Časopis Naše řeč
en cz

Mluvnice na škole národní nižšího i vyššího stupně a na nižším stupni školy střední

J. Schwarz

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr. Fr. Trávníček, Mluvnice na škole národní nižšího i vyššího stupně a na nižším stupni školy střední. Osnovy a praxe, sv. 8. Státní nakladatelství v Praze. 1934.

NŘ. 17, 1933, 154n. jsme podali zprávu o knize V. Komárka a F. Trávníčka »Mluvnické vyučování«; k tomu nyní připojujeme zprávu o dalším spisku F. Trávníčka, věnovaném mluvnické metodě ve vyučování jazyku. Trávníček v něm podává praktické návrhy a příklady k teoretickým úvahám, které rozvinul v prvním spise. Nejprve se obírá otázkou, co je mluvnice, jaký je její poměr k ostatním částem vědy o jazyce a co je jejím předmětem. Stručně, ale jasně a velmi názorně vykládá, v čem záleží úloha jednotlivých oddílů mluvnice (hláskosloví, kmenosloví, tvarosloví, skladby) a jaký je jejich význam v mluvnické soustavě. V druhé části pojednává o tom, jak má býti uspořádán výběr mluvnické látky k účelům školním, aby byl úsporný a při tom úplný, t. j. aby podával co možná celistvý obraz o jazyce jako souboru vyjadřovacích prostředků. Praktická mluvnice musí z nepřehledného množství poznatků o jazyce, jež opatřuje mluvnice vědecká, vybírati jen ty, které mají přímý vztah k praktickému cíli a úkolu školy. Je třeba hleděti jednak k tomu, aby žáci nebyli přetěžováni, jednak k tomu, aby se vyučování mluvnici vyhnulo prázdnému formalismu; toho se dosáhne, když se hlavní zřetel bude obraceti k tomu, že předním cílem jazykového učení je dobrá znalost základů spisovného jazyka. Trávníček tu narýsoval aspoň zhruba osnovu, jíž by se měla mluvnice ve škole probírat, a vytýká z ní části, které právě se zřetelem na praktický cíl vyučování mají zvláštní důležitost. V tomto svém dobře promyšleném plánu zdůrazňuje, že je třeba vycházeti od rodného nářečí žáků a z rozdílů mezi ním a jazykem spisovným těžiti poučení. S výklady o hláskosloví třeba ihned spojovati také výklady o pravopise a dbáti při tom i výslovnosti, zvláště přízvuku a kvantity. Tyto výklady mohou být s počátku jen příležitostné a nesoustavné, ale časem bude lze je třídit a uváděti v soustavu. V těsné souvislosti s pravopisem třeba učiti i kmenosloví. Z něho se probírá složení slova z kmene a z kmenotvorné přípony, neboť toho potřebují žáci na př. k správnému rozdělování slov, k rozlišování předpony vy-od počátečního vi- (vydati viděti), k poznání předpony při splývavé výslovnosti její koncové souhlásky (roz-souditi, pod-šívka) atd.

tvarosloví třeba hleděti především k tomu, aby žáci neztráceli přehled v příliš velkém množství pravidel a odchylek od nich. Tvary, které má spisovný jazyk společné s nářečím [208]žáků, mohou býti oporou při učení tvarům odchylným. Zbytečným zatěžováním je učiti tvarům příliš řídkým nebo zastaralým (zovu, zoveš…, máti, mateře…); ty je dobře ponechati až do některého vyššího stupně školského, když už mají žáci pevný jazykový základ a když je také jejich duševní obzor širší. Hlavním předmětem jazykového vyučování však musí být skladba, neboť má největší význam pro poznání jazyka. Ba je třeba i při vyučování jiným částem mluvnice hleděti ustavičně ke skladbě a vycházeti co možná vždycky z celých vět, i když se vykládá dítěti na př. něco ze skloňování nebo z časování. Při syntaktickém vyučování je velkou výhodou, že si děti přinášejí už z domova svou jazykovou zkušenost, neboť v skladbě se nářečí v podstatě shodují s jazykem spisovným. O to zde má tedy učitel snazší práci. Přes to se však doporučuje, postupovati opatrně a látku jen zvolna rozšiřovati a prohlubovati.

Nutným doplňkem mluvnického vyučování jsou výklady o slovníce. Také při nich má učitel vycházeti od rodného nářečí žáků a učiti je na jeho rozdílech a shodách s jazykem spisovným. Důležité je, aby učitel sám užíval jen spisovných slov a taktně upozorňoval žákky, užijí-li výrazu nespisovného, zvláště vulgárního. Učitel nesmí zapomínat ani na to, že se duševní obzor dítěte postupně rozšiřuje a že je třeba výklad o slovníce řídit tak, aby nejen zachovával míru, které žáci sami svou zkušeností dosahují, nýbrž aby je vedl k osvojování pojmů nových (sem náleží na př. i pojmy mluvnické). A ovšem i zde záleží všechno na výběru; také při výkladech o slovníce třeba si počínati hospodárně.

Třetí oddíl Trávníčkovy knížky pojednává o psychologickém významu mluvnického vyučování. Vyvrací se v něm běžný předsudek, že mluvnické názvy, bez kterých se učení mluvnici arci neobejde, jsou zbytečnou přítěží, již žáci vlekou do života jen proto, aby se jí co možná rychle zase zbavili. Trávníček na několika příkladech ukazuje, jak právě tyto mluvnické názvy pomáhají při praktickém poznávání jazyka; s nimi se asociativně spojují vědomosti, které žáci ve škole získali, ba ony jazykové vyučování vlastně umožňují a činí je jasným a přesným. K tomu je však třeba, aby učitel neviděl v gramatickém názvosloví cíl mluvnického vyučování, nýbrž jeho prostředek. Potom nebude nikdy možné, aby se mluvnické hodiny staly žákům úmornými hodinami prázdného slovičkářství. Odborné názvy mluvnické označují rozličné mluvnické kategorie, a ty nejsou nic jiného než uvědomělá abstrakce z instinktivní mluvnické soustavy, kterou má každý z nás v svém jazykovém povědomí. Jazykové vy[209]učování mluvnickou metodou není v podstatě nic jiného než postupné a uspořádané uvědomování oné instinktivní mluvnické soustavy žáků. Mluvnická metoda má tedy zcela přirozený základ, a vychází-li se z něho a postupuje-li se správně, nemůže se minout s výsledkem.

Poslední kapitola jedná o metodickém postupu. Není pochyby, že učitel, má-li náležitě vykonati svůj úkol, musí být k němu dobře připraven, a při mluvnické metodě tím spíše, že při ní víc než kde jinde mohou metodické chyby uškoditi, ba zničiti v žácích i tu dobrou přípravu, kterou si přinesli do školy z domova. Proto pokládá Trávníček za nezbytné předpoklady zdaru mluvnického vyučování dobrou jazykovou průpravu učitele a dobré učebnice. Při té jazykové průpravě nemyslí ovšem na stránku čistě vědeckou, nýbrž na důkladné praktické poznání jazyka na vědeckém základě. Učitel musí znáti víc, než co žákům podává; na tom závisí jakost jeho výkladů. Kdo svou věc dobře zná, dovede ji také dobře vyložiti, i když neřekne při tom všechno, co sám ví. Proto by nebylo správné domnívati se, že učitel vystačí se znalostí toliko dnešního jazyka. Musí mít i znalost mluvnice historické, neboť při mnohých jazykových jevech mu jen ona může dáti potřebné vysvětlení jazykových jevů a jistotu při výkladech o nich. Tím se ovšem nemyslí, že by měl učitel žákům vykládat historii jazyka; historické vědomosti jsou právě ono plus, kterým učitel stojí nad svými žáky.

Nezbytnou podmínkou úspěšného vyučování jazyku je dále dobrá učebnice, t. j. prostá elementárních chyb (Trávníček uvádí příklady takových chyb z dnešních učebnic), založená na současném stavu vědeckého badání a obsahující i náležité poučení o jazykové správnosti, které právě dnes je velmi důležité.

Ostatek knížky je věnován hlavním zásadám při jazykovém vyučování, zvláště zřeteli k nářečí, ke skladbě jazyka, k postupnému rozvíjení jazykové soustavy (k němu vede hlavně uvědomělé opakování a prohlubování učiva), k povaze jazykového materiálu, t. j. aby se vybíraly z něho jen věci živé a pomíjely věci neživotné, zastaralé nebo uměle sestrojené, ke konkretnosti vyučování, t. j. aby se učení mluvnici nezvrhlo v prázdný formalismus, k součinnosti učitele a žáků atd. Všechny své výklady provází Trávníček výstižnými ukázkami, takže podává obraz velmi konkretní, kterého lze opravdu užít. Vykonal svou knížkou dobrou službu věci samé i učitelům. Nejdříve ovšem bude třeba, aby všechny tyto zásady, bez nichž, jak je dnes už zcela jasně vidět, [210]se jazykové vyučování neobejde, byly ztělesněny v dobrých učebnicích. Potom bude škola dávat svým žákům pevný základ jazykový, jakého tolik potřebujeme.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 6-7, s. 207-210

Předchozí M. Lesná-Krausová: Jednoho dne v říjnu

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1