Časopis Naše řeč
en cz

Vzpomínka

Jiří Haller

[In Memoriam]

(pdf)

-

Byl jsem tak šťasten, že jsem se mohl aspoň v poslední době častěji stýkat s p. presidentem Zubatým a zblízka poznávat jeho výjimečně velkou osobnost. Přicházel jsem k němu s úctou, protože jsem nikdy nezapomínal, že ta jeho šedivá, neurovnaná hlava je schránkou takového bohatství duševního, jakého se nám obyčejným smrtelníkům nikdy nedostane. Ale on sám svým vlídným a vážným jednáním vzbudil ve mně vedle úcty i lásku. Měl jsem ho rád a těšil jsem se na chvíli, až k němu přijdu. Byly to sice krátké návštěvy, ale z každé jsem si odnesl nějaké poučení nebo aspoň pokyn pro svou práci. Od něho jsem se učil ctít mínění jiných lidí a hlavně opatrně vážit to, čemu se říká odchylky od spisovného usu. Zubatý byl velmi tolerantní, nikoli snad ze slabosti, nýbrž proto, že byl tak dobře zasvěcen do jazykového dění. Jemu i chyba proti duchu jazyka byla předmětem přemýšlení a hledání, jak vznikla. Ale neznal ovšem shovívání tam, kde šlo o zřejmou ledabylost a nešetrnost k jazyku. Viděl jsem ho jednou jedinkrát rozčileného a rozezleného tak, že sahal i k drsným slovům, aby ulevil svému hněvu, a to bylo právě, když mluvil o jisté nepodařené a ledabyle sestavené příručce správné češtiny a v náhodné souvislosti s ní o jednom českém spisovateli, který zvlášť nešetrně zachází s českým jazykem. Vždycky jsem si umiňoval, že se musím naučit aspoň té jeho rozvaze a rozumné shovívavosti ve věcech jazykové správnosti: neodpouštět ledabylost a nevážnost k jazyku, ale nežádat, aby všichni lidé byli dokonalými odborníky v mluvnici.

I to je třeba pověděti, že nám mladým adeptům filologické vě[97]dy, kteří nemůžeme mít ještě velká registra lístková, se spontánní ochotou propůjčoval své bohaté sbírky a na omluvy vždycky jen odpovídal: »Ale Bože, jen přijďte, vždyť víte, že vám všechno půjčím, vždyť je to tady i pro vás.« A míval doklady na všechno, nač jenom jsme přišli. Jako by napřed už byl zvážil a uvědomil si všechny problémy, které náš jazyk naskytuje, a na všechny byl připraven. Tuto jeho zkušenost nám nikdo nemůže nahradit. To je studna na věky už zasypaná.

Jeden rozhovor s ním se mi zvlášť pevně vtiskl v paměť. Pan president byl tehdy velmi sdílný a upřímně pověděl svůj soud o učencích, kteří svou práci pojímají příliš úzce a v látce svého badání vidí nejen prostředek, nýbrž i sám cíl. Mohu ještě dnes reprodukovat jeho výroky takřka doslova: »Myslím, že každý filolog by měl být ještě něco jiného, ne jen a jen filolog. Ta filologická akribie také musí být, bez ní by to ani nešlo, ale ten začátek každého filologického objevu — to je něco docela jiného. Každý filolog by měl být umělcem, aby měl fantasii. To je to, fantasie, ta je počátek všeho. Fantasie vám ukáže v dálce světélko, a to vás vede. Ještě třebas nevíte, co to opravdu je, ale hledáte k němu cestu, a ta cesta, to je ta přesná věda. A když dojdete až k tomu světélku, potom už rozumíte všemu a můžete věřit, že jste našel nový kus pravdy. Ale kdo nemá fantasii, nemůže nic objevit, protože nevidí před sebe. Hledá, hledá, snad něco najde, ale velikého to asi nebude nikdy nic. To dovedou Francouzové: francouzská věda v sobě spojuje obě ty věci, fantasii a přesnost. Ta německá suchopárnost také musí být, má také své dobré stránky, ale úplná dokonalost je teprve ve spojení vědy a fantasie. Z toho je potom ten pokrok. Proto by měl být každý filolog založen umělecky. Nemyslím, aby byl výkonným umělcem nebo nějakým geniem, ale aby měl umění rád a aby také některému umění rozuměl. Potom vidí také za slova, nezůstává jenom u těch hlásek a tvarů a hledá, co je za nimi — to je smysl filologie. Vždyť je to také život, to není jenom to slovičkářství. To já jsem vždycky chtěl a říkával jsem to také v přednáškách, že slova řeči jsou jenom materiál, a za nimi že se musí hledat lidská duše. Já jsem byl tak šťasten, že jsem byl trochu muzikant. Vy to asi nevíte, vy jste ještě mlád a nemůžete to pamatovat, ale já jsem se hudbě mnoho věnoval.«

Ujišťuji p. presidenta, že jsem dobře informován o jeho hudební činnosti a že vím i o jeho váhání po maturitě, má-li zvolit umění či vědu, i o jeho hudebních stycích s Dvořákem.

»No to je pravda, po maturitě jsem se rozmýšlel. A zvolil jsem vědu. Dvořákovi jsem už jako student dělal klavírní výtahy a [98]všelijaké drobnosti a sám jsem také skládal, ale jenom menší věci. Něco vyšlo s mým jménem, ale mám ještě dvě maličkosti, ty vyšly pod pseudonymem a do dneška jsem se k nim nikomu nepřiznal. To nikdo neví, že jsem je psal já. To je takové moje tajemství a to zachovám. Možná, až budu před smrtí, že to někomu povím, ale dříve ne. A když to nepovím, půjde to se mnou do hrobu.«

Snažil jsem se přimět p. presidenta aspoň k tomu, aby mi naznačil, kde byly otištěny ty jeho skladby, ale jenom se zasmál a řekl: »Kdepak!« Pochybuji, že to byl pouhý rozmar nebo umíněnost, co ho vedlo k té diskretnosti. Osud mu nedopřál, aby mohl před smrtí prozradit toto své malé tajemství, ale snad by je mohli za něj odhalit hudební historikové. Možná, že by to zjištění bylo zajímavým doplněním obrazu, který jsme si o jeho podivuhodně bohaté osobnosti utvořili.

Nechtěl jsem p. presidenta příliš dlouho obtěžovat, a proto jsem hodlal svou návštěvu ukončit prosbou, aby ve volné chvíli něco napsal pro Naši řeč. Pan president se znovu rozhovořil:

»To víte, že napíši, docela jistě vám něco napíši. Já toho mám ještě dost, a Naše řeč je moje, vždyť je to moje dítě, tu jsem já přivedl na svět. Jakpak bych mohl na ni tedy zapomenout? Ale čas mi schází. Já nemám dost času na psaní. Tolik funkcí a shánění mám, a jsem už starý člověk, je toho na mne mnoho. Vždyť já se někdy ani nezastavím, pořád je něco. Ale už jsem si řekl, že to už dělat nebudu. Jenom to, co budu musit, a všeho ostatního nechám, a ten čas věnuji jiné práci. Já mám v hlavě ještě mnoho věcí. Když budu živ a zdráv, snad něco ještě dokáži. A paměti, ty bych také chtěl napsat, vždyť jsem zažil tolik věcí a pamatuji tolik lidí, to bych chtěl ještě všechno sepsat. Teď jsem v poslední době nemohl, nebylo mi dobře a paní mi stonala, takže jsem nebyl dost v dobré kůži, ani jsem neměl dost klidu k takové práci. Ale já to ještě všechno udělám. A pro Naši řeč vám něco napíši docela jistě, to víte, že na ni nezapomenu.«

Ten slib zůstal už bohužel nevyplněn. Za několik dní potom se pan president rozstonal a smrt nadobro zlomila jeho silnou vůli k práci. Poslední článek, který v svém životě napsal, byl dodatek o slovese vejíti se, otištěný po jeho přání v Drobnostech v Naší řeči (XV, 1931, 72—73). Ale i ten kratičký příspěvek je charakteristický pro úžasnou šíři jeho jazykového badání, neboť spojuje v jediném problému dvě velké lásky profesora Zubatého: jazyk český a jazyk staroindický. Jako by chtěl, aby poslední jeho řádky byly symbolem celé jeho životní práce.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 4, s. 96-98

Předchozí F. O.: Janáčkův zápis hlasu prof. J. Zubatého

Následující Josef Straka: Zdrobnělá jména významu náboženského, II.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1