Ještě sloveso „dáti“
Otakar Smrčka
[Články]
-
V článku o slovese »dáti« v 2. čísle 2. ročníku »N. Ř.« ukázal J. Vodák na zajímavý zjev, jak sloveso nechati, jehož se chybně užívalo místo dáti, jest nyní zase nemístně tímto slovesem vytlačováno, a právem vytýká, jak se vůbec rozmáhá zbytečné užívání slovesa dáti jakožto pomocného, ano výpomocného slovesa v různých nemotorných obratech, kdy lze totéž vyjádřiti lépe po česku způsobem prostším a vkusnějším. Přičítá to působení překladů z francouzštiny a italštiny, ulpívajících na vazbě originálu (sloves »faire« a »fare« s infinitivem), což dokládá hojnými ukázkami z novější literatury překladové i původní. Svědectví souvislosti takových obratů s francouzštinou spatřuje Vodák také v tom, že se pád předmětový prý tu kolísá: někdy dativ, někdy i akkusativ, k čemuž podotýká, že Francouzi mají na to zvláštní pravidlo. Takového svědectví nebylo, tuším, ani potřebí; ostatně, prohlédneme-li si příklady v článku uvedené, shledáme mezi 38 větami akkusativ předmětový jen ve dvou: »Dýku když dal padnout u noh jejich« a »Škoda, že Máchal nedal rozlíti se širší proud světla« — všude jinde nalézáme jen dativ.
Zaznamenal jsem si sice sám ještě několik příkladů onoho způsobu, v žádném však nevidím nic více nežli nemožné vazby, vzniklé jen poblouzením těch, kteří chtíce se vyhnouti Charybdě germanismu, upadli do Skylly jazykové nestvůrnosti, v níž ostatně ani ona Charybdis nepřestává strašit, jestliže tu nebezpečí to vůbec bylo. V divadelní rubrice denního listu (»Venkov«) bylo referentem vytýkáno, že ředitelství v jakési úloze »dalo vystoupiti pana Duru«. Co to má být? Referent chtěl patrně říci, že »nechalo vystoupiti pana D.«, ale že sloveso »nechati« jest potíraným germanismem ve větách jako »Otec nechal syny své zavolati« místo »dal zavolati«, nahradil mechanicky i ve své větě »nechati« slovesem [130]»dáti« a vzniklo: »Ředitelství dalo vystoupiti pana D.«. Že je možno takovou věc napsati, svědčí jen o nedostatku zdravého citu jazykového. Této bolesti naší dotkl se v tomto časopise J. Zubatý (v článku »Jeden z nejlepších lidí«) a dokladů bylo by lze nasbírati, bohužel, více. Můžeme říci zajisté: »Nenech nás zahynouti«, ale nikdy: »Nedej nás zahynouti«, nýbrž jen: »Nedej nám zahynouti«. Ze starých příkladů uvádím namátkou: »Dali otcóm a materám (3. p.) v nedostatciech býti« (u Štítného); »Kak (jak) by Buoh byl spravedliv, dada bez pokuty minúti zlému?« (taktéž); »Nedali jim scházeti se do údolí« (Biblí bratrská).
Naproti tomu nelze říci jinak nežli: Hospodář dal okovati koně (4. p.); dal vystrojiti hostinu; dal dovézti hosti domů. Podobně řekneme: »Dal rozšířiti svou řeč v četných opisech«, ale nikoli: »Dal rozšířiti se svou řeč« atd. Je patrno, že 4. pád přistupuje po slovese »dáti« (= poručiti) k neurčitému způsobu slovesa předmětného, jehož předmět má vyjádřiti: Dal vystrojiti hostinu = poručil, aby vystrojili hostinu (předmět); ale při neurč. způsobu slovesa podmětného osoba nebo věc, označující jeho podmět, vyjadřuje se 3. pádem (dáti = způsobiti, dopustiti, aby...): »Jak by Bůh dal bez pokuty minouti zlému?« = jak by dopustil, aby zlé bez pokuty minulo? »Nedej nám zahynouti« = nedej, abychom (my) zahynuli a pod.
Tak by se musilo říci jen s 3. pádem: »Ředitelství dalo vystoupiti panu D-ovi« — připustilo, aby pan D. vystoupil; spíše by však bylo užíti jiného obratu: svěřilo tu úlohu panu D.« nebo prostě právě »nechalo v té úloze vystoupiti pana D.« Tím způsobem byla by také možná jen vazba: »...nedal rozlíti se širšímu proudu světla«, ale lépe po česku bychom řekli: »Škoda, že nedopřál, aby se širší proud (podmět!) světla rozlil«. Stejně nepřípustný je 4. pád ve větě: »Dýku když dal padnout u noh jejich« a je vysvětlitelný zase jen jako zbytek uvázlý z nečeského rčení »nechal dýku padnout«, když »nechal« zaměněno mechanicky za »dal«; celý výraz zůstává pak jen nešťastně přestrojeným germanismem místo poctivě českého prostého »pustil dýku«.
Přesvědčivou ukázku toho, že v podivné oné vazbě slovesa »dáti« se 4. pádem při infinitivě podmětného slovesa sluší spatřovati jen nedomyšlenou náhradu za germanismus (někdy i domnělý), nalézám v jednom z posléze vyšlých svazků »Květů« (ročn. XXXVII. sv. 4.) v překladě německé novely Mannovy »Srdce«. Tam čteme hned v druhé větě: »Dal syna v devatenácti letech dospěle mluviti«. Rozumí tomu někdo? Rozuměl tomu sám překladatel? A rozuměl tomu redaktor, který takovou češtinu před[131]ložil čtenářům svého časopisu? Rozuměti tomu můžeme jen, přeložíme-li si to do němčiny: »Er liesz den Sohn mit neunzehn Jahren mündig sprechen«, jak také čteme v originále; pak poznáme smysl toho: dal syna prohlásiti za dospělého. Překladatel, neznaje patrně této obyčejné frase německé, přeložil si slova ta otrocky: nechal syna dospěle mluviti, pak aby odstranil germanismus podle vzorečku: »nechal syna zavolati — správně: dal syna zavolati«, zaměnil »nechal« slovesem »dal« a překlad byl hotov. Že se pak celý výraz příčí citu jazykovému již 4. pádem »syna«, zbylým po »opraveném« slovese »nechati«, o to se překladatel nestaral, stejně jako o to ne, že je to dohromady vůbec nesmysl.[1] Ojedinělý snad exemplář takové mořské panny obrácené vylovil jsem nedávno v krajinském listě (»Brdský kraj«): »...nechali v orchestru zazníti zvukům naší hymny« (podrženo sloveso »nechati« a připojen 3. pád jako po slovese »dáti«).
Je tedy, myslím, zřejmo, že příklady výše vytčené nenáleží ke zjevu šířícího se romanismu v užívání slovesa »dáti«, jenž byl četnými jinými ukázkami dostatečně doložen, nýbrž že to jsou jen zakuklené germanismy, kterými se jazyku našemu dvojnásob činí násilí.
[1] Překladatelská povrchnost spojená s nedostatkem citu pro jazyk je vůbec v té práci křiklavá. Několik dokladů: »Pojedu kratší cestu« = »Ich fahre die Abkürzung«. — »Du reist. So soll es aus sein« = »Odjíždíš. Tak to také má býti« (m. Je tedy konec!). — »Ich habe doch eine Seele!« = »Mám přece jen jednu duši!« — »Aber nicht einmal ihr Haar gab sie her« = »Ale ani jednou nezaprodala svého vlasu«. — »Verhindern« přeloženo »zničiti«, »dringend« = »pohnutě« atd. — Takové překlady neměly by se snad již ve vážných časopisech objevovati, ani z nejodlehlejšího pro nás jazyka, neřku-li z němčiny.
Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 5, s. 129-131
Předchozí Listárna
Následující Josef Zubatý: Jeden
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1