Listárna

[Listárna redakce]

(pdf)

-

Panu A. V. v Brně. Ve větě »kdo hájí ryzosti a svéráznosti našeho života« (»N. Ř.« 2, 57) nebylo užito genitivu pouhým omylem, nýbrž právem, neboť sloveso hájiti mělo při sobě odedávna předmět v genitivě. Už v Legendě o sv. Kateřině praví se s uznáním o rytíři Porfyrovi. »že svéj cti uměl hájiti«.

Panu H. v Brně. 1. Nazývá-li lid Waisenhausgasse Sirotčí ulice, nač pátrati a pachtiti se po lepším, ale umělém, byť snad doslovnějším překladě Sirotčinecká, Sirotčinská atd.? Pražské ulici, kde je sirotčinec manželů Olivových, říkalo se také do nedávna Sirotčí ulice (nyní Olivova). Ostatně proč by se nemohlo říkati té ulici prostě U sirotčince, když už by šlo o věrný překlad? I takových názvů uličních je bez počtu: U nemocnice, U půjčovny, U Daliborky, U Karlova, U obecního dvora atd. — 2. Vazba »jest mne tajno« není napodobením lat. vazby fugit me, protože lat. me jest 4. pád, a české mne jest genitiv (odlukový). — 3. Slova prostředek ve významu prostředník (dnes zaniklém) a pomůcka, způsob, užívá se v češtině již od 16. stol.; význam ten se vyvinul zajisté přirozenou cestou z pův. významu »střed« (právě tak jako lat. mediator nebo franc. le moyen, které mívalo rovněž oba tytéž významy jako naše prostředek) a není třeba v něm viděti germanismu. Germanismem se stává teprve, užívá-li se ho podle něm. vzoru tam, kde se čeština odedávna vyjadřovala jinak, na př. nemá k tomu (peněžitých) prostředků m. nemá na to, nemá na to peněz. Že je mimo slovo prostředek možno užívati i jiných výrazů, jako pomůcka, nástroj, způsob, cesta atd., to jest ovšem jazyku jen na prospěch. — 4. O slově odstraniti bylo mluveno v »N. Ř.« I, 266; provésti (prováděti) i dosáhnouti jsou dobrá a stará česká slova — jde jen o to, abychom jich neužívali šablonovitě a dbali také jiných výrazů často přiléhavějších. — 5. Máme slíben rozhovor (»N. Ř.« I, 32) není tisková chyba, nýbrž tvar správný (třebas už v ob. jazyce méně obvyklý), právě tak jako mám to slíbeno, mám tu knihu rozečtenu atp. — 6. Stoleté jubileum (»N. Ř.« I, 1) není ozvěnou něm. hundertjährig, nýbrž výraz téhož způsobu jako stoletá památka; jubileum sta let by nebyl výraz češtější, naopak, přednost sluší dávati [127]jménu přídavnému. Rovněž neprávem pokládáte za chybu vazbu »tohle nesvedeš«, v níž pohřešujete záporového genitivu. Ale již v době největšího rozšíření genitivu záporového nebýval tvar genitivní v obyčeji při zájmeně co, nic (které jsou už vlastně původem genitivy) a pak i při jiných zájmenech v rodě středním (nevím nic, já to nevím). — 7. Rčení »z redakce odpovídá« zdá se Vám zúžením obsahu a rozumíte mu ve smyslu »odpovídá z redakce dopisovatelům«; ale výraz »z redakce« není tu ve smyslu místním (odkud?), nýbrž příčinném, asi podobně jako ve rčení počet klásti z něčeho, míti hřích z něčeho a p. — 8. Mezi výrokem Gebauerovým (»N. Ř.« 1, 11) o vžitých germanismech, proti nimž by bylo marno bojovati, a poznámkou našeho recensenta (»N. Ř.« I, 20), že i zobecnělý hřích zůstává hříchem a jest se ho stříci, shledáváte odpor ve věci, ale neprávem. Referent míní chyby v jaz. obecném a v ledabylé knižní češtině dnes velmi rozšířené, které se však u lidí spisovného jazyka lépe znalých přece jen stále cítí jako chyby; z příkladů, jež uvádí, na př. obejmul m. objal, rozžal m. rozžehl a p., je to zjevno. Gebauer však mínil slova a rčení, která vznikla již před delším časem vlivem německým, ale náhodou zapustila pevné kořeny v jazyce, že bychom se marně namáhali je vymycovati. Není na př. pochyby, že slovo nápad, které znamenalo v češtině odedávna jen napadení, nárok, nabylo svého nynějšího významu (to je hloupý nápad) vlivem němčiny. Ale proto přece by bylo marné bojovati proti němu, protože časem s jazykem srostlo a nabylo v něm svého zvláštního významu, kterého jinými slovy (jak je v Brusech shledávali) vystihnouti nelze. Podobně i slovo výlet a jiná.

Značce »L. Akuten« v Břevnově. 1. Napsal-li Sládek »nejsou to dva motýlky« (Skřivánčí písně, Růžičky), chtěl patrně napodobiti mluvu lidovou. Ve školní knize by ovšem bylo lépe nahraditi tvar lidový tvarem spisovným. — 2. Tažní ptáci nemusí býti germanismus; říkámeť i my, že ptáci táhnou. — 3. Řádek i řádka je správné; jedno z řad, druhé z řada. — 4. Mezi slovy žačka a žákyně není rozdílu, leda snad dobový; jsou to dvojtvary jako Němka a Němkyně, pastorka a pastorkyně a p. — 5. Tvar budu nésti není mluvnicky nesprávný, třeba že říkáme zpravidla ponesu; v mluvnicích bývá uváděn jen ve vzorech, jako předloha pro tvoření od jiných sloves toho vzoru, na př. budu pásti, budu třásti atd. — 6. Zájmeno přisvojovací i přivlastňovací je totéž. Gebauer užíval názvu přivlastňovací patrně proto raději, že přisvojovati znamená pouze sobě něco vlastniti, kdežto přivlastňovati má význam širší (také někomu jinému). — 7. Brambor i brambora je správné; někde říkají tak, jinde onak. Dvojí tvar vznikl asi z toho, že se slova toho užívá nejčastěji v čísle množném brambory, na němž ovšem není viděti, je-li z jedn. čísla brambor či brambora. — 8. Skáká není ani tvar spisovný, ani lidový, nýbrž skáče. Nejspíše snad ještě v neumělé řeči dětské bylo by jej možno slyšeti. — 9. Pondělí jest odevždy rodu mužského; svědectvím toho jest i odvozené pondělek. — 10. Starší a správnější tvar jest obědvati. — 11. Vedle slovesa plouti, plovu bylo i sloveso plavati; zmatením obou vznikl novotvar plovati, kterého se nyní užívá na označení schopnosti (pták lítá a ryba plove). V písničce »co mě těšívalo, vodou odplavalo« je tvar správný (nikoli tedy odplovalo).

[128]Panu B. H. v Hradci Králové. Překládati cizí slova, jako špachtle, nebo lanceta, která už v jazyce delší dobu obíhají, jest vždycky těžký úkol. Každý uměle vytvořený název, t. j. vytvořený mimo společnost slova toho takřka denně užívající, setká se přirozeně s odporem, protože zpravidla nevystihuje plně toho, co se zakořenělým slovem cizím označuje. Nejlepší cesta ke zčešťování takových slov bývá, vytvoří-li si společnost taková sama slovo potřebné, neboť takové slovo má pak vždy tu výhodu nedosažitelnou slovu umělému — ať je utvořeno jakkoli — že souvisí těsně s předmětem, pro nějž je určeno. Naši staří lékaři říkali lancetě pušťadlo, protože jím pouštěli krev; v slovnících bývá za lancetu kopíčko podle podoby její a podle významu slova základního (lance = kopí). I to je název možný, jde jen o to, ujme-li se. Tak je tomu i se slovem špachtle. Budou-li lidé špachtlí pracující říkati špachtli stírátko nebo jakkoli jinak, je dobře, protože budou míti věc i jméno před sebou stále pospolu a slovo bude s představou srůstat v nerozlučný celek. Navrhne-li však za špachtli slovo stírátko nějaká filologická komise, ozvou se zajisté námitky proti novému slovu, že nevystihuje toho, čemu říkáme špachtle, že se špachtle užívá i k jiným věcem než ke stírání, že stírátko může označovati i jiné nástroje ke stírání, že ho není možno užíti pro odvozeniny jako špachtlovati, sešpachtlovati, špachtlovaná barva atd. To je osud všech slov uměle vytvořených za slova vžitá.

Panu Kv. v Hr. u St. Příspěvky račte poslati: co se hodí, rádi uveřejníme.

Panu F. D. v Žirovnici. 1. Výrazy »nic pěkného, něco jiného« a p. jsou zcela správné (v. Gebauer-Ertl, § 696, 2 a 704). — 2. Pak ve významu potom je staré; čteme v Dalimilovi: Pak Boleslav liútý snide (= zemřel), jeho syn Boleslav na jeho stolec vznide atč. — 3. Slovo kratochvíle (v stč. též to kratochvílé) je dosvědčeno již z první polovice 14. stol. — 4. Názvy »zájmeno« i »náměstka« jsou, jako většina termínů mluvnických, překlad lat. pronomen (= co je za jméno, co je na místo jména). Gebauer užíval výrazu zájmeno asi proto raději, že se zřetelem ke jmenům (podst. a příd.) jest určitější a přiléhavější. — 5. Račí je to, co přísluší rakovi, co je z raka; ve výraze obratník raka jde však o znamení toho jména a 2. pád je tu tedy na místě jako v souhvězdí lva a p. — 6. O místních jménech zdrobnělých byl článek v 3. seš. letošního ročníku »N. Ř.« — 7. Slova trouba i roura jsou přejata z němčiny; trouba již od pradávna, roura asi od 16. stol.

= Na odpovědi k hojným dotazům dalším, pokud jsou věcné a nevybočují z rámce »Naší Řeči«, dojde buď v Hovorně nebo v Listárně čísel příštích. Zvláštními dopisy odpovídati nelze. Rovněž rukopisů nám zasílaných, ať užitých nebo neužitých, nelze vraceti. =

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 4, s. 126-128

Předchozí Zbytečná cizí slova

Následující Otakar Smrčka: Ještě sloveso „dáti“