Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

E.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Listech fil. 51, 4—5 vykládá V. Machek o původu a původním významu slova hať, které se vyskytuje u nás jednak jako apelativum, jednak jako jméno místní (Hatě). Podle jeho výkladu je odvozeno ze slovesného kmene ga-, znamenajícího kráčeti, touž příponou jako slova mast (z mazati), past (z padati) a j. Znamenalo tedy slovo »hať« původně chůzi, přechod; protože kraje obývané za dávných dob Slovany byly močálovité a přechody přes mokřiny musily býti vykládány svazky proutí nebo roští napříč položenými, nabývalo slovo hať také významu proutí, roští. Z významu původního lze vyložiti takto i další významy, které má nebo mívalo slovo hať, t. j. význam, ‚most‘ a význam ‚hráz‘, neboť i hráze bývaly přechody. Z podst. jména hať je utvořeno sloveso hatiti, které podle různých významů slova základního znamená nejčastěji buď něco roštím pokrývati n. pokládati anebo něco přehrazovati (na př. vodu), staviti, přeneseně pak něčemu překážeti (zhatiti = překaziti, zkaziti). Podobný příklad jazykových změn, jimiž prošlo slovo hať, poskytuje slovo pouť, pův. pąť = cesta; je to slovo v podstatě totéž jako lat. pons, které znamená most, a řec. pontos, značící moře. Jiného původu než »hať« je slovo háj. Machek vidí v něm týž základ etymologický, který je v slově hejno (v. NŘ. 6, 249), a připisuje mu původní význam zpívání, zaklínání zpěvem, zaříkávání a pak zbraňování vůbec. Tento poslední význam obráží se zvláště v odvozeném slovese hájiti = zaříkáváním ochraňovati, pak chrániti, hlídati vůbec; odtud pak se podst. jm. háj mohlo státi i jménem místa, kam nebyl dovolen přístup, posvátného háje a pak háje vůbec. Obě slova jsou tedy tím zajímavá, že se v nich odrážejí kulturní poměry dob pradávných. — V 6. sešitě téhož časopisu vypisuje J. Volf historii nejstaršího názvosloví tiskařského, dosvědčeného v českých prvotiscích (do roku 1500). Nejstarší název pro knižní tisk byl původu cizího; je to slovo im[85]pressí = tisk a příslušné k němu subst. impressor (řidčeji impressator) = tiskař, výrazy, které se dožily až 19. stol. Časem však se nahrazují slovy českými, podle těchto latinských slov utvořenými: vytiskati n. vytisknouti, tiskati n. tisknouti (dotisknouti, přetisknouti); to jsou (kromě »tiskati« a »vytiskati«) termíny dnes běžné. Dočasně (v tiscích plzeňského Mikuláše Bakaláře) objevuje se u nás výraz tlačiti = drucken, dochovaný podnes na Slovensku (tlač, knihtlačiarna a p.), na Moravě pak jeho synonymum dáviti, vdáviti. Na českém jihu se užívá pro tiskaře i názvu aufdrukar, který znamená ovšem spíše toho, kdo natiskuje obrázky na látky a pod.

V 1. seš. nového (XI.) ročníku Časopisu pro moderní filologii pokračuje J. Janko v svých etymologických výkladech slov českých, o nichž jsme přinášeli zprávy už v dřívějších ročnících Naší řeči. Vykládá nově tato slova: alternace, střídání tepla a zimy v horečce, z lat. alternatio (alternare = střídati); alternativa, volba mezi dvěma možnostmi, z franc. alternative (z téhož slovesa); altruismus, nezištná láska k bližnímu, z franc. autrui (lat. alter = druhý, bližní) podle slova egoismus (utvořeno Comtem); aludel, nádoba k sublimování, zvl. rtuti, z arab. al-utal (= ona nádoba); aluminium, hliník, z lat. alumen (= kamenec) podle magnesium, sodium a p.; alumnát, výchovný ústav, zvl. kněžský, z něm. das Alummat a to z lat. alumnus, vyživovaný, chovaný (od alere = živiti); alura, krok, chod, držení těla, přen. způsob, chování, z franc. allure (od slovesa aller = choditi); aluse, narážka, odkaz, z lat. allusio (od slov. alludere z ad = k, ludere = žertovati); Aluš, Aluše, jména stč., z něm. Albertus, Alberta, -ina (později i Albína n. Alžběta); aluviální, naplaveninový, z lat. podst. jm. alluvium (od slovesa ad-luere, omývati, zaplavovati, nanášeti); stč. alvar, latinská mluvnice, ze jména proslulého kdysi gramatika špan. Em. Alvara (* 1526); alveolární, při lůžku zubním tvořený (o hláskách d, t, n), z lat. alveolus = korýtko, zubní lůžko; Alvík, Alvín, domácké tvary z Albín; alviš (valašské), ibišek, je z ob. ajbiš (něm. Eibisch); Alžběta je z řec.-lat. Elisabeth a to z hebr. Elišabat (= kdo u Boha přisahá, jej uctívá).

Lidové noviny ze dne 13. února[1] přinášejí zprávu prof. Novotného, že známý Zikmund n. Ziga Vaníčkovic je jmenován u Paprockého (r. 1602) též Žižka Vaníčkovic; L. N. (P. Váša) soudí, že je to onen hledaný doklad, [86]který by dotvrdil rovnicí Žižka = Zikmund. To je ovšem soud velmi ukvapený. I bez bližšího kritického ohledání této zprávy lze již napřed říci, že cena tohoto pozdního a ojedinělého svědectví, vzdáleného od počátků jména skoro 250 let, je víc než problematická, zvláště když k tomu ještě víme, jak se rozličným jménům, jako Hynek, Aleš a p., v různých dobách různě rozumělo (v. NŘ. 9, 46). Rovnice založená na dokladě Paprockého mohla by tedy platit leda pro začátek 17. stol., ne však pro dobu, kdy vzniklo jméno Žižkovo. Ostatně jméno Zikmunda Vaníčkovic je v současných pramenech doloženo v takové spoustě dokladů (a v nejrůznějších variacích, Zikmund Vaníčkovic, Ziga Vaníčkovic, Sigmund řezník, Ziga řezník Vaníčkovic, Ziga pergmajstr, Zikmund Vaníček, Zika Vaníčkovic, Sigismundus Vaníčkonis atd.), že nemůžeme býti v nejmenších pochybnostech o tom, jak mu jeho současníci říkali. Žižka Vaníčkovic je tedy patrně buď pozdní, mylná kombinace Paprockého, který byl Polák a v Čechách jen několik let, anebo ještě spíše jeho opisovačská chyba, jakých (i ve jménech) zjistil Sedláček u Paprockého víc než dost (srov. Věst. KČSN 1890, 386 n. a 1892, 47 n.).

Takové bude zajisté také mínění prof. Titze o tomto dokladě, neboť sám pronáší v svém spise o Žižkovi (str. 25) na základě materiálu sneseného Vojtíškem mínění, že se už r. 1437 necítila souvislost jména Žižka se Zikmund (= Ziga). Píše: »Janek Žižka (z r. 1437) je nazván, jak jsme řekli, na paměť našeho hrdiny, Ziga je pouze zkrácenina jména Zigmund; na vznik a původ jména Žižka se už asi r. 1437 zapomnělo.« Pokládá tedy jméno Žižka už v té době za jméno sui generis, isolované. Necítila-li se však souvislost jména Žižka se Zigmund (= Ziga) už r. 1437, nemohla se cítiti pak už naprosto až r. 1602. Také není možno, aby byli Zigovi (Zikmundovi) Vaníčkovic říkali kolem r. 1520 Žižka, protože podle Titzova spisu (str. 47) vystoupením Jana Žižky z Trocnova jméno Žižka »přestalo vůbec býti jménem křestním«.

Referuji o tomto novém příspěvku, protože jsme otázce jména Žižkova věnovali v NŘ. tolik místa. Jinak leží tento poznatek úplně stranou argumentace prof. Titze a mého referátu o jeho spise se tedy netýká a nic na něm nemění.

E.

Za tisku mohu dodati, že se má domněnka o dokladě z Paprockého potvrdila: je to určitě jeho chyba opisovačská. Paprocký přejal celý pasus [87]z Kroniky Hájkovy, která má na tom místě správně Zika Vaníčkovic, a ne Žižka. Pro srovnání kladu zde obě místa vedle sebe, z Hájka (r. 1524) i z Paprockého (Diad., kn. V, p. 123).

Téhož Leta: Stalo se jest w Praze za gednoty Starého a Nowého Miest Pražských pozdwiženij takowé, že když Purgmistr a Konsselé na Rathauze dole w saudné swietnicy Saudili: Tu Zyka Waničkowicz s nemalým počtem žalowali na dwa Sausedy, žeby o jich Farařy Taynském Mistru Hawlowi nietczo mluwili. A nechtiewssy potom na odloženij a waypowiedi přestati, zgímali hned tu dwa ty sausedy. A Purgmistru Auřad a pečet odyali, s niekterými Konssely na Rathauz do wiezenij dali a to přisslo zpříčyn nesworného kazanij Kniezskeho,

čzasu gednoho, když Purgkmistr a Konsselé na Rathauze w dolegssí swětnicy Saudnj seděli, wstaupil do Raddy Zižka Waničkowic s nemalým počtem Towaryssůw swých a ti žalobu wedli na dwa Sausedy z přjčiny té, že gsau nětco proti Hawlowi Faráři Teynskému mluwiti měli, a hned sami včiniwsse Nález, yali ty oba dwa Sausedy, Purgkmistru Pečet odňali a dali gey do Wězenj y s některými ginými, což wsse dalo se neginým půwodem gednom kněžským.

yakož potom niekteřij byli zmuěeni, niekteřij wypowijdáni: A wssak potom, když gest se to ginače wyhledalo, do Miesta su zase z rozkázanij Gehomilosti Králowské přiyati. A o tu dřyhodu sau smluweni

a z těch potomně někteřj zmučenij někteřij wypowěděnij. Ale když se gináče potom wyhledalo, z poručenj Králowského zas do Města přigati a smluwenj.

K tomuto zjevnému omylu opisovačskému ještě poznamenávám, že se slabiky Zi- i Ži- píší u Hájka stejně, obyčejně Zi- (řidčeji Zy-). Z Paprockého dokladu nedá se tedy vyvozovati pro »rovnici« Zikmund = Žižka zhola nic.

E.


[1] Dva dni před tím otiskly L. N. drsnou a nevěcnou noticku P. Váši proti mé odpovědi prof. Titzovi v 2. seš. NŘ. Nemohouce nepřiznati mým výkladům aspoň »místy« přesvědčivost, snaží se zeslabiti jejich váhu tím, že mi podkládají za popud osobní zaujatost a zlost. Ani to není pravda, ani ono. I v svém referátě i v odpovědi jsem se přece jen hájil, a to po obakrát na přímé vyzvání a po obakrát důvody jen věcnými, ne osobními. A zlobit jsem se neměl proč, neboť odpověď prof. T. přinášela mi plné zadostiučinění, potvrzujíc správnost mých výtek i závěrů. L. N. patrně nechápou (vl. nechtí chápati), že je možno vytýkati a dokazovati někomu třeba i důrazně chyby a nedostatky i beze zlosti, kterou v tom vidí nanejvýš jen ten, koho se to týká, a ten, kdo mu straní. Výtky »rabies philologica« užívají L. N., jak se už zdá, jako pohodlné zažehnávací formule, kdykoli potřebují zastati se proti NŘ. nějaké útočné povýšenosti usvědčené z vlastních slabostí. Ale tím se z černého bílé neudělá.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 3, s. 84-87

Předchozí František Šimek, E.: České vzdělání

Následující J. Mašín, Red. (= Redakce): Až na

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1