Jehněcí

[Hovorna]

(pdf)

-

(K. R.) je původem příd. jméno přivlastňovací k subst. jehně, odvozené příponou -jí (-j’-) tak, jako račí z podst. jm. rak, muší z moucha, hovězí z hovado a p. Protože se kmen podst. jména jehně končí souhláskou t (jehnět-e), mění se toto koncové t před příponou -j’- v c (tak jako v stejně tvořených posesivních jménech místních Kondrac z Kondrát, Humpolec z Gumpolt, Bolelúc z Bolelut a p.). Týmž způsobem se tvořila podobná přivlastňovací jména příd. i od jiných podst. jmen téhož vzoru co jehně: tele — telecí, zvíře — zvířecí, dítě — stč. dietěcí, hříbě — hříběcí (mylným výkladem chřípěcí), kuře — kuřecí, holoubě — holouběcí, kozle — kozlecí, prase — prasecí, kníže — knížecí, hrabě — hraběcí atd. U většiny těchto přídavných jmen se zachoval tento tvar až posud. Ale vedle podst. jmen vzoru kuřě, -ěte byla v starším jazyce v témž významu podst. jména s příponami -enec, -ec. Zvláště podst. jmen s příponou -enec bylo užíváno v jazyce starším jako množ. čísla k podst. jménům vzoru kuře, a k tvarům množným pak přidělávány byly i tvary jednotné. Byl tedy v jazyce starším sing. kuřě — plur. kuřenci, holúbě — holubenci, lvíčě — lvíčenci (a sing. lvíčenec), robě — robenci (a sing. robenec) atd. K nim se družily podobné druhotvary s příponou -ec; tak vedle tvaru kózle (nč. kůzle) byl tvar kozlec, 2. p. kozelce (dosud »svázati do kozelce« a k tomu nový 1., 4. pád »svázati v kozelec«), vedle tvaru jehně tvar jehnec, 2. p. jehence atd. I od některých z těchto substantiv s konc. -ec, -enec tvořila se příd. jména přivlastňovací touž příponou -jí (-j’-) a jako je srnec — srnčí, tak byla i příd. jména kuřenčí, jehenčí, kozelčí a snad i jiná; toho původu může býti také (nevzniklo-li pouhou napodobou) i mor. prasenčí. Byla tedy k některým substantivům příd. jména přivlastňovací dvojího tvaru, na př. kuřecí a kuřenčí, jehněcí a jehenčí, kozlecí a kozelčí a časem i prasecí a [127]prasenčí. I bylo tedy zcela nasnadě, že mezi takovýmito výrazy tvarem málo odlišnými a významem totožnými docházelo časem i k vyrovnání tvarovému; a jako z tvarů plátenný a plátněný vznikl později vyrovnáním dnešní tvar plátěný, tak také z tvarů jehněcí a jehenčí vznikl časem tvar jehněčí, z kozlecí a kozelčí tvar kozlečí, z prasecí a prasenčí tvar prasečí. Kde nebylo takových dvojtvarů, zůstával v platnosti tvar původní; proto říkáme dosud telecí, zvířecí, kuřecí, knížecí, hraběcí atd. Píše-li se dnes (anebo má-li se psáti) jehněcí, není ani vinou ani zásluhou Naší řeči. NŘ. opravila jednou kterémusi spisovateli (hned v 1. seš. I. ročníku) tvar jehněčí na jehněcí z toho důvodu, že tak učí psáti Pravidla čes. pravopisu, jimiž se NŘ. pro zachování jednoty v pravopise řídí. Do Pravidel uvedl tvar jehněcí hned r. 1902 Gebauer, patrně pro zjednodušení a shodu s tvary telecí, zvířecí, kuřecí atd.; v dalších výdáních Pravidel přidána k normalisovanému tvaru jehněcí ještě poznámka »odchylně jehněčí« a tato stilisace zůstala v Pravidlech podnes. V staré češtině do 15. stol. tvar jehněcí byl asi řídký; Gebaurův Stč. slovník má aspoň doložen jen tvar jehenčí. Tím snáze je pak možno si vyložiti, že tvar jehněcí podlehl brzo vlivu svého dubleta a změnil se v tvar jehněčí, který pak pro svou bližší spojitost s podst. jménem jehně vytlačil i tvar jehenčí, zvláště když podst. jm. jehnec zaniklo. Tvar jehněčí se vyskytuje podle Jungmanna už v slovnících Veleslavínových; Thám 1788 (s. v. Lamm-) má jen jehněčí, Dobrovský 1821 rovněž; výtka v NŘ. 1, 20 prokazuje jeho existenci i v spis. řeči dnešní. Žije-li vedle něho v nč. praxi spisovné i tvar jehněcí, nedovedeme na ten čas říci, nemajíce k tomu potřebných lexikálních dokladů, které by prokázaly buď jeho existenci nebo zánik. Podle svého jazykového citu jsme nakloněni věřiti, že není příliš častý; vede nás k tomu jednak jeho minulost, jednak ztráta opory v jazyce živém, který zná jen tvar jehněčí. Pro to pro všecko pokládáme za nejsprávnější, aby se ve spisovné praxi dalo aspoň na vybranou: jehněcí nebo jehněčí (a obdobně i kozlecí n. kozlečí). Ovšem se zásadou zjednodušovati se to nesrovnává, neboť byla-li dosud od normy (zvíře — zvířecí) výminka jen jedna (prasečí), přibudou takto ještě dvě další. Ale to není zásada naše. Vývoj tvarů jehněčí a p. je také zajímavý tím, že zjednodušení, které provádí živý jazyk na jedné straně (jehněcí : jehenčí = jehněčí), způsobuje komplikaci na straně jiné (zvíře : zvířecí, ale jehně : jehněčí). To je zjev v živém jazyce velmi častý.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 4, s. 126-127

Předchozí Drahokam

Následující Luzný