uměla nepoměrně méně německy než její otcové, ale sotva se mohla pochlubiti tou péčí o mateřštinu, jakou měli a pěstovali naši buditelé, vědomě se probíjející z německého prostředí. I zdálo se, že v těch nových lidech není už tolik vášnivé a tvůrčí lásky k mateřštině jako v dobách, kdy nás naši dědové probouzeli k novému národnímu životu. Teprve světová válka a veliká úzkost o bytí či nebytí národa jako by nanovo byly vzpružily a omladily vroucí smysl pro jazyk domácí, a tehdy jsme se těšili, že, zbavivše se Rakouska, zbavíme se i škodlivých vlivů na rodnou mluvu, že ji bude lze nanovo zvelebovat a zkrašlovat, obohacovati bližším stykem se sesterskou slovenštinou a také s jinými národy slovanskými. Jak to, že je dnešní čeština znešvařována novými a neváhám říci pitomými germanismy tím víc, čím více u nás všeobecná znalost němčiny upadá? Člověk se zpravidla dovede bránit mnohem lépe tomu, co důkladně poznal a pronikl, než těm věcem a vlivům, s nimiž se stýkal jen povrchně a jimž nedovede čeliti docela uvědoměle. Neznajíce dobře druhého jazyka, nedovedeme uvažovat o všech jeho zákonech, a klouzajíce jen po jeho povrchu, neuvědomujeme si, proč Němec užívá toho slova, toho a toho rčení, toho a toho obrazu tak i ne jinak a proč pouhý doslovný překlad těch slov a úsloví je nečeský a hříchem proti duchu jazyka vlastního. Ať chceme či nechceme, moře německé nás obklopuje nadále, jeho prostředím a tedy jeho jazykem vnikají k nám i vlivy jiné a vzdálenější, a jestliže ti, kdož se tohoto styku chápají, nemají s dostatek citu nejen pro mateřštinu, nýbrž i pro ten zprostředkovací jazyk německý, uvádějí k nám a hromadně u nás rozšiřují nové germanismy, o jakých se nezdálo našim otcům a dědům, ba ani nám před samou válkou světovou. Nejvíc dobrého i nedobrého vlivu na běžnou mluvu má všechno to, co vniká v obecnou známost projevy hromadnými, tedy novinami, úředními i jinými veřejnými vyhláškami, nápisy na firmách a zvlášť i mluvou divadelní, rozšířenou teď ještě o projevy filmové a projevy rozhlasové. Germanismus nebo jiný kazimluv, otištěný v novinách nebo jiným hromadným způsobem do našich myslí proniklý, působí mnohem zhoubněji než sebe větší hříchy páchané na mateřštině soukromě nebo způsobem méně nápadným. Naši [212]novináři se často vymlouvají, jsouce tu a tam za nepěknou češtinu káráni, že ve shonu a v překotném spěchu své práce nemají pokdy dbáti jazykových jemností a přes tu chvíli nahlížeti do jazykových příruček, — ale v tom vězí právě jejich slabost, že jim není mateřština a její správnost něčím tak nezbytně samozřejmým jako dobrému hráči na hudební nástroj jeho správný hmat, o němž on v sebe větší spádu ani přemýšleti nemusí a nemůže, neboť dobrý hráč svůj nástroj ve všem všudy dokonale ovládá. Totéž lze říci o všech těch, kdož spisují akta úřední a veřejné vyhlášky, kdož zhotovují rozličné nápisy, — a bohužel zvlášť o těch, kdož teď tak houfně a namnoze docela zbytečně cizí knihy, nejen německé, do češtiny překládají. Záplava těch překladů z jiných jazyků, hrnoucí se na českého čtenáře a způsobovaná lidmi neodpovědnými, nedovzdělanými a za ubohý groš pracujícími, toť ta morová rána, jež se na nás valí a zvyká českého člověka vyjadřovati se a tím i myslit hodně nečesky. Napsal jsem v čelo tohoto drobného článku dva výroky presidenta Masaryka a k oběma se vracím, chtěje tuto pověděti, že sebe větší vlastenectví a vlastenčení bez lásky k rodné mluvě a bez péče o její ryzost není ničím a že opravdu nikdo nedovede dobře česky myslit a jednat, kdo dobře česky mluviti nedovede.«

V Národních listech 13. IV. 1934 vyšel feuilleton »Učím se česky«, jehož autorem je jeden z českých překladatelů (podepsal se pseudonymem). Je to čtení opravdu zajímavé. Ukazuje, že rozpor dnešní jazykové praxe a platných mluvnických pravidel vězí někdy nikoli v přílišné historičnosti, přímočarosti atd. jazykových předpisů, jak se dnes už docela paušálně vykládá tónem vědeckým i populárním, nýbrž právě naopak v přílišné konservativnosti těch, kdo jazyka užívají. Autor tohoto feuilletonu se totiž dožil zvláštního překvapení, že se od doby, kdy dělal maturitu, t. j. od r. 1899, některé předpisy mluvnické a zvláště pravopisné změnily, a on o tom nevěděl. Žil dosud v klidném vědomí, že to, čemu se naučil před pětatřiceti lety, mu dokonale postačí navždy, a byl z něho nepříjemně vyrušen tímto dopisem svého nakladatele: »Zaručil jste nám správnost své práce po stránce jazykové podle norem stanovených Pravidly českého pravopisu a posledním vydáním (?) Naší řeči. Rovněž jste nám zaručil, že překládané dílo bude přesně vyjádřeno i po stránce slohové. Bude-li zapotřebí Váš rukopis jazykově opraviti, ustanoví naše redakce odborníka, který provede opravu na Váš účet.« Další konfesi autorovu otiskujeme doslova: »Pane! — pomyslil jsem si ihned. V tom vězí nějaké čertovo kopýtko. To je klausule, kterou může svědomitý a úzkostlivý nakladatel důkladně potýrati, koho chce, a dokázati mu, že neumí česky.

Jak že se jmenuje ten zákoník češtiny?

Tři dni jsem jej sháněl po všech možných pražských knihkupectvích, ale marně. Teprve čtvrtý den jsem jej dostal zadarmo od svého kamaráda, jehož kluk propadl z češtiny.

S pietou i s hrůzou obracel jsem jej v ruce a listoval v něm. Připadal [213]mi jako rozsudek nade všemi, kdež se naučili česky od Gebaura. Spíše jako nějaká sbírka rozhodnutí nejvyššího právnického soudu — která se lišila od sbírky rozhodnutí nejvyššího právnického soudu hlavně tím, že nemá žádného odůvodnění. Svým striktním, diktátorským způsobem připomínala mi tak nejspíše ještě jízdní řád: teď se jezdí takhle — a basta.

A můj jízdní řád, podle kterého jsem dosud jezdil, byl z r. 1899, kdy jsem maturoval.

Co teď?«

Aby se tedy přesvědčil, co umí a co neumí, dal se vyzkoušet svou čtrnáctiletou dcerkou. A zjistil, že sám píše vyměť, sešedivěl, suž, abys se atd., kdežto dnes že se píše vymyť, zešedivěl, zuž, aby ses. S tím, že tu Gebaurovi přičítá i věci, kterým Gebauer nikdy neučil, smiřuje čtenáře autorův úmysl, projevený na konci feuilletonu: že si přes zimu vezme mluvnici a doplní mezery, které vznikly v jeho jazykových vědomostech za posledních pětatřicet let.

Nevíme, kolik je tu pravdy a kolik smyšlenky; ale poučné je, že český překladatel nevěděl o existenci Pravidel čes. pravopisu, že si je nedovedl v čas potřeby opatřit a že jen šťastná náhoda mu k nim pomohla. Bojíme se, že právě toto není báseň, nýbrž pravda a že snad není takový překladatel u nás jen jediný. Tím vážnější se nám tato obava jeví, že sami víme o jiných případech podobných, na př. že ze 94 vysokoškolských posluchačů, absolventů českých středních škol, 79 se jich přiznalo, že za celých osm let středoškolského studia neměli Pravidla čes. pravopisu vůbec v ruce, a většina z nich ani nevěděla, že něco takového je také na světě. Jak je potom možné svalovati vinu za nesnáze, které mají lidé s českým pravopisem, na Pravidla čes. pravopisu?

Ale jedna věc tu přece jenom potěšuje: že se sami nakladatelé starají o to, aby knihy, které vydávají, byly psány dobrou češtinou. To je jedna z cest, která nás může přivésti ke skutečné jazykové kultuře. Kdyby si všichni nakladatelé počínali jako nakladatel v tomto feuilletonu, pomohlo by to zcela nepochybně víc než sebe vytrvalejší dovolávání se dobré vůle a lásky k mateřštině, neboť svědomí by tu bylo pobízeno kapsou. Rádi při této příležitosti prohlašujeme, že se dnes opravdu už celkem zřídka setkáváme s knihami (a zvláště s překlady) tak špatnými po jazykové stránce, jako tomu bývalo dříve. Jsou už nakladatelství, která pokládají za svou obchodní čest, že nevydají zboží jazykově špatné, a stále jich přibývá. Máme už dokonce i noviny, které mají své jazykové poradce a starají se o lepší jazykovou úroveň svých příspěvků. Doufejme tedy, že doba netečnosti k jazyku už minula a že prožíváme začátek obratu k lepšímu. Naše řeč v tom může právem vidět ovoce svého vytrvalého, leckdy i nepříjemného a znepříjemňovaného osmnáctiletého snažení.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 6-7, s. 210-213

Předchozí J. Schwarz: Mluvnice na škole národní nižšího i vyššího stupně a na nižším stupni školy střední

Následující Archaický, archaistický

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1