Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

E., Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V březnovém čísle Záhorské kroniky (8, 93) odpovídá dr. Přikryl na naši zmínku 10, 56 o jeho zprávě týkající se slovanského písma před 2000 lety. Klade nejprve překlad věty z Tacitovy Germanie 42 (Marcomanis Quadisque usque ad nostram memoriam reges manserunt ex gente ipsorum, nobile Marobodui et Tudri genus), slovy: »Moravanům a Slovákům panovali kňazi z vlastního národa, vznešený rod Mirobuda a Tura«. Dejme tomu, že Markomani a Kvadové byli opravdu slovanští předkové pozdějších slovanských Moravanů a Slováků, čemuž my ovšem nevěříme: má proto někdo právo do překladu historika z 1—2. st. po Kr. vnášeti jména, o nichž nevíme, existovala-li vůbec již tenkrát v tvaru, jejž známe teprv z dob mnohem pozdějších? Vždyť přece jméno Slovák je najisto pozdní, původně asi vulgární obměna staršího tvaru Slověnín, mn. č. Slověné (Slované), jako na př. Pražák tvaru Pražěnín, Pražané, a našim předkům ne[181]znamenalo jen dnešní Slováky, nýbrž Slovany vůbec. Stejně naivní a i pro účel, za nímž dr. P. jde, naprosto zbytečný anachronismus je, překládá-li Tacitovo rex slovem kňaz (a Herodotovo Skythie slovem Ukrajina); i kdyby č. kněz, sloven. kňaz atd. bylo opravdu slovo slovanské (jako že není), přece nemůže býti nejmenší pochyby o tom, že by bylo v době Tacitově, žilo-li vůbec, musilo zníti docela jinak. Také způsob, jakým dr. P. užívá slova runy, při nejmenším zbytečně a neprospěšně rozšiřuje pojem jím vyjadřovaný (víme, že tak ho neužívá dr. P. sám). Runa je slovo germánské, jež by bylo nejsprávnější zachovati runám germánským, nepřenášeti je na stará písma jiná. Got. rûna, stněm. rûna, rûne, anglosas. rûn (slovo příbuzné s něm. raunen ‚tajně povídati‘) znamená tajemství, tajnou úmluvu a pod., v staré severštině (rûn) mimo to nabylo významu ‚písmeno‘; slovo staroseverské jako slovo učené se dostalo prostředím dánským a švédským asi v 17. st. do němčiny (Rune) i jinam (na př. do našeho vědeckého písemnictví; i v naší poesii se časem shledáváme s ‚runami‘ s významem nějakého písma skutečného nebo jen obrazným). Tajemství run, které se objevují v germánských zemích na rozličných předmětech ze 4—7 st. po Kr., je dávno rozluštěno: je to hranatá obměna písmen latinských s tahy zřejmě ukazujícími k řezům nožem do tvrdého dřeva. ‚Runy‘ z krajů slovanských a jiných jsou zčásti zřejmé padělky, zčásti všelijak záhadné a opravdu by zasluhovaly vědecké práce tak podrobné a vážné, jaké se dostalo runám germánským, aby se především zjistil, pokud to možno, původ každé památky; bez toho je každý pokus je vykládati tápání ve tmách. Dr. P. praví, že »bukvy vryté na skály v nápisy, na zlaté náčiní, zbraně nazývaly se runy«. To předně v této všeobecnosti není pravda, za druhé by se pak mohlo mluviti o runách u všech národů, kde se vyrývaly nebo vysekávaly nějaké značky, a to by tedy bylo skoro po celém našem světě. A vedlo by to ke zbytečným nedorozuměním. Tak mluví dr. P. o ‚runách‘ etruských. Etruskové přejali písmo od řeckých osadníků v Itálii, Řekové od Feničanů; to bychom tedy měli nazývati runami i písmo řecké a fenické, a ovšem i písmo latinské a všecka písma z těchto písem pocházející. Dru P-ovi ovšem jsou Etruskové Slovany, jak prý ukázal Žunkovič z jejich runové literatury. Na Moravě a na Slovensku říkají run, rún, runa, rúna brázdě na vinohradech, zvl. hraniční brázdě, struze mezi sousedícími vinohrady (Kott 3, 217; 7, 634; Přísp. 3, 349; Bartoš, Slovn. 368; Kálal 589). Upozorňujeme na to pravé ctitele slovanského starověku, protože snad v tom slově najdou světlý důkaz slovanského původu staroseverského slova rûn a tím i domnělých germánských a všech ostatních run. My, ubožáci, se zatím spokojíme tím, že v té moravské a slovenské runě — rúně, vidíme slovo německé: stéká prý tam voda (Kott, Přísp. 2, 282), a strouze se říkávalo v starších nářečích dolnoněm. renne, ronne, runne.

Dr. P. prý nám odpovídá »věcně«. Taková odpověď jistě je nejlepší; je to, jako když někdo platí svůj účet hotovými. Jenže ty hotové nesmějí [182]býti padělané; a také věci, kterými se odpovídá ve sporu, jaký máme my s drem P., musí býti skutečnými věcmi, nesmějí býti výmysly. A kdo si přece troufá na něco takového, musí to dělati tak, aby mu nebylo do rukou viděti. Před několika lety prý (podle jednoho českého časopisu) kdosi kdesi dokázal, že slavná Pániniova staroindická mluvnice (snad asi z 3. st. před Kr.) není mluvnice, nýbrž indická okultní věda, zakrytá větami zdánlivě mluvícími o mluvnici. Je to myšlenka opravdu příšerná svou nesmyslností, jenže počet exemplářů té mluvnice v naší republice by jistě jediný člověk spočetl na prstech a ani by všech nepotřeboval, a lidí, kteří se na ni podívali zblízka, je ještě méně. Ale Herodot, Tacitus? A přece se dr. P. nebojí pro své výklady jich dovolávati A jak! Že z Markomanů a Kvadů na obrátku udělá Moravany a Slováky, z Marobodua a Tudra pak Mirobuda a Tura, již jsme viděli; takové věci ostatně dávno před ním dovedl již kronikář Hájek známé paměti, jenž z Marobodusa vykouzlil předka našich Markvartů Markvarta, krále Moravského, a z Tudra na oslavu manželky pana Jana z Pernštejna, Alžběty z Thurzó, a olomouckého biskupa Stanislava Thurzó, který ostatně sám se psal také ‚z Tuřího‘, Vandova syna, »jemuž bylo jméno Turzo« (v. Flajšhansovo vyd. Hájkovy kroniky 1, 45 n. a pozn. na str. 54). Ale dr. P. dělá horší věci. Bývala prý dvojí písmena: bukve, bukvice, t. písmena řezaná z bukových kolků, jež kladli (patrně Slované, to se nemusí ani výslovně říkati) »v nápisy (t. tak, aby tvořila nápisy) na uhlazenou půdu v jižním Rusku a na bílé sukno severně [od] Dunaje«, aby si je mohli přečísti »k jednání dotyční úředníci vojenští nebo civilní«, a bukvice vyryté (= runy), jimiž se vrývaly věci památné (8, 62). Na doklad těch prvních, bukvicových nápisů cituje dr. P. nyní místa, jež jsme správně vyčtli lupou na jeho obrázku. Herodot 4, 67 prý »uvádí, že na Ukrajině kladly se bukvice, dřevěné ratolesti přiseknuté jako značky hlásek, v nápisy na hladce urovnanou půdu« (8, 93). Toto místo překládá Kvíčala (v Bibl. klasiků řec. a řím., 1863): »Hadačů jest u Skythů mnoho, jižto hádají z četných třtin vrbových takto: Přinesše veliké otýpky třtin kladou je na zem a rozhrnují je; pak pokládajíce třtinu po třtině odříkávají kouzelná slova; pak zase něco odříkávajíce třtiny svazují opět po jedné je skládajíce.[1] Že by ty vrbové pruty (anebo u Kvíčaly třtiny) byly »ratolesti přiseknuté jako značky hlásek«, že by se kladly »v nápisy na hladce urovnanou půdu«, přidal dr. P. ze svého; u Herodota je pak řeč o pouhém hádání, ani slova o tom, že by pruty měly býti nějakým vojenským nebo [183]civilním oznámením. Z Tacitovy Germanie cituje dr. K. na svém obrázku i nyní v Záh. kron. hl. 20; chybně, v hl. 20 se mluví o germánském životě rodinném, a jde patrně o hl. 10. Tacitus prý píše, »že na severu Dunaje v krajinách příbuzných kmenů kladli tyto bukvice na bílé sukno«. V pravdě Tacitus praví: »Užívání losův jest jednoduché. Větev ovocného stromu usekše na třísky ji rozřezávají a tyto rozličnými znameními naznačivše po bílém rouše maně a nahodile rozhodí. Na to, děje-li se poptávka od obce, kněz obce, pakli soukromě, sám otec čelední, k bohům se pomodliv a k nebi pohlížeje třikrát po jedné zdvihá a zdvihnuté dle znamení dříve vtlačeného vykládá« (překlad Kottův v téže Bib.). Tedy: zase nejde o žádné písemní oznamování, nýbrž o rozhodování losem mezi rozličnými osobami, ani není řeči o ‚bukvicích‘, nýbrž o dřevěných hřebích označených znameními, po nichž (bylo lze poznati, čí který hřebí je, docela tak, jak o tom čteme na př. u Homéra. Proto také Tacitus nemluví zde o písmenech (litterae), jako v hl. 3, kde je řeč o nápisech řeckého písma prý na památnících a hrobech někde na hranicích Germanie a Raetie, nýbrž o značkách (notae). Snad přece dr. P. tolik umí latinsky a řecky, aby mohl čísti — třebas jen s překladem — své prameny? Neumí-li, měl by práce, do nichž se pouští, nechati jiným. Pakli umí, jak se to dívá na práva a povinnosti spisovatele, který pracuje s citáty z pramenů, o nichž snad se mu zdá, že nejsou jeho čtenářům přístupny?

Ukázali jsme, jak vypadá ‚práce‘ dra P., kde se opírá o skutečné doklady: překroutí je tak, že z nich vyjde něco naprosto jiného, co se mu právě hodí. Proto nevěříme jeho hlavnímu dokladu, ‚runovému‘ nápisu z r. 280 po Kr. na skále Veles-Turské hory. »Dle fotografie vyřezal jsem bukvice z butových větví a připevnil na papír«, vypravuje sám; teprv tuto svou kopii reprodukuje 8, 63. Jak nápis přečetl, odkud ví, jak vypadala slovenština v 3. st., jak nápis datoval, o tom nečteme ani slova, jako ani slova, odkud ví, co povídá o římských verbířích a najatých polských a lužických dobrovolnících atd. Odkud ví, že Tacitův Tudius nebo Tuder, nebo jak se jmenoval, byl slovenský Tur, Maroboduus slovenský Mirobud? Odkud ví, že Tacitovi Germáni, Heirodotovi Skythové byli Slované? Atd. Co píše dr. P., je typický doklad libovolného vymýšlení věcí neskutečných a překrucování věcí skutečných, které — vedle neznalosti skutečné vědecké práce a ignorování jejích výsledků — je metodou školy, k níž se hlásí; proto jsme mu věnovali tolik místa. Svůj březnový článeček končí slovy: »V Mariboru zakládá se časopis pro slovanské runy. Tam se to rozvede důkladněji«. Tento slib je jediné utěšující slovo, které jsme v jeho zprávách našli: budí v nás naději, že střediště vyznavačů a hlasatelů bývalé slovanské velikosti a slávy, jež podle nich sahala od Zadní Indie na Island a od Pyrenejského poloostrova na Kamčatku, střediště té školy, která i mimo dr. P. má u nás příslušníky zjevné i tajné, bude mimo hranice naší republiky.

[184]V Naší vědě (VII., 3—5) uveřejnil prof. Trávníček svou kritiku diskuse o původu jména Žižkova, vedené mezi mnou a autorem spisu »O původu jména Žižka (a Lid. novinami) v NŘ. VIII, 268 n., IX, 38 n. a 85 n. Prof. Trávníček měl aktivní účast při spise Titzově, jak autor spisu sám v předmluvě vykládá; je tedy do jisté míry soudcem v své vlastní při. Tím omlouvám, že moje námitky proti Titzovu výkladu Zikmund = Žižka reprodukuje místy ne dost objektivně anebo kuse (na př. při zvrat. analogii, o přechodu hypokoristik v příjmení a p.), anebo že se snaží podporovati thesi Titzovu i v takových věcech, jimž sám jistě nevěří (o jméně Šiško, o Paprockém a j.), a jiné věci. Že bych byl během diskuse jen slovem naznačil, že pokládám výklad jména Žižka ze jména Zikmund za úplně vyvrácený, to není pravda (a nebylo to dosud ani mým cílem, v. NŘ. 9, 61); že důvody, jimiž Titz opřel bezpečnost své rovnice Žižka = Zikmund, jsou vratké a že by pozbyly úplně ceny, kdyby se na př. ukázalo, že jméno Žižka je starší než Zikmund, to uznává i prof. Tr. Ale o to zde zatím nejde.

Naší řeči vytýká prof. Tr., že jí do otázky, jaký je původ jména Žižkova, mnoho vlastně ani nebylo, a že by si měla všímati spíše věcí, které se jí týčí více. Rozhodovati o otázkách, které se Naší řeči »týčí« a které se jí »netýčí«, je především věcí redakce a zájmu jejího čtenářstva. NŘ. se v svých desíti ročnících obírala — většinou na přímé popudy nebo dotazy čtenářů — výkladem nemalého počtu jmen osobních i místních a nikdo se dosud proti tomu ani slůvkem neozval. A zajímal-li čtenáře NŘ. výklad jmen Kamarýt, Sadílek, Pištora, Brejška a p., proč by je nezajímal výklad tak slavného jména jako Žižka? Či je snad NŘ. pro tyto věci forem méně vhodným než na př. Lidové noviny? A pak. Větička, která tak popudila prof. Titze a jež byla nepředvídaným podnětem k diskusi, že by totiž jména Žižka mohlo býti téhož původu jako Kostka, Flaška atd., byla vyslovena v NŘ. (8, 134), před forem jejího čtenářstva, a je tedy zcela přirozené, že byla před týmž forem hájena, když jí bylo povýšeně vytknuto, že je to jen má domněnka, a to »zbytečná a nedoložená«. Prof. Tr. namítá, proč prý nepřinesla NŘ. kritiku Flajšhansovy knihy »Náš jazyk mateřský«. Prof. Flajšhans je stálý spolupracovník NŘ. a nebývá zvykem z důvodů každému zjevných referovati v časopise o knihách spolupracovníků. Tolik na vysvětlení.

E.

*

Prof. Trávníček míní, že bych měl o otázce Žižkova jména promluviti i já, protože prý je také vyvozuji ze Zikmunda, a dovolává se dra F. M. Bartoše v Nár. osvob. z 21. ř. 1924. Je to otázka, jež mne opravdu zajímala, mám něco dokladů k ní z pramenů původních i z výkladů o ní, připisoval jsem k nim podle svého zvyku i své mínění, ale nikdy jsem se jí nezabýval soustavně. Je pravda, že se mi zdával výklad ze jména Sigmund pravděpodobným a že jsem o tom mluvil s drem Bartošem; ale to bylo v době, kdy jsem neznal doloženého tvaru Žužka.

Z.


[1] Slovem ‚třtina‘ překládá Kvíčala řecké slovo, které znamená ‚prut‘. Třtina (z trstina), též stč. (a sloven.) trest, tresť (2. p. trsti), trstie (později třtí) znamená ‚rákos, rákosí‘, překlad Kvíčalův tedy zde vědomě není přesný, a je zajímavé, proč. V poznámce k tomu místu uvádí Kvíčala jiné doklady podobné, m. j. známé místo z rkpu Královédvorského (Jar. 51 n.), kde tatarští hadači věští z rozštípené ‚trsti‘. »Proto volil jsem v překladu slovo třtina«, praví na konec Kvíčala.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 6, s. 180-184

Předchozí Jan Mukařovský: Základy českého verše

Následující Fidibus

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1