Časopis Naše řeč
en cz

Spisovatílek

[Drobnosti]

(pdf)

-

V knize spisovatele opravdu velmi dbalého jazykové správnosti jsme čtli pejorativní zdrobnělý tvar spisovatílek. Dobře chápeme, jak k němu dospěl: podle slov jako uteku utíkám, slunečko e je úzké (a tedy podle okolností i měkčící) í. Nepochybujeme, že jazykový cit se v něm ozval, když měl ono slovo napsati, a žádal znění spisovatýlek; jistě si vzpomněl, že se říká pakatel pakatýlek, učitel učitýlek (takový učitýlek nám bude něco povídat!), ale mluvnicky správným se mu zdálo í a tak tedy i napsal. Víme velmi dobře, jak rády se u nás ujímají věci takto se příčící našemu skutečnému zvyku, dodá-li se jim zdání, že jsou mluvnicky správné (pamatujeme se, jak jsme v prvních ročnících musili utloukati domněle správný tvar úřadník, úřadní, v němž si snad po celou generaci liboval jeden z našich deníků, dnes bychom v každém čísle mohli uváděti doklady mluvnicky nemožného tvaru vymítiti, jejž jeden z našich nejlepších spisovatelů prohlásil za správný místo starého a skutečně správného vymýtiti, v. 1, 124; 5, 224); taková maličkost nestojí mnoho přemýšlení, a kdo si ji osvojí, vypadá proti lidem, kteří píší postaru, hned jako veliký znalec, třebas jinak píše, až Bůh brání.

Proto si všimneme i toho nového ‚spisovatílka‘. V dějinách jazykových jako v každých dějinách má veliký význam chronologie; kdo by posuzoval podobné zjevy jazykové a divil se, že za týchž okolností jejich postup je na př. dnes jiný, než býval v době starší, dopouštěl by se stejné chyby, jako kdyby srovnával monarchismus dnešní beze všeho s monarchismem starověkým nebo středověkým. Místo 1. p. dobrý vyslovuje se v lidové mluvě středočeské dobrej; kdo by se divil, [168]že táž lidová mluva středočeská přes to má nezměněné ý v tvaru dobrý (= spis. dobré), zapomínal nebo nevěděl by, že ý v 1. p. dobrý vzniklo v češtině dávno v dobách předhistorických, kdežto v dobrý (= spis. dobré) povstalo mnohem později v době historické ze staršího é, jež se v mluvě spisovné udrželo podnes. A stejně nesprávný je základ mínění, že bychom měli psáti spisovatílek, učitílek a pod.: dloužení v utíkám proti uteku je jazykový zjev z doby praslovanské, kdežto učitýlek proti učitel je zase tvar velmi pozdní, který, kdybychom jej znali z prvních historických dob našeho jazyka, zníti by musil učitélek (slunečko a sluníčko pak vůbec ani není týž kmenový útvar).

Výsledek nejstaršího dloužení samohlásky e, jež na půdě jazyků slovanských vůbec nalézáme, bylo dlouhé ê, které ještě v době praslovanské vůbec se změnilo v samohláskový útvar, z něhož — postupem v jednotlivostech ne docela zřetelným — povstala hláska podobná našemu ě;[1] na př. lat. vêrus (pravdivý) je slovo příbuzné se slov. věra (víra). Toto praslov. ě z pův. ê bylo původně nějakým dlouhým útvarem samohláskovým nebo dvojhláskovým, ale později se za rozličných okolností přízvukových a slabikových, jež v posledních desítiletích hojně zaměstnávají slovanský jazykozpyt, zkracovalo; praslovanskému dlouhému ě pak odpovídá stč. ie, pozdější (asi od poč. 16. st. v území českém již skoro důsledně provedené) í, krátkému ě pak ě. Tak máme proti lat. vêrus stč. viera (nč. víra), ale na př. v 7. p. j. č. nebo v odvozeném příd. jm. a v slovese s krátkým ě tvary věrou, věrný, věřiti. I dlouhé ie i krátké ě v historické době za některými souhláskami (za l již v době v předhistorické) pozbylo svého změkčujícího začátku (»jotace«), na př. za lat. sêmen nalézáme v staré češtině siemě, později sémě, vedle toho 2. p. se zkráceným ě tvar sěmene atd., později semene.

Praslovanské ê ě mohlo pocházeti z dob předslovanských (lat. vêrus věra, stč. viera, sêmen sěmę, stč. siemě), mohlo vznikati také v slovních útvarech ne prajazykových, nýbrž pozdějších: litevsko-slovanských (baltoslovanských) nebo již čistě slovanských. Doklady tohoto způsobu nalézáme zejména v slov. odvozených slovesech děje trvacího nebo opětovacího, jež mají sice základy v prastarých dobách předslovanských, ale s velikou bohatostí se vytvořila teprv v době praslovanské. Tak na př. [169]starý indoevropský kořen tek- (nebo tok-), který ovšem již i v době prajazykové se mohl objevovati též v tvaru zdlouženém jako têk- (nebo tôk-), v slovanštině se vedle tvarů nezdloužených tek-, tok-, objevuje i v tvarech zdloužených, jež znějí v češtině tiek- (nebo těk-) za prajaz. têk- a ták- (nebo tak-) za prajaz. tôk-; a tvary se střídnicemi starých samohlásek zdloužených nalézáme právě především v slovesech odvozených a ve jmenných tvarech k nim náležejících. Tak nalézáme od starého kořene, jejž jsme si vybrali za příklad, v češtině slova teku, tok se složeninami uteku, přiteku, útok atd., točiti (= uváděti v pohyb: můžeme točiti nějakým předmětem i točiti = nechávati téci pivo a jiné tekutiny) s kořenem nezdlouženým a na př. utiekati utíkati s příslušným podst. jm. útěk, těkati, otáčěti = otáčeti (č z kj) atd. s kořenem v prastaré době zdlouženým. Kořen rek- nalézáme nezdloužený v slovech řekl, rok, výrok atd. (a dokonce i zeslabený v rozk. zp. rci, praslov. r’ci s jeřem po r; jemu se přizpůsobily i tvary přít. č. řku atd. m. očekávaného řeku), zdloužený v řiekati = říkati, řêč = řeč atd.

Praslovanské ě byla hláska patrně nějak měkčící; nám jde zde ovšem jen o češtinu a o působení českých střídnic praslov. ě na předchozí souhlásky. A tu nalézáme v češtině důsledné měkčení: utiekati (utíkati), útěk vyslovujeme s ť, a již proto nenapadne nikoho psáti jinak než utíkati. A tak je všude, kde měkčení mohlo nastati: s ť, ď vyslovujeme utierati (utírati), rozdierati (rozdírati), prostierati (prostírati), s í (stč. ie) píšeme vybírati (: výběr), umírati atd. (u těchto sloves lze sice pochybovati, je-li v nich ie = í původní, nevzniklo-li z praslovanského í, i, jež nalézáme jako výsledek dloužení jeře v jazycích jihoslov. a v ruštině, ale to je věc, na níž zde nic nesejde).

Něco docela jiného je dlouhá samohláska, která vznikla pozdějším, ne praslovanským dloužením samohlásky e. Je to dloužení, jaké nalézáme v češtině na př. v dvouslabičných infinitivech, v některých odvozených slovesech pozdějšího tvaru, v některých zdrobnělých tvarech a v jiných dokladech více nebo méně ojedinělých. Výsledek takovéhoto dloužení je stč. é, které se drží beze změny v prvních stoletích doby, z níž se nám zachovaly jazykové památky, a zůstalo měrou dosti hojnou v mluvě spisovné podnes. Dlouhé é ovšem může býti v staré češtině rozličného původu. Mohlo vzniknouti docela ojedinělým dloužením, které asi nemělo hláskoslovného nebo jiného mluvnického oprávnění. Záporku ne, vyslovujeme-li ji bez další větné souvislosti, někdy proneseme velmi táhle, naznačujíce tím určitý zápor, zvláště na př. [170]odpíráme-li někomu s důrazem naléhavou žádost, popíráme-li jediným slůvkem »ne«, z čeho jsme podezříváni; to slůvko zní pak docela jinak, než odsekneme-li ostrým »ne!«, provázeným snad i sevřením a náhlým uvolněním hlasivek v hrtanu. Naši předkové říkávali také , chtěli-li naznačiti, že výraz, jehož užili před tím, je vlastně příliš slabý, aby naznačil představu v plné její síle (na př. u Pulkavy: divná, né, i strašivá věc sě přihodila), a tu délku časem vystihovali i dvojím ee (nee; v. Gebaurův Slov. stč. 2, 525); někdy přidávali i komparativ příslovce brzo, brže nebo brž (= spíše: divná, né, brže i strašivá věc se přihodila; v. t. 531). V nedbalé řeči pražského synka splynou dvě slabiky důvěrného oslovení člověče! nevyslovením souhlásek v jedinou, jež pak za to má samohlásku, v níž se stáhly samohlásky dvě, dlouhou: čéče! To jsou úkazy příležitostné, které se však mohou v jazyce státi pravidelnými; a tak vzniklo na př. již v době předhistorické stažením dvou slabik v jedinou z moje, dobroje; stč. mé, dobré, ustálením zdloužené výslovnosti a splynutím dvou slov v jedno z né, brž stč. nébrž s dlouhým é, které není v nijaké souvislosti s prastarým dloužením e v ê, jehož konečným výsledkem je nč. í v slovech jako utíkati. A mimo všelikou souvislost s oním prastarým zdloužením je také, vyslovovaly-li se v staré češtině dvouslabičné infinitivy s é (nésti, vésti, řéci), vyslovovaly-li se s é i dvouslabičné komparativy jako dřéve, méně nebo zdrobnělá slova jako kamének, prstének, ba objevil-li se vedle starých sloves odvozených s ie někdy i nějaký novotvar s mechanickým zdloužením přitvořený k slovesu s kořenným e (na př. vedle starého utiekati novotvar přetékati), ani nemluvíc o případech, kde v cizím slově cizí samohláska prostě přešla do češtiny jako é (na př. prém ze staršího něm. brem, bräm).

Tak měla stará čeština hojně slov s é; rozmnožovala je ještě slova, v nichž e samo byla hláska nepůvodní, vzniklá obměnou něčeho staršího. Krátké e mohlo býti střídnicí starého jeru, která také se mohla dloužiti v é (na př. dénko, slovo zdrobnělé ku podst. jm. dno); napodobením mohlo vznikati dokonce dlouhé é i na místě, kde původně žádné samohlásky, ani jerové, nebývalo (vědérce, zrcadélko a p.), za l vznikalo e již v době předhistorické z ě a podobně é z jeho délky (na př. lépe, mléko, veselé m. staršího veselie = nč. veselí), podobně ztrátou jotace později i za jinými souhláskami (jako v sémě ze staršího siemě). A taková všeliká staročeská é se později v češtině měnila v živé mluvě stejně v hlásku í — ý; tato změna, jejíž první rukopisné doklady [171]se trousí od 14. st., provedena byla na území českém důsledně v st. 16. a vnikla hojnou měrou i do češtiny spisovné, ale ne důsledně; z veliké části pronikla i na Moravu, ne však na její východ a na Slovensko (mimo případy více nebo méně ojedinělé, jež i zde se místy objevují; v. Gebauer, Hist. ml. 1, 141 nn.). Ta změna se dála v dobách, kdy v Čechách mezi i a y nebylo již podstatného rozdílu (snad indiferentní hláska, v niž staré i a y splynulo, přece zněla trochu nestejně, podle toho, jaká souhláska před ní předcházela, ale ty rozdíly jistě nebyly takové, abychom o nich zde musili uvažovati); zejména je nepochybné, že hláska i ý, jež tak vznikla, neměla měkčící síly, jak vidíme na tom, že souhlásky t, d, n před ní zůstávají beze změny, neměkčí se v ť, ď, ň. A to je nejpodstatnější rozdíl mezi výsledkem prastarého dloužení e ê a pozdějšího, českého dloužení e é: na konec hláskovým procesem podobným, jejž Gebauer nazval úžením, v obojím případě vznikla hláska í -ová, ale ta u dloužení praslovanského (stč. utiekati, nč. utíkati) změkčila předcházející souhlásku zubnou, u dloužení pozdního (stč. přětékati, nč. přetýkati) ji neměkčí.

Jazyk spisovný u tohoto úžení é v í (ý) není důsledný. Jeho základy pocházejí z doby před důsledným provedením té změny v jazyce živém, kladl je zejména Hus a spisovatelé stol. 15. a počátku stol. 16. a z nich přešlo mnoho i do spisovné mluvy pozdější, jak ji vytvářela doba Veleslavínova, Kralická bible a Komenský. Také leckteré staré é, které v mluvě lidové dávno se změnilo v í, ý, v ní zůstalo, na př. dobrého, mléko, déle, lépe (ale lidovější zkrácený tvar líp píšeme podle výslovnosti lidové), někde se náš pravopis kolísá mezi obojím způsobem (kamének, kamínek a p.), někde píšeme podle výslovnosti lidové (pohlížeti, hnísti, Kamarýt, rýma). Ani v tom není plné důslednosti, jak píšeme hlásku vzniklou ze staršího é: za souhláskami měkkými píšeme i (hnísti), zpravidla také za obojetnými (kamínek, korbílek, veselí ze stč. veselé, pohlížeti), za tvrdými ý (ustýlati, nýbrž, prým, věchýtek). Za obojetnými se v písmě objeví ý m. obvyklého í v tvrdém sklonění příd. jmen, podržujeme-li v písmě lidový tvar s ý m. spisovného é, tedy vystihujeme-li mluvu nářeční nebo vulgární; tak píšeme na př. v rýmovaném přísloví »hrách a kroupy, to je hloupý«, hloupýmu a pod. proto, že podobně píšeme velikýmu, dobrýmu a p. Ostatně někteří zapisovatelé nářečních textů jako vůbec i zde píší jen i (velikí, dobrímu a p.).

Teď by vlastně bylo zbytečné, abychom dlouho vykládali, proč máme tvar spisovatílek za nesprávný: jde o doklad pozdního [172]dloužení e v é, a jak vidíme z dokladů podobných, běžných v mluvě lidové (pakatel pakatýlek, učitel učitýlek), hláska vzniklá úžením z takového é neměkčí v tvaru spisovném (ustýlati, nýbrž), právě tak jako neměkčí v tvarech, jež do něho přístupu nenašly (dýl, světýlko, zrcadýlko, Anýžka a p.). Slovenština má ovšem i v takových slovech ť, ď, ň (s dvojhláskou ie m. našeho é, ý), na př. ustielať, svetielko, žihadielko a p., ale to je proto, že v slovenštině i nezdloužené e měkčí (deň, vysl. děň), mimo některá slova a některé tvary, v nichž původ dnešního e je nějak odlišný (na př. v ten, kde e je z pův. tvrdého jeru).

Ještě několik slov o zdrobnělých slovech, jako je sluníčko vedle slunečko, v nichž by snad někdo také mohl hledati oporu pro domněle správný tvar spisovatílek, učitílek. Již jsme naznačili, že v dvojtvarech jako slunečko sluníčko nevidíme obměn téhož tvaru základního tak, že by í koncovky -íčko bylo zdlouženým e koncovky -ečko. Koncovka -ečko (zvláště na Moravě rozšířená) je zdrobňovací přípona jmen na -ce, jež sama často jsou již zdrobnělinami: slunečko, srdečko, slovečko jsou odvozeniny jmen slunce, srdce, slovce. Z takových odvozenin jazyk získal zdrobňovací příponu -ečko, jíž tvoří pak pouhým napodobením oněch vzorů slova zdrobnělá ke jménům stř. r. vůbec, i k takovým, u nichž tvaru na -ce ani není; tak na př. říkáme po celých Čechách kolečko, ač u nás slova kolce snad nikdy ani nebývalo. Bývaly také řidší zdrobněliny na -ko, z nichž také vznikaly nové zdrobněliny na -ečko, jež mohly rozmnožovati vzory tohoto tvoření; tak na př. víno, vínko, vínečko (bývalo ostatně vedle vínko i vínce).

Jiný původ mají zdrobněliny na -íčko. U jmen stř. r. na (stč. -ie) se objevují v staré češtině zdrobnělé tvary na -íce, na př, kamenie kameníce, kopie kopíce, zelé (ztrátou jotace za l m. zelie = zelí) — zelice. K takovým tvarům vznikaly pak nové zdrobněliny na -íčko, jaké podnes jsou u nás velmi časté (kameníčko, kopíčko, zelíčko, psaníčko atd.); a koncovka -íčko se z nich zase přenášela i jinam, kde základního tvaru na -ie, -ice nebylo, a tak vznikaly pak i dvojtvary jako slunečko sluníčko, jichž se nelze dovolávati jako dokladů dloužení a úžení samohlásky e v měkčící í. Tak musíme pohlížeti i na zdrobněliny s příponou -íček v. -eček. Byla jména (zdrobnělá) na -ek, -ec (dvorek dvorec, súdek súdec); k nim vznikaly další tvary zdrobnělé na -ček, 2. p. -ečka, -ečku (dvorček, súdček, stromček atd.), z nichž pak vyrovnáním hláskových rozdílů mezi 1. a 4. a ostatními pády pocházejí dnešní zdrobněliny na -eček (dvo[173]reček atd.; slovenština si provedla to vyrovnání opačným směrem, říká chlapček, chlapčeka, pod. stromček a p.). Vedle toho byly zdrobněliny na -ík (chlapík, pupík a p.) s dalšími odvozeninami na -íček (chlapíček atd.). A zase bychom byli na omylu, kdybychom v dvojtvarech jako chlapíček chlapeček, hrníček hrneček hledali oprávnění k tomu, abychom zaváděli tvary jako spisovatílek.


[1] Místo tohoto ě bylo za podnebnými souhláskami a, ě samo pak bylo v jistých případech i jiného původu a také aspoň v době nejstarší i jiné hláskové povahy než ě z pův. ê, ale to jsou věci, jimiž nehodláme čtenáře zde obtěžovati.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 6, s. 167-173

Předchozí Josef Zubatý: Odlehnouti

Následující F. O.: Kýč

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1