Domácí tvary křestních jmen, II.

František Oberpfalcer

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek.)

Vliv dětské mluvy na domácké formy jmen je nepochybný. Ale vynechávání počátku původního jména pochopíme zcela dobře z mluvy dospělých. Názvy jako Běta, Tilda, Tonka, Polda, Lojza, Kuba nám připomínají zkracování pozdravů a jiných konvenčních obratů: ’brýtro, ’ku líbám, ’sím, ’kuju atd. (viz NŘ. 11, 1927, str. 59). Týž proces se objevuje též v stavovských mluvách, na př. v hantýrce: vízo (aviso), bák (tabák), retka (cigaretka), bako (= tabacco; ‚žvanec tabáku ke žvýkání‘), španka (fišpanka ‚městská věznice pražská‘, také fiška). Také nesmíme zapomínati, že na měnění jmen má silný vliv afekt, který často málo dbá jazykových zvyklostí, spíše se od nich radikálně osvobozuje. A tak slýcháme brzy první slabiky křestních jmen, jako Lidu! (= Liduško!) nebo Maruš! (= Maruško!), brzy zase jen jejich koncovky, na př. Iško! (Františko!), Oušku! (= Bohoušku!) atd. To jsou ovšem extrémy. Normálně se počátek jmen rozšiřuje o nové přípony, zdrobňovací nebo zveličovací, anebo se vynechává jen první slabika.

Povšimnutí zasluhuje, že zhusta jsou oba typy zkracování vedle sebe u téhož jména: Antoš — Tonda (Antonín), Aleš — Xandr (Alexander), Alex — Lexa (Alexius), Bohuš — Sláva (Bohuslav), Jenda — Honza (Johannes), Jára — Míra, Sláva (Jaromír, Jaroslav), Joza — Pepa (Josef), Láďa — Sláva (Ladislav), Vláďa — Míra (Vladimír); Bára — Bora (Barbora), Bohunka — Slávka (Bohuslava), Ema — Milka (Emilka), Herma — Mína (Hermina), Jarma — Milka (Jarmila), Lída — Mila (Lidmila), Katka — Řina (Kateřina), Magda — Lenka (Magdalena), Terka — Rézi (Terezie). I k tomu bychom našli množství paralel [200]v jiných jazycích. Srov. něm. Johann, John, Jahn — Hannes, Hans, Hansel (Johannes), Nickel — Klaus (Nikolaus), Jack, Jöggi — Kob, Köbel (Jakob) a pod.

Množství odvozenin od některých jmen je až podivuhodné: Fáňo!, Fančo!, Fančíku!, Fáníčku!, Fanynku!, Fanálku!, Fandulko! a ještě mnoho jiných hypokoristik dovedou rodiče utvořiti i k tak všednímu jménu, jako je František, pod vlivem silného citu lásky k svému dítěti. Na Jaromíra volají jednak Jardo!, Jardíčku!, Jardulo!, Jarko!, Jarečku!, Jaroušku!, jednak obměňují druhou půlku jeho jména: Mirko!, Mirčo!, Mirouši!, Miruno! atd. Josef je buď Joza, Jouza, Jozka, Jozífek, Jožo, Jožka, nebo Pepa, Pepík, Pepíček, Pepan, Pepánek, Pepec, Pepek, Pepouš, Pepša, Pepák, Pepčour a j. Ještě více lichotných jmen mají naše maminky pro děvčata. Anna je Anka, Nanka, Anča, sloven. Ančica, Anica; Anička, Anina, Aninka, Nanynka, Ančička; sloven. Ančurka, Ančurenka, Ančúša; Anda, Andula, Andulina, Andulenka, Andulička, Anulenka, Anuše, Anuška, Anušenka, Anulka, Anet, Án a pod. Lidmile říkají Liduško!, Lidunko!, Lidko!, Liko!, Lidlo!, Lilinko!, Lído!, Lio!. Haně: Hando!, Hančo!, Hanči!, Hani!, Haníku!, Haniny!, Žano!, Žanko!, Žanynko!; Martě: Marti!, Martino!, Martičko!, Martíku!, Martoušku!; Věře: Věrko!, Věruško!, Věrunko!, Věročko!, Věrušenko!; Emilii: Milko!, Milu!, Miluš!, Milunko!, Milenko!, Mimi!, Mimiku!. Běta je také Bětka, Bětulinka, Bětunka, Bětuška; pro Kateřinu jsou jména: Kata, Katka, Katina, Katinka, Katuše, Katuška, Katulienka, Katrenka, Kaša, Káča, Kačena, Kačenka, Kačenečka. — A není tato bohatost tvarů zase jen naše zvláštnost, třeba máme více deminutiv než národové západní a severní. Francouz má na př. pro Jakuba (Jacques) jména: Jacquet, Jacquot, Jacquier, Jacquon, Jacquemin, Jacqueminot, Jacquin, Jacquinet, Jacquinot, Jacquart.

Co se odvozenin týče, všecky nejsou všude stejně obvyklé, nýbrž jsou tu jisté krajové rozdíly. Tak jsem pozoroval na Žamberecku zálibu v příponě -ina, na př. Anina, Franina, Frantina, Tonina, Pepina, Lojzina, Terina. Františkovi se tam říká Franín. V jižních Čechách často slýcháme Tonal, Kubal, Analka, Evalka, Mařalka a pod.

Po svých vlastních cestách jdou i různé jazyky; princip zkracování je všude týž, ale v podrobnostech jsou rozdíly. Italština na př. má skupinu hypokoristik, v nichž se druhá část jména počíná první hláskou tvaru nezkráceného: Benvenuto — Buto, Giovanni — Gianni, Benedetto — Betto, Lorenzo — Lenzo, Lodovigo — Ligo, Francesco — Fresco. Tohoto původu jest i jedno z nejslavnějších jmen italských Dante, vl. Durante.

[201]Slova, jimiž se tu obíráme, vznikají v citovém zaujetí mluvících osob. Jazykový materiál však, jímž se v denním životě dorozumíváme, je dlouhým užíváním mechanisován; jeho obvyklé kategorie pozbyly citového zabarvení. Má-li se proto jimi afekt projeviti, mění je mluvící osoby někdy dosti radikálně. Nešetří ani mluvnického rodu. V hněvu říkáme ty kluku nezdárná!, skotáku jakási! a pod. a české maminky i v mazlivém hovoru s hošíky říkají na př. Cos to udělala, Lubinko? A tak je mezi domáckými názvy dívek velký počet jmen mužských: náš Maroušek, Katoušek, sloven. Olináček atd. Volá se na ně Anoušku!, Martoušku!, Martíku!, Raníku!, Evíku!, Lulíku! (= Ludmilo!), ba i jméno jako Honza slýcháte v městských rodinách o malých děvčátkách. Jihočes. Pepčourek, Ančourek mají citový přízvuk lichotný, ale Pepčour je významu hanlivého. Méně obvyklé jsou ženské tvary o chlapcích, jako Fančo!, Jaruško! a pod. Český jazyk má arci hojně jmen téhož tvaru pro muže i ženy, na př. Béda (Bedřich i Bedřiška), Boža (Bohumil i Božena), Jara (Jaromír i Jarmila, Jaroslava), Jindra (Jindřich i Jindřiška), Joža, Pepča (Josef i Josefa), Lojza (Alois i Aloisie), Míla (Miloslav i Emilie, Lidmila), Polda (Leopold i Leopolda), Štěpa (Štěpán i Štěpánka), Tonča (Antonín i Antonie), Zdena (Zdeněk i Zdeňka). Doménou přípony -a jsou jména rodu ženského a v jejím hojném rozšíření na jména mužská lze právem viděti vliv afektu. — Protože je cit všude týž, najdeme také k tomu obdoby v jiných jazycích. Ve franštině je mužský sufix -on oblíben u ženských hypokoristik: Madelon, Margoton, Caton, Marion, Toinon. V lichotném hovoru mluví Francouzi k ženám formami mužskými, jako mon Luçon ‚můj Lucinek‘ (m. ma Lucette), mon Jack chéri ‚můj drahý Jakoubek‘ (m. ma Jacqueline chérie)[1] atd.

Jiný způsob přenášení jmen má příčiny spíše sociální. Na našem venkově se snad všude časem objeví případ, že jmenují muže křestním jménem jeho ženy. Na př. Maríňák, Albíňák, Veruňák, Pepčák, Rozár, Rozín, Franťula; jiný typ takových jmen jest: Josef Anin, Honza Káčin a pod. Stane se, že neprovdaná Pepka má dceru, jíž říkají v obci Káče Pepčina; muže této dcery pak jmenují Jouza Káči Pepčiný. Pokud jsem sám poznal muže takto nazývané, nebyly to energické individuality, spíše je ovládala vůle té, jejímž jménem je bystří jejich krajané pokřtili. Způsob opačný, nazývání ženy křestním jménem mužovým, nemá do sebe tolik zvláštního, neboť před zákonem přijímá žena [202]sňatkem i příjmení mužovo. Žena Josefa V. je Jozefka, její dcera pak Marjána Jozefova. Stávají se však také složitější případy. Pepčák je muž Pepky, ale té se zase po muži říká Pepčačka; i když muž ovdoví, zůstává Pepčákem, ba jména ‚Pepčačka‘ se dostává též jeho druhé ženě.

Na venkově má, jak jsem řekl hned s počátku, křestní jméno ještě význam i mimo rodinu, kdežto jinak je odkázáno na soukromí. Hypokoristika jsou slova opravdu »domácká«, publicita jim zpravidla nenáleží, ba mohou být cítěna i jako urážlivá. Tak je tomu, když novinář v polemice nazývá svého odpůrce na př. Ferda P. nebo Gusta H., Véna K. a pod. A přece si časem lidé dávají domácké tvary svých křestních jmen také v životě veřejném. Byl to především Vojta Náprstek, vynikající osobnost v našem kulturním životě minulého století, prošlý demokratickým prostředím americkým. U spisovatelů se objevují domácké tvary v pseudonymech, jako Antal Stašek (vl. Antonín Zeman), Franta Župan (vl. František Procházka), Kuba Stopěruntík (vl. Petr Bezruč, t. j. Vladimír Vašek), i u vlastních jmen: Fráňa Šrámek, Franta Gellner, Bartoš Vlček; Samo Chalúpka, Janko Král, Janko Jesenský a j. Také jiní umělci jsou známi hlavně podle svých hypokoristik: Joža a Franta Úprkové, Andula Sedláčková, Míla Pačová, Milča Majerová, Anka Čekanová, Váša Příhoda, Vlasta Burian atd. Z literatury jsou populární Kollárova Mína, Němcové Divá Bára, Wintrova Rozina sebranec, Sládkovičova Marína, Holého Vašíček Nejlů, Županův Pepánek nezdara, Langrův Ferdyš Pištora a j. Cituji jen titulní osoby známějších spisů; hromaditi obdobná jména z význačných děl naší umělecké kultury by vedlo příliš daleko.

Ještě zde zasluhuje připomínky, že se na křestní jména všude skládají rýmovačky. Srov. Anka, poprala Janka; Antoníne, kočka dříme, Tonda sedí na komíně; sloven. kde sú Betky, tam klebetky; slez. Pepiku, dobra kaša ve mliku, ešče lepči ve smetaně, kere Pepik nedostane; Pepice — vopice; Franta ras hrál na bas staré krávě pod ocas, stará kráva byla ráda, že dostala kamaráda; Janko, nech spánko, kuj kose za rose; Kačo, vaši doma skáčó; Tomši, počké, haž bude po mši; Vašku, máš na pr… tašku; Mařenice — pařenice atd. Na jména rýmují s oblibou též jiní národové; na př. pal. Wojtek — bez portek (bez kalhot), Michal — trzy dni kichał, Hanka — pasła baranka a pod.

Některá domácká jména se stala téměř apelativy, obecnými názvy určitých vlastností nebo věcí. Tak jm. Franta značilo veselého, až bláznivého člověka (frantova práva = veselé kousky); úsloví to jsem Franta znamená ‚prohloupil jsem‘. Fanda, fanoušek, fa[203]nynka je přepjatý horlivec pro všecky druhy sportu; fandit = ‚být pro něco nadšen‘, také ‚žvaniti‘, ‚lháti‘[2]. Janek je člověk nemotorný (Janku, zavři hubu, lítají letos kravince po světě); hloupý (tys Janek!); je to dále nemocný kůň, »jankovitý«, na Valašsku ‚skrojek chleba‘, na Opavsku ‚hříbek‘, jinde na Moravě ‚lenivost‘ (má janka, chytá se ho janek), také ‚podkladek pod nůše, aby netlačily‘, vložka pod sukně (= honzík). Honza je nerozlučně spojeno s představou ‚hloupý‘. Na Příbramsku je honza otep suchého dříví; honzíčky jsou hra v karty (Kott 6, 332). Významu ‚hlupák‘ nabylo též jméno Kuba: Kubo, kdes nechal Filipa?; směje se na to jako Kuba na jelito. I rozličným jídlům se říká kuba (černý, režný kuba); v jižních Čechách tak jmenují kroupy pečené se sušenými houbami. Srov. ančka ‚polévka z mléka‘, na Žamberecku hladká ančka ‚polévka z vody a mouky‘. Pepík značí mladíka z pražské spodiny (srov. vídeň. Schani, t. j. Jean; berlin. Louis), charakterisovaného zvláštním úborem, chováním i mluvou; odtud názvy pepický vtip, pepická odrhovačka, pepictví a pod.

Z ženských jmen má lidový vtip spadeno zvláště na Káču: už je po Káčině svatbě, už jde Káča z komedie (= už je konec), ty seš jako stará Káča ‚povídavá, žvanivá‘, Kačena se vzteklým zoubkem a pod. Děti honí na jaře káču, ženy na Táborsku si váží šátek na káču, na kačenku, u Valachů je káča ovce s velikou černou hubou, v zlodějské hantýrce je to ‚pokladna‘. Zdrobnělé kačenka značí někde druh hrušek, jinde blatouch nebo chudobku, také ‚tmavé vězení‘; o lysém též říkají, že má kačenku. Na východní Moravě jmenují kateřinou tlustý konečník vepřový, jelito, také žaludek naditý kroupami. Z tohoto jména pochází slovo kachna pro ptáka, jejž Rusové nazývají utka, Srbové utva, Litvané antis, Němci Ente; u záp. Slovanů působilo při pojmenování kachny asi i napodobení jejího hlasu. — Ženám mnoho milujícím dávají biblické jméno Magdalena; tvar majdalena je nadávkou pro velikou, přihlouplou ženu, majdalenka však značí švižné děvče (a ty holky majdalenky rády by se vdaly), také berušku, sluníčko a druh hrušek. Manda je žena silná a líná a paní-manda je ta část těla, »kde hřbet své poctivé jméno ztrácí«. Naproti tomu žaludek dostal jméno nácek: ten si nacpal, nalil, napral nácka! Slovní hříčkou nabylo slovo lenora významu ‚lenost‘: sedla naň lenora, to je lenora u toho kluka. A tak bychom mohli ještě dále pokračovati (na př.: hloupá Důra, nána ‚chůva‘), ale uvedené příkla[204]dy s dostatek ukazují, jakému významovému vývoji jsou vydána křestní jména, jichž se často užívá.[3]

Není divu, že se pak některá jména spjatá s nepříjemnými asociacemi méně často dětem dávají. Vůbec je v křestních jménech viděti silný vliv módy. Co u nás bylo Rudolfů za života oblíbeného korunního prince rakouského! Stejně ve Francii, když byla císařovnou krásná a obecně vážená Eugénie, veliký počet dívek dostal její jméno. Ale jako Francouzi přestali po Sedanu dávati svým synům jména Frédéric a Guillaume, vymizela u nás za války a po ní téměř zcela jména připomínající rakouské a německé panovníky. Přišla záplava Jiříků, jistě též upomínkou na posledního krále českého, slavného vládce husitského. V některých krajích venkovských bylo toto jméno již dříve zcela všední. Když jsme r. 1923 přijeli v létě na Horní Bečvu, divili se nám Valaši, že jsme svému hochovi dali jméno tak obyčejné. U Valachů je tolik »Jurášů«, že se rozlišují na př. i takto: Jura Jurů, Jury Jurového syn. — Též literatura může míti vliv na volbu jmen pro děti. U Poláků Sienkiewiczův román »Křižáci« způsobil, že se rozšířila jména Zbyszek, Danuša, Jagienka; u nás mi není znám tak pronikavý účinek slovesného díla.[4]

Velmi rozšířena jest u lidí nespokojenost se jménem, které jim bylo dáno při narození. Jméno vybavuje jistou představu osobnosti. Pramení-li se touha po jiném jméně ze snahy, abychom byli jinými, lepšími, než jsme, není co proti ní namítati. Ale vždy jest třeba míti na zřeteli, že každé jméno je pěkné, nosí-li je člověk čestný a ušlechtilý. Každé jméno je dosti výrazné, aby se mohlo státi slavným, zaslouží-li toho jeho nositel.

---

[1] Viz také V. Buben, Mon chéri, oslovení ženských osob (Časopis pro moderní filologii 14, 1928, str. 47 nn.).

[2] Slovo fanoušek nabylo tohoto významu pro podobnost se slovem fanatik, viz NŘ. 9, 1925, 203.

[3] Myslím, že u nás není obyčejem, dávati osobní jména zvířatům, kravám, koním, psům a pod. Na Moravě říkají kravám také liduša, katuša, jarka, jest zapsáno i jméno feny linda, ale to sotva jsou v příslušných krajích jména ženská.

[4] Podivní »svatí« zavedení do našich kalendářů po převratu, jako Spas, Tas, Křesislav, Střezislav atd. (viz též NŘ. 6, 142—146 a 10, 65—71) se v rodinách, pokud vím, valně neujímají.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 9, s. 199-204

Předchozí Silně

Následující Jaroslav Dvořáček: Kdy x a kdy ks?