Purismus v polštině

Josef Rossowski

[Články]

(pdf)

-

Přistupuje k nastínění puristického snažení v polštině, musím především zdůrazniti, že nebylo nikdy a není ani dnes tak silné, jako je na př. v Německu nebo v Maďarsku. Ale mírné úsilí, zbaviti se co možná cizích vlivů, je v dnešní polštině dost živé, ba živější snad než kdykoli jindy. Domnívám se, že stručná zpráva o něm bude zajímat čtenáře Naší řeči, a to tím spíše, že Poláci a Čechové jako vůbec ve všech oblastech i v této málo o sobě vědí. Často jsem se setkával u Čechů s míněním, že polský jazyk je velmi znečištěn cizími slovy, více než jazyky jiné, a mezi Poláky zase trvá přesvědčení, že Čechové se usilovně zbavují cizích výrazů a nahrazují je slovy českými, obyčejně tvořenými podle německých vzorů. Zdá se mi, že ani jedno ani druhé není ve shodě se skutečností. Pravda je toliko, že se Čechové po smutných zkušenostech s politickými a kulturními následky bělohorské porážky bránili a brání houževnatě proti příliš blízkému nebezpečí germanisace (při tom ovšem některé její stopy v českém jazyce zůstávají, ale to se děje i nám, Polákům), kdežto Poláci, protože nebyl jejich jazyk nikdy v nebezpečí tak hrozícím, chovali se trpněji a cizí vlivy, zdomácnělé nepřetržitým kulturním vývojem naším, nepřekážejí nám tolik svou cizotou.

Tato malá citlivost Poláků k cizím vlivům v polském jazyce má kromě těchto vnějších příčin ještě také, zdá se mi, dvě příčiny vnitřní. Je to zejména ochota přijímat všechny cizí vlivy, zděděná po šlechtickém Polsku, a zároveň nechuť ke všem umělým experimentům; a zavádění novotvarů nahrazujících cizí slova, která přišla zároveň s novými pojmy, je vždycky více nebo méně umělé. Tím možno také aspoň poněkud vysvětliti tak dlouhé udržování polského pravopisu opřeného o tradici cizí; proti našemu je český pravopis čistě národní a velmi radikální. Jsem nakloněn viděti v tom sám rozdíl národní povahy, způsobený tím, že Poláci jsou v podstatě národ rolnický, kdežto Čechové jsou národ mnohem průmyslovější.

Ozývaly se i v Polsku hlasy po očistě jazyka od cizích vlivů; byl to Mikuláš Rej, Lukáš Górnicki, spisovatelé XVI. [140]století. Později, v XIX. stol., popolšťovali částečně jazyk některých vědeckých odvětví učenci, jako na př. Jan Śniadecki, matematik, Karel Libelt, filosof, Bedřich Skobel, lékař. Nejeden cizí výraz vymýtili moderní spisovatelé, ať už vědomě či bezděky, a nahradili jej slovem národním, čerpaným buď ze starší polštiny, buď ze současných nářečí, anebo slovem uměle utvořeným. Nejvíce se po této stránce přičinil snad Štěpán Žeromski; napsal o tom také zvl. knihu »Snobismus a pokrok«. Naopak zase byli a jsou u nás spisovatelé, kteří nazývají cizí vlivy v jazyce výměnou kulturních statků; ti ovšem často zapomínají na to, že jsou to zpravidla toliko jednostranné výpůjčky, přijímané zvláště kvapně národy s nízkou kulturou.

Odborníci polonisté, kteří mají v této věci rozhodující slovo, jsou obyčejně toho mínění, že je třeba zachovati stav zděděný po předcích a vymycovati cizí slova, jež jsou už v oběhu, jenom v nevyhnutelné potřebě. Ale strany slov nově přibývajících jsou mezi nimi rozdíly v názorech. Jedni soudí, že cizí vlivy jsou výsledek vývoje stejně jako všechny ostatní zjevy v jazyce, a proto že není dobře protiviti se jim, jiní však pokládají za žádoucí omezovati co možná přírůstek cizích slov v jazyce. Zvláštní místo tu má stanovisko prof. Alexandra Brücknera; tento učenec ukazuje na to, že je v polštině cizích slov mnoho a že ji znečišťují. Nezávisle na názorech učenců zpracovávaly a zpracovávají rozličné obory technické svou odbornou terminologii. V polovici XIX. stol. se objevují větší i menší slovníky odborné: slovník lékařský, právnický a malé slovníky polských výrazů, kterými možno nahrazovati cizí slova.

Stálým orgánem správné polštiny a úsilí o potlačení zbytečných cizích vlivů v jazyce, zvláště nových, je časopis Poradnik językowy, založený řeď. Romanem Zawilińským roku 1901 v Krakově. Do tohoto měsíčníku psávali i polonisté, kteří nebyli stoupenci normativního směru, mezi jinými též profesor krakovské university Kazimír Nitsch, i někteří spisovatelé, na př. Š. Žeromski. R. 1913 pozval Zawiliński do redakce profesory Nitsche, Oesterreichra, Rozwadowského a Rudnického a vydával s nimi časopis s názvem Język polski, zahrnující v sobě také Poradnik. To trvalo do r. 1916 (s přestávkou roku 1915). Ale pro rozdíly v názorech mezi Zawilińským, který se přidržoval směru prakticky normativního, a Nitschem, který byl mnohem liberálnější, nezůstalo při této společné práci. Zawiliński se odloučil a začal znova vydávati samostatně Poradnik językovy (jeho redaktorem byl až do r. 1931), kdežto Nitsch zůstal a je do dneška [141]redaktorem dvouměsíčníku Język polski. Ten rozdíl trvá mezi oběma těmito časopisy podnes. Język polski se obírá hlavně jazykovými otázkami bez zřetele normativního a snaží se vzbuzovat zájem o studium jazyka, kdežto Poradnik językovy vedle této činnosti dává také pokyny o jazykové správnosti a drží se směru prakticky normativního.

Od r. 1931 vychází také dvouměsíčník učitelů polštiny na středních školách Polonista, věnovaný metodice vyučování. Jeho redaktorem je Julius Saloni.

Práci Zawilińského před válkou v Haliči podobala se v ruském Polsku činnost prof. Adama Kryńského. Ten hlavně články v tisku usiloval o správnost polštiny a o potlačení cizích vlivů v ní. Přičiněním některých lidí, i nepolonistů, mezi nimi také vroucího, ale rozumného obránce jazykové čistoty inženýra Jana Rzewnického, vznikl koncem r. 1929 ve Varšavě pod předsednictvím prof. Kryńského Spolek správnosti jazyka polského (Towarzystwo poprawności języka polskiego) a jeho orgánem se stal měsíčník Poradnik językowy.

Krajní purismus má také své stoupence, avšak mezi nimi není ani polonistů ani organisace. Jsou buď na levém křídle »Spolku správnosti«, nebo se k němu ani nehlásí. Umíněným zástupcem krajního purismu je na Pomoří kněz Szeffs; v svých brožurách volá po očištění jazyka ode všeho, co je cizího původu, ale svým bezohledným stanoviskem spíše škodí, než prospívá.

V Polsku není takové instituce, jakou mají Čechové v kanceláři Slovníku jazyka českého. Ale nové vybudování polského státu vyžaduje nutně, aby byla vypracována zejména terminologie rozličných oborů, a proto vznikly v některých ministerstvech odbory mající za úkol tvořit a doplňovat technickou terminologii nebo dozírat na ni. Protože se starají o to, aby nová slova vycházela z domácí látky jazykové, odklízejí tím mnohé výrazy původu cizího. A tak se v polštině dnešní doby projevuje snaha o jazykovou očistu zvláště v oblasti technické.

Pro příklad uvedu několik nových výrazů z jazyka vojenského, který byl zvláště zanedbán, neboť přestal na tom, co bylo r. 1831. Bylo v něm už tenkrát mnoho cizích slov, a co přibylo potom, bylo výhradně původu cizího. Příklady dělím na tři skupiny: a) slova přejímaná do současné polštiny vojenské z jazyka starého, b) slova přejímaná do ní z jiných oblastí, c) novotvary. K první skupině patří na př. slova brzeszczot (m. klinga), czata (m. wedeta, pikieta, forpoczta), odwód (m. rezerwa), oporądzenie (m. ekwipunek nebo [142]rynsztunek), rozpoznanie (m. rekonesans) a j. Slova vzatá z jiných oblastí jsou na př.: sprzęt (m. materjał), skrzelice (m. źaluzie), zapora (m. barjera), zaprawa (m. trening), pozornik (m. manekin nebo imitacja) atd. Novotvary jsou na příklad: bezpiecznik (m. Sperrklappe), ciąg (m. trakcja), ciaśnina (m. défilé), czołg (m. tank), niezbędnik (m. neseser) a pod.

Rozumí se, že ne všechny navržené výrazy se ujímají. Některá cizí slova se objevují vedle nově zaváděných slov polských, zvláště v našem vojenském tisku, pěstujícím hojné styky s odborným tiskem cizím. Nejsou tu bez viny ani školy vojenské, jež jsou stále ještě pod větším nebo menším vlivem francouzským. Tak se posud často píše dyscyplina vedle karność, ekwipunek a rynsztunek v. oporządzenie, atak vedle natarcie, ofensywa vedle obrona, sytuacja vedle połoźenie, armja, vedle wojsko atd. Někdy k užití slova cizího vedou důvody stylistické, na př. příd. jméno sytuacyjny je libozvučnější než połoźeniowy, atakowany je určitější než natarty atd. Některé cizí výrazy konečně se už vžily tak, že je nesnadné nahraditi je slovy polskými, zvláště jsou-li to mezinárodní termíny. K nejnápadnějším slovům cizím náleží na př. szpica, capstrzyk, meldunek, attaché, ordre de bataille a pod. Naproti tomu se ovšem i mnohé nově zavedené výrazy polské ujaly tak pevně, že dnes už ani největší stoupenec starých tradic netouží po dřívějších slovech cizích. Dnes by už nikdo nesnesl výrazy takové, jako je na př. culaga do lenunku dla lejbgwardji (Zulage zur Löhnung für die Leibgarde) atd.

Podobně je tomu i v jiných oborech. Nejtěžší je napravovati chyby v jazyce neodborném, neboť není instituce, která by tu mohla rozkazovati. Proto je v polštině stále ještě mnoho cizích slov, kterých jiné slovanské jazyky nemají. V jazyce obecném se někdy i technické výrazy domácí nahrazují cizími, na př. místo samolot se říkává aeroplan, m. czołg tank, místo silnik, ciągnik je motor, traktor, místo samochód automobil a j. Ale popolšťovací úsilí odborné terminologie technické působí i zde, takže také v jazyce neodborném, spisovném i obecném, možno očekávati jeho výsledky, třebas skrovnější a pomalejší.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 5, s. 139-142

Předchozí František Oberpfalcer: Lístkové výpisy Gebaurovy a Zubatého

Následující Jiří Haller: Hodí se, bude se hodit