Časopis Naše řeč
en cz

Kdy x a kdy ks?

Jaroslav Dvořáček

[Články]

(pdf)

-

V několika posledních letech pozorujeme — vedle jiných odchylek od ustáleného způsobu psaní —, že se v knihách a zvláště v denním tisku rozmáhá psaní ks za x, a to i tam, kde je transkripce cizích slov spřežkou ks zcela neoprávněna. Není pochybnosti, [205]že se psaní ks rozšířilo hlavně vlivem slov zdomácnělých, která se podle Pravidel píší způsobem obojím, na př. praxe i prakse, text i tekst, taxa i taksa. Odtud se asi ujímá zvyk, nahrazovati každé cizí x spřežkou ks. A to je nesprávné.

Písmeno x značí souhlásku složenou neboli splynulinu, takovou, jako je i c (= ts), č (= tš) a méně časté dz (na př. v slově leckdo, vyslov. ledzkdo), dž. Při artikulaci c, č, dz, dz se závěr, nastrojený na t, d, neproráží výdechem samostatným, jako u skupin ts, tš atd., nýbrž výdechovým proudem, který již zúžením nabyl znění s, š, z, ž. Jiného rozdílu mezi splynulinami a skupinami tu není; a v praxi, t. j. v pravopise, nemá významu, protože tu splývají po každé buď obě hlásky neznělé (při c a č), nebo obě znělé (při dz a ).

Zcela jinak však musíme hleděti na písmeno i souhlásku x; x je cizí, do češtiny přejatá litera pro splynulinu, která jednou zní ks (obě neznělé), po druhé však gz (obě znělé). A na to se zapomíná. Tu je příčina onoho kolísání, ba anarchie pravopisné, o níž jsem se zmínil hned na počátku. Bylo by snad možno smířiti se s tím, že naši spisovatelé, užívajíce volnosti, kterou dopouštějí Pravidla pro psaní taxa i taksa, text i tekst, rozšiřují si ji také na případy maximální — maiksimální, elixír — eliksír a pod.[1] Ale je mnoho slov, kde se fonetické transkripce ks užíti nedá, na př. exemplární, existence, examinátor (nesprávně eksemplární atd.). Neboť v těchto případech x značí gz (obě znělé), a obecná, tradiční i správná výslovnost nás o tom poučuje. A přece se tento způsob neobyčejně rozbujel; čím dále tím častěji píše se nejen o známém již eksemplárním potrestání, o bídné eksistenci, o přísných eksaminátorech, o eksotickém kraji (místo exemplárním atd.), nýbrž i o eksekuci a eksekvování (na př. v Lid. nov. 8. III. a 29. VII. 1931), o konfiskacích a eksulantech (F. L. Sál, Vlastivědné zájezdy do Prahy, str. 54), o vybíjející se eksaltaci (Čes. slovo 30. I. 31), o ekserciciích (L. N. 3. VIII. 29) a dokonce o vědách eksaktních (Stř. škola, ročn. IX, čís. 3).

Namítne-li někdo, že se aspoň zrak snáze smiřuje s tímto ks nežli s foneticky správným, ale ovšem ještě nezvyklejším gz (egzaltace, egzulant atd.), nic tím nevyvrací; nikdo se totiž za transkripci gz nepřimlouvá, nikdo ji nenavrhuje.

Z této anarchie, jak se mi zdá, jest východisko jenom jediné: vrátit se všude a důsledně k zavedení litery x v cizích slovech, a to nejen na označení neznělé skupiny ks, nýbrž zvláště znělé [206]gz.[2] Psáti eksulant, eksekuce, eksaktní jest naprosto nesprávné, o tom není pochybnosti; a navrhovati transkripci egzulant, egzekuce, egzaktní atd. by bylo divné; dosud je to nezvyklé, ba často nestvůrné. Nezbývá tedy nežli vrátit se k transkripci x, do nedávna zachovávané vždycky a důsledně. A to tím spíše, že tu neběží jenom o zásadu pravopisnou, jak by se zdálo na první pohled. (V té příčině se spisovatelé rádi bránívají námitkou, že je to »lapálie«.) Pravopis — připouštíme — vskutku není jazyk, nýbrž jen konvence. V tomto případě však jde též o správnou výslovnost: nejen o orthografii, nýbrž také o orthoepii, která je u nás dosud jen Popelkou. Jinými slovy: neučiníme-li návratem k x přítrž této anarchii pravopisné, bude se nám dále šířiti nesprávná výslovnost (eksistence, eksaltace atp.) i do živé mluvy, a to tím rychleji, čím rychleji u nás ubývá znalosti latiny a řečtiny i mezi vzdělanci.

Vraťme se tedy k opovrženému x a pišme raději praxe nežli prakse, taxa než taksa; a (ve shodě s Pravidly) vždycky jenom examinátor, exemplář, existence, exotický, exaktní a exaltace!

(Pro psaní x svědčí také slova, která mají řečenou splynulinu na začátku, jako Xantippa, Xerxes a pod. Pozn. redakce.)


[1] Pravidla zde ovšem připouštějí dosud jenom x.

[2] Přimlouval se za to, byť jen kratičkou zmínkou, recensent knihy Kádnerovy v NŘ. IX, 181.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 9, s. 204-206

Předchozí František Oberpfalcer: Domácí tvary křestních jmen, II.

Následující Václav Tille, Red. (= Redakce): »O lebavým Macku«

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1