Časopis Naše řeč
en cz

Noví svatí

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Novinářské podniky posílají svým předplatitelům k Novému roku nové kalendáře. Rok od roku pozorujeme i na těchto prastarých tiscích nové a nové změny. Jsou češtější, všímají si vedle církevních svátků také památných dní národních (narození na př. Jos. Jungmanna, úmrtí na př. P. J. Šafaříka atd.), hledí překládati jména cizí, nahrazovati nezvyklá jména domácími známými atd. To všechno jsou snahy jistě chvalitebné a dobré. Jeví se souběžně se snahami počeštiti jména našich ulic, náměstí, míst, osad, hor atd. — a jistě zaslouží všechnu podporu i plný úspěch.

Ale tak jako snahy počeštiti všecka jména místní narážejí často na úskalí nevědomosti a proto se ztroskotávají, jindy zase vytvářejí pravý opak, místo dobrého známého českého jména chybné, neznámé, nečeské, zrovna tak se děje i těmto snahám kalendářovým. A jako snahy o nová jména místní nalezly pro země historické již šťastné a krásné vyplnění ve dvou svazcích »Statistického lexikonu obcí«, schválených ministerstvem vnitra, zrovna tak bude potřebí revise těchto »nových svatých«, jak je vytvářejí někteří příliš horliví oprávcové kalendářů.[1]

Leží přede mnou jeden takový kalendář, a chci na některých jeho přestřeleních ukázati, v čem i horlivá snaha chybuje.

1. Kalendář obsahuje — nehledě k těm dním, jež vzpomínají některých památných událostí — veskrze toliko jména osobní, u křesťanů jména křticí nebo křestní, u jiných vyznání jména rodná atd. Každé toto jméno má svou formu slavnostní, úřední, [66]veřejnou (Václav, Svatopluk atd.), a svou laskající formu rodinnou, domácí (Vašíček, Svatíček atd.). Rozumí se samo sebou, že v úředním seznamu a ve veřejném životě užíváme té plné formy úřední: byli králové Václavové, Vladislavové atd., ale nebylo králů Vašků, Vladků atd. U nás tuším Palacký zavedl takové laskající oslovení ‚Jiřík‘ do dějin; ale král ten se podpisoval jenom ‚Jiří‘. Dnes čteme často podpisy ‚Franta‘, ‚Andula‘ atd. i při vystupování veřejném; komu se to líbí, ať se tak píše. Ale kalendář to činiti nemá. Neboť ti svatí a světice se nejmenovali ‚Franta‘ nebo ‚Andula‘, nýbrž ‚František‘ a ‚Anna‘. Kalendář přede mnou ležící takovými laskajícími formami zušlechťuje toliko jména ženská; i tu neprávem. 25. XI. místo Kateřina čteme ‚Katuše‘; 4. XII. m. Barbora zase ‚Barunka; 19. XI. m. Alžběta ‚Bětuška atd. Jindy taková zdrobnělá jména ještě počešťuje. Ne každý uhodne 6. II., že Danuška je zčeštěná Dorota; 10. VI., že se Marketa skrývá v Perlušce; 13. XIL, že se Lucie od r. 1926 jmenuje Světluška atd. Kdyby to tak dělali Němci a z ‚Libuše‘ udělali ‚Liebhild‘, nebo Francouzi z ‚Boženy‘ ‚Dieuse‘, bylo by nám to jistě komické. A o nic lepší nejsou zčeštění na př. 8. I. Erhard Čestmír, 14. V. Bonifác — Pravomil atp.

2. Dosavadní kalendář se vžil do lidu a k jeho jednotlivým jménům se upíná mnoho pověr a lidových zvyků, říkání, pranostik atd. »Svatá Lucie noci upije« říká lid — a nelze opravit »sv. Světluška noci upije…« V Babičce Němcové chodí děti s Dorotou; s »Danuškou« to asi nepůjde. 8. VI. jak známo »Medardova krápě 40 dní kape« — ale co si počne lid s »Pěvuškou«, kterou mu nabízí kalendář? Všichni víme, co se děje 10. VII. na den »sedmi bratří«; ale proč se zrovna o ‚Libuši‘ musí lidé topit, věšet atd.? Smutná historie Jenovefy (3. I.) sotva se dá vypravovat o »Mečislavovi«; fráter Barnabáš Smetanova Tajemství (11. VI.) bude míti potíže se »Setěchem«, a starý David král (30. XII.) ztěžka ustoupí novému Chvalovi. Některá náhrada je zrovna jako paskvil: 6. VIII. místo ‚Proměnění Páně‘ bude příště »Něhoslav«!

3. Stará jména nebylo — při nejlepší vůli pořadatelů — možno přece vymýtiti všechna; zůstalo jich přece hezká hrstka. Ale našich starých slovanských jmen jsou takové spousty — jdou do desítek tisíců —, že by při trochu zevrubnější znalosti bylo možno každou mezeru nahraditi dobrým jménem naším a nebylo by třeba ani tvořiti ‚Perlušky‘ nebo ‚Něhoslavy‘ bráti Srbům a Polákům, ani nechávati mezery nebo totéž jméno dávati dvakrát. Zbytečně kladou Čestmíra 8. I. (za Erharda) a 20. XI.: tvar je chybný — správný Ctimír je položen na 2. XII. Zbytečně [67]položen Klimeš 16. III. (za Klimenta) a 28. III.; tvar je laskající, nevhodný — správný Kliment zůstal 23. XI. Podobně položeno laskající Milouš na 2. VI. a správný Miloslav k 18. XII.; Růžena (za Rosalie) 4. IX. a ještě 14. IX.; Přemek 29. III. a zkrácené Přech 16. IV.; Milada 8. II. a 29. XII. atd.

4. Mnohá jména jsou položena jenom nazdařbůh. Často totiž bývá v příručkách k cizímu jménu v závorce výklad krátkou formou překladu. Místo dlouhého výkladu, že ‚Alexandros‘ znamená, toho, kdo se brání mužům, bývá stručně řečeno ‚Branislav‘; místo výkladu, že ‚Margareta‘ znamená ‚perlu‘, řekne se ‚Perluška‘, m. ‚Lucifer‘ ‚Světlonoš‘ atd. Ale bráti takové výkladné překlady za skutečná slova a jimi nahrazovati zdomácnělá u nás ‚Lucie‘, ‚Alexander‘ atd., je prosté nepochopení věci. Nemohu říci, že by se mi líbila jména jako 11. II. Předislav, 28. III. Prospěch, 18. IV. Volnomil, 7. X. Peluška, 5. XI. Vědunka, 16. XI. Dovtip, 21. XI. Směch atd. — —

Roste-li snaha vytvořiti český kalendář, jak se o to na př. ve XIV. stol. se zdarem pokusili Karel IV. a Arnošt z Pardubic, bude potřebí i tu — podobně jako při jménech místních — vložiti rozhodnutí do rukou sboru, v kterém by byli zastoupeni také skuteční znalci. Zásoba našich jmen osobních obsahuje také mnoho jmen chybných, vymyšlených s úmyslem klamavým — jindy zase mylně čtených a úžasně zkomolených z dobrých starých jmen slovanských. O tom několik slov.

Naše nynější zásoby osobních jmen českých (v slovnících a příručkách) zakládají se na první sbírce, kterou r. 1832 otiskl Fr. Palacký v českém Musejníku. Palacký již tři léta předtím v německém Musejníku (1829 Monatshefte der Gesellschaft des vaterländischen Museums) otiskl soupis nejstarších příjmení české šlechty, ukázav, že se vyskýtají teprve od druhé polovice XII. stol. a že jich nejstarší naše listiny a kroniky ještě neznají, do té doby že jsou doložena jen jména osobní. V soupise osobních r. 1832 sebral asi půldruhého tisíce starých jmen českých osobních (slovanských) a křticích (cizích); hlavním pramenem mu byly staré listiny, nekrology a kroniky. Užil k tomu také materiálů Dobrovského — a jeho práce je značnou měrou úplná. Jeho jména převzal do svého slovníka Jungmann, pak Kott a novější naše slovníky; ale také Miklosich v svém soupise jmen slovanských vykořistil sbírku Palackého úplně.

Proč tuto sbírku, omezenou přesně jenom na jména dobře doložená, vydává, pověděl Palacký sám na konec: »Novější básníkové dávají nám staročeská jména ve formách znetvořených, pí[68]šíce ku př. Zděnko, Ptacsko na místě Zdeněk, Ptaček atp. Kéž bychom takového barbarství mezi námi více ani vídati ani slýchati nemusili!« A ze starší doby za takový kalný pramen uvádí jména Hájkovy Kroniky: »jsou větším dílem nejen smyšlena, ale i ne lépe a ne šťastněji utvořena, nežli která za našeho času básníci sobě dělají.«

Sbírka Palackého, na níž (jak řečeno) se zakládají sbírky novější naše i slovanské, je tedy jistě založena i zpracována přísně vědecky. Ale ovšem od té doby jsme pokročili v poznání mluvnickém i látkovém tak daleko, že se veliká část látky Palackého ukázala zrovna tak chybnou, jako ta jména Hájkova a novějších básníků, proti nimž Palacký právem tak horlil.

Ukázalo se zajisté, že Palacký nejenom přejal také mnoho Hájkových a jiných výrobků, nýbrž že i hlavní jeho základy, nejstarší památky jazyka českého, nejstarší listiny atd. jsou z veliké části vyrobeny nově, od neumělců, a že i palladium našich historiků, kronika Kosmova, obsahuje jména chybná a uměle vytvořená. Pro příklad vezměme některé.

Náš shora uvedený kalendář uvádí k 19. lednu jméno Doubravka; to v Palackého soupise jest uvedeno ve formě Dubrava, jinak nedoložené, již však patrně Palacký odvodil z Kosmova ‚Dubrauca‘, jak (nehledíc na odchylky pravopisné) píší všechny rukopisy kroniky. Co Kosmas věcného k r. 977 o ‚Doubravce‘ vykládá, je holá pomluva, a Kosmas si ji spletl s druhou manželkou Měškovou. Je to táž Doubravka, (ne dcera, jak praví Kosmas, ale) sestra Boleslavova, jež se provdala za Měška, prvního křesťanského knížete v Polsku, Kosmas si celou zprávu o ní vymyslil — vlastně zkomolil zprávu o jiné choti Měškově; ale zkomolil také jméno. Polské a německé zprávy dávají této kněžně jméno jiné; výborně informovaný kronikář německý Dětmar, o sto let starší a spolehlivější než Kosmas, nazývá ji ‚Dobrava‘, »což v německém jazyce znamená dobrá«, polské starší zprávy ji nazývají ‚Dobrówka‘, což přejal z našich historiků Dudík; teprve později, podle Kosmy, je nazývána i v Polsku ‚Dąbrówka‘ = Doubravka. Znamenitý polský historik O. Balzer v svém základním díle »Genealogia Piastów« uvádí tyto odchylné názvy a rozhoduje se, vzhledem ke zprávám českým, ježto byla Češka, pro znění »Dúbravka«. Uvádí české zprávy dvě: Kosmu a letopisy Hradištsko-Opatovické; ale tyto letopisy jsou opsány z Kosmy; mohl uvésti další české zprávy, zrovna tak z Kosmy opsané.

Kosmovy ‚Dúbravky‘ drží se ovšem také všechny české dějepisy, vědecké i populární, až podnes. A čtenář snadno si může [69]pomysliti, jako Balzer, že Kosmas znal lépe, jako Čech, pravé znění jejího jména nežli kronikáři němečtí nebo polští. Tento důvod by platil snad přece trochu, kdyby právě jméno samo nemluvilo velmi zřetelně jinak.

Jméno ‚Doubravka, Doubrava‘ souvisí patrně s kmenem ‚dub-‘, jenž v odvozeninách zachovává vedle odvozenin ‚dubov-‘ také zbytky staršího druhého tvaru ‚dubr-‘ (původně dombro-). Ale z tohoto kmene se vůbec netvoří jména osobní, tak jako ne na př. Lípa, Habrovka, Jilmek atp.; jsou-li doložena 2—3 podobná jména, jsou to příjmení, přezdívky: ale tato kněžna ovšem v X. stol. nemohla býti uváděna příjmením, ježto ještě dlouho do XV. a XVI. století šlechta se úzkostlivě podpisovala a jmenovala jenom jmény osobními. Již kmen sám ‚dub(r-)‘ tedy ukazuje, že jméno je chybné. Naproti tomu druhé jméno ‚Dobrava‘ má kmen ‚dobr-‘, jenž právě v osobních jménech náleží k nejoblíbenějším; byli bychom takřka nuceni ‚Dúbravka‘ opraviti na ‚Dobravka‘, měla-li toto jméno nésti česká kněžna X. století.

Přípona -ava, jakou patrně jméno ‚Doubrava‘, ‚Doubravka‘ je utvořeno, hovoří rovněž zcela zřetelně. Je velmi oblíbena u jmen ženských, na př. u českých jmen Brzava, Věstava, Lubava, Mladava, Svatava, Tichava, Širava atd.; t. j. s oblibou vytváří jména od přídavných, jako od adj. ‚brzý‘ (stč.), ‚tichý‘, ‚ľubý‘ (= nč. libý, milý) atd. I zde vidíme, že patrně jméno toto náleží k přídavnému ‚dobr-‘ (a nikoli k podstatnému ‚dub-‘).

Proti Kosmovu ‚Dúbravka‘ mluví tedy nejenom starší zprávy cizí, nýbrž také sám kmen (kořen) a odvozovací přípona jeho jména. A v nekrologu Podlažickém čteme skutečně také ženské jméno ‚Dobrava, snad právě jméno naší ‚Doubravky‘. Zcela správně tedy již r. 1860 Miklosich, uváděje z t. zv. letop. Hrad.-opatov. jméno ‚dubrauca‘, doložil »wenn nicht für dobravka«. Tehdy ovšem ještě nevěděl, že tento letopisec opisuje Kosmu.

Uvážíme-li všechny tyto okolnosti, poznáme snadno, že Kosmova ‚Dúbravka‘ je jméno zrovna tak chybné, jako jeho celá zpráva o této kněžně, a že její jméno správně zachoval u nás nekrolog Podlažický: ‚Dobrava‘ jako souvěký kronikář německý Dětmar, jenž je také zcela správně tlumočil = »Dobrá«. —

Jiný příklad.

Z »Neklana« Zeyerova se rozšířila hojněji známost o hrdinném vůdci Čechů proti Lučanům, jejž Zeyer nazývá »Tyr«. Je to jméno — jakož i celé založení pověsti — vzaté z Kosmy. Dlouho bylo zastíněno, od XIX. stol., jménem ‚Čestmír‘, jak tohoto vůdce nazývá rukopis Královédvorský; předtím, od XIV. stol., v českých [70]textech místo něho užíváno jména Štír, jak změnil toto Kosmovo jméno neznámý původce t. zv. kroniky Dalimilovy, uváděje za doklad obvyklé tehdy rčení »nečiň se štírkem!« (rčení mimochodem řečeno udrželo se posud, říkáme »ten je na to štírek!«). Ale nepochybně obě jména, Čestmír i Štír, mají svůj původ v Kosmovu Tyrovi a Zeyer tedy správně restituoval tvar původní.

Jméno to jest ovšem záhadné, jinak nedoložené; Němci je spojovali s germánským Tyrem. Kosmas, uváděje v kn. I, kap. 12 reka na scénu, praví: »Byl toho času muž kterýsi vynikající znamenitostí tělesnou, věkem i jménem Tiro« (tak nejstarší rukopis; později Tyro, pozdní rukopis kapitulní vlivem Dalimila Styro). Kosmas sám patrně ztotožňuje — píše latinsky — toto jméno s latinským ‚tiro‘ = nováček, rekrut, mladý bojovník. Je to etymologie ovšem nemožná, ale tehdy zcela obvyklá; u kronikářů polských nalezneme takové etymologie domácích jmen z klasických jazyků přímo hrůzostrašné. Ale přes to může býti slovo správné: Kosmas nerozuměl a chybně si vykládal množství jiných slov, jeho omyl by tedy nevadil. Vadí však místo hrdinství Tyrova: je to Tursko. Vidíme jasně, že si Kosmas odvodil svého Tyra ze jména Tursko; zrovna tak spojuje Tetku s Tetínem. Kroka s Krakovem atd. I toto etymologisování a vymýšlení bylo tehdy zcela obvyklé. Nám jméno Tursko je jasné; bylo to místo, kde byli chováni ‚tuři‘, jež zprávy historické znají u nás ještě v XIII. století — tak jako místa, kde byly chovány knížecí kobyly, slula Kobylany atd. Jméno ‚Tursko‘ není odvozeno od ‚Tyr‘; ale Tyr Kosmův v téže kap. před smrtí praví: »pochovejte mne na tomto vršku a vystavte mohylu po mně na věky pojmenovanou« — a dodává: »Pročež i dnes se jmenuje mohyla statečného bojovníka Tyra«. Kosmas tedy patrně teprve sám spojil Tursko s Tyrem a jeho Tyr je t. zv. hérós epónymos Turska, jím vymyšlený.

Ale snad se mýlíme. Nikoli, zde pomohla archeologie. V okolí Turska je vskutku plno mohyl — a bylo jistě za Kosmy ještě více. Nic nebylo snazšího nežli ukazovati: ejhle zbytky z bitvy Tyrovy. Archeologové XIX. a XX. století dali se s radostí do výkopů, zde kynula vzácná kořist. Ale kopali marně. Posledně před několika lety zde kopal řed. A. Stocký (zpráva v časopise Společnosti přátel starožitností českých) — a přesvědčil se, jako ostatní, že zde byla pohřebiště stará, mužů, žen, dětí, dlouhověká — ale nikoli bojiště z dob Neklanových. Kosmas patrně — a dnes je to evidentní — z těchto hojných mohyl si vymyslil bitvu, ze [71]jména Tursko odvodil jméno Tur a etymologií s latinským ‚tiro‘ = ‚mladý voják‘ upravil na vůdce Tyra

Jiný příklad.

Jeden, kde je Kosmas nevinen. Palacký v Musejníku 1832 na str. 65 uvádí (z Kosmy) staročeské jméno ‚Skrbimír‘. Toto jméno, jinak u nás nedoložené, uvádí vskutku k r. 1103 Kosmas v kn. III, kap. 16 ve formě ‚Zkribimir‘ (rozmanité varianty pravopisné zde vynechávám). Ale Kosmas výslovně uvádí, že to byl Polák, vychovatel polského knížete Boleslava — a tento ho poslal z Polska do Čech poselstvím k Bořivojovi; je to tedy jméno polské, nikoli české — a vzácný rukopis stokholmský uvádí je dokonce v polské formě Zkarbimir. Je to jméno v Polsku tak známé jako na př. Kazimír — a Palacký jenom omylem je uvedl mezi jmény českými. Ale jméno to — jeho zkráceniny jako Skarbek atd. pronikly i do Čech ‚Skrbek‘ — je zajímavé i jinak. Nověji polští historikové ukázali, že toto jméno vzniká v rodu Awdańců až později; že je to polské přetlumočení původního severského, germánského jména Audank, znamenajícího »poklad«, a že se teprve časem za toto jméno germánské ujal polský název pro poklad ‚skarb‘ (česky by bylo ‚skrb‘, ale toho jména nemáme). Tedy toto domnělé prastaré slovanské jméno ‚Skrbimír‘ je překlad staršího jména germánského!


[1] Srov. čl. J. V. Šimáka »Naše nové kalendáře« v NŘ. 6 (1922), 142.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 3, s. 65-71

Předchozí Ženská mužstva

Následující Zbylo sto tři

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1