Časopis Naše řeč
en cz

Domácí tvary křestních jmen, I.

František Oberpfalcer

[Články]

(pdf)

-

Křestní jméno je dnes plným označením osoby skoro výhradně jen v užší společnosti. Jím na sebe volají členové rodiny, blízcí příbuzní, důvěrní přátelé a dobří známí. Z veřejného života je vytlačilo příjmení. Toliko panovníci v dědičných monarchiích a vyšší hodnostáři církevní neužívají příjmení; na př. Alexander nebo Šimon, biskup českobudějovický, franc. Jean, évêque de Paris ‚Jan, biskup pařížský‘, a pod. Též na venkově často žije křestní jméno ještě v celé své jmenovací funkci. Je však zajímavé, že tu k jednoznačnosti zpravidla přispívá spojování křestních jmen dvou až tří pokolení po sobě jdoucích. Ke jménu osoby, o níž je řeč, nejprve se připojí jméno jejího otce (matky) a dále ještě jméno dědovo. Srov. Marjána Anky Šimonovýho Vojty, jak se říká na př. na Humpolecku[1] (zde je také jméno pradědovo), k čemuž je věrnou obdobou způsob vyjadřování u šumavských Němců, obecně známý z Klostermannových románů: Hiasl- Hansi - Kodl ‚Karel Honzy Matějovýho (Hiasl = Matthias)‘. Na vsích se ovšem lidé spolu dobře znají a většina jich bývá spřízněných.

Protože se křestních jmen užívá nejvíce ve styku rodinném a přátelském, mají veliké množství lichotných (hypokoristických) obměn. Ve všech jazycích jsou takové domácké formy jmen dvojího rázu: buď podržují počátek původního názvu, nebo jeho konec. Němci říkají Fritz m. Friedrich, Elly m. Elisabeth; nebo Xander m. Alexander, Sepp m. Josef, Line m. Karoline. Francouzi zkracují jednak: Elise m. Elisabeth, Catin (Caton, Caty) m. Catherine, Geo m. Georges, Sam m. Samuel; jednak: Colas m. Nicolas, Bertin m. Aubertin, Toine m. Antoine, Brézin m. Ambroise. [172]V angličtině proti zkráceninám, jako Fred m. Frederick, Alex m. Alexander, Em m. Emily, Di m. Diana stojí druhý typ: Trix m. Beatrix, Sander m. Alexander, Bet (Betty, Bess) m. Elizabeth.

Česká hypokoristika se také dají roztříditi podle naznačených dvou typů. Uvádíme zde jen nejběžnější z nich a většinou toliko základní tvary, nehledíce zatím ke všem možným odvozeninám. Začátek křestního jména zachovávají tyto domácké tvary mužské:

Aleš (= Albert, Alois, Alexander); Alex (= Alexius); Antoň, Antoš; Bartoň, Bartoš (= Bartoloměj); Béda (Bedřich); slov. Beňo, Benko (= Benjamin); Bohuš, Boža (= Bohuslav, Bohumír); Břeněk (Břetislav); Čenda (Čeněk, Čestmír); Eda (Eduard); Eman (= Emanuel); Ferda (= Ferdinand); Franta, Fanouš (= František); Hynek (= něm. Heinrich); Jan, mor., sloven. Jano, Jenda atd. (= lat. Johannes); Jára, Jarouš (Jaromír, Jaroslav); Jindra (= Jindřich); Jíra, Jirka (= Jiří); Joza, Jožo (= Josef); Láďa (= Ladislav); Míla (= Miloslav); Mirek, Mirko (= Miroslav); Ruda (= Rudolf); Stáňa (= Stanislav); Sváťa (= Svatopluk); Štěpa, sloven. Števo (= Štěpán); Véna, Venda, Venca (= Václav); Vávra, Vavřík (= Vavřinec); Vinca, Vincek (= Vincenc); Vláďa (= Vladimír); Vojta; Vráťa (= Vratislav); Zdena, Zdenda (= Zdeněk).

Z ženských jmen se k nim svým tvořením druží: Áda (= Adéla); Bára, Barka, Baruška (= Barbora); Béďa (= Bedřiška); Bohunka (= Bohuslava); Bóža, Božka (= Božena); Dáňa (= Daniela); Fanča (= Františka); Heda (= Hedvika); Helka, Heluška (= Helena); Herma (= Hermina); Jindra (= Jindřiška); Jara, Jarka, Jarča (= Jarmila, Jaroslava); Jiřka (= Jiřina); Katka, Katuše, Káča atd. (= Kateřina); Lída, Lidka (Lidmila); Magda, Madla, Manda (= Magdalena); Mářa, Máňa, sloven. Mara, Marča (Marie); Ola, Olinka, Oluška (= Olga); Roza, Rozára (Rosalie); Růža (= Růžena); Terka, Terina (= Terezie); Veruna (Veronika). Tento způsob zkracování křestních jmen je u nás nejobvyklejší. Méně často se vypouští počátek jména, zpravidla jen první jeho slabika. Srov. Gusta m. August, Hanek, Hanuš, Honza, Honda atd. m. Johannes, Kuba (u Domažlic Kub) m. Jakub, Lexa m. Alexius, Lojza m. Alois, Míra, Mirka, Mirek m. Čestmír, Jaromír, Vladimír a pod., Nác, Nácek m. Ignác, Polda m. Leopold, Sep (u Kdyně, v. Kott 7, 667) m. Josef, Sláva, Slávek atd. m. Jaroslav, Květoslav, Miroslav a pod., Tonek, Toník, Tonda m. Antonín, Xandr m. Alexander. — O něco hojnější je počet příkladů u jmen ženských: Běta m. Alžběta, sloven. Bora, Boriša m. Barbora, Cilka m. Gecilie, Hana m. Johanna, Háta m. Agatha, [173]Lenka, sloven. Léna m. Magdalena, Lenora, Lora m. Eleonora (srov. něm. Nora), Lojska m. Aloisie, Málka m. Amalie, Mila m. Lidmila, Milka m. Emilie, Jarmila a pod., Mína m. Hermina, Nella, Nelly m. Kornelie, Rézi, Rézinka m. Terezie, Řina m. Kateřina, Sefka m. Josefa (viz Kott 3, 294; z Moravy), Sláva, Slávka m. Jaroslava, Bohuslava a pod., Stáza m. Anastazie, Tilda m. Mathilda, Tonka, Tonča m. Antonie.[2]

Jak viděti, týž proces zasahuje jména všecka, bez rozdílu, ať jsou původu domácího, jako Václav, Lidmila, ať cizího. Cizích je veliká většina: s křesťanskými světci jsme přijali jejich jména biblická, řecká, latinská i germánská. I zkrácené tvary přecházejí od národa k národu, neboť v oblasti jmen je mocným činitelem móda. Na př. franc. Charlotte »Karla« má lichotný tvar Lotte, který je běžný u Němců a proniká též k nám (Lotta). Ale princip sám, podle něhož se jména obměňují, je ve všech jazycích živý, původní. Není to jev nikterak nový, nýbrž jsou pro něj svědectví velikého stáří. Jeden z největších malířů řeckých, Zeuxippos, jenž žil na přechodu z V. do IV. století př. Kr. a byl obecně vážen a pro svou vlídnost a štědrost ke každému velice oblíben, dostal též jméno Zeuxis, které je lichotnou zkratkou jména vlastního. Perský král Dareios II., jehoži vláda (424—404 př. Kr.) byla celkem šťastná, je nazýván v řeckých dějepisných pramenech Ochos, v čemž se tají druhá část staroperského jména Dáraja-vahuš. V rodině Achaimenovců tedy měnili jméno princovo po domácku zcela obdobně, jako v dnešních našich rodinách volají na Jaromíra Mirko! nebo na Jaroslava Slávku!; řec. Ochos = staroper. Vahuka, t. j. druhý člen složeného jména, rozšířený o lichotnou zdrobňovací příponu (-ka-).

Dlouhé věky, které leží mezi těmito příklady a dnešním způsobem mluvení, jsou vyplněny nepřetržitou řadou dokladů ze všech konců světa obydleného příbuznými národy indoevropskými. Tvoříce hypokoristika, řídili se Indové a Íránci nevědomky týmiž pravidly jako Řekové a stejný způsob byl obvyklý u Keltů [174]a Germánů jako u Baltů a Slovanů. Že i u nás mají domácké názvy dlouhou tradici, o tom svědčí mimo jiné nesčetná naše příjmení hypokoristického původu. Velmi často si dnes již nejsme ani vědomi souvislosti mezi příjmením a jm. křestním, protože příslušné formy lichotné už nejsou obvyklé. Příjmení Pícha, Pešina už nám nepřipomínají jméno Petr, při názvech Miksa, Mikeš, Mikan, Kulda stěží pomyslíme na Mikuláše a stejně je tomu u jmen, jako Jirásek, Jiránek, Jursa (= Jiří), Průcha, Průša, Prokeš (= Prokop), Vaněček, Vaňura, Vašata (= Václav), Jansa, Janda, Ješík (= Jan), Benda, Beneš (= Benedikt), Říha (= Řehoř), Vavruška (= Vavřinec), Stašek (= Stanislav), Jareš (= Jaroslav) atd.

Odedávna je obojí způsob zkracování: buď se vynechává konec jména (srov. řec. Parmis m. Parmenôn, rus. Boris m. Borislav), nebo začátek (řec. Gônippos m. Agônippos, starohornoněmecky Berhta m. Friduberht). Tímto druhým způsobem se domácké jméno mnohem více vzdaluje od původní podoby. Nedávno byl učiněn pokus, vyložiti zkratky, které se zříkají počátku slova, z dětského zvyku[3], opakovati konec toho, co bylo před nimi pověděno (na př. »Lubo, máš rád mamičku?« — Rád mamičku; něm. »Ich werde einen Regenschirm nehmen.« — Genschirm nehmen.). Není sporu o tom, že dětská mluva má veliký vliv na podobu jmen dětem dávaných.

Všímám si po léta, jak se dítě projevuje řečí a jak se mu v této příčině přizpůsobuje celé okolí, starší sourozenci, rodiče i příbuzní. Mezi veliké množství mazlivých jmen, jimiž všichni, a zvláště matka, dítě zahrnují, náleží především obměny křestního jména. Jazyková tvořivost pramenící z citového překypění je tu tak bohatá, že lze přímo říci, že nemá mezí. Pozorování ve vlastní rodině jsem doplnil anketou mezi studenty dvou pražských škol středních, v níž hoši i dívky odpovídali po úradě s rodiči také na otázky: Jak mě volali v útlém věku? — Jak mi říkají dnes?[4] Uvádím zde aspoň tyto ukázky jmen přejatých z dětského žvatlání nebo podle něho napodobených:

[175]Bebinka (Bedřich), Bonda, Bondík (Bohuš), Eja (Evžen), Fanátku!, Fáňo, Fáníčku! (Františku!), Gutánku! (Gustave!), Ajík, Šašourek (Jaroušek, Jaroslav), Didí (Jindřich), Isja, Ika, Zizí, Zuzlí (Jiří), Dondo! (Jene!), Jaja (Kamil), Kaj!, Káko!, Kákine! (Karle!) Dáda (Ladislav), Hadla (Radko, Radomír), Dendo! Něňo!, Něněčku! (Zdeňku!); — Mimi, Mimik (Emilie), Hani, Haniny (Hana), Ajo!, Ajičko!, Ajočko! (Jarmilo!), Lulu, Juja, Jolka, Lilinka (Ludmila) atp.

Stejný osud postihuje křestní jména také u jiných národů. Francouzský básník Victor Hugo se zmiňuje ve IV. svazku svého románu »Bídníci« o matce, která z Euphrasie udělala Cosette, a o babičce, která od Théodore dospěla až ke Gnon. Monograficky zpracoval obměny jména svého malého Edmonda za prvých pět let jeho života A. Grégoire (Edmond, Essai sur les transformations d’un prénom d’enfant, Brusel-Paříž 1911). Jakkoli mu šlo především o to, aby ukázal, že se domácké změny křestního jména řídí týmiž principy, podle nichž se obměňují i jiná slova, jen tempo, rychlost a množství změn že jest tu mnohem větší, přece jsou mezi jeho materiálem doklady tvořivosti až přebujelé: jméno Edmond změnili i na př. na Monmignardaire.

Taková tvoření bývají zpravidla omezena na úzký kruh rodinný a nemají dlouhého trvání. Výjimkou je již, drží-li se, aspoň v rodině, několik let. Ale někdy může žvatlavá forma též zobecněti. Příkladem toho jest jméno Pepa.

Se slovem Josef nemá Pepa na první pohled nic společného. Ale když si připomeneme tvary Sep a Sefka, které jsme uvedli výše, stává se souvislost zřetelnější. Ve formě Pepa jsou souhlásky původně různé s - p vyrovnány v pořadí p - p. To připomíná známý jazykový jev, že se hláska vnutí vědomí mluvící osoby příliš brzy, takže se jejím vlivem mění jiná hláska předešlá; srov. nehet (z nohet), candát (z cendát; dial. brabec (m. vrabec), šršeň (m. sršeň), čvoček (m. cvoček), něhně (m. jehně) atd. V křestních jménech je distanční spodoba doložena v tvaru Jenoféfa za pův. Genovefa a v Ludolf m. Rudolf (tak je zapsáno z dolského nářečí jihomorav.). Ovšem v slově Pepa je asimilace odvážnější; hlásky s a p si nejsou tak blízké jako v a f nebo r a l. Ale mluva dětí všech národů je plna smělých spodob. Náš Jiří vyslovoval na př. pepice (= čepice; 1.7[5], pipínač (vypinač; 1.11), ererika (= elektrika; 2), linovevum (= linoleum; 2.9), Jaja nebo Rara (= Jara, [176]Jaroslava) a pod. Německé děti říkají puput (= kaput), faf (= brav ‚hodný‘), gongl (= Onkel ‚strýc‘), autobobil, fotofafieren, Nene (= Lene, Magdalene), Gege (= Grete), Lulise (= Luise) atd.; — franc. menèt (= fenêtre ‚okno‘), nan-mè (grand mère ‚babička‘), minon (= pignon ‚kolečko‘), Babet (Elisabeth), Bébert (= Albert), Gugusse (= Auguste), Titine (= Ernestine, Léontine, Valentine) a j. v.; — angl. gogi (= doggie), baikikl (= bicycle), Bobin (= Dobbin) a pod. Srov. také italská lichotná jména Gigí (=Luigi), Nanni (= Giovanni), Totto (= Angelotto), Memmo (= Guglielmo), Momo (= Giromo, Girolamo), Cencio (= Lorencio, Lorenzo), C(h)ecco (= Francecco, Francesco), Peppe (= Giuseppe).[6]

Jméno Pepa tedy mohlo vzniknouti ze zkratky Sep v dětských ústech.[7] Domácí paralely k němu jsou Jaja (Jara), Dáda (Láda), Káka (Karel), Didí (Jindřich), Něňa (Zdeňa) a j., jež však jsou omezeny jen na rodinné prostředí. Ani něm. Pepi, Beppi není, pokud vím, zobecnělé; v Basileji značí Beppi ‚Johann Jakob‘ (Behaghel, Die deutsche Sprache, 6. vyd. 1917, str. 338). Co se rozšíření týče, je našemu Pepa nejbližší ital. Peppe.

(Ostatek příště.)


[1] Viz článek Jaroslava Mančala »Lidové přezdívky a titulatury« (Zálesí 9, 1927/28, str. 3—6, 19—21, 42—44).

[2] Velmi podobné zkratky jmen jsou i u Němců; srov. ze Šumavy: Gustl, Hansi, Luisl (Alois), Nazl, Seppl, Tauni (Anton), Xander; Liesl (Elisabeth), Zili (Zäzilia), Hana, Leina (Magdalena, Helena), Lori, Mali (Amalie), Mini, Resi, Sefferl, Stazi atd. Seznam šumav. jmen je na př. u A. Schacherla, Seltene Ausdrücke der Böhmerwald-Mundart, Č. Budějovice 1919, str. 51—56. Zde jsou též hypokoristika, pro něž českých obdob nemáme, jako Lipl (Filipp), Dikl (Benedikt), Stanzl (Konstantin), Hiasl (Matthias), Deimaß (Nikodem), Dori (Isidor, Theodor); Lotti (Charlotta), Fani (Epifania, Stefanie), Wiki (Hedwig), Zeinzi (Konstanzia), Kadi (Leokadia), Gundi (Kunigunde) a pod. — Jméno Sefka se vyskytuje zajisté i mimo Moravu; ukazuje na to na př. i povídka K. Světlé »Sefka«. Říkalo se tak obecně její švagrové.

[3] O. Jespersen, Language (Londýn 1923; něm. překlad »Die Sprache«, Heidelberg 1925, str. 115 n., 151—153) nazývá tuto vlastnost dětí echolalie (ozvěna, ohlas).

[4] Dotazník »Mé křestní (rodné) jméno« měl tyto otázky: 1. Proč mi bylo dáno? (Pro rodinnou tradici, protože se hodí k příjmení a pod.). — 2. Co se na něm líbí mým rodičům? — 3. Jak mě volali v útlém mládí? — 4. Jak mi říkají dnes? — 5. Jak mě volají druhové (družky)? — 6. Co se mi na mém jménu nelíbí? — 7. Která jména se mi líbí a proč? — 8. Které znám lichotné nebo potupné tvary křestních jmen? — Mám odpovědi úhrnem od 110 hochů a 46 dívek.

[5] Tyto číslice označují věk dítěte, v němž výslovnost byla pozorována; první značí počet let, druhá počet naplněných měsíců, tedy 1.7 = v 8. měsíci 2. roku života.

[6] Viz Meyer-Lübke, Grammatica storica della lingua italiana (nové vydání od M. Bartoliho, Torino 1927), § 150.

[7] Srov. také slovo pepe, pepátko, jež zaznamenal Kott 7, 219 z Podkrkonoší s významem ‚děťátko v peřince‘. — Kott má doloženo, jak jsem uvedl výše, jméno Sep z jihozáp. Čech, od Kdyně. Mimoděk se tu namanuje otázka, není-li název městečka Sepekov v milévském okrese v nějaké souvislosti s hypokoristikem Sep. Sepekov arci byl už r. 1243 statkem Vítkovým a bratra jeho Budivoje (Aug. Sedláček, Místopisný slovník histor., 1908, str. 797).

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 8, s. 171-176

Předchozí Protilist

Následující Václav Flajšhans: Bludná slova

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1