Časopis Naše řeč
en cz

Měšťanka

[Hovorna]

(pdf)

-

Místo měšťanská škola říkají naši školáci zkrátka měšťanka, místo reálná škola reálka, místo průmyslová škola průmyslovka. Je-li prý to v pořádku? Čtenář, který na nás vznáší tento dotaz, má to za ledabylost a navrhuje, je-li snad název »měšťanská škola« někomu dlouhý, aby se říkalo raději »měšťanská« (bez škola) než měšťanka. Ale v tomto případě dali bychom spíše za pravdu těm školáčkům, kteří si z měšťanské školy udělali měšťanku, než tomu, kdo se zastává zpodstatnělého přídavného jména »měšťanská«. »Měšťanka« nezní sice tak úředně a vážně jako »měšťanská škola«, ale najisto zní češtěji než »měšťanská« a jest svědectvím, jak rozličné ty prastaré návyky a sklony, které obyčejně nazýváme duchem jazyka, jsou i v dnešním jazyce lidovém stále ještě živé. Prosté zpodstatňování jmen přídavných, tak hojné v jazycích jiných a vznikající tím, že se průvodní podstatné jméno jako samozřejmé prostě vypouští, je v slovanských jazycích i v češtině omezeno na míru velmi skrovnou. Tam, kde Němec říká der Weise (m. der weise Mann), der Reiche, der Blinde, Francouz le sage, le riche, l’aveugle, Latiník sapiens, dives, caecus atd., říkáme my raději mudřec, bohatec, slepec atd., za něm. die Rechte, die Linke (t. j. Hand), francouz. la droite, la gauche, lat. dextra, sinistra atd. máme [190]my pravici a levici, ze německé das Weiß, das Gelb, francouzské le blanc, le jaune, latinské album, luteum atd. bílek a žloutek atd. To jest, v jazycích slovanských je snaha, aby slova, která mají platnost jména podstatného, měla také tvar podstatný, a proto se v slovanských jazycích nepřestává v nesčetných případech na pouhém zpodstatnění jména přídavného jako v jazycích jiných, nýbrž tvoří se z něho hned rozličnými příponami (-ec, -ek, -ík, -ák, -ka, -ice, -ina a j.) jméno podstatné.

Tato snaha je v našem jazyce lidovém stále ještě patrná a živá a můžeme býti skoro denně toho svědky, jak lid nahrazuje rozličně tvořenými jmény podstatnými výrazy složené, v nichž vlastní jméno podstatné se mu jeví buď z okolností anebo z obsahu přídavného jména zbytečným a snadno pohřešitelným. Volba přípon bývá tu v různých dobách a na různých místech rozličná. Tak vznikají v jazyce lidovém na př. názvy koní: hnědák (t. j. hnědý kůň), ryzák, vraňák (vranec), sivák, plesnivák a p., jména krav: bělka, smolka, plavka, sivka, mourka, jalůvka (na Moravě bělena, sivěna, plavěna a p. nebo paluša, linduša, vranuša a p.), jména ovoce, na př. hrušek: čáslavka, jakubka, pražanka, císařka, máslovka, rakušanka, jména jídel: česnečka (česneková polévka), praženka, po moravsku česnekovica, kmínovica, zemákovica, hříbovica a j., jména šatů, na př. kanafaska (kanafasová sukně), haraska, mezulánka, švonepajka atd. I v lidu městském vznikají taková pojmenování, jde-li o názvy rozličných předmětů téhož druhu, na př. jména zahrad: Bezovka, Přemyslovka, Pštroska, jména vinic: Konvářka, Koulka, Bertramka, Nikolajka atd., jména továren: Kartounka (kartounová továrna), Fišpanka, Kapslovka, Daňkovka (Daňkova továrna), Škodovka, Maršnerka, pod. koňka (koňská tramvaj), lanovka a j. I jména ulic si lid takto zpodstatňuje; odtud pražské lidové názvy Ferdinandka, Husovka, Jungmanka, Klicperka a j.; sem náleží i pražské vulgární názvy Střelák (Střelecký ostrov), Dobytčák (starý Dobytčí trh), Karlák a j., které nás sice zarážejí svou obhroublou příponou (ač se jí ke zpodstatňování příd. jmen užívalo dříve bez ostychu) a často divokým zkomolením slova základního, nicméně však jsou výtvorem téže potřeby a téhož pudu jazykového jako jiná slova výše uvedená.

A týmž způsobem zestručňujícím a zpodstatňujícím vznikly také lidové názvy měšťanka, reálka, průmyslovka. Reálka se už vžila a užívá se jména toho i úředně; měšťanka a průmyslovka nepozbyly ještě svého poněkud vulgárního přízvuku, který jim vadí, aby zatlačily úřední název měšťanská škola, průmyslová škola. Proto se však nedomnívejme, že jsou to slova nesprávná nebo ledabylá a že bychom je snad tvarem »měšťanská«, »průmyslová« zušlechtili a napravili. Naopak, takováto náprava byla by jen zhoršením.

Ještě větší ledabylostí se zdá našemu čtenáři, říkají-li děti »chodím do třetí měšťanky«, kdežto by podle jeho mínění měli říkati »chodím do třetí třídy měšťanské školy«. Ale i v této věci jest jazyk dětí práv před domnělou správností. Živá řeč jest úsporná, vyjadřujíc slovy jen ty členy myšlenky, kterých je k porozumění právě třeba; mnoho si posluchač sám domyslí, mnoho pochopí ze souvislosti, ze situace, z posuňků mluvícího, z tónu řeči atd. Co představ zůstane nevyjádřeno, zvoláme-li »Vodu!« a přece rozumíme mluvícímu docela přesně, co chce říci. S takovýmito [191]úspornými výrazy pracujeme v živé řeči napořád, a ani si toho nejsme vědomi. Každý tomu rozumí, zeptá-li se nás někdo »Kam pak?«, vyvolává-li kramář nad svým zbožím »za šest a po šesti«, hlásíme-li sklepníkovi »jednu kávu«, žádáme-li u pokladny »třetí do Berouna« atd. Není v tom ledabylosti, nýbrž přirozená snaha po úspoře slovní; chce-li někdo říci »dejte mi, pane pokladníku, lístek, který by mne opravňoval k jízdě do Berouna ve voze třetí třídy«, vyjadřuje se ovšem úplněji, avšak o nic přesněji ani srozumitelněji než ten, kdo řekne prostě »třetí do Berouna«. A stejný poměr jest i v tom případě, řekne-li jeden hoch, že chodí do třetí třídy měšťanské školy, a druhý, že chodí do třetí měšťanky; oba výrazy jsou stejně srozumitelné a stejně správné. Že úspornost výrazová má větší pole v řeči živé, vládnoucí četnými vedlejšími prostředky dorozumívacími, než v řeči psané, jest ovšem na bíledni.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 6, s. 189-191

Předchozí Vzhůru

Následující Ohled bráti; s ohledem na…

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1