Časopis Naše řeč
en cz

O původu jména Žižka

E. (= Václav Ertl)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Karel Titz, O původu jména Žižka. Brno 1924. Str. 53. Za Kč 8.—.

Ve spisku tohoto jména probírá K. Titz znovu a zevrubně nesnadnou otázku o původu jména Žižkova, uvádí všechna mínění starší i novější a dospívá k přesvědčení, že jemu se poda[269]řilo rozřešiti toho záhadné jméno bezpečně a nepochybně: Žižka, jak nadhodil po prvé r. 1854 Hanka, je podle Titze hypokoristický (domácký) tvar jména Zikmund, jako je Peška hypokoristikon z Petr anebo dnešní Jáška důvěrná, familiární obměna jména Jaroslav. Svorníkem, kterým drží a v němž vrcholí celá jeho důkazová klenba, jest latinský zápis v městských knihách českobudějovických z r. 1392, v němž se praví, že paní Alžběta, vdova po nebožtíku Zikovi (Elisabethe Zikonis olim relicta), prodává jakýsi plat a že ta dříve řečená Žižková (prefata Zizkonissa) slibuje jej platit ve dvou letech. Protože pak Zika, Ziga a Zich jsou jen obměny jména Zikmund (v listinách té doby bývá psáno »Zichoni alias [neboli] Sigismundo, Sigismundus dictus [řečený] Ziga« a p.), sestrojuje Titz z toho dokladu s bezpečností skoro matematickou rovnici Zizkonissa (Žižková) = relicta Zikonis (vdova po Zikovi); Zik(a) = Sigismundus (Zikmund); tedy Zizkonissa (Žižková) = relicta Sigismundi (vdova po Zikmundovi), a proto Žižka = Zikmund.

Z tohoto svého, jak se domnívá, bezpečného základu posuzuje pak a hodnotí Titz výklady starších badatelů o jméně Žižkově, kteří viděli v něm buď také obměnu jména Zikmund (Brandl, Pinsker), anebo, a to většinou (Dobrovský, Toman, Šusta, Vojtíšek, Frinta a j.), přezdívku[1] různě vykládanou (podle starších spisovatelů ze 16.—17. stol. slovo žižka znamenalo ‚jednooký‘, jiní, jako Dobrovský a Frinta, odvozují je z kmene žig-, který je v slovese žhu, žíhati, Sedláček myslí na kmen žuž- vl. žug-, který je v apelativu žúžel a v osob. jméně Žúžel zachovaném v míst. jméně Žúželice, Žíželice).

Mezi badatele o jméně Žižkově jako poslední člen řady Pinsker, Šusta, Vojtíšek, Frinta, Lang dostal jsem se i já. K té cti jsem přišel velmi lacino; jak se čtenáři NŘ. snad pamatují, vykládal jsem v letošním ročníku (str. 132 n.) Ignátu Herrmannovi formou polo vážnou, polo žertovnou, proč se nemá říkati Herrmann Ignát, nýbrž Ignát Herrmann. Při té příležitosti, když jsem se zmínil, že mnohá stč. jména, jako Kostka, Flaška atd., jsou původem přezdívky, uklouzla mi poznámka, že »takovým jménem bylo bezpo[270]chyby i jméno Žižka Za tuto větu — necelý řádek — octl jsem se v galerii badatelů o jméně Žižkově, ne ovšem proto, abych za ni byl pochválen, nýbrž aby se mi za ni dostalo pokárání. Titz vykládá a opakuje se zjevnou nevolí (str. 29), že prý to byl jen exkurs, a to zbytečný, jen moje domněnka, kterou prý jsem měl dokázati atd. Odkud »tant de bruit pour une (petite) omelette?« Že je to jen domněnka, naznačil jsem přece sám slovem »bezpochyby«. Či je to hřích míti »domněnky?« Vždyť je mají i druzí i Titz; jeho kniha je přímo nabita domněnkami a i to, co pokládá za nezvratný výsledek svého badání, není zas nic víc než domněnka. Či jsem neměl aspoň tu domněnku vyslovovati? Ale jak jsem mohl tušiti, že tato pecka, vylétlá bezstarostně z mých úst, zasáhne neviditelného džina? Také moje domněnka to není, jak by se přesvědčil T. sám, kdyby si přečetl prvních 29 stránek svého spisu; byla to domněnka téměř obecně platná až do objevu Titzova. A dokazovat cizí domněnky nemůže přece býti povinností každého, kdo se o některé třeba jen mimochodem zmíní.

Zbývá tedy jen výtka, že jsem to nemusil říkat a že to bylo zbytečné. To je snad pravda; domněnka, že Žižka je přezdívka, je obecně známá — snad i čtenářům Naší řeči. Ale to, co vytýká Titz mé půlřádkové větičce, mohl bych já vytýkati konec konců i celé jeho knize. Všechno podstatné, co v ní T. vykládá, bylo známo už před ním od these jeho knihy, která je Hankova, až do toho vrcholného dokladu z budějovského archivu, na nějž upozornil Sedláček.

Titzova chyba je, že nedovede ve vědecké diskusi zachovati klid a že z jeho výkladů výslovně anebo mezi řádky vyčítáme, jak je mu nemilé opačné mínění. Nedovede zachovati reservu k svým odpůrcům (mezi něž jsem se mu připletl bezděky i já) a kárá je a mentoruje. Nejhůře při tom dopadl Frinta, kterému vytýká, že se dává unášet horečkou objevu a že se pouští do etymologisování bez náležité znalosti české semasiologie, ba české mluvnice.[2] I v takových výtkách je dobře se mírniti, a to zvláště [271]tomu, na koho by se mohlo užíti slov Písma o mrvě v oku bratra svého. Otázky tak subtilní, jako je výklad stč. jmen osobních, vyžadují také velmi subtilní znalosti jazyka a tou se ani filologické výklady Titzovy zrovna nevyznamenávají. Vyložím to.

Titz vykládá na př. (str. 48 a d.), že ze jména Sigismundus, Zigmund, Zikmund vznikaly hypokoristické (domácké) tvary Zig, Ziga, Zik, Zika, Zich, Zicha a z nich anebo vedle nich Žižka, Žiška atd. Tomu výkladu se mu však staví v cestu, že jméno Žižka začíná hláskou ž, kdežto všechna ostatní jména hláskou z. Titz nadhazuje sice mimochodem, že jméno Žižka mohlo vzniknouti spodobou ze Zižka (50), ale sám tomu výkladu buď nerozumí nebo tuze nevěří, neboť pracně shání výklad jiný. Domnívá se, že hláska ž mohla vzniknouti přímo z cizího s (z) jako v slovech Siegfried, Sifrid Žibřid, Sophia Žofie a p., anebo že na změnu zž při přejímání jména Sigismundus působila nějaká zkrácená forma francouzská (jako je ital. Gismondo), po jejíž existenci však ve Francii marně pátral. Výkladu, že ž v slově Žižka vzniklo působením nějakého franc. Gismond anebo přímo z cizího s (z) v Sigismundus t. zvanou Lautsubstitution, brání však okolnost, že by se byla hlásková substituce zž provedla u všech jmen: že by tedy bylo vzniklo nejen jméno Žižka, nýbrž také (jako při jméně Žibřid) Zikmund, Žig, Žiga, Žik, Žika, Žich, Žicha atd., o nichž nic jistého nevíme.[3] Titz je ovšem předpokládá (»není-li tvar Žicha doložen, neznamená to ještě, že nebýval« str. 49) a při nejisté grafice staročeských písařů je možno čísti často (ne vždy) psané Ziga i Ziga i Žiga. Ale Titz zapomíná, že se skoro všechny tyto hypokoristické formy jména Zikmund zachovaly v osobních jménech dosud, že jména ta zní Zika, Zikán, Zich, Zicha, Zichna, Zikuda, Zikyška a pod. a ne také Žika, Žikán atd. Vyskytuje se sice v staré češtině jméno Žich (Žiš), ale to je jméno, jak ještě bude pověděno, původu [272]jiného; že nevzniklo ze jména Zikmund, tomu nasvědčuje okolnost, že bylo základem místních jmen Žichov, Žichovice, Žišov a j., dosvědčených listinnými doklady z dob dávno před zavedením kultu zikmundovského u nás. Proto měl T. raději zůstati na půdě reální a přestati na tom, co jistě víme: že byla jména Zig, Ziga, Zik, Zika, Zich atd. se z a vedle toho jméno Žižka. Zvláštní výklad pro jméno Žižka je nasnadě a nebylo třeba k tomu všech těch dohadů a předpokladů, jimiž je vykládá Titz. Kdybychom chtěli uznati za správnou domněnku, že Žižka = Zikmund, jako že ji neuznáváme, stačilo by ukázati na případy známé z Gebaurovy Hist. mluv. a odjinud, jako žezhule žežule, zištný žištný, sočovice šočovice, sršeň šršeň, žízeň žížeň atd., ukazující, že se hlásky s, z, c měnívají vlivem hlásek š, ž, č i na jistou vzdálenost (proto mluvíme o spodobení na dálku, ne o pouhé spodobě, t. j. v kontaktu) v hlásky š, ž, č. Důvodem této změny je přeřeknutí (t. j. mluvidla buď anticipují při výslovnosti první sykavky nastrojení na sykavku následující anebo naopak); protože je takové přeřeknutí velmi snadné, tyto změny se často ustalují. Že se tyto změny objevují i ve jménech vlastních, dosvědčují na př. tvary jména Žatec; ze Žatce — ze Žače. To je nejpřirozenější a nejsnazší způsob, jak vyložiti vedle jmen Zika, Ziga atd. odchylný tvar Žižka m. očekávaného Zižka (ze Ziga). Správnost tohoto výkladu potvrzuje i jiné hypokoristikon ze jména Zikmund, t. j. Zikeš; protože se v gen. vedle tvaru Zikše vyslovovalo i Žikše, vznikala ke jménu Zikeš dubleta v nč. jméně Žikeš (rozšířeném v Žikuda). Cesta, kterou si Titz zvolil na vysvětlení změny z ž v slově Žižka, byla tedy metodicky pochybená.

Výkladu, že jméno Žižka vzniklo ze jména Zikmund, které se před r. 1365 v Čechách nevyskytuje, vadí Titzovi jméno moravské vsi Žižkov, dosvědčené v deskách brněnských k r. 1366 a tedy zajisté o něco starší. Co prý se stalo v jeho blízkosti tak slavného, aby se této moravské vsi dostalo takového jména, jako hoře Vítkově nad Prahou? Titz zapomíná, že jména toho typu jako Žižkov znamenala zpravidla držitele a že pojmenování na oslavu něčí jako při Žižkově u Prahy (kde vzorem bylo starší, vlastnické pojmenování Vítkova hora n. Vítkov) je v dějinách starších místních jmen výminkou. Jak si pomáhá Titz od tohoto nepohodlného jména, které rozrušuje jeho umělou stavbu? Jméno vesnice je psáno v deskách Schisskow. Psané Schisskow by bylo ovšem možno čísti při tehdejší grafice Žižkov (srov. Schyestow = Žěstov Arch. Č. 31, 199 z 1381; pod. u Titze 44, [273]pozn. 2 Schisska = Žižka). Ale Titz se rozhoduje z uvedeného výše důvodu pro Šiškov a připomíná, že slovo šiška je staré české slovo a že už Hus je doporučuje Čechům za něm. knedlík. Jak si představuje Titz výklad jména Šiškov z apelativa šiška? Jako Knedlíkov? To by byla po mém soudu etymologie trochu litomyšlská (= líto mi šle), už i proto, že se jména na -ov tímto způsobem, t. od apelativ (jako Břevnov), tvořila velmi zřídka a to zpravidla jen podle polohy osady. Že Titz nemyslí na jméno držitelské, je vidět z toho, že mluví o apelativu šiška, ne o vlastním jméně Šiška, v němž se podle jeho výkladů (str. 44) skrývá velmi často zase ten nešťastný Žižka. Ostatně ze jména Šiška očekávali bychom pro starší dobu spíše (byť ne nutně) tvar Šiščín, Šištín než Šiškov. Zdá se, že opravdu nezbude jiný výklad než ten absurdní výklad z knedlíků. Snad se tedy Titz zase nepohorší, pomohu-li mu z této absurdnosti »svou domněnkou«. Kdyby měl víc rozhledu po místní i osobní nomenklatuře, byl by si všiml, že vedle jména psaného Schisskow (= Žižkov, Žiškov, Šiškov atd.) jsou také jména místní Žichov, Žichovice, Žišov, jichž ze jména Zikmund, jak pověděno výše, vykládati nelze, a že vedle nich nalézáme (v Čechách i na Moravě) také jména Žibřidice, Žibřidovice. Základem těchto jmen je osobní jméno Žibřid, základem oněch jeho hypokoristické tvary Zich, Žiš (jako Petr — Pech, Peš a p.). Není třeba tedy vykládati místní jméno Žižkov (na Moravě) při nepřesném způsobu jeho psaní z osob. jména Žižka, protože je zcela dobře možný výklad z hypokoristického tvaru Žišek, vzniklého ze jmen Žich n. Žiš anebo i přímo ze Žibřid. Mimo to pro vysvětlení tvaru Žižkov není ani třeba vycházeti od jména Žižka; základem držitelského jména mohlo býti také hypokoristikon Zižek n. Žižek utvořené z tvaru Zig. Tento výklad by se ovšem Titzovi zase nehodil, protože se vrací zase ke jménu Zikmund, pro něž si Titz stanovil jako hořejší hranici r. 1365 (přivezení ostatků sv. Zikmunda Karlem IV. do Čech).

Tolik zatím jen jako ukázka linguistického postupu a metody Titzovy, od níž můžeme postoupiti k ukázkám dalším, týkajícím se už vlastní these jeho knihy.

Jiná závada, která se staví Titzovi v cestu při jeho výkladu jména Žižka ze Sigismundus, Zikmud, je fakt, že nejstarší doklad tohoto jména z r. 1367 má tvar Žužka (je tak, t. j. Jan, zvaný Zuzca, zapsán patron kostela v Mnichově u České Lípy, který si podle T. »připjal« jméno Žužka z radosti nad převezením ostatků sv. Zikmunda do lipského kraje) a že slavný troc[274]novský zeman (který prý si »připjal«[4]) své druhé jméno z radosti nad narozením králevice Zikmunda r. 1368) podepsal se sám r. 1378 Jan Zuzca de Trocnow. Titz odklízí tuto závadu snadno a rychle. Je prý to zvratná analogie. Dříve se říkalo »dušu« (jako rybu) a později »duši«; podle toho pak vznikaly (omylem ovšem) na př. i v 6. pádě, který zněl odevždy »duši«, opačným postupem tvary domněle starší a nesprávné »(o té) dušu«. Takovým omylem neumělého jednotlivce ať mluvícího či píšícího (jak praví Gebauer při výkladě o zvratné analogii Hist. ml. I, 218) vznikl podle mínění Titzova na dvou různých místech, také časem i autorem odlišných, tvar Žužka místo předpokládaného (Titzem) tvaru Žižka (ze Zikmund). Ale dnešní linguista ví anebo měl by vědět, že se jevy jazykové nedají řešit takto šablonovitě a řemeslně a že se každá jazyková změna děje jen za určitých podmínek, které ji buď způsobují a podporují anebo ztěžují i maří. Proto úkolem linguistovým, než označí určitou změnu etiketou, jest vyzkoušeti pozorně a s jemným citem, byly-li dány při ní podmínky, které by opravňovaly vykládati ji právě tak, jak zní etiketa. A zejména je to důležito při změnách, které nevznikají z příčin mechanických, nýbrž, jako právě zvratná analogie, z důvodů psychologických (nesprávným soudem a afektem). Jiné jsou podmínky zvratné analogie při hláskách z jazyka úplně mizejících, jiné při hláskách, jejichž doména se změnou jen zužuje; jiné v příponách a koncovkách ohýbacích, jiné v slabikách kořenných; jiné v slovech isolovaných, jiné v slovech chráněných rozvětvenou rodinou slov etymologicky příbuzných; jiné jsou podmínky, když změna hlásková, jejímž opakem je zvratná analogie (na př. u i, i u), je v proudu, a jiné v době, kdy se změna blíží k svému dovršení anebo je úplně provedena. Pozorujeme-li s těchto hledisek nejstarší záznamy jména Žižka, t. j. 1367 Žužka, 1376 Žižka, 1378 Žužka a dále Žižka snad už pravidelně, nemůžeme výklad Žižka ze Žužka zvratnou analogií pokládati za pravděpodobný, i když připustíme, že se tvar mladší (Žužka) [275]mohl vyskytnouti náhodou v zápise starším (1367) než tvar pokládaný za starší (Žižka). Doba pro předpoklad působení zvratné analogie je už dost pozdní; druhý doklad tvaru Žužka (1378) je slovo z téže doby jako štítenský sborník Erbenův (1376), v němž po nějakém kolísání u i není už památky. Ale to by se dalo ještě ospravedlniti podmínkami krajovými, neboť přehláska u i nepostupovala zajisté na celém území jazykovém rovnoměrně. Vážnou závadou je však, že tu bylo změněno zvratnou analogií i v u uvnitř slova. Doklady, které Geb. vypočítává (I, 216) pro zpětnou změnu i u z textů z 1. pol. 14. stol., jsou skoro vesměs[5] změny v sufixech (slúžuli m. slúžili, bíťu m. bíti a p.) a je to také psychologicky zcela přirozené (podle tvaru »k bití«, pův. »biťú« změněna také infinitivní koncovka -ti v domněle původnější a správnější -ťu). Ale slova, která měla oporu v řadě slov příbuzných, jako na př. život, žíti, živý, živiti, obživiti a p., čin, činiti, činitel, učiniti, přičiniti atd., odolávala možné chybě (t. j. dosazení u za i) velmi dobře, a stč. doklady pro tvar žuvot nebo čuniti i z doby největšího kolísání u i stěží by se sehnaly. A nyní uvažme, že chybu téhož typu jako život žuvot máme uznati pro jméno Žižka, slovo novotné, chráněné nejen svěží ještě a stále známou formou Sigismundus, Zigmund, Zikmund, z níž vzniklo, nýbrž i rodícími se hypokoristiky jinými jako Zig, Ziga, Zika, Zich atd. Ale nejen to, máme s Titzem věřiti, že tuto neravděpodobnou chybu (Žužka) učinili hned dva písaři na sobě nezávislí, k tomu jeden bezmála téhož roku, kdy tyto ostatky Zikmundovy převezeny do Čech a kdy bylo jména Zikmund ještě všude plno, a druhý dokonce v svém vlastním podpise.

Nemohu si pomoci, ale výklad tvaru Žužka zpětnou analogií ze Žižka činí dojem výkladu à tout prix, a dovedu si tuto násilnost vyložiti jen tím, že byl Titz o bezpečnosti své rovnice Zikmund = Žižka, založené na budějovském zápise, tak dokonale přesvědčen, že jej ani nepravděpodobnost jeho výkladu, byl-li si jí ovšem vědom, neodstrašila. Lehkost a jistota, s jakou prohlašuje tvary Žužka Žižka za účin zvratné analogie, nesvědčí o skrupulích.

Pro nás, kteří rovnici Zikmund = Žižka nepokládáme za dokázanou, není třeba zatím dopouštěti se takových násilností a můžeme bráti věci tak, jak jsou. Protože mezi nejstaršími [276]zápisy jsou dva tvary Žužka a jeden Žižka, můžeme pokládati tvar Žužka vším právem za tvar původní a tvar Žižka za tvar mladší, vzniklý z něho přehláskou ui. Že se tvar nepřehlasovaný vyskytuje v době, kdy přehláska již byla provedena, není nic zvláštního; vlastní jména jsou konservativnější než jiný materiál jazykový a jméno Žužka může pocházeti z doby starší, než v které je po prvé zapsáno. Že se starší forma jména zachovává často do doby, kdy se už vyskytuje forma mladší, dosvědčují na př. zápisy v lounských knihách soudních, které mají k r. 1358 tvar Jiřík a k r. 1361 Juřík (Geb. I, 275).

Tvar Žužka, jako nejstarší dosud známá forma jména Žižkova, je tedy svědectvím zcela reálním proti výkladu tohoto jména ze jména Zikmund.

Ale jsou možné ještě námitky další. Podle výkladu Titzova je jméno Žižka hypokoristický tvar jména Zikmund. Co jsou hypokoristická jména? Jsou to obměny jmen křticích (anebo jim rovných), jaké vznikaly ve styku rodinném mezi rodiči a dětmi a které se z rodiny přenášely i do styků přátelských a často i veřejných. Jako dnes říkáme doma (a pak i mimo domov) Janovi Jeník, Jenda, Jeníček atd., tak se i za stara říkalo Petrovi Pech, Pešek, Pešík, Pecháček atd., a to (zvl. na veřejnosti) hojněji než dnes, protože při staré jednojmennosti sloužil často hypokoristický tvar k rozlišení dvou Petrů, Janů atd. Tvar původní ovšem vedle tvaru hypokoristického zůstával v povědomí, a proto se v zápisech starších čte často: Sigismundus dictus Ziga, … Martin dictus Martinec (Desk DE 2, 217), Jan řečený Jícha (Desk DE 1, 554) a p.[6] Bylo-li jméno složené (t. j. měl-li člověk ještě další jméno ve smyslu našeho příjmení), stávalo ovšem takové hypokoristikon na témže místě jako jméno křestní, na př.: Vacek (= Václav) Křížovic, Ješek od kokota, Mikeš Kokotek z Lažan atd. Někdy se však objevuje t. zv. hypokoristikon na místě druhém. To bývá na př. v některých jménech šlechtických, na př.: Václav Pešík (= Petr) z Komárova, Arnošt Bořek (= Bořivoj) z Hrádku a p., i také měšťanských, na př.: Jan Benda (= Benedikt), Matěj Pech (= Petr), Vaněk (= Václav) Petřík (= Petr) atd. To ovšem nejsou hypokoristika ve vlastním slova smyslu, nýbrž v našem smyslu příjmení, která vznikla tím, že se jméno osoby jiné, již existující, na př. otcovo (ale i cizí), které u ní bylo [277](nebo mohlo býti) hypokoristikem skutečným, přeneslo na další osobu, na př. na syna atd. Tedy na př. po otci, kterému říkali m. Petr po domácku (hypokoristicky) Pešík nebo Petřík, dostal jiný člen rodiny (ale i osoba cizí z důvodů zase ovšem jiných) k svému křestnímu jménu skutečnému (Václav) nebo hypokoristicky obměněnému (Vaněk) ještě další jméno a slul pak »Václav Pešík (z Komárova)« nebo »Vaněk Petřík«. Jsou tedy hypokoristická jména dvojího druhu: skutečná, primární, utvořená přímo ze jména křestního ve styku rodinném (to je ve jméně Vaněk Petřík jméno Vaněk) — ta jsou v složeném jméně na místě prvním —, a formální, sekundární, přenesená z osoby tak už nazvané na osobu jinou jako její příjmení (to je v uvedeném jméně Vaňka Petříka jméno Petřík) — a ta stojí v složeném jméně na místě druhém. Aplikujeme-li tento známý obecný postup ve vývoji hypokoristik na oba Jany Žižky (Žužky), kteří se tak po prvé podepsali, mohli bychom hypokoristický tvar Žižka (Žužka) pochopiti nejvýše ve jméně Jana Žižky z Trocnova, jehož vlastní hypokoristické jméno bylo snad Janek nebo Ješek a p. a který snad dostal pak další jméno (příjmení) podle Titze po králevici Zikmundovi naroz. r. 1368, bylo-li to ovšem u nás zvykem a říkali-li mladému králevici důvěrně (v rodině a p.) Žužka. Ale jak vyložiti existenci hypokoristického tvaru Žužka ve jméně onoho lipského Jana Žužky (1367), který podle Titze přijal jméno Žižka na počest sv. Zikmunda, jehož ostatky byly r. 1366 převezeny na Stráž u Lípy? Jmenoval se z domova Jan, říkali mu tedy doma a pak i veřejně zajisté až do smrti jako jiným jeho vrstevníkům buď Jan nebo hypokoristicky Janek, Ješek atd. Kdyby se byl psal anebo dal psáti Jan n. Ješek (zvaný) Zikmund jako onen Jan Zikmund z Křižanova, byla by Titzova domněnka o původu jeho druhého jména pravděpodobná. Kde se však vzala v jeho jméně místo jména Zikmund hned následujícího roku už hypokoristická forma Žužka (tak důkladně obměněná, že z pův. jména světcova nezbyla ani litera), když jemu říkali Jan nebo Ješek a příležitosti, aby se hypokoristikon vyvinulo přirozeně někde v rodinném styku, dosud nebylo, protože před r. 1365 bylo jméno Zikmund u nás neznámo? Tato nepravděpodobnost předpokladu vede nutně k závěru, že aspoň ve jméně lipského Žužky nejde o hypokoristický tvar jména Zikmund, nýbrž o jméno rázu zcela jiného. To pak ovšem [278]otřásá vírou ve správnost obdobného výkladu i u jména Žižky z Trocnova.[7]

A tak tedy pravděpodobnější než výklad jména Žižka (Žužka) ze jména Sigismundus, Zikmund, jeví se domněnka, že je to jméno původu jiného, na př. osobní přezdívka, jaké v tehdejších jménech bývají často i u osob načisto různých. Na př. jméno Šilhan má k r. 1394 služebník pana z Choustníka (Arch. Č. 31, 116), k r. 1434 se jmenuje u Sedláčka (Sbor. fil. 7, 53) Václav Šilhan z Mostku. Na podporu toho mínění uvádějí historikové, že v příbuzenstvu Žižkově příjmení Žižka měl on jediný (Titz nevěří Bartošovi, že Žižka z let 1378—1384 byl otec trocnovského hrdiny, nýbrž věří, že jde stále o osobu touž).

Proti tomu opakuje Titz s důrazem námitku, že píše-li se v současných (i pozdějších) pramenech o Žižkovi jednookém (Žižka nějaký jednooký, … jednooký, jménem Žižka) a znamená-li apelativum Žižka jednookého, byla by ve spojení Žižka jednooký nepochopitelná tautologie (dvě jména téhož významu). Proti tomu lze snadno namítnouti především, co už Dobrovský namítal, že se totiž známá jednookost Žižkova uvádí bez patrného důvodu v příčinnou spojitost s jeho jménem,[8] ač nikde nečteme, že by byl Ž. proto právě tak nazýván. Přezdívka Žižka mohla míti důvod i v čemkoli jiném, mohla znamenati cokoliv jiného a pak ovšem nelze mluviti o tautologii. Že slovo Žižka mohlo časem nabýti po našem Žižkovi (antonomasií) významu ‚jednooký‘, vyložil správně Jungmann, s nímž souhlasí i Titz.

Ale i kdyby slovo Žižka (Žužka) bylo skutečně znamenalo jednookého, nebylo by třeba mluviti o tautologii. Titz jako linguista si měl býti vědom podstaty a povahy toho, co nazýváme přezdívkou. Obor přezdívek je pole tak pestré a nezbadatelné jako málokterý jiný druh slov. Přezdívky (nadávky) jsou stálé (pop) i časové (kuklík), obecné (klacek) i [279]místní n. krajové (ogar, na Příborsku),[9] domácí (holkář) i importované (frejíř), prvotné (pidimužík) i tropické neboli metaforické (cvrček, střízlík a p.), prosté (natvrdlý) a nadsázkové (hlucháň) atd. Představme si nyní, že někdo, komu se pro jeho potočené oči ustálila přezdívka Švidroň, přijde s takovým jménem z Moravy do Čech. Bude to tautologie, když o něm v Čechách někdo řekne »takový Švidroň šilhavý«? Nikoli, protože pro příslušníka českých nářečí bude Švidroň pouhé jméno bez apelativního obsahu a slovo šilhavý charakteristika primární. Takové lokální přezdívky měl i jazyk starý a pravděpodobně ve větším bohatství než řeč dnešní. Znamenalo-li tedy slovo žižka v některém nářečí (řekněme pražském) jednookého, byla v tom tautologie, když příslušník jiného nářečí, třeba jihočeského, znaje Žižku podle jména i podle podoby, řekl o něm »Žižka nějaký jednooký«? Anebo když pozdější písař z dob, kdy přezdívka žižka vyšla třeba z užívání (jako svým časem nadávka kuklík), napsal 1434—1436 »jeden Čech … jednooký, jménem Žižka«?[10] Že časová přezdívka, která dala podnět ke jménu jeho i jiných jeho současníků, mohla z jazyka vymizeti a že se pak později per antonomasiam mohlo jméno Žižka státi znovu apelativem s významem jednooký, není nic nemožného. Ještě tíže by bylo lze mluviti o tautologii, kdyby si byl přezdívku Žižka přinesl trocnovský zeman a jiní jeho krajané z ciziny, na př., jak někteří myslí, z Polska. Ale i v tom případě, kdyby šlo o přezdívku domácí, obecně známou a rozšířenou, nemusili bychom viděti ve spojení »jednooký Žižka« tautologické, zbytečně dvojnásobné označení téže představy. Kdyby bylo slovo žižka (žužka) přezdívkou tropickou, jakých je množství v každém jazyce a jejichž důvody jsou nejrozmanitější a zhusta nejnahodilejší — jaká je na př. spousta jmen ptačích a zvířecích vůbec v našich starších jménech, která není vždy možno vykládati z erbu nebo domovního znamení, nehledíc ani k jiným jménům! —, sneslo by vedle sebe souznačný přívlastek, jako jej snášejí tropické přezdívky dnešní. Či neslýcháme mluviti — buďtež mi prominuty paralely, [280]mluvímť o přezdívkách (nadávkách) — že je někdo hloupý osel, malé vyžle, paličatý beran, noční sůva, hloupá husa, mladá žába atd., kde by stačilo říci, že je osel, vyžle, husa atd.? Jsou to sice logické pleonasmy, ale řeč není logika a pleonasmy tohoto způsobu mají — jako nesčetné jiné pleonasmy v řeči — své důvody psychologické. Jsem dalek toho, abych vykládal jméno žižka některým z těchto druhů přezdívek, ač netvrdím, že by bylo nějakou podobnou cestou vzniknouti nemohlo; nemyslím ani, jak už jsem výše naznačil, že by slovo žižka muselo znamenati zrovna jednookého, tvrdím jen, že námitky proti výkladu žižka = jednooký jakožto tautologii linguista uznat a hájit nemůže.

Titz uvádí dále, že domněnku žižka = jednooký bezpečně a vědecky přesně vyvrátil Lang, protože v písemných památkách té doby nenajdeme ani stopy po apelativu žižka = jednooký. Ale Lang nevyvrátil nic, naopak námitku Langovu vyvrátil sám Titz, když na jiném místě (kde toho ovšem on potřeboval) napsal (49): »O kolika slovech musili bychom pochybovati, zda bývala, kdybychom se postavili na stanovisko, že neexistovalo, co není doloženo?« A (20) »kolik slov je zaznamenáno o celá desítiletí později, než se vynořila!« V tomto bezděčném odmítnutí přesného vyvrácení Langova jsem s Titzem aspoň jednou za jedno.[11] Kdo zná ráz stč. literatury a jejích památek, ví, jak bylo těžko slovům z vulgární řeči — k nimž patří ovšem i přezdívky — do nich se dostávati. Kdyby se byly na př. nezachovaly Mastičkář a svatovítský zlomek pašijové hry se svými sprostotami, stěží bychom znali dnes slovo pizda a mohli bychom jeho [281]existenci také popírati. A jaké množství takovýchto vulgárních výrazů, přezdívek a p., jejichž existenci známe až z dokladů pozdějších nebo dokonce až z doby nové, je právě zachováno v stč. jménech osobních! V Lactiferu, latinsko-českém slovníku z r. 1511, je vytištěno »monoculus, jednovoký, žižka«. Titz k tomu poznamenává proti své zásadě shora citované: »Jen tehdy, kdyby byl býval Lactifer vytištěn ne r. 1511, nýbrž v první pol. 14. stol., svědčil by, že v jazyce českém existovalo apelativum žižka ve významu ‚jednooký‘ a že náš slavný Jan Žižka byl tak nazván, protože byl jednooký.« Přezdívka šilhan jako apelativum je doložena (podle Jgm.) teprve ze slovníku Rešlova (1560, 1562). Ale osobní jméno Šilhan je doloženo, jak bylo uvedeno už výše, k r. 1394. Podle Titzovy logiky musili bychom doklad z Rešla pro 14. stol. prohlásit za neprůkazný a hledat snad pro osob. jméno Šilhan výklad jiný. Ze stejných příčin bychom musili odmítnouti domněnku, že koncem 14. a počátkem 15. stol. existovaly přezdívky huhňa, krně, pucek, drdlo, drdák, košťál, carda, halama, pískle a j., protože snad všechny tyto přezdívky máme doloženy jako apelativa až z doby nové a pro dobu starou máme jen jména: Jindřich Huhňa z Chlumu (1368), Mikuláš Krně z Hlušic (1418), Beneš Pucek z Borovan (1388) atd. (ostatní u Sedláčka v Sbor. fil. 7, 52 n.). Jak je tedy možno tvrditi, že přezdívka žižka (žužka) ve 14. stol. neexistovala, jen proto, že se jako apelativum vyskytuje v slovníku až z r. 1511, když máme ze 14. stol. vlastní jméno Žižka? Že je nedovedeme etymologicky a semasiologicky jako přezdívku na př. tropickou a j. vyložiti (tak jako přezdívky šilhan Šilhan, krně — Krně n. liška Liška), to je jen vina našich kusých vědomostí, ale ne důkaz proti existenci. Namítá-li Titz po Langovi, že se v stč. slovnících 14. a 15. stol. vyskytuje ve významu lat. monoculus jen adj. jednooký nebo subst. jednoočec, a ne žižka, není to zase námitka, neboť jednoočec není přezdívka, nýbrž definice představy, jako není přezdívkou slovo výrostek, nýbrž teprve slovo klacek. A úkolem starých slovníků cizojazyčných (latinských atd.), zrovna tak jako dnešních, bylo vykládati běžné slovo cizí běžným slovem domácím, ne přezdívkou, které [282]by byli všichni snad ani nerozuměli, o potřebě při překládání ani nemluvíc.[12] To jsou tedy námitky plané. Naopak, držíme-li se pramenů a nečteme-li je skrze skla míněním napřed zaujatým zbarvená, musíme chtěj nechtěj dojíti k závěru, že apelativum žižka ve významu přezdívky člověka jednookého mohlo existovati už ve 14. stol. Vyložit je linguisticky, to je ovšem, jiná otázka. Kdyby se nám byl zachoval slovník stč. argotu, měli bychom takových oříšků na fůry.[13]

Pro tuto domněnku mluví ještě jiná okolnost, kterou můžeme vyčísti z pramenů. Hypokoristická jména, jakým podle Titze prý je jméno Žižka, vyskytují se v pramenech velmi zhusta ve spojení se jmény základními buď zároveň (ve formě »Jan řečený Jícha, Martin, alias Martinec) anebo střídavě (že se táž osoba jmenuje jednou Jan, po druhé Ješek atd.). To platí i o skutečných hypokoristických tvarech jména Zikmund; na př. 1398 Zichoni alias Sigismundo (u Titze 43); 1450 Sigismundus dictus Ziga (Desk DE, 2, 217). Ještě pověstný Ziga Vaníčkovic, který hrál tak důležitou úlohu v pražské bouři 1524—1530, jmenuje se jako perkmistr viničných hor jednou Ziga Vaníčkovic, jindy Sigmund řezník nebo Sigmund Vaníčkovic (Tom. P. 9, 320). Naproti tomu jméno Žižka, ač dost časté, v tomto spojení se dosud nevyskytlo našim historikům ani jednou. Naopak, kdežto vědomí, že Ziga = Zikmund, je plně živé ještě kolem 1520, v jakém průvodu se objevuje v téže asi době jméno Žižka? U Bohuslava Hasištejnského r. 1497 Žižka = jednooký, v Lactiferu 1511 žižka = monoculus, Dubravius (* 1490) v kronice vyd. 1552 Žižka = monoculus, Zikmund z Puchova 1554 žižka = hla[283]va jednooká atd. Je podobno pravdě, aby ani jeden z těch spisovatelů, jimž Ziga bylo jistě známo jako obměna jména Zikmund, by si byl nevzpomněl, že Žižka je také (anebo větším ještě právem) Zikmund? Že by byl některý latinský kronikář (na př. dobře informovaný Eneáš Sylvius) nekonstatoval »Žižka, id est Sigismundus«? Či se máme domnívati, že přezdívka odvozená ze jména Žižkova, tak dokonale vytlačila vědomí skutečné podstaty toho jména, že v době, kdy Ziga ještě = Zikmund, necítí se ve jméně Žižka nic jiného než ‚jednooký‘?[14] To není důkaz e silentio fontium, neboť zde prameny mluví, a posloucháme-li je, jak skutečně mluví, dojdeme jen toho závěru, že Ziga byl Zikmund, Žižka nikoli.

Ale Titz nedovede čísti takto v pramenech, protože má na očích skla zbarvená přesvědčením, že má v rukou doklad, který dokazuje rovnici Žižka = Zikmund »skoro bezpečně.« Ale Titzova chyba je, že se spokojuje prostě tím, že doklad (třeba jediný), a nestaví se k němu kriticky. Té chyby se dopouští i jinde. V rozpravě o slově kočí (v Č. M. Mor. 46, 1922, str. 170 n.), v níž dokazuje, že nynější mezinárodní kočár (franc. coche, špaň. coche, ital. cocchio, maď. kocsi, pol. kotczy, kocz atd., t. j. vůz s houpavou korbou, franc. charriot branlant) je původem i jménem totožný se stč. kotčím vozem (t. j. vozem s kotcem = s boudou) a že to je vynález český, nikoli maďarský,[15] přebíjí nejstarší maďarský doklad slova kočí (podle vsi Kocs) z r. 1494 ještě starším dokladem českým z r. 1469. Český doklad není zachován v prvopise, nýbrž v pozdním opise z 18. stol.; ale snad můžeme věřiti v jeho spolehlivost. Titz však přehlíží, že se v jeho dokladě z r. 1469 jmenuje vůz, o nějž jde, prostě kočí (kúpím tu ještě některý kočí), ač všechny doklady české do konce 16. stol. (u Titze str. 183) zachovávají plnější a původnější tvar kotčí vůz a jako subst. je doloženo prosté kočí až z r. 1615. Hlavně si však neuvědomuje dosah obsahu svého dokladu, v němž kněz Jan Kaplicer z Marhan píše panu Janovi z Rožmberka, že jede do Vídně a že tam koupí »některý kočí«. To znamená, že v době, kdy kočí vůz (t. j. kočár) byl v Čechách podle T. vynalezen, vyráběn a hojně používán, jede Kaplicer koupit takový vůz ne do některého města českého, nýbrž do Vídně, do téhož města, kam maďarští vozkové se svými »kocsi« z Budapešti dojížděli, udržujíce podle [284]ital. zprávy z r. 1501 pravidelnou dopravu mezi oběma městy. A tak z Titzova dokladu až teatrálně vypointovaného (o ničem jiném já nemluvím) stává se při nejmenším doklad velmi sporný, který by se kritickým rozborem mohl zvrhnouti z dokladu pro jeho mínění snadno v doklad proti němu.

A se stejnou »horečkou objevu« nedost kritickou uchopuje se Titz svého budějovského dokladu pro rovnici Žižka = Zikmund, který jsme vycitovali na začátku tohoto referátu. Od Hankova nápadu kromě Brandla a Pinskra nikdo v tuto rovnici nevěřil; objektivní rozbor pramenů, jak jsme se pokusili podati jej v tomto referátě, svědčí proti ní. To všecko by musilo nabádati badatele skutečně kritického k tomu, aby zaujal k dokladu, stojícímu v odporu i k skutečné mluvě pramenů i k výsledkům dosavadního badání, stanovisko co nejopatrnější a nejkritičtější. Představme si situaci analogickou (podobnou, byť ne stejnou), že by se v listině nějaké manželka Zikova (Zikonis) jmenovala o nějaký řádek dále Zdiková (Zdikonissa). Budeme ochotni věřiti naráz a beze všeho takovému dokladu, když podle dosavadního badání je známo, že Zik(a) je Zikmund a Zdík že je Zdeslav? A zde se nám předkládá k věření doklad, že Žižková (Žižkonissa) je manželka Zikova, ač prameny nepotvrzují, ba mluví přímo proti tomu, že by Zika (t. j. Zikmund) byl totéž co Žižka, i když nepraví přímo, co Žižka je.

Ale pochybnosti, které otřásají absolutní důvěrou v spolehlivost Titzova dokladu, plynou nejen z toho, co víme odjinud, nýbrž plynou i z dokladu samého, Objevuje-li se v určité listině několikrát jméno téže osoby nebo místa, bývá zpravidla zapsáno i touž formou — už jen pro identitu.[16] Vyskytne-li se v zápise jméno opakované ve formě změněné, bývá to velmi často písařská chyba (jakých v starých listinách najdeme dost). Na př. v zápise desk zemských k r. 1392 (Desk DE 1, 530) psáno dvakrát Swoyssicz a jednou Swossicz (chybně); v zápise desk dvorských k r. 1390 (Arch. Č. 31, 210) psáno jednou »de Zymuticz« (ze Žímutic) a po druhé »in Zymunticz« (chybně) atd. Je-li si badatel této věci vědom a zkoumá-li opatrně Titzův doklad už [285]ze zevních důvodů pochybný, v němž se Alžběta »Zikonis olim relicta« nazývá o něco dále »prefata (t. j. po našem »táž«) Zizkonissa«, neubrání se podezření, že písař napsal tak omylem místo očekávaného vším právem Zikonissa (= Zikonis relicta). Tím se stává doklad dvojnásob pochybným. V takových případech badatel kritický buď vyčká dokladu dalšího, který by byl kontrolou a ověřením pochybného dokladu prvního,[17] anebo aspoň nevyvozuje z takového jediného a nedost jistého dokladu závěry hned bezmála tak bezpečné jako věta Pythagorova a neužívá těchto závěrů ke kritice pramenů a poznatků mnohem bezpečnějších a k výkladu jich ve smyslu těchto závěrů.

Ale — a tím přicházíme k jádru věci — i kdyby doklad z r. 1392 byl povýšen nade vši pochybnost a pevný jako žula, nikdo, kdo rozebere zase kritičtěji než Titz jeho obsah, nevyvodí z něho ten nutný závěr, který z něho vyčetl Titz. A není k tomu třeba ani zvláštního důvtipu ani tuze mnoho linguistického vzdělání. Jako ze ženského jména Zítková (Zitkonissa), Mašková atd. nepozná nikdo na světě, jmenoval-li se muž Zítek či Zítka, Mašek či Maška atd., tak také nikdo ze stč. jména Žižková (Žižkonissa) nemůže jen při špetce jazykového citu dovozovati, že by se muž té ženy musil jmenovati Žižka (Žiška), protože se stejným právem mohl jmenovati buď Žižek (Zižek ze Zig) anebo Žišek (Zišek ze Zich). Ba snad právem ještě větším, když podle dřívějších našich výkladů objektivním rozborem pramenů docházíme spíše k závěru, že jméno Žižka za takové hypokoristikon jména Zikmund ani dobře pokládati nelze. Pro tvary jména Žižek, Žišek a p. by se doklady zajisté našly;[18] ale není jich ani třeba. Hypokoristické tvary s příponou -ek (Mach Mašek, Blag n. Blah Blažek) vznikaly tak jako tvary s příponou -ka (Maška, Blažka) z kratších tvarů spontánně a napořád, jako vznikají až dosud. Ostatně Titz sám uznává (51 n.), že všechny hypokori[286]stické tvary určitého jména není třeba dokládati, abychom směli nepochybovati o jejich existenci. Jediná tedy věc, kterou Titz bezpečně dokázal svým dokladem, jest, že se Zik n. Zika, muž Alžběty jmenované v zápise z r. 1392, jmenoval plným jménem Zikmund, a to jsme věděli už dávno před tím. Že by se byl musil jmenovati Žižka, z citovaného dokladu neplyne. Tím se rozplývá nejen sebevědomá a na pohled bezpečná rovnice Titzova Žižka = Zikmund, nýbrž i všechno ostatní, co bylo sub specie této rovnice dokazováno nebo vyvraceno.

Na konec ještě poznámku. Titz uvedl v svém spise snad všechny výklady, mínění i zmínky o původě jména Žižkova ze spisovatelů domácích i cizích. Ale jednoho výkladu neměl zapomenouti. Je to výklad tím zajímavější než leckterý z uvedených, že je ode všech známých odchylný, že pochází právě od Poláka, a to od jednoho z nejznamenitějších linguistů polských. Není skryt v nějaké zapadlé knížce z anno Domini, nýbrž je obsažen pod heslem zezować v Słowniku języka polskiego od Sam. B. Linde. Titz s Lindovým výkladem jména Žižkova souhlasiti nebude (vykládat je za apelativum), já ostatně také ne (z jiných důvodů). Ale když už Titz vycitoval kdekoho, i mou půlřádkovou nicotnou zmínku v NŘ., na slavného Poláka snad přece neměl zapomínati. Při nejmenším: když úplnost, tak úplnost.

Záhada jména Žižkova bude vždycky jako Siréna lákati badatele nedosti kritické — slávou toho jména, nesnadností problému a našeptávaným přeceňováním sil. Ale linguista kriticky založený bude jen s největší opatrností říditi svou loď v těchto záhadných hlubinách starého jmenosloví. Přestane nejvýše na tom, že by toto záhadné jméno podle svého tvaru v pramenech zachovaného mohlo býti odvozeninou toho neb onoho kmene, ale dále se nepustí, pokud prameny neodpovědí jasně a zřetelně na otázku: proč? A pokud té odpovědi nemáme, ignoramus a — jak se už zdá — ignorabimus.


[1] Slovu přezdívka nesmíme tu rozuměti vždy ve smyslu dnešním, který se blíží významu ‚nadávka‘, nýbrž ve smyslu původním, etymologickém, jako jménu, které někomu převzděli, t. j. dali za jeho jméno dosavadní n. vedle něho, velmi často jen proto, aby ho od jiných jmenovců jeho rozeznali. Mimo to nesmíme zapomínati, že in puncto přezdívek staří nebyli tak choulostiví jako naše doba a hlavně také, že každá přezdívka, i když byla sebe hrubší (a byly ovšem i takové), stávajíc se jménem, pozbývala svého apelativního obsahu (jako dnes) a tím ovšem i své hrubosti.

[2] Výklad Frintův (Čas. mod. fil. 1, 193 n.), vyvrácený Langem (t. 289—296), nebyl by býval tak absurdní (se stanoviska filologického ovšem), kdyby to byl F. vzal za jiný konec. Z kmene žig- (žhu, žíhati) příponou -’ka nelze ovšem vyvoditi nic jiného než nomen agentis. Kdyby se byl však F. vybavil ze zakletého kruhu, před nímž varoval už Dobrovský, že jméno Žižka musí býti v nějaké spojitosti s jeho jednookostí, mohl vyjíti od subst. žíha, jehož nč. význam ‚pruh‘ (odt. žíhaný, na př.: ta kněžovka chodí žíhaná co nějaká šlundra Blah. Gram. 333) předpokládá významový vývoj ‚spálení, stopa po spálení, rudý pruh, pruh vůbec‘, a mohl vykládati slovo »žižka« jako zdrobnělinu slova žíha. To by byl výklad filologicky zcela možný, třebas slovo žíha v stč. není doloženo (rus. žiga je téhož původu). K tomu výkladu by ovšem bylo třeba předpokládati, že Žižka dostal své jméno od nějaké stopy spálení nebo zranění ve tváři, červené jizvy, šrámu (snad přes oko) atd. Analogie pro takové pojmenování byla by ve jméně Šrámek dosvědčeném u Tomka P. 3, 424 k r. 1404. Výkladu tomu ovšem brání tvar Žužka, k němuž však Frinta nepřihlížel. — Anebo, chtěl-li zachovati příponu -’ka významu činitelského, mohl vyjíti z onomatopoetického kmene žug- (který je v slově žúžel, rus. žužžať a j.) znamenajícího ‚bzučeti‘ a vykládati slovo žužka jako přezdívku téhož způsobu jako »mluvka, brečka, křička, pletka, lapka« a p.

[3] Také by bylo ovšem třeba zjistiti, je-li možno změnu z — ž při přejímání slov cizích uznati ještě pro dobu kolem r. 1370 a u jména tak uměle zaváděného, jako bylo jméno Sigismundus.

[4] V Čechách se říkalo obyčejně »jmě vzdieti« = dáti. Ale když si už Jan z Trocnova mohl podle Titze ze své vlastní vůle »připnouti« jméno Zikmund na počest narozeného králevice Zikmunda, byl by zajisté mohl a neváhal, jak napsal Šusta, neznaje ještě tohoto výkladu o »připínání«, toto jméno si zase »odepnouti«, když se z nadějného králevice vyklubala osoba v Čechách nejvíc nenáviděná, zrádce, věrolomce, drak ryšavý, úhlavní nepřítel zákona božího a národa českého, Žižkův zapřisáhlý odpůrce. Mohl-li Ž. zaměniti svůj rodný přídomek »z Trocnova« později za přídomek »z Kalicha«, mohl zajisté tím spíše odložiti toto tak nenáviděné jméno — kdyby si je byl sám dal a kdyby bylo skutečně znamenalo Zikmunda.

[5] Uvnitř slova jen: ťusúc m. tisíc (slovo etymologicky isolované), vňude m. vnide, lucoměrnictvo m. lico-; tvar buskup m. biskup má Geb. za omyl.

[6] Není tedy správná námitka, že se výrazu »dictus (řečený)« užívalo jen při jménech přezdívkových.

[7] Titzovi, klerý vychází z rovnice Žižka (i Žužka) = Zikmund, podle jeho mínění bezpečně postavené, bije ovšem do očí faktum, že se nejstarší doklady toho jména vyskytují hned po převezení ostatků Zikmundových do Čech. Jakmile se však vybavíme z toho předpokladu a postavíme se na stanovisko, že Žužka není (anebo nemusí být) Zikmund, nýbrž něco jiného, pak ovšem první zapsání toho jména k letům 1367, 1376, 1378 je zcela nahodilé — právě tak, jako kdyby se v těch letech vyskytly první zápisy jména Vavák, Bažant nebo kteréhokoli jiného.

[8] Je to stejná chyba, praví D., jako kdybychom usuzovali, že jméno Krésus znamenalo boháče a p.

[9] Srov. na př. krajové názvy pro leváka: krchý, krchák, kršňák, manďák, mahdák, galbák a p.; pro člověka špatně chodícího (z Moravy), šmatláň, glajda, chramozda, čampala, šantáč, krbala, škrampala, švidrnoha (Bart., Dial. 1, 330) atd.

[10] Není také nezajímavo, proč snad všechny prameny pozdější mluví vždycky o Žižkovi jednookém, když přece větší část svého veřejného působení, oné krátké, ale skvělé periody válečnické i politické (1419—1424), jež založila jeho slávu, Žižka prožil již úplně slepý (1421—1424), okolnost, při níž jeho válečné úspěchy přece musily působiti jako zázrak.

[11] Takových nedůsledností (z potřeby) je u Titze víc. Šustovi (23) vytýká, že se nevyhýbá důkazu e silentio fontium (že něco není písemně dosvědčeno), a napomíná, že prý při takových soudech negativních nelze býti dost opatrný. A přece sám operuje (31) proti Sedláčkovi námitkou, že až do r. 1367 jméno Žižka není písemně dosvědčeno. Na témže místě proti Sedláčkovi, vycházejícímu pro výklad jména Žužka z osob. jména Žuž n. Žuža, které vidí zachováno v míst. jménech Žižice, Žižín, Žíželice a p., neuznává tento výklad, protože jména Žuž, Žuža jsou nedoložena a protože jejich kořen neznáme (32). Kolik takových osobních jmen je doloženo v místních jménech, zřejmě utvořených od osob. jména, jehož kořen a význam neznáme! Aby prý bylo zřejmo, jaká nejistota je u těch Žúželovsí a Žúželic, cituje T. (31) proti Sedláčkovi Langa, který napsal, že »jest psáti Žíželice a souvisí nejspíše se žúžala — žížala.« Ale tu není žádného zmatku. Lang. (Č. mod. fil. 1, 292) opravuje toliko, že Frinta spojuje jméno Žíželice s kmen. žig- a píše je s krátkým i. Že pův. tvar jména Žíželice je Žúželice, je věc známá obecně a Sedláčkovi zvlášť. Jaká tedy nejistota? Rovnice »Žúželici (Žúželeves) = čeleď (ves) Žúželova« je stokrát jistější než Titzova rovnice »Žižka = Zikmund«. O ženském jméně Žižka dosvědčeném k r. 1375 tvrdí (23), že to není jméno křestní (ovšem, protože ta žena byla v tomto zápise původně zapsána jako Zdinka) a že to není ani přezdívka (ovšem, neboť to by svědčilo proti rovnici Zikmund = Žižka), ale o jiných ženách téhož jména učí (25), že jméno Žižka bylo u nich nepochybně jménem křestním. Jak to ví? Kdybych chtěl býti zlomyslný, navrhl bych mu výklad (zcela v jeho stilu) ze jména Zuzana. Cizí z se změnilo v ž (srov. u Titze Zikmund — Žiga); hypokoristický tvar mohl tedy zníti Žužka (srov. nč. Zuzka), přehláskou u — i Žižka. A je to.

[12] Proto se také T. zbytečně diví, že ve Veleslavínově Sylvě jsou u hesla »slepý« výrazy »jednooký, na jedno oko slepý«, ne však slovo »Žižka«, ale že pod heslem »Žižka« čteme výklad »jednooký«. Výklad přezdívky je až tam, kde je ho třeba. Stejně by se mohl divit, že v našich slovnících něm.-českých pod heslem »Dieb« lze najíti výrazy »zloděj, poberta« atd., ne však na př. nadávku »pajzák«, kdežto v slovníku česko-německém že pod heslem »pajzák« výklad této přezdívky položen je.

[13] Bylo-li apelativum žužka (žižka) v své době přezdívkou tropickou neboli metaforickou (tak jako dnes na př. apelativa liška n. husa), bylo by marností, ba naivností pátrati po jeho etymol. spojitosti s výrazy znamenajícími jednookost. V letech devadesátých znamenalo slovo mrva v pražském argotu hrbáče n. špicla. Co by se asi budoucí linguista, neznaje historii Omladiny, nalámal hlavy, kdyby měl z kmene mer-, který je v slově mrva, vyvoditi význam »hrbáč« n. »špicl«. Proč říkají chytrákovi ‚liška‘ to ví kde kdo; ale proč se říká na Moravě ženské cuchtě zrovna vydra? Takové metaforické přezdívky, zvláště staré (kdybychom je znali), zůstanou namnoze problémem navždy nerozřešitelným, protože psychologický základ metafory nezvíme u mnohých nikdy.

[14] Říkáme-li hloupému ‚kuba‘, šprýmaři ‚kašpar‘ atd., jsme si stále vědomi toho, že jsou to také jména Jakub, Kašpar atd.

[15] Není ovšem nemožné, že běží o dvě věci a dvě jména, a že oba názvy, kotčí vůz (t. j. vůz prostě s kotcem) a maďarský kocsi (pro vůz podobný, ale popruzích), na půdě české splynuly.

[16] Titz sám (str. 22) uvádí toho doklad (podle Šusty). Žižka, manželka Jindřicha ze Kbel, byla v zápise dvorských desk k r. 1389 zapsána jménem Zdinka (Zdeslava). Jiný písař, který k tomuto prvnímu zápisu připojil záznam další, v němž nazývá vdovu Jindřichovu patrně běžnou její přezdívkou — přezdívky nemusily být hanlivé — Žižka, přeškrtl i v zápise svého předchůdce jméno Zdinka a nahradil je jménem Žižka, aby v celém zápise bylo jméno totéž — ač zmatek v osobě (označené jako vdova Jindřicha ze Kbel, zemřelého r. 1389) ani nastati nemohl.

[17] Takovým dokladem ovšem naprosto není začátek písně (patrně posměšné) »Nebojme se Žižky krále«, prý z r. 1619, kterou zaznamenal Brandl a již vykládá na Zikmunda III, krále polského. Je to doklad bezcenný, protože jej nemáme a nemůžeme jej podrobiti kritice. Byl by to také doklad velmi pozdní, který by jako průkaz pro kontinuitu domnělé rovnice Žižka = Zikmund od r. 1367 byl velmi problematický. V té době se už jistě Žižkou králem myslilo něco jiného, ať byla píseň složena na kohokoliv, třeba skutečně na Zikmunda III. Ostatně kdo ví, nevězí-li v tom všem zase nějaká hankovina.

[18] V Arch. Č. 7 je jméno Aleš Žizek, které je čísti podle všeho Žižek (v rejstříku je však chyba v paginaci); Žižek je také jméno nč. — Žišek ze Sovenic u Sedláčka (Míst. slov. hist.) sem asi nepatří; jeho jméno je doloženo k r. 1223 a píše se (Friedrich, Cod. dipl. 2, 242) Ziesce.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 9, s. 268-286

Předchozí Václav Ertl: Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek I.

Následující Helekati

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1