Časopis Naše řeč
en cz

Boucharon

Ferdinand Strejček

[Články]

(pdf)

-

Je to nepěkné i nečeské slovo, ale v letech šedesátých až osmdesátých nebylo obvyklejšího v českém životě politickém. Také »Pravidla českého pravopisu« je uvádějí a mají pro ně výklad, že boucharon = křikloun. Jinak je dnes málo známo a nebude škodit, objasníme-li jeho vznik, popularitu i pád.

Původcem dotčeného slova byl podle všeho známý novator verborum Václav Rosa (* ok. r. 1620, † 1689 v Praze), autor pověstné »Čechořečnosti« (z r. 1672) a velikého »Slováře etymologického« (ve čtyřech dílech, z nichž kus ztracen, »Slovář« celý zůstal v rukopise), neboť Josef Jungmann vykládá v svém »Slovníku česko-německém« (v díle I. z r. 1835, na str. 77) podle Rosy, že boucharon (psáno ovšem ještě baucharon), jinak též bucharon a bouchoun (bauchaun), znamená dělo, kus (tormentum, Stück, Kanone, Knaller), a cituje vedle Rosy samého ještě jediného Jana Nep. Štěpánka, jenž užil tohoto slova v své tragedii »Obležení města Prahy od Švejdů« (r. 1812) po prvé: »Dal zeď vyhnati a za ní dva boucharony postaviti« (na str. 49). Jak přišel právě Štěpánek k neznámému jinak slovu, lze vysvětlit jeho častými styky se staršími jazykozpytci českými, jejichž společnost Štěpánek v mladších letech s oblibou vyhledával (stýkalť se podle Rybičkova článku v Riegrově Slovníku naučném, díl IX, str. 139, hlavně s Janem Nejedlým, bratřími Thámy, Jos. Jungmannem, F. Tomsou i j.) a kteří mu svými zkušenostmi a znalostmi vypomáhali.

Rosa si utvořil slovo boucharon bezpochyby nesprávnou obměnou přejatého slova makaron, které bylo za jeho mladších let v Čechách hodně zdomácnělé a jehož se užívalo nejen ve významu vlašských nudlí (»svitých jako kornoutky« podle Jungmanna), ale i ve významu vzniklém »e vocabulo Italico Mecherone, quod stultum vel nebulonem sonat«, tedy asi jako žvanil, prázdný mluvka, tlučhuba (odtud makaronská poesie, makaronismus, druh planého veršování, v němž se mísila latinská slova mezi domácí a v němž si libovali v starších dobách nejen Vlaši, ale i Němci a ze Slovanů hlavně Poláci a Čechové).

Ze Štěpánkovy divadelní hry proniklo slovo boucharon (= dělo) hlavně asi pro svoji komickou stránku do českého jazyka doby předbřeznové, bylo však přijímáno některými upřímnými národovci dost kriticky; svědčí o tom poznámka Tylova časopisu »Jindy a nyní« z r. 1833, kde čteme v referátě o slavnosti v Sádové (II, č. 5, str. 40): »Poddaní uvedli [84]rodinu hraběcí (Harrachovu) za hlaholu trub i bubnů, za střelby z hmoždířů (někdo by řekl z bouchanců a jiný z boucharonů, tak se ale na češtině prohřešiti nechci) ze zámku do lípového stromení (takto se zde ráčí jmenovati na způsob sloupení — alej čili stromořadí).«

Toto správné stanovisko k nepěknému slovu způsobilo asi, že se na ně časem úplně zapomnělo, až je teprve r. 1864 vzkřísil sám dr. Fr. L. Rieger, použiv po prvé zaniklého slova ve významu politického tlučhuby, tedy přibližně v platnosti někdejšího »makarona«. Protože se vyslovovalo makarón, psává se v době Riegrově důsledně boucharón. Mám před sebou brožuru »O boucharónech«, vydanou »k 10tileté připomínce« r. 1874 nákladem Fr. A. Urbánka a přetištěnou z »Národa« r. 1864 (kde vyšel tento článek po prvé), a mohu odtud citovat vlastní slova Riegrova, proč nehezké slovo znovu uvedl do českého života:

»Jakýs purista, jemuž nemálo na tom záleželo, aby češtinu zbavil výčitky, že musí užívati cizích slov, sestavil, tuším na konci minulého století, slovníček výrazův, jimiž by se měla nahraditi; ze slov, jež vymyslil, udrželo se tuším jen ‚vědátor‘ v paměti lidské. My pak dovolili bychom si obnoviti slovo z téže fabriky, a sice: ‚boucharón‘. Dle úmyslu tvůrce jeho mělo znamenati slovo to ‚kanon‘ neb dělo. Patrnoť, že purista náš, byl-li jinak pamětliv pravidla, ‚že se věcem podle hlavní známky jich jméno dává‘, měl za to, že málo na tom záleží, zdali výstřel děla slouží k dobytí nové posice anebo k obraně staré, ale že především o to jde, aby dělo notně bouchalo; a jak šťastně vyjádřil účel ten, jejž za hlavní pokládal, kořenem ‚bouch‘ a trefnou zvukomalbou, obsaženou v pomposní koncovce ‚arón‘!«

Podle dalšího líčení obnovil Rieger zaniklé slovo na zesměšnění politických žvanilů, kteří svými ukvapenými řečmi i skutky jenom škodí poctivé práci politiků umírněných a odpovědných: »Z plné huby a s velikým hulákáním vystřeluje (boucharón) politickou moudrost svou, a vede-li jen směle a ustavičně svou, najde konečně svých obdivovatelů, svých stoupenců, kteříž bouchání jeho v plném sboru opakují zapomínajíce, že není hrubost vždy statečností, ani surovost vážností, ani nerozmyšlená splašenost odhodlanou svobodomyslností, že nebývají návrhy pošetilé i nemožné anebo podniky skutečných poměrů a sil zapomínající zárukou politických pokroků a úspěchů.«

Slovo to se rázem rozšířilo po celých Čechách, avšak ne tak ve smyslu prázdného tlučhuby, jako spíše ve smyslu politického radikála. »Boucharónem« se stal u konservativců [85]každý Čech, který neschvaloval umírněnou politiku českých politických vůdců rázu Palackého a Riegrova. Tím způsobem se dostalo okřídlené to slovo do »Radhoště« od Frant. Palackého, kde je o něm v díle III. na str. 281. V časopisech let šedesátých a sedmdesátých se užívá toho slova posměšně, někdy však také ironicky, na př. v »Lumíru« z r. 1865 čteme v č. 52 ze dne 28. prosince: »Boucharón Přerhof, na jehož besedu jsme se zde opravdu těšili, udělal v Hradci, v tom mírném, antiboucharónském Hradci, úplně fiasko.«

Stalo se, co asi ani Rieger neočekával, že slovo »boucharón« také brzy bylo téměř synonymem slova »sokol«, neboť v sokolech a v jejich červených košilích byly spatřovány výstřelky českého radikalismu.

Tím způsobem se dostal »boucharón« i do literatury. Populární dramatik a herec Frant. F. Šamberk si pospíšil a napsal veselou aktovku »Boucharon«; její hlučná premiéra byla v Prozatímním divadle dne 23. března 1866. Mladý a nadšený sokol Jaroslav vystupuje tu v sokolském kroji, dostává se tak do nepříjemného postavení a jen včasné zakročení jeho lásky Ludmily jej zbavuje vážných následků nebezpečného boucharonství. Ve hře je několik výkladů tohoto rozšířeného slova. Na př. starší slečna Eulalie »neví sice, co to slovo znamená«, »v jednom časopise prý však stálo, že jsou všichni mladí Češi boucharony«. Sympatický Jaroslav se brání opatrnému panu Kutílkovi, který mu vytýká, že jej vylíčil »co člověka řádného, mírně smýšlejícího, ne co boucharona«, výmluvnými slovy: »A kdož pak vám řekl, že jsem nějaký rebelant? — Vy mého smýšlení ani za mák neznáte. Či by vším tím tento nevinný oblek byl vinen?« Atd.

Je tu tedy ještě další výklad, který nasvědčuje, že se slova »boucharon« užívalo také ve významu cizího výrazu »rebelant«. Později — v letech sedmdesátých — označovali slovem »boucharon« Staročeši svoje radikálnější, svobodomyslné odpůrce Mladočechy. To asi bylo také hlavní příčinou, proč to nehezké slovo upadlo po vítězství Mladočechů v nové zasloužené zapomenutí.

Kottův Slovník (v I. díle z r. 1878) má pro ně nejprve jen výklad »a) dělo, kus, b) křikloun (Schreier, Mauldrescher, Prahlhans)«, v »Dodatcích« však (v VII. díle z r. 1893) odkazuje k Ottovu Slovníku naučnému (IV, 48), kde čteme: »Boucharon je podle V. Rosy nástroj, který hodně bouchá, tedy dělo, kus. V novější době přezváni tak politikové, již si libují v řečech hlučných, ale jalových.«

Jak se ta věc vpravdě měla, pokusili jsme se vylíčit podle pramenů a dokladů dosud neznámých.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 3, s. 83-85

Předchozí Josef M. Kořínek: K čes. slovu haluzna

Následující Josef M. Kořínek: Stručný slovník etymologický jazyka československého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1