Z plavecké (vorařské) češtiny
Eugen Rippl
[Články]
-
Zájem o tak zvané zvláštní jazyky české, jež vznikají všude tam, kde se tvoří skupiny lidí žijících za stejných společenských podmínek, vedl mě i k pozorování a k poznávání života a mluvy lidu velmi rázovitého, samorostlého a dobromyslného, jenž je dnes bohužel takřka obětí technického pokroku. Vymírá národ pražského Podskalí, jenž za starších dob požíval rozličných výsad a výhod, ale na konec se stal jakýmsi námezdním dělnictvem velkoobchodníků, a za nějaký čas nebude ani venkovských plavců,[1] již plouli ještě v prvním desítiletí tohoto století na všech splavných řekách tehdejšího království Českého, na Malši (na Molšavě, jak se dříve říkalo), na Nežárce, Lužnici, Blánici, Otavě, Sázavě, Berounce, na Vltavě a Labi. Dnes je ovšem tato plavba značně omezena.
Byv upozorněn na jejich mluvu p. red. Jar. Podzimkem, s jehož laskavou pomocí jsem zavítával (»zarážel« se říká v dnešní pražské lidové a podskalské češtině) i do lodnické hospůdky nynějších Podskaláků »Na Helence« u Rašínova nábřeží a jemuž jsem mnoha díky zavázán za valnou část základního materiálu, pátral jsem po příslušné »literatuře« a konečně jsem se snažil aspoň o částečné ústní ověřování takto nasbírané slovní zásoby. Pojal jsem do této snůšky i některé výrazy všeobecné platnosti lidové, jestliže jich ovšem užívali a užívají Podskaláci anebo venkovští plavci. Ale nečiním nijakých nároků na úplnost; stačí mi, stanou-li se snad tyto řádky pobídkou k dalšímu badání o mluvě, jež dnes bohudík ještě není úplně zapomenuta.
Hlavním popudem k tomuto článku byla mi krásná monografie Morávkova o tragickém dokonávání starého faktorského rodu závozského na starém Posázaví, o faktorské pýše a faktorském nepřátelství, o rodu starých hastrmanů a mla[66]dých úhořů, román-kronika Jana Morávka »Plavci na Sázavě« (Praha 1932, nakl. Melantrich, str. 203), první díl románové trilogie.[2] O Morávkově knize později.
Nejdříve něco o »literatuře«. Ze starší jsem vyčerpal dva články z »Českého lidu« (Jan Valchář, »O voroplavbě posázavské«, ročník VII, str. 19—26; referát Zíbrtův o knize Em. Chalupného »Vltava«, vydání prvé z roku 1914, ročník XXIII, str. 315—345), dotčenou knihu Chalupného v druhém, rozšířeném vydání z r. 1925, Heydukův veršovaný román z Povltaví »Sekerník« (1893), »Podskalské idyly« Ignáta Herrmanna, »Kapitolu podskalskou« Václava Řezníčka (v »Naší zlaté matičce«, díl první, 1927, str. 266—298), povídku »Z Podskalí« Karly Semerádové (Vilímkova Knihovna Malého čtenáře, sv. 53, rok vydání není označen),[3] časopisy »Vltavan« (ročník I, č. 1—3, 1896/97; po vydání čísla třetího zanikl!) a »Plavec« (ročník I—IX, 1906—1914; je skončen číslem 7. posledního ročníku), článek »Podskalí« ze spisu »Praha včera a dnes« (napsalo několik autorů, nakl. družstva Máje, rok vydání není označen), z novější literatury vzpomíná Fr. Holečka »V pražském Podskalí jak bývalo…« (Praha 1931, vlastním nákladem), něco z trilogie Otomara Schäfra »Srdce zabiják« (Praha 1933, nakl. B. Janda, Sfinx) a materiál z Morávkových »Plavců na Sázavě«. O drobných příspěvcích v novinách a časopisech se zvláště nezmiňuji, upozorňuji z nejnovějších jenom na dva články básníka Jana Šnobra »Prameny a plavci« a »Z Orlíka na prameni« (Národní osvobození ze dne 25. a 30. VIII. 1933). Ukázka v příloze »Lidových novin« ze 24. května 1931 (»Pražská podskaláčtina« z Vavrisova Fr. Lelíčka) je nedostatečná. Mimo tuto, takto získanou a většinou i ověřenou slovní látku dovoluji si podati něco z vlastního zapisování. Zmíním se o tom jen tehdy, bude-li toho třeba.
O historii české plavby se poučujeme nejlépe z pamětního listu »Praha se loučí s Podskalím« (vydal Čeněk Zíbrt, Praha 1910). Plavba na Vltavě a Labi se datuje od roku 950, kdy se počala dopravovati po Labi a dále po Vltavě z Němec do Čech sůl; zejména německý císař Otto dal vystavěti pevné lodi k této dopravě. Brzy potom bylo dáno Litoměřickým právo k výhradní plavbě. Tato plavba se konala hlavně loďmi. První známky vorařství se vyskytují okolo r. 1000, kdy se jen po dolním Labi dopravovaly celé prameny s vel[67]kými náklady; na ostatních řekách byly plaveny jen plti, jednotlivé tabule. Z Ruthovy kroniky (»Kronika královské Prahy«, díl II.) se dovídáme o starém Podskalí mimo jiné toto: Byla tu ves starobylá, jež se uvádí již r. 1199, jméno (psané v latině též Poczkal, Podskalští Poczkalenses) měla po »skále« nebo po vrchu, na němž stával farní kostelík sv. Kosmy a Damiana, později i klášter emauzský a kostel sv. Jana »na skalce«. Rázní Podskalští se nazývali ještě před založením Nového města měšťany (část Podskalí vznikla později na pozemcích kláštera slovanského). Obchodem s dřívím a plavectvím obec kvetla tak, že tu brzy vznikly čtyři kostely mimo uvedený již kostel sv. Kosmy a Damiana na vrchu Slovanském. Podskalští časem skupovávali všechno dříví, jež bylo doplaveno do Prahy, a vládli pak cenou. Hlavní trh na lesy byl tehdy jenom v Podskalí. Roku 1316 obdrželo Staré město privilegium od krále Jana, aby žádný, kdo by přijel s pramenem dříví stavebního, nesměl první tři dni po svém příjezdu prodávati nikomu z Podskalí, než jen měšťanu pražskému. Již v 15. století plavci usedlí v Podskalí měli zvláštní cech, jehož práva a povinnosti byly upraveny zvláštními stanovami; stanovy ty roku 1603 císařem Rudolfem II. byly potvrzeny a rozšířeny (doprava soli). Ve spise »Praha se loučí s Podskalím« podává V. Vojtíšek o nepoddajné povaze podskalských plavců z dávno minulých dob několik zpráv, uchovaných v rozličných archivech. Ku př. (z roku 1548), »že si ve vratech kládu přidali vejš, aby jim na vejš bylo a lidi škrabali«. Nebo: »Požadavkem plavců zvyšuje se prý plavba o bílý groš; větší lesy (= klády) nechtí prý plavci pod pět grošů bílých plaviti a od chatrného (= slabšího) lesa žádají prý 3—6 grošů,« atd. V článku Zikmunda Wintra, který byl též pojat do toho pamětního listu, čteme na př.: »Při znamenání dříví vydal se špunt tomu, kdo dříví koupil«. »Na konci 15. století platilo se od suchého voru po 7 denárech.« »Lužnické a vltavské jedlí, veliké a dlouhé na šindele, plaveno po 4 kr. vor; vor kornin na tyčky, vory suché, pekařské, vor dubí hradeckého, vor dříví kořavního (k plavení nesnadného) placeno po 2—3 groších. Vůz dříví dubového (oplového, oplutevního), z berounské řeky pocházejícího, byl za 20 grošů (psáno v kn. arch. praž. č. 2099.407, r. 1434)«. Podrobným probadáním archivních knih pražských dalo by se zjistiti ještě mnoho jiných zajímavostí.
Na otázku, jsou-li nějaké (i nepatrné) rozdíly mezi výrazovými prostředky dnešních pražských a venkovských plavců (a tím snad i plavců posledních desítiletí, i co se týče čistě »odborných« výrazů), dovoluji si již předem odpoví[68]dati: jsou a nejsou. Mnoho ze starých označení je dnešním generacím (zejména Podskaláků) asi už neznámo (tak několik výrazů uvedených ve Valchářově článku, na př. vožděj, pulec, ušák, na kapavo, na herinka, na rejlík, rozmarka), ale i tak lze se vší pravděpodobností tvrditi, že nejen působila a působí místní nářečí na jazyk rodů a pokolení plaveckých, nýbrž že se asi od starodávna zachovala jistá místní tradice, přes to, že venkovští plavci často zavítávali na svých rázech[4] do Prahy, aby zde vyjednávali s pány (s majiteli dřevařských ohrad nebo s jejich úředníky, kteří za dřívějších dob byli s plavci v jakémsi patriarchálním poměru), a po zdařené smlouvě (stč. po »zápisu«) si popíjeli s podskalskými plavci a takto přenášeli pražské plavecké a lidové výrazy do svých rodných vesnic, přes to, že zejména pražská podskalština byla častými rázy do Německa obohacena německými (plaveckými i neplaveckými) výrazy,[5] že se v ní vyskytovaly a ještě vyskytují slovní nestvůry dřívější pověstné pražskoněmecké češtiny (viz Holeček, str. 98) atd. Jinak byly asi a jsou t. zv. odborné názvy (i nečeské) celkem jednotné. Jsou jistě úctyhodného stáří, i když snad ne všechny téhož stáří jako prastará plavidla na řekách českých. V knize »V pražském Podskalí jak bývalo« praví Holeček úvodem toto: »Do veřejnosti pronikají občas smyšlenky a bajky o bodrém (!) lidu podskalském, který je zaměňován s povaleči, kteří se druhdy uchylovali na ztichlé břehy vltavské a promlouvali zde svou zvláštní řečí, jež vkládána je do úst bezbranných (!) synů Podskalí. Neměla by se tomu učiniti přítrž?« Tím míní Holeček asi pražštinu pepíků a spodiny. Jistě měla tato čeština také velký vliv na podskalštinu, ale přesně se to dokázati nedá. Takové a podobné výrazy jsou většinou společným majetkem prostého lidu pražského vůbec.
Většina plavců mluví dnes středočeským nářečím, Podskaláci k tomu ještě mluvou prostého Pražana. Podle Trávníčka (O českém jazyce, Praha 1924, str. 8) »není ani v této skupině nářeční mluva jednotná, ale jazykové rozdíly nejsou veliké.« Soustavné práce o středočeském nářečí dosud nemáme, jenom »Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích« od Jiřího Hallera (Praha 1932). Podle toho se dá soudit, že E. Chalupný podává v své knize »Vltava« celkem správný obraz nářečí, jímž mluví jeho plavci na Vltavě.
Nás zde ovšem zajímá ne tak zeměpisný, jako spíše so[69]ciální ráz nářeční této společensky těsně spjaté vrstvy lidské, sociální ráz mluvy plavecké.
Nejprve poukážeme na některé cizí vlivy jazykové, jež souvisí většinou s plaveckým povoláním, a to v prvním odstavci na výrazy, které jsou vedle domácích velmi příznačné pro toto společenské rozvrstvení. Jsou z velké části z němčiny.
Bort, -na, -nice, -ovnice, -ovina (něm. Bord, viz Matzenauer, »Cizí slova ve slovanských řečech«, str. 116), postranice u lodi nebo u splavu, zřídka břeh řeky.[6] Na venkově říkají plaňce mezi dvěma vory »krajnice« (»krajnice« jsou též krajní klády u voru).
Faktor (lt.-něm. Faktor, Geschäftsbesorger), náčelník party, zejména venkovských plavců, dohližitel a hlavní kormidelník (vrátný) při voroplavbě, dílovedoucí při ledování, pískaření a p. Tento název je dosti starý a vyskytuje se i u jiných živnostníků. Z. Winter vypravuje (v kapitole »Život v pražském Ungeltě r. 1597«, str. 454 knihy »Z městských živností«): »Poslal-li kupec který místo sebe někoho, býval to při velkých kupcích faktor, ‚posel‘, ‚služebník‘ nebo také forman.« Také odborný řídící, správce, dílovedoucí celé knihtiskárny nebo jen sazárny, tiskárny, slevárny a p., v pisárně kancelářské, u tkalců atd. jmenuje se faktor. U pražských Podskaláků byl v době plavby t. zv. transportér prostředníkem mezi firmou a plavci. Donášel z kanceláře obchodníků s dřívím listiny potřebné k vypravení pramenů, nutné na cestu vrátnému, označoval mu pramen k transportu určený, přijímal od firmy peníze a dával vrátnému zálohu na cestu. Někdy firma platila transportérovi za dopravu dříví od »pevného metru« (Festmeter), vrátný a plavci byli potom vypláceni od transportérů. Proto transportér někdy, aby co možná nejvíce vytěžil, přihlížel k tomu, aby pramen měl co nejvíce »pevných metrů«. V čase zimním, kdy nastala práce s ledem, byl opět pantáta nebo pantatínek představitelem zaměstnavatele v pražských náplavkách. I dílovedoucí pískařů v létě někdy pantátoval. (Srov. »pantátu«-hospodáře u čeládky; v zlodějské hantýrce »pantáta« = dozorce ve vězení, jinak »fotr«).
Faktorka (též: davačka, rejsovačka), krátká sekerka na dlouhém topůrku na sekání ledu; předák[7] (první ledák nebo faktor) jí rejsoval (naznačoval), jak se má sekat led, nebo [70]dělal jí kaňky (malé otvory, dírky k zavěšení háku) do lavice (do vysekané dlouhé ledové kry), aby se mohla lépe táhnout.
Fuka (něm. Fuge), mezera při kladení jednotlivých vrstev fošen (prken) v ohradě. Tento technický výraz je i jinak znám (srov. J. Jindra, »Německo-český technický slovník všech oborů«, Praha 1928, pod heslem »Fuge«).
Háfn (něm. Hafen), vorové přístaviště, přístav, zejména smíchovský. Ještě dnes se říká všeobecně »z háfnu, v háfně«.
Haltung (něm. Haltung), »pramen, vor má haltunk« = pramen, vor drží dobře pohromadě a má správný směr.
Joch (něm. Joch), poleno, tyč houžvemi k voru přivázaná, jíž možno spojiti klády na tiché vodě (na hlubší, širší řece), kdežto nahoře (nahóře), na venkovských prudkých vodách se pojí klády ve vor jenom silnými houžvemi. Též = koza na přivázání lodi.
Kabacoun (něm. Kappzaum?, viz Matzenauer, str. 186), kousek motouzu, na jehož spodním konci byl uvázán kolíček, na opačném slabší kousek větvičky nebo (podle Fr. Holečka) »hornódle« (tak se dříve v Praze říkalo vlásničkám); větvička (vlásnička) se uloveným rybám protáhla žábrami a tlamkou. I jinak známý výraz (náhubek nebo náčiní k natáčení a vyplňování vlasů, Kott).
Kajuta (něm. Kajüte), též bouda, budka z prken na zádi lodi nebo pramenu; plavci v ní za plavby střídavě noclehovali. Za posledních dob ovšem bylo plavení za noci zakázáno.
Kalibanovat (snad z Kalibana?), potloukat se, lelkovat.
Kóna (něm. Kahn), velký, rovný člun bez podhonu.
Lant (něm. Land), vod lantu = od pevniny, od břehu; lantem = po zemi (»led se vodpařil vod lantu« = odtrhl se od břehu).[8]
Malér (fr.-něm. Malheur), nedorozumění, výtržnost při výplatě mzdy; malérista, člověk nespokojený s platem, s prací a p. Kromě »dělat malér« = ‚dělat výtržnost při placení‘ říkají dnešní Podskaláci též »dělat krachec« (něm. Krach). Oboje jsou lidové výrazy.
Mizerére (lt.-něm.), vnitřní nemoc od úrazu (podle Kotta: zauzlení střev, dávení lejna, Darmgicht, Rohnii Nomenclator česko-lat.-něm. 1764—68).
Normály (lt.-něm. Normalzeichen), voďočty, latě na mnoha místech pobřeží upevněné, které slouží k pozorování výšky [71]vody. Tento výraz vznikl v plavecké mluvě omylem (»Plavec« III, č. 6).[9]
Partovník, parťák (lt. pars, partis), dozorčí dělník party (skupiny dělníků), zaměstnanec obce pražské; je zaměstnán v létě při dobývání písku z řeky, v zimě při ledování a koná jen nějakou lehčí práci anebo jen dohlíží a vyplácí mzdu. Srov. »partafíra« u »bratránků« (Ant. Pravoslav Veselý, »Bratránci«, Praha 1923). »Parta« je známý lidový výraz.
Patent (lt.-něm. Patent), živnostenský list vrátného, způsobilost k plavbě.
Profiant, profant (it.-něm. Proviant), dovažeč jídla a pití, jenž dováží plavcům po loďce občerstvení, pivo, víno, kořalku, vuřty, housky atd., obyčejně hostinský na venkově. I potravinám říkali Podskaláci takto. Slovo profant je mimo jiné také známo ze starší vojenské mluvy s významem »komisárek« (jinak »tonda«).
Ramle, remle, remlíčka (něm. Ramme, Rammel, podle Matzenaura, str. 288, srov. fr. ramille, dněm. rähmel), haluzové, sněťové dříví, kulaté polínko.
Remorker, remorkáž, remunkáž (fr.-něm. Remorkör). Nad zdymadly na regulované řece, na př. na Vltavě pod Prahou, plaví se prameny tak zv. remorkáží. (Se)šipuje se nebo spáruje se (spojí se) několik pramenů, a vlečný parník, remorker, je táhne. O »samotíži« (plavbě bez remorkačního parníku) srov. Naši řeč III, 92, 251 a 283.
Ráz (něm. Reise), cesta, plavba; »na rázu se utopil« = při plavbě vorů.
Rudrovat, rudlovat (něm. rudern), veslovat. Tohoto slova se dnes užívá spíše na venkově. V Praze křičeli na Podskaláky, aby je poštvali: »Venco, rudluj!« (Srov. »Franto, píchej vodu!«)
Ruf (něm. Ruf?), práce byla »v rufu« = v běhu, pracovalo se.
Rukovat (z vojenské němčiny, ein-rücken), jít do práce, jít na slavnost s muzikou (podskalské).
(Z-, vy-) rychtovat (něm. her-richten), připraviti, zříditi, ku př. pramen (též strojit pramen); »vor byl už zrychtovanej, jen vosadit vesla«.
Rys, rysy, rejsovat (něm. Riss, Aufriss, reissen); »udělají se rysy« = praská led; rysy jsou též pásky vysekané v ledu; rejsovat = naznačovat »faktorkou« na ledě, kde se má sekat.
[72]Šár (něm. Schar), hromada klad přichystaných k sestavování vorů. Ze »šáru« se vybírají klády stejné délky do jednoho voru. Podle Kotta je šár též řada došků, šindele, cihel; podle Matzenaura, str. 318, je toto slovo buďto z něm. Schar ‚caterva, series, zástup, řada‘, nebo z dněm. schar ‚scandula, šindel‘.
Šíf (něm. Schiff). Za dřívějších dob se takto někdy říkalo lodi, parníku i pramenu, lodníkovi šifař,[10] loďce šinágl, šínák. U Z. Wintra v díle »Z městských živností« čteme na str. 471: »Roku 1600 jednáno o to, kterak by šifové od Litoměřic do Prahy taženi býti mohli.«
Šlajsna (něm. Schleusse), též vrata, zřídka jemčina, vorová propust u jezu; zakopat pod šlajsnu = narazit pramenem na jez nebo pod jez.
Šlupa (něm. Schaluppe), větší loďka.
Šorna, šornovat, šarovat (něm. Scharre, Scharreisen, der Schornsteinfeger), škrabat na kluzišti led kusem ostrého plechu, t. zv. šornou; zašarovat = prohrábnout ohniště (něm. scharren).
Špády, špádování (lt.-špan. spatha, spada, Matzenauer, str. 330), vložky při vrstvování hranic prken v ohradě, ku př. vrstvování coulových dvanáctek suchými centimetrovými latěmi (»zhoubně působí na dřevo [prkna], leží-li delší dobu na sobě bez špádování,« Plavec III, č. 6). Podklady prken se dávaly na vyvýšené místo, jež tvořilo tak t. zv. hrob.
Špér (něm. Sperre), noční služba u převozníků.
Šrek (něm. plav. Schreck), silný sochor, asi třímetrová kláda na zadním nebo na středním voru (na zadáku nebo ve střídě) mezi dvěma příčnými kládami svázanými houžvemi; sochor se otočí na kolmo a přirazí palicí ke dnu, aby se pramen zastavil: dát šrek, hodit šrek, šrekovat, pramen ubit, chytat šrekem. Škoule šreková, otvor ve voru, kterým prochází šrek. Šrekař, též zadák, poslední vor nebo poslední plavec na pramenu. Podle časopisu »Plavec« VI, č. 2, říká se prý místo šrek správně česky »drhlík«.
Štorc (něm. Sturz); na štorc = napříč (též šikou, šikem: »von by nám šel šikou ten předák, nemít pavuzy!«).
Štos, štus (něm. Stoss), vrstva, hranice dřeva nebo prken v ohradě; štos fošen = hranice prken; rovnači rovnají dříví [73]do štosu. Starý doklad z roku 1442: půl páta štosu lesa dubového (»Praha se loučí s Podskalím«, str. 24, poznámka).
Štráf (něm. Streifen), skupina vorů za sebou; když se dva štráfy na tiché vodě sešipovaly vedle sebe, totiž spojily se v dvojitý pramen, tvořily t. zv. šípu nebo šipu, která »letěla« po normální hladině bez překážky a obtíží. K sešipování štráfů se užívalo šernice, houžve na vobláčku (na jednoduché obvinutí houžve na kládu). Tímto způsobem se sešernicovaly (svazovaly) štráfy k sobě. Srov. ještě (lidové) štráfem, štráfama = tu a tam, místy (též placem, placama). Na Žižkově jsem slyšel výraz štráf, štráfek = vozík bez per.
Štupovat (něm. stoppen), pomalu jezdit na loďce.
Šturem (něm. Sturm), bouře, vichřice (»vítr fouká jako ‚kulka‘, je šturem«).
Švel, šveler (něm. Schweller), pražec napříč voru položený (»teď si přineseme šveler, uděláme sic a posnídáme«). Z mluvy železničářů?
Truhla (něm. Truhe), haltýř na ryby.
Untrtraufek (něm. draufgehen, der Draufgänger, troufati si, a to ze střněm. trouwen), plavec nemnoho znalý plavby, začátečník.[11] (Srov. »trauf« = klukovská výprava bojovná; jít na trauf, traufovat = házet na sebe kamením, prát se.)
Vandrovat (něm. wandern); led vandruje = led jde. —
Již tato ukázka přejatých slov by dosvědčila nejen velký vliv němčiny na tuto stavovskou mluvu,[12] nýbrž i závislost na prostředí, na životních podmínkách, zkrátka vymezenou oblast představ a pojmů, jistý okruh zájmový. Že tato mluva pro svůj odlišný stavovský ráz nepotřebuje abstraktního vyjadřování, že naopak v naprostém rozporu k shrnujícím názvům spisovného jazyka je konkretnější, že podle užívání rozličných předmětů z reálného života, ku př. rozmanitých klad, sochorů, seker a p., zná i rozličné druhy tohoto pojmenování, je samozřejmé. O tom později. Prozatím dovoluji si, jaksi doplňkem k této kapitole o jazykových výpůjčkách, poukázati na obzvláštní oblibu v přejímání úsečného vyjadřování, jímž oplývá konečně i mluva prostého lidu, ku př.: furt (člověk musí furt vartovat, aby mu věci nespadly do vody), holt, kór, fraj (někdy pramen vostane fraj ležet na kamení jak na silnici), v cuku (ihned), plac (nakladači zacouvají vůz do placu), recht, mus (dělat to z musu), kvalt (na kvalt, kvaltem), luft (na luftě, mít luft, též lucht, luchtík = větřík, srov. ksift < ksicht), sic (sedátko), štok (přijít do što[74]ku = do vězení, též do kamena, do čertovy kůlny), ala gros (něco velikého), fici (podřízený vrátný),[13] najc (krejcar, z něm. Neues?), fiška (rybička; rybička je u Podskaláků obyčejně uzel na kapesníku, na plumzoku), elent (je to elent s tou šlajsnou!) atd. atd.
Z nadávek vyjímám tu jednu velmi běžnou a pro své stáří dosti zajímavou, již jsem ostatně slyšel i na Žižkově: planýř (nadávka, též dítě, kluk). Starší tvar je planéř; srov. něm. Pranger a něm. nadávku »Galgenstrick« (původně oprátka, potom totéž jako č. šibeničník, nedověšenec, srov. Morávek, str. 21). Z. Winter píše v svých »Povídkách a obrázcích historických« (Praha 1904) na str. 132: »Slovce ‚šatlavný‘ ‚planéřský‘, ‚formanský‘, ‚haldecký‘, jimiž také nejčastěji zesilovány nadávky ženské, jsou sama sebou jasná. Planéřský jest ovšem od pranýře. Tedy ‚planéřská mošna‘ jest žena u pranéře vymrskaná.« Od toho je asi sloveso planýřovati (potulovati se). —
Nyní podávám ukázku českých výrazů příznačných pro odlišný ráz této stavovské mluvy. Některé z nich jsem pojal již do první kapitoly. Zde je shrnuji do zvláštních pojmových skupin.
Voda, řeka.
Normální voda je pěkná nebo hodná (»plavat pěknou vodou, pěkným Labem«, voda se drží), je vodička, podnormální zapadlá. Stoupá-li voda (řeka), říkají, že silně plní, že nabírá, nabíhá, že je vzdutá, a když zase klesá, rovná nebo srovná se. Voda z dešťů navalená nemá ovšem dlouhého trvání. Plavci znají dobře proud vody, vědí, kam voda skládá, odkud vyhání, a podle toho řídí směr pramenu. Dát pramen na vodu znamená dát jej od břehu nebo od překážky do tahu řeky. Vodbírá-li voda pramen, plave uprostřed řeky bez velké námahy plavců. Teče-li voda přes splav, táhne to (»dnes jsou splavy zahražený, netáhne to«); je-li hladina rovná s jezem, licuje se jenom s ním. Když blízko břehu jsou na trávě stopy nedávné vyšší vody, je všecko podkalené, voda zpáteční se vylévá a staví; když místy se led zatlouká do dna řečiště a nastává zácpa, někdy voda podbije (podemele) stromy u břehu. Když je velká voda, jde valinou (valí se), je tak zv. vejhradnice, jak spokojeně říkají plavci, neboť potom jsou jezy stále vyhraženy (otevřeny), nemusejí je vyhražovat sami. Vírem jmenují vzdutou, nadrženou hladinu nad jezem (Chalupný, str. 113), ústí řeky nebo potoka vejpad nebo vejpadí (»byli jsme na vejpadě«). Dříve dával pán ohrady kaž[75]dému plavci před početím první plavby (na jaře) »na první vodu«, proto je první plavba na jaře první voda a poslední na podzim poslední voda. Plavci po pramenu jdoucí jsou opatřeni dlouhými bidly, jimiž do vody »píchají« a pramen od břehů odstrkují, od toho rčení píchat vodu.[14] Píchali ovšem dříve, když směli ještě lovit ryby, také provázky (kladli t. zv. noční šňůry na ryby). Žertovně říkají Podskaláci Vltavě moře (ku př.: zahodím, hodím tě do moře = zničím tě). Klikatiny řeky jsou vohyby, splavné průplavy (kanály) prořízy (»dělají tu v kroucenej řece prořízy«, Chalupný, str. 49). Zamrzlá řeka je popnutá, popíná se nebo stojí, řeka dostává škraloup. Napřed se řeka popíná a potom se dělá koláč (tříšť). Když led začal zdola praskat, říkalo se, že se led cuchá. Zahnízděnej nebo podhnízděnej led je tehdy, když má pod sebou ještě ledovou tříšť, chlupatej, má-li na sobě přimrzlou tříšť. Sněží-li, říkají, že sníh kecá (srov. rčení karbaníků »karta kecá«). Viz též kapitolu o ledování! Vodním květinám konečně (leknínům a stulíkům, které mají listy jak podkovy) říkají podle Chalupného (str. 31) na horní Lužnici podkovy.
[1] Odborné názvy plavecké a p. jsou zde tištěny ležatě.
[2] Druhá část je právě vyšlý pytlácký román z posázavských lesů »Divočina« (1933), třetí bude vypravovati o posázavských lamačích skal a kamenících.
[3] Šamberkova hra »Podskalák« je psána spisovným jazykem.
[4] Ráz = cesta, plavba, z něm. »Reise«.
[5] Podle V. Řezníčka (str. 294) »někteří plavci jeli ze Šumavy až do Německa a odtamtud potom táhli pěšky lantem (po zemi) zpátky domů až na Otavu.«
[6] Břehu říkají plavci někdy i taras; po regulaci nazývali nábřeží vyšehradsko-podolské »hladové zdě« (viz lant).
[7] Předák znamená též první vor pramenu (slovo pramen se skloňuje v řeči plavecké podle vzoru hrad), i prvního plavce.
[8] Mimo to též: jít do břeha = přistati k břehu.
[9] Kamenná hlava vezděná vedle vodoměru při Karlově mostě (na straně staroměstské) byla pojmenována lidem »bradáč«. Po osm století byla vodoměrem nesčetným pokolením pražským (viz feuilleton »Bradáč« v Národní politice ze dne 29. XI. 1933, odpol. vydání).
[10] Viz K. Vinařický, »Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854« (Český lid XXIII, str. 450). V tomto článku jsou zachovány velmi zajímavé názvy proudních kamenů a břehů povltavských. Je známo, že vyšehradské skále říkali Podskaláci štít (plavit »vokolo štítu«), skalině vyčnívající z vody u paty skály vyšehradské říkali oltář (srov. V. Řezníček, str. 291, a K. Vinařický, str. 452).
[11] Kdo neumí jezdit na lodi, tomu říkají Podskaláci nejezdec.
[12] Srov. Josef Trojan, »Hantýrka, řeč metafor« (Přítomnost VIII, str. 267, o hantýrce řemeslníků a dělníků).
[13] Fici (vrátný) měl také patent, ale nikoli »pána«, pro něhož by mohl pracovati samostatně.
[14] Srov. míchat vodu (na pramici) = kormidlovat.
Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 3, s. 65-75
Předchozí Zobati z ruky či s ruky?
Následující Josef M. Kořínek: K čes. slovu haluzna
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1