Časopis Naše řeč
en cz

Papeženec…

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Máme mnohá slova typu dorostenec (z dialektického rostenec, o němž Naše řeč několikráte již informovala své čtenáře, v ročníku VII, 206—210 a j.), cizí (ruské nebo bulharské) slovo běženec, obecné spiklenec, Máchovo (v Máji) truchlenec (jež přese všechnu sílu básně samé zůstalo slovem mrtvě narozeným), staré již papeženec atd., krátce všechna jména, k nimž shledáváme v paměti slovesa rostu, běžím, spikl se, truchlí atd. (Sloveso ‚papežiti‘ má již Hus v Postille: ‚jedna žena byla jest papežem dvě létě a tři měsiecě… a kdy papežila, slula jest Johannes‘ — je to známá báchorka středověká, tehdy obecně rozšířená.) A rozumíme jim tak jako na př. slovu ‚utopenec‘ (= kdo se utopil), ‚oběšenec‘ (kdo byl oběšen atd.) — a tak vykládají se obecně (‚rostenec‘ v Naší řeči VII, 264/5, 209/10 atd.); není také proti tomuto odvozování tvarově, mluvnicky námitek. A přece historie jazyka nás učí něčemu jinému.

Nehodláme zde ovšem čtenáři vykládati historii přípony -ec, kterou jsou všecka tato slova odvozena; tato přípona je svou dnešní formou sice původu teprve slovanského, a to z doby krátce před rozchodem Slovanů do dnešních území, ale její starší forma -ek souvisí s příponami ostatních národů indoevropských — a uvidíme, že se dnes k ní zase vracíme. Nám postačí, probéřeme-li stručně funkce, v nichž příponu -ec vidíme v jazyce dnes. I o tom již Naše řeč informovala zevrubně své čtenáře (v ročn. II, str. 95, 190 a j.).

Jedna skupina slov je utvořena od kmenů slovesných: slova jako lovec (= kdo loví), švec (= kdo šije), žnec (= kdo žne), kupec, hudec, herec, bodec atd. jsou ve všech nářečích slovanských [170]od nejstarší doby, nalézáme je v prvním textu slovanském, cyrilometodějském překladu Písma, jsou starší než náš stát — ale dnes přípona -ec této funkce již nevykonává, slova sice zůstala, ale jejich původ nám již není jasný. Staročeský básník v legendě o sv. Kateřině mohl ještě zcela dobře utvořiti od mučiti jméno mučec (míní tím ‚kata‘), od (po)nuknouti jméno nučec (= kdo vybízí, ponouká), ale dnes nemůžeme k zápasiti utvořiti zápasec, k nositi nosec (nýbrž buď příponou -č nosič, nebo příponou -tel nositel), ke krotiti krotec (nýbrž zase krotič nebo krotitel) atd. A již v nejstarších textech staročeských vidíme, že přípona -ec jazyku nevyhovovala; jazyk český si ji rozšířil na -ce (pův. -ca, cě) — přípona ta v jazycích slovanských jižních a východních je téměř neznáma — a takto rozšířená nová přípona -ce zabrala staré příponě -ec veškeré toto pole působnosti. Všichni víme a dobře cítíme, jak živá a silná je tato přípona -ce: kdo brání, je obránce nebo obhájce, kdo vládne, je vládce, každý je svého štěstí strůjce atd. atd. a srbské n. př. vodac (= vodec) je nám tak cizí jako Srbovi naše vůdce. A jazyk dokonce staré odvozeniny na -ec přesignoval novým razítkem: čteme-li v staročeském textu 3. pád tvorci, spojujeme to s nč. tvůrce, ačkoli náleží k němu 1. p. tvořec; zrovna tak ze stč. svatokradec máme dnes svatokrádce atd. Jsou to vesměs jména t. zv. činitelská (odborně ‚nomina agentis‘) — a této funkce, tvořiti nomina agentis, dnes přípona -ec pozbyla, ve XIV. a XV. století ji úplně vytlačila rozšířená a jazyku pohodlnější přípona -ce; z pův. -ec zůstaly jen uvedené zbytky.

A zrovna tak pozbyla přípona -ec druhé své funkce, tvořiti totiž od jmen podstatných zdrobnělá (odborně ‚deminutiva‘): k zvon tak máme zvonec, k hrad ‚hradec‘ atd. (O tom zas nalezne čtenář výklad v Naší řeči, ročn. V, 267.) I tato funkce přípony -ec je praslovanská a obecně slovanská; slova jako hradec, hrnec, kamenec, konec, měšec, otec, palec atd. jsou ve všech nářečích slovanských, nalezneme je již v památkách cyrilometodějských — ale i na nich vidíme zřetelně, jak v jazyce vymizelo úplně vědomí o zdrobnělosti. Víme, že dnes k prsten zdrobnělé je prstének, prstýnek — a prstenec užíváme jen o věcech prstenu podobných (prstence Saturnovy); víme, že ke kámen je zdrobnělé kamének, kamínek a že slova kamenec můžeme užíti jen o zvláštním nerostu — atd. Víme, že nemůžeme, jako mohli naši předkové, říkati sudec, nýbrž soudek, ne prapořec, nýbrž praporek, ne chlevec, nýbrž chlívek, že stolec je něco jiného než stolek atd. Jinými slovy: zdrobnělá od podstatných tvoříme dnes příponou -ek, jež ovládla výhradně. Je rovněž tak stará jako -ec, ano je ještě starší; -ec vzniklo v jistých případech z pův. -ek. Tím způsobem se původní –ek [171]s touž funkcí zdrobňující rozštěpilo na dvě přípony -ec a -ek; když pominulo v jazyce (ve XII.—XIII. stol.) vědomí, kdy má státi -ec a kdy -ek, nastal v jazyce luxus dvou přípon (na př. zvonec zvonek, stolec stolek) pro touž funkci. Takového nadbytku jazyk nemiluje; vrátil se k staršímu stavu, ponechal pro zdrobnělá jediné -ek a některé starší zbytky na -ec odlišil významem (kamenec, stolec atd., v. shora) od deminutiv na -ek (kamének, stolek atd.). Tato hospodárnost jazyka, jež zbytečný luxus buď ruší anebo ho používá k rozlišení významu, je zrovna tak charakteristická jako v dřívějším případě rozšíření bývalého -ec ve výraznější -ca, -ce.

Tak během historické doby pozbyla přípona -ec dvou starých funkcí: činitelské a zdrobňující. Ztratila tak desítky odvozenin — ale všechny tyto ztráty bohatě nahradilo nesmírné rozšíření, lékařským názvem nadměrné zbytnění, třetí hlavní funkce, tvoření totiž slov zpodstatnělých od jmen přídavných a jim podobných. Je to funkce čistě a dobře slovanská; nositelé vlastností, jež právě označuje jméno přídavné, mohou býti v nářečích germánských nebo helénských označeni zvláštní formou přídavného jména s členem (něm. weise — moudrý, der Weise = mudřec), kdežto slovanština si právě pro tuto funkci vytvořila podstatná na -ec, od přídavných odvozená. A tak ve všech nářečích slovanských a ve všech textech, od prvních cyrilometodějských počínajíc, nalezneme zpodstatnělá jména jako hlupec, hlušec, holec, stč. chytřec, jistec, dial. junec, mudřec, Němec (souvisí spíše s němý než s jinými slovy), slepec, stařec, světec, věštec atd. Zvláště hojně však se tvořila taková jména od příčestí slovesných, činných i trpných: od činného -l, na př. opilec, umělec, smělec, nedbalec atd. (a již v nejstarších textech jsou slova jako priš’l’c’, priběgl’c’, stradal’c’, nebyval’c’ atd.); od trpného na m, na. př. nevědomec, pitomec, lakomec atd., na -t, na př. zajatec, proklatec (již v jazyce cyrilometod.), pokrytec (přetvořeno z lat.-řeckého hypocrita), zarytec atd., na -n na př. učenec, svěřenec, odštěpenec (= kdo se odštěpil), stč. volenec (s význ. činným = kdo volí), vyhnanec, schovanec (ze stč. vzchovanec), mazanec, psanec, štvanec, otrhanec, samozvanec atd. A právě počet odvozenin od těchto příčestí, hlavně trpných, rozmnožil se za posledních let, zejména válečných a poválečných, jako písek v moři: všichni známe ty polekance a poražence (= defaitista, s ‚poraženeckou‘ morálkou), dovolence a (válečné) poškozence, povolance a odsouzence, osvobozence, vyděšence, rozvedence atd. atd. Dr. Joklík v své Noetice (o ní podal Zubatý letos našim čtenářům zprávu v NŘ. na str. 133 nn.) ustrnul nad tou povodní neslýchaných a nevídaných [172]-anců, -elců atd. Snad žádná jiná přípona nemá tolik nových příslušníků, jako právě tito »novotvořenci«; nejblíže jim stojí jejich nejbližší příbuzná, -enka-, která sice za války měla mnohem více příslušnic, ale stále ještě utěšeně množí své potomstvo: jízdenka, účtenka atd. nahrazují ztrátu chlebenek, cukřenek atd. (I o těch -enkách nalezne čtenář několikeré poučení v starších ročnících NŘ.)

Že tu jde skutečně o vývoj nezcela zdravý, nýbrž o chorobné zbytnění, je viděti již z toho, že v starší době taková zpodstatnělá tvořena hlavně od přídavných a že dnes takových původních odvozenin máme velmi málo: neutvoříme slovo jako *dobřec, *zlec, *špatnec, *bělec, *modřec, *zelenec (jenom v odborném jazyce), *červenec (jež na př. rusky a ukrajinsky znamená = zlatý nebo stříbrný peníz), atd. A naopak všichni víme, jak takové odvozeniny od příčestí, zejména trpných, jsou mladé a nezvyklé. Právě proto by se však mohlo takové slovo jako ‚papeženec‘ snadno připojiti k té veliké skupině příčestí trpných na -enec, — kdyby nevadily dějiny slova a jeho význam.

Dnešní odvozeniny, na př. dovolenec atd., znamenají vskutku jenom osobu, jež je dovolena; odsouzenec toho, kdo byl odsouzen, popravenec kdo popraven atd. Ale papeženec neznamená ani toho, kdo papežil, ani kdo byl ‚papežen‘— ani nynějšího ani bývalého papeže —, nýbrž jeho straníka s vedlejším odstínem hanlivým; byla to a je přezdívka, nadávka, a katolíci sami si tak neříkali. Musíme tedy — a taková slova jsou daleko starší nežli dnešní ‚novotvořenci‘ — hledati vzory pro ně jinde. A takové vzory v době staročeské byly; dnes vyhynuly úplně, drží se jen v nářečích — a proto správný výklad nebyl nasnadě.

Kromě uvedených tří funkcí přípony -ec byla totiž ještě jedna, souvisící se (zaniklou dnes) funkcí zdrobňující. Byla to jména pro mláďata nebo pro mladé samečky. I o těchto jménech nalezne čtenář poučení v Naší řeči, roč. VIII, 120, 126/7; jména mladých samců byla tvořena příponou -ec: telec, skopec, hřebec, kozlec (později kozelec), srnec (již analoglické, za starší srn), sveřepec, stč. jěhnec, kanec atd. Nešlo-li o vytčení pohlaví mužského, zejména v mn. čísle, rozšiřováno toto -ec v -enec: v nejstarší slovanštině měla tři slova příponu -enec: mladên’c, prvên’c’, p’tên’c’ vedle p’ten’c’ (= nč. ptáče, staroč. ptenec), v staré češtině zbylo z nich jen prvěnec (= prvorozenec), v pozdějších textech také tetěnec, sestřěnec; jinak bývala stč. jen přípona -enec, obyčejně v mn. č.: húsenci, kotenci, kuřenci, mladenci, robenci, štěnci, vlčenci atd. (srv. pozn. na str. 58). V ruštině má tato přípona formu *-enek [173](-ënok, vyslov -jonok: rebënok = robenec atd.), avšak zase hlavně v čísle jednotném; také v češtině vedle mládenec je stč. mládenek atp. A k této příponě -enec, -enek, označující mláďata, dost pozdě, teprve někdy snad v 8. stol., vytvořena v slovanštině přípona -ent, z níž v češtině vznikla přípona -ě, -ěte (-e, -ete, mn. č. ata; polsky ještě s původní nosovkou: źwierzęta atd.): to je dnes výhradní přípona, tvořící jména mláďat: house, kotě, kuře, mládě, robě, štěně, vlče, tele, hříbě, jehně atd. V nejstarším, cyrilometodějském, textu Písma nalézáme jména jako hříbě nebo osle jenom asi 4—5; jinak skoro výhradně jména na -ec, -enec; v dnešní češtině zbylo naopak jediné mládenec, ale ovšem nabylo jiného významu; starý význam přejalo nové mládě, staré mládenec nabylo nového významu = jinoch. Zdánlivě by sem náleželo slovo blíženci, ale to znělo původně v dvojném čísle bliz(e)ncě od blizný (nč. bližní), tedy tvar podobný jako slepec nebo hlušec.

Slova ta, jako kuře a kuřenec, štěně a štěnec atd., mající touž funkci, vedla mezi sebou boj. Slov na -ě, -ěte (-e, -ete), jak jsme viděli, přibývalo stále, r. 1366 (v slovnících klaretovských) jsou již pravidlem; jeden čas se spolu se jmény na -enec doplňovala v jedno sklonění: jedn. č. kuře, kuřete, mn. č. kuřenci, kuřenec (nebo se jmény na -ec: tele telci); takový stav se archaismem zachoval ještě na Slovensku a místy na Moravě: k húsa (= house) je mn. č. husence, ke kura kurence atd. Ale v těchto slovech nářečních je již mnoho nového, sice podle starých vzorů, ale již neorganicky utvořeno: k hrieba (= hříbě) je místo hřebci nové hriebence; vytvořeno nové (také v jaz. spisovném) dievča, mn. č. dievčence (čtenář snadno pozná, že děvče je staročesky nemožné; nalézáme je jenom — v rukopise Královédvorském) atd. Ještě méně tvarů na -enec zachovala stará polština, kde zvláště přípona -e, -ete se rozšířila měrou velikou; pravé zbytnění příp. -e, -ete vidíme však v jazycích jihoslovanských — ostatně její sílu a živoucnost cítíme dnes ještě všichni dobře.[1]

Na počátku XIV. stol. bylo opačně: tehdy ještě vládlo -enci, -enec. Vzniklo tehdy pro takovou hemžící se drobotinu mladou, takové plemeno nebo ‚drůbež‘ zvláštní české slovo ‚ksenci‘, jež po prvé osvětlil 1910 Zubatý (v Sborníku filolog.). A tak na př. mohl zcela dobře básník krásného žalozpěvu nad smrtí pana Zajíce r. 1318 vyhrožovati vrahům bavorským, že budou v hoři Němci, »až dorostú Zajiečenci« (= synové Zajícovi; nč. bychom [174]řekli ‚Zajíčata). A toto pojmenování potomků, synů něčích jménem na -enci bylo usnadněno zvláště biblickým nadšením doby Karlovy a následující pak Husovy. V bibli často místo ‚židé‘ se čte květnatým východním způsobem ‚synové Izraelští‘, tak jako se čtenář některý pamatuje na ‚syny Achajské‘ z dob, kdy čítával Homéra. Ale ovšem bývalo to nejenom oslovení ozdobné, někdy také nadávka a název málo lichotivý: »synové hříchu«, »synové ďáblovi«, »synové zatracení« atd.

A r. 1412 Hus užívá místo těchto biblických ‚filii diaboli‘ v pravém duchu slovanském a dobře česky jmen, tehdy již zanikajících, na -enci — a v nich si pak libuje dále. Vykládaje r. 1414 v svých knížkách »O šesti bludích« o svatokupectví, překládá latinská jména svatokupců na -itae (Gezitae) atd. českými na -enci (Erben, Spisy III, 239): »jako Jezí Jezenci slovú; Šimoněnci… jako Šimon čarodějník…; Balaměnci (následovníci Baláma a tak synové v zlosti)… Škariotenci neb Judášenci… « R. 1414 v knížkách »O svatokupectví« je nazývá »Šimonovi, Judášovi dědicové«, »Šimon a jeho plémě« (Erben I, str. 402) atd. Jasně vyplývá význam této přípony z Husova Výkladu r. 1412 (Erben I, 123). Tam vypráví Hus, jak pohané obětovali Bélovi 40 ovcí atd., »ale to všechno kněží s svými ženami a s dětmi tajemně sú zjiedali«; podobně — podle Husa — děje se nyní, chudí dávají almužny, »naliť bélité a bélkyně požívají s bélenci«… A tak ta jména Šimoněnci, Judášenci atp. nabyla pak významu »plemeno Jidášovo« atd., arci s příhanou, kterou ovšem potom »jednuškové« opláceli, nazývajíce Husovy následovníky »húsenci« anebo, novým již tvarem, »housaty«.

A když v XVI. stol. Luther zvedl nový boj, tehdy již čistě osobní, proti papeži, není divu, že podle těchto starých vzorů vyrostlo pro papežské katolíky slovo »papeženci«. Tehdy, kolem r. 1530, byla ovšem přípona -enci pro označení mláďat ve spisovném jazyku již mrtvá; ale obnovené čtení a vydávání spisů Husových (a jeho následovníků) dávalo tuto příponu k disposici v omezeném již určitém významu: nebylo těžko podle Šimoněnců, Jidášenců, bélenců atd. vytvořiti ‚papežence‘. A tato nová přípona -enec přezdívková měla oporu čím dál tím silnější v koncovém -enec, jež vzniklo příponou -ec od příčestí minulých trpných jako svěřenec (od svěřiti, v. shora) atd. Ježto se toto přezdívkové -enec odvozuje od podstatných, dovolil si podle toho Mácha i od přídavného truchlý odvozeninu truchlenec, která jenom na pohled souvisí se slovesem truchliti; podobně ke spiklý utvořeno příponou -enec nové spiklenec atd. neboli v dnešním jazyce stará přípona -enec pro [175]mláďata, pak s opovržením pro něčí ‚plemeno‘ vůbec, splynula s jinou, s -ec od příč. trp. (též potom -enec), a tak rostou pak podivné tvary jako rostenec, dorostenec atp.[2]


[1] V ruštině doplňuje příponu (enek), -ënok, ale opačně: jedn. č. rebënok, mn. rebjata; = stč. robě, mn. č. robenci.

[2] Ještě zajímavější je stopovati pak dějiny této staré přípony -enec (pro mláďata) v ostatních jazycích slovanských. V ruštině pro ženská jména vytvořena též přípona -enka: lošadenka, rybenka atd. (u nás tak Čech v Adamitech z papeženec vytvořil papeženka atd.), u Srbů nátlak středního rodu vytvořil ze jmen na -enec střední na -ence: djetence atd. Ale to již sem nenáleží.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 8, s. 169-175

Předchozí Vyšetřovací soudce

Následující Špión, špionáž

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1