Vývoj skloňovania podstatných a prídavných mien slovenských

Jan Menšík

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr. Štefan Hlavatý: Vývoj skloňovania podstatných a prídavných mien slovenských. Vydal Spolok sv. Vojtecha v Trnave 1922. Str. 275 za 30 Kč.

Kniha nebožtíka Hlavatého je první slovenská popřevratová práce odborná, první mluvnická monografie slovenská. Obsahuje úvod o postavení slovenštiny mezi jazyky slovanskými (str. 13—36), výklad o skloňování substantivních kmenů samohláskových (str. 37—147) a souhláskových (str. 148—162) a výklad o skloňování přídavných jmen, a to jednak jmenném (str. 170—236), jednak skloňování složeném (str. 237—268). První část knihy, o skloňování podstatných jmen slovenských, vznikla, jak sám vykládá, jako maďarská doktorská disertace v Pešti. Hlavatý ji přeložil do slovenštiny a marně žádal redakci Slov. Pohľadů, aby ji uveřejnila. Rozšířil tedy rukopis o vývoj skloňování slovenských jmen přídavných, ale i Matice slovenská i redakce Mladého Slovenska v Praze nechaly ho bez odpovědi, stejně i Slovenská liga v Americe. Na konec se díla ujal Spolok sv. Vojtecha v Trnavě. Tato křížová cesta odborné práce mluvnické měla ovšem i své příčiny vnitřní. Zatím co rukopis díla ležel zavřen v stolku, vstoupila podle Hlavatého do popředí »otázka pomeru jazyka slovenského a českého«. Dotazům se s počátku vyhýbal, ale na konec se mu nepodařilo vyhnouti se této otázce. Přepracoval tedy svoje dílo, a tím vzrostl rukopis ze 125 na 525 stránek; tím se do díla dostaly všechny výklady a zmínky o poměru slovenštiny k češtině. Autor ví, že tím vykonal práci, která nebude mnohým po chuti. Snažil se však od počátku až do konce býti věcný, objektivní, posuzuje všechno se stanoviska přísně vědeckého; proto se kritice vědecké podrobí ochotně. Připomíná ovšem, že od přivrženců mínění opačného, stojících pod vlivem politickým, očekává kritiku nejvýš nepříznivou; ba jeho dílo bude prý nedoceňováno už jen proto, že vyšlo z pera slovenského. K práci neměl kromě dnešní slovenštiny pramenem žádných starodávných a slovensky psaných památek; »len hlbokým ponorením sa do štruktúry jazyka slovenského a pozorným [113]a svedomitým prirovnávaním slovenského jazyka k praslovančine a k slovanským jazykom iným, historickým, jako i čiastočne k jazykom indogermánskym (sic!) podarilo sa mi sohnať tú látku, ktorá je tu uložená.«

Již z této krátké předmluvy je viděti, že původní vědecký základ knihy Hlavatého byl rozšířen a změněn později z důvodů politických, které bohužel nemohou býti žádné odborné knize na prospěch.

V svém úvodě se Hlavatý domnívá, že historický vývoj skloňování podstatných a přídavných jmen slovenských dosud ještě nenapsal nikdo. Jako byl neznám cizozemským politikům slovenský národ, tak byl neznám cizozemským slavistům i slovenský jazyk. Slovenských domácích badatelů nebylo kromě Czambla, který pracoval jen pro domácí potřeby. A čeští filologové, jakmile se objevil dnešní literární slovenský jazyk na dějišti, prý úmyslně jej představovali cizozemskému světu vědeckému jako dialekt jazyka českého. Tak prý Šafařík, pokud byl v Novém Sadě, hlásal, že slovenština je slovanský jazyk samostatný; jakmile však ho maďarská vláda zbavila chleba a čeští učenci povolali do Prahy, zajistivše mu apanáž s žádostí, aby psal jen »česky«, Šafařík prý změnil svoje přesvědčení a začal učiti, že slovenština je dialekt jazyka českého (Hlavatý tu cituje »Hlasy«, o Šafaříkově »Národopise« neví)! Slovinec Miklosich spolehl na Šafaříka a přijal jeho učení o slovenštině bez kritiky do své Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen. Naproti tomu ruský učenec Florinskij zařadil slovenštinu mezi slovanské jazyky jako samostatný jazyk a napsal o ní, že je »par excellence bezprostredný živý potomok slovanského prajazyka«; za to ovšem byl od Čechů pokárán. Šafařík tedy prý vědomě, Miklosich nevědomě se dopustili chyby, která pro slovenský národ může býti osudná! Neboť mlčení cizozemských slavistů čeští filologové vyhlásili za »stanovisko vědy« — a »vieme, jaké politické ciele sa za týmto ‚stanoviskom vědy‘ skrývajú!« Proto je třeba obrátiti zřetel cizozemských slavistů, aby revidovali otázku samostatnosti slovenského jazyka. A učení falešné, ať je od kohokoli, musí Slováci vyvrátiti sami.

Hlavatý tvrdí, že Slováci žili a žijí ve vědomí a přesvědčení, že jsou národ samostatný a že mají svůj samostatný, svérázný jazyk. Hlavním důvodem pro tuto myšlenku je mu mínění, že historický vývoj jazyka českého a slovenského je zcela jiný. Jazyk slovenský se vyvinul podle Hlavatého přímo z praslovanštiny, jako jaz. ruský, srbskocharvátský (Hlavatý říká: horvatskosrbský), polský a český. Slovenský jazyk je mu v slovanské za[114]hradě (omylem vytištěno na str. 15: slovenskej) ovocným stromem samostatným a zvláštním, avšak mladým a malým, a proto prý jej bratrské stromy sousední, starší, větší a mohutnější, hatí v jeho samostatném vývoji, odbírajíce mu podmínky volného vývoje a života. Slovenština není dcerou žádného slovanského jazyka ani vnučkou slovanského prajazyka; slovenština je Hlavatému přímou dcerou slovanského prajazyka a tedy rovnoprávnou sestrou ostatních jazyků slovanských: kdo sáhne po jejím životě, dopustí se sestrovraždy!

Slovenština ovšem dosud, ač mladá a krásná dívčice, nenašla nikoho, kdo by se jí před zlým světem zastal bez vypočítavosti. Ten úkol připadá slovenské mládeži, proto jí Hlavatý věnuje svou knihu.

Slovenština je Hlavatému samostatným, samostatně vyvinutým, svérázným jazykem, odlišným a rozdílným pro svou osobitost ode všech ostatních slovanských jazyků, i češtiny. Vývoj skloňování slovenského Hlavatý podle svého tvrzení probírá prvý: Gebauer v »Historické mluvnici jazyka českého« dotýká se sice i tvarů slovenských, ale, podobně jako Miklosich, jen v rámci českých dialektů, ježto stojí na českém »stanovisku vědy«. Hlavatý proto chce pojednávati o této otázce odchylně od metody Gebaurovy: osobitě a systematicky. Ovšem hned přiznává, že pro nedostatek potřebných dokladů obraz vývoje nebude zcela úplný, ale bude prý obsahovati všechno, co je podstatné.

Ve vývoji jazyka mohou nastati změny hláskoslovné, tvaroslovné, větoslovné a lexikální. Čeština v svém vývoji pokročila silně v hláskosloví, bulharština v tvarosloví. Ve vývoji slovanských jazyků H. rozeznává dvě skupiny: severozápadní (k níž náleží luž. srbština, čeština, polština) a »východojižní« (jejímiž členy jsou ruština, novobulharština a ostatní živé jaz. slovanské). Slovenština se kloní podle Hlavatého svým vývojem hláskoslovným i tvaroslovným ke skupině jihovýchodní neboli »východojužnej«, jak říká Hlavatý. Ve vývoji hláskoslovném čeština pokročila tak, že už ji asi ostatní jazyky slovanské nedohoní (také prý by to nebylo žádoucí), naproti tomu slovenština v svém vývoji hláskoslovném se srovnává s konservovanou starodávnou podobou ostatních jazyků slovanských. Jako příklady Hlavatý uvádí: stsl. žrêbę, slov. žriebä, slovin. žrebe, srb. ždrébe, bulh. žrěbé — čes. hříbě; stsl. črêvo, slov. črevo, slovin. črevo, srb. crévo, rus. čerevá — čes. střevo; stsl. vêtr’, slov. vetor (vietor), slovin. veter, srb. vetar, rus. věter — čes. vítr; stsl. prêpeľ, slov. prepelica, slovin. plepelica, srb. prépelica, rus. pérepel, bulh. prěperíca — [115]čes. křepelka; stsl. kl’uč’, slov. kľúč, slovin. kl’júč, srb. kljûč, rus. kľuč — čes. klíč; stsl. učen’je, slov. učenie, slovin. učenje, srb. učenje, rus. učenije — čes. učení; sg. g. stsl. učen’ja, slov. učenia, slovin. učenja, srb. učenja, rus. učenija — čes. učení atd.

V tvarosloví naopak zase čeština zůstala pozadu ve vývoji za ostatními jazyky slovanskými, tedy i za slovenštinou: po této stránce je čeština nejkonservativnější jazyk slovanský, dochovala si i takové deklinace, třeba někdy jen v troskách, po kterých není stopy v jiných jazycích slovanských, ovšem s koncovkami hláskoslovně k nepoznání změněnými. Ale jak pokrok v hláskoslovném vývoji, tak konservativnost v tvarosloví je češtině na škodu: pozbyla tím na svém hláskoslovném zevnějšku mnoho ze svého slovanského rázu, stala se méně slovanskou a Slovanu méně srozumitelnou, kdežto v tvarosloví, zachovávajíc archaismy, směřuje proti obecnému proudu jazykovému, který zjednodušuje tvarosloví, jako na př. jazyky románské a jazyk novobulharský. Literární staré památky tu jen částečně mohou napomáhati v konservování jazyka. Románské jazyky mají starší literaturu, než je česká, bulharština měla nejstarší literaturu ze všech jazyků slovanských, a deklinace přece v ní zmizely. Český jazyk podle Hlavatého má už v svém organismu něco zvláštního, co dává odchylný směr jeho vývoji. Proto prý jiní Slované Čechům vůbec nerozumějí, anebo jen těžko. Zato Vajanského slovenštině v Dubrovníku rozuměli všichni.

Pro poměr češtiny k slovenštině uvádí Hlavatý tyto okolnosti: čeština patří ke skupině severozápadní, slovenština k jihovýchodní; čeština je hláskoslovně před slovenštinou a tvaroslovně za ní. Z toho soudí, že slovenský jazyk nemůže býti dialektem, nářečím jazyka českého, nýbrž že je samostatný a svérázný jazyk, věrný i svým zevnějškem svému slovanskému původu, že se neodrodil. Historie prý nic neví o tom, že by Slováci byli jeden národ s Čechy, ale učí prý nás, že Slováci byli jedním národem se Slovinci, a to prý dokáže i filologie: není náhoda, že Slov-ák a Slov-en-ec (Slovinec) hovoří ještě i dnes slov-en-sky!

Rozdílnost češtiny a slovenštiny vyplývá Hlavatému i z národní povahy slovenské a české: národ slovenský, povahou vážný, utvořil si řeč bohatou na plné, široké hlásky a, o, u, dochoval je nejen všechny z praslovanštiny, ale rozmnožil i jich počet. Naproti tomu národ český, povahou živější, utvořil si řeč odpovídající více jeho živější povaze, změnil praslovanské široké hlásky přehláskou v užší a tím vytvořil jazyk mající největší počet úzkých hlásek e, é, i, í. Mimo to i neodborník, cizinec, prý hned pozná, že Slovákovi plyne řeč z úst lehce a přirozeně, [116]kdežto Čech má při artikulaci potíže, a rozhodne, že tito dva lidé hovoří jazyky rozličnými. »Teda i znenie reči a fiziognomia (sic!) hovoriacich prezrádza rozličnosť češtiny a slovenčiny.«

Na námitku, jak to, že Slovák rozumí lépe Čechovi než Jihoslovanovi, Hlavatý odpovídá, že se od vpádu maďarského Slovák s Jihoslovanem již nesešel, zůstali na tisíc let odděleni. Ale Slováci se stýkali s Moravany a jejich prostřednictvím s Čechy. A když se za těch tisíc let Čech naučil německy a Slovák maďarsky, proč prý by se nemohli naučit aspoň rozumět svým příbuzným řečem! Hlavatý zamítá mínění Czamblovo, že slovenština žije po pět století pod vlivem češtiny. Nikoli pět století, ale tisíc let: pět set let prý počešťovali slovenštinu nevědomky, za posledních pět set let počešťují ji úmyslně a systematicky. Obsazení Slovenska husity, »vkradnutie češtiny za literárny jazyk na Slovensku«, použití češtiny v chrámích katolických i evangelických, dnešní působení Čechů na Slovensku po převratu — to vše prý působí nepříznivě na čistotu slovenštiny. Odborně vzdělaný Slovák prý žasne nad tou záplavou čechismů, kterými je slovenština veskrz prosáklá! Slováci se nesmějí vzdáti ani hlásky; kdo se vzdá hlásky, vzdá se i celého slova a zůstane konečně lhostejný k samé národní řeči slovenské, bude mu jedno, hovořiti slovensky nebo neslovensky, stane se zrádcem svého jazyka.

Při zpracování látky chce Hlavatý ponechati dialekty slovenské stranou. Nepíše dialektologii a slovenština nemá konservovanějšího dialektu, který by aspoň částečně mohl nahraditi nedostatky starých památek písemných. Dialektické tvary chce připomínati, jen pokud jsou vedlejšími tvary původní koncovky, místy i z důvodů jiných. Východištěm je mu stará církevní slovanština, jazyk starobulharský, jako nejstarší fáze vývoje; k němu připojuje hned konečný stav vývoje, tvary slovenské. Jednotlivé fáze vývoje mezi těmito dvěma body ponechává stranou pro nedostatek dokladů, anebo se opírá o paralelní zjevy jiných jazyků slovanských, aby ukázal, že v slovenštině mohl vývoj jíti tímto směrem.

Z názorů Hlavatého plyne, proč při výkladu jednotlivých zjevů stále opakuje tvrzení, že Češi degradovali slovenštinu na pouhý český dialekt a že je jejich tajným cílem slovenský jazyk co nejvíce připoutati k češtině. Tak při výkladu instr. sg. o-kmenů (človekom, duchom, plodom, stolom) objasňuje, opíraje se o Jagiće, že se organická stsl. koncovka -om’ dochovala i do slovenštiny. Koncovka -em v záp. nářečích slovenských vnikla prý z češtiny přes Moravu, do východních nářečí se vkradla z pol[117]štiny, neboli koncovka -em se dostala do slovenštiny z »českopoľštiny« (str. 58). Přípona -em v instr. sg. prý v stsl. nebyla; e v této příponě je tvrdé, tedy jiného a novějšího původu než původní změkčující e (vok. človeče, žiďe, stoľe) nebo ě (lok. česky, správně staročesky: v rocě, slov. v kúťe, na stoľe); toto e nepalatalisuje souhlásek: pred rokem, s bratem, za stołem, je tvrdé, tedy prý nevzniklo z jeru. Ovšem hned za tím Hlavatý uvádí, že stsl. pęťk’, dom’k’ dalo do slovenštiny piatok, domok, v dial. piatek, domek (případů obecně slovenských: s’n’ — sen, k’r’ — ker, l’b’ — leb, r’p’ť — reptať, predeň, nadeň, podeň, skrzeň Hlavatý arci neuvádí), zapomínaje, že vokativy pane! brate! žide! stole! v záp. nářečích se vyslovují tvrdě (srov. str. 51). Sám na jiném místě při výkladu gen. pl. středních o-kmenů (str. 91) ukazuje, že ani e jako střídnice za jeř v gen. pl. v slovenštině neměkčí předcházející souhlásky t, d, l, n: br’v’no — g. pl. br’v’n’, slov. brvien; stsl. plat’no, gen. pl. plat’n’, slov. plátno, pláten, krýdlo — krýdel, okno — okien, stehno — stehien, bahno — bahien, močidlo — močidiel. K tomu by bylo možno dodati ještě případy žrádlo — žrádel, žriedlo — žriedel, sídlo — sídel s tvrdou výslovností zubnice v gen. pl.

Základní vadou knihy Hlavatého je, že píše o historickém vývoji slovenského skloňování, ale jak sám přiznává, může podati jen počátek a konec vývoje, ježto jednotlivé fáze tohoto vývoje bez svědectví starodávných písemných památek slovensky psaných nelze zjistiti. Už tu se naskýtá otázka, zda za počáteční bod vývoje slovenských tvarů můžeme všude bez výhrady dávati formu starobulharskou. Stanovisko, spíše politické než vědecké, jaké zaujímá Hlavatý k češtině, způsobuje, že užívá termínu a pojmu poľskočeština (str. 58, 249), jazyk poľskočeský (str. 248), ale naprosto se vyhýbá pojmu a termínu československý, českoslovenština, vytvořenému Slováky, jak nám ukazují dějiny spisovné slovenštiny. Uvádí tedy všude z příruček tvary indoevropské (sám jim podle svých pramenů říká »indogermánské«), tvary praslovanské, církevně slovanské, litevské, řecké, latinské, ale nikde pro srovnání neuvádí tvarů staročeských, které by se jeho teorii ovšem mohly státi velmi nebezpečnými. Mezi svými četnými prameny uvádí sice i Gebaurovu »Historickou mluvnici«, ale téměř ji necituje (zmiňuje se jen o některých stč. zjevech podle L. fil.), nýbrž hlavně Geb. Mluvnici pro školy střední, takže se zdá, že ani Historické mluvnice při své práci nepoužíval. Stejně byl by mu dobře prospěl i pěkný Hujerův »Úvod do dějin jazyka českého«, toho však nezná.

Odmyslíme-li si z knihy politický nemrav obviňovati bez dů[118]kazů kdekoho a odmítneme-li kategoricky každé podezření zaprodanosti při Šafaříkovi, jehož život, práci a korespondenci seznati Hlavatý patrně neměl vůbec příležitost, odpustíme-li autorovi starou etymologickou veteš, čerpanou z romantických obran jazyka, i neznalost prací na př. Polívkových, Pastrnkových a Škultétyových, které vyvrátily teorii Florinského i mínění Czamblovo o jihoslovanském původu Slováků, naplní nás podivem, jak málo podrobně zná Hlavatý spisovnou a lidovou slovenštinu samu, jak nedovede zachytiti ani materiál jazykový, obsažený v knihách slovenských, dobře přístupných. Místo rozmanitých tvarů, jako vlquom (což ozdobil ještě diakritickými značkami, jež my z příčin typografických vypouštíme), kterých Hlavatý s oblibou užívá, každý čtenář (nejen »milý slovenský Čitateľ«, jak ho Hlavatý co chvíli apostrofuje) by s dychtivostí čekal poučení, zda ten onen tvar v slovenštině existuje, zejména takový tvar, o kterém obyčejně běžné příručky nehovoří. Čekali bychom na př. u nom. pl. o-kmenů mužských (vzor had) i tvar pedagogi (Kukučin, Mladé letá); u gen. pl. (str. 61) vedle uvedeného tvaru z Uhôr i obyčejné tvary z Uhier, Uhár; čekali bychom u instr. pl. hojnější doklady na původní tvary, na př. ako medzi pány (Kuk.), za vřšky (sú) dediny (Timrava), keď ty ztrasieš krpci (Kuk.), za vyhnanci z raja (Hviezd.), nevinne s prasci ma vyhodili (Kuk.) a pod. Hlavatý (str. 67) učí, že životná osobní substantiva zakončená hrdelnicí přijímají v instr. pl. -i (dial. -í), před níž se hrdelnice palatalisují v c, z, s, na př. s tými žiaci, koželuzi, ženísi. Děje prý se tak pod tlakem nom. pl., y se totiž v slovenštině vyslovuje jako i a instr. pl. zní tedy jako nom. pl. Výklad ten neobstojí, jde tu jen o proporcionální analogii: k nom. pl. voly, pstruhy, raky, kvety, vozy byl instr. pl. voly, pstruhy, raky atd., utvořil se tedy i k nom. pl. žiaci, Turci, koželuzi, ženísi, Česi analogií instr. pl. žiaci, Turci, Česi atd.

Hlavatý tvrdí, že se stsl. koncovka -em’ (otcem’, nožem’) dochovala i do slovenštiny (str. 78), ale dokladu na to neuvádí ani jednoho. Při výkladě lok. pl. -oi-su, stl. êch’, Hlavatý uvádí při o-kmenech slovenské tvary v časiech, v trápiech (sic, m. trapiech), na Uhriech, na voziech, potociech, roziech, mnísiech, ale u o-kmenů měkkých (vzor oráč) tvrdí [str. 80], že se původní koncovka -ich’ do slovenštiny nedochovala, ač Czambel (Slovenská řeč, 1906, str. 151) uvádí lokály místních jmen u Bežovcich, u Pavlovcich, v Harihovci(h), v Jakľovci(h), nebo pěkný doklad: prišiel raz jeden gróf na štiroch koňi (srov. můj článek v Sborníku Matice slov. I, 1923, str. 182, kde uveden i lokál [119]ľadviech). Podobně Hlavatý nezná existenci starých místních lokálů na -’as, -ach (v Turach, Smrečach, Topolčach) v slovenštině; upozornil na ně Vážný (Sborník Mat. slov. I, 1923, str. 114). Že je tu třeba bedlivě si všímati těchto archaismů, které těsně spojují starou češtinu se slovenštinou, vidíme z toho, že se těmto tvarům často vůbec nerozumí (Samo Czambel-Danielovič v článku »Slovenský jazyk, živá starina«, Sl. Pohľ. 1905, 124 na př. uvádí nom. trapie! ke rčení: Je ako na trapiech — na galejach).

Hlavatý ukazuje, že čeština podržela palatalisaci hrdelnic při skloňování a jejím vlivem že se objevují v záp. nářečí tvary na lúce, na noze (na -se prý příkladu není, str. 116). Ale v Turci se říká v lok. ďiouce, noze, strese, stejně i na východě jsou tvary palatalisované ruce, noze (Pastrnek, L. F., 1898, 221) a nejsou vzácností tvary blse, macose (Vážný, Dativ-lokál jednot. čísla ženských jmen podstatných tvrdých kmenů na -a v nářečích slovenských, Slovanský sborník k 70. nar. Fr. Pastrnka, 1923, str. 171—5). Sg. dat. lok. matky, sukničky, jak uvádí Hlavatý (str. 116), nelze pokládati za obměnu a analogii tvaru raky (Pastrnek, Beiträge, 51), nýbrž za analogický novotvar podle duši, tedy matki, ruki atd. Při výkladě gen. pl. a-kmenů bychom čekali doklady na gen. slov typu predloha, epizoda, antitéza a pod. Při ja-kmenech (vzor duše) [str. 123] jsou uvedena substantiva zora, večera, žiara, konopa, čekáme zmínku o subst. búra (po búre slnce milo sa smeje, Básne J. Čajaka, 1875, str. 32; v čas búri Hviezd., Výber z lyriky, 82, mi búri smetla strela, Hviezd., Letorosty II, 15). Při gen. pl. není uveden ani tvar zôr (Timrava), ani zorí (Hviezd.). Při subst. pani je paradigmaticky uveden vzor (129), není však objasněn usus, kdy subst. pani zůstává nesklonné (u pani Kuarkovej, Kuk.).

Skloňování slov na -janin’ (-ênin’) není věnována pozornost, třebaže se kniha o nich zmiňuje na dvou místech (str. 58, 149), uvádějíc tvar pohania, dial. Rimané, zemané. Bylo by se zmíniti hlavně o nom. pl. subst. kresťan, zeman, oplan, Riman, Slovan, Moravan (v Sl. Pohľ. 1924, str. 85 nalézáme znovuoživený tvar Moravänov). Subst. kurence (str. 156) má dat. kurenciam, lok. kurenciach, není zmínka o tvarech kurencom, kurencoch. Při vzoru mať (str. 158) se uvádí jen gen. materi, mimo to nesklonný tvar matera (do matera), ačkoli se vyskýtá i původní tvar matere (Pastrnek, Beiträge, 14). Nom. sg. mater nalézáme u Timravy. Skloňování cizích slov v slovenštině Hlavatý nevěnoval pozornost; sám skloňuje paradigma podle ryba (gen. pl. paradigiem str. 36), deklináciám 147, deklináciách 169, neutrumom [120]177, particípiá 264. Při zbytcích sg. nom. jmenného tvaru hoden, dlžen, vinen, povinen, rád, jakživ (str. 174) není uveden tvar žiaden. Při skloňování peší bylo by doplniti sklonění číslovek v případě: po piatich rokoch (Timrava), kterého není vzpomenuto při sklonění pätoro (str. 290, 255), kde se uvádí usus jen při mužském rodě osobních jmen (piati — pätorí chlapi).

Při své protičeské tendenci Hlavatý stále s oblibou vykládá, že vývoj slovenštiny je hodně od češtiny rozdílný. Tak nom. pl. -ove v slovenštině se objevuje jen v dialektech, a to při životných jménech osobních, kdežto v češtině spisovné u osobních i neosobních, ba i při neživotných, na př.: chlapové, hadové, dubové (str. 61). Čeština-polština prý nezná slov hypokoristických, která má slovenština společně s jazyky jihoslovanskými (str. 71). Pondelí a úterí (sic) jsou čechismy; v češtině jsou prý rodu mužského, v slovenštině středního (str. 86). Stsl. zar’j’(![1]), čes. září m. může prý dáti do slovenštiny jen zár, gen. zára, dat. záru, pl. nom. ak. záry, kdežto tvar zárie prý se z hláskoslovných důvodů na Slovensku nemůže ujmouti (str. 87). V sg. lok. o-kmenů středních, stsl. jabl’cě, rucho — rusě v slovenštině se neužívá tvarů palatalisovaných, kdežto v češtině ano (česky se říká ovšem stejně lok. o jablku, v rouchu, jako v slovenštině). Délka v nom. pl. mestá, letá, perá podle Hlavatého souvisí s ruským přízvukem (str. 90), vlivem nom. se tvoří dat. lok. pl. mestám, mestách (str. 90, 93). Tyto délky jsou ovšem doloženy i ve vých. moravských nářečích a v staré češtině, jsou původu pozdějšího, a mimo to v slovenštině je tu kolísání (Pastrnek, L. F., 1898, 226). Dat. lok. mestám, mestách je patrně utvořen analogií podle rybám, rybách, stejně jako umeniami. Instr. sg. rybú v záp. slov. nevyvinul se asimilací z rybou — rybuu — rybú (str. 117), nýbrž je stejně jako stč. tvar rybú reflexem stsl. rybą, kdežto středoslovenské rybou jest odvoditi ze stsl. ryboją.

Tvar cirkev je stejně jako všechna slova na -ev podle Hl. čechismus, slovensky správně prý by bylo crkva (str. 146). Hlavatý tvrdí, že čeština nemá jmen s příponou -enec kromě mor. nářečí hrozenkovského, do něhož prý se dostaly ze slovenštiny (str. 157); nemá ovšem tušení, že sem patří četná substantiva česká jako mládě — mládenec, stč. lvíče — lvíčenec, stč. kuřě, pl. kuřenci, kotě — kotenci (Gebauer, Historická mluv. III, 1, str. 5, 421). Čech prý si oblibuje souhláskové skupiny jako větr, mysl, nesl, dobr, kdežto Slovák se jim vyhýbá, užívaje vsuvek o, e: vietor, mysel’, [121]niesol (str. 173). Místo obvyklého predeň Hlavatý užívá predoň (vsúva predoň pohybné o, str. 193). Slovák dovede vysloviti slabiky ki, gi, hi, chi, nepalatalisuje přivlastňovacích jmen přídavných (matkin, strigin, macochin), kdežto čeština se i tu odchýlila od slovenštiny, píšíc a hovoříc: matčin, stryžin(?), macošin (str. 183). Palatalisace hrdelnic tu ovšem byla i v slovenštině, místy se drží podnes (stridžie oči), většinou byla však analogií zrušena. Podobně jako v slovenštině (tichí žiaci, veľkí chlapci) nacházíme i v živé české mluvě v nom. pl. tichí lidé, velkí ptáci, slovenskí ľudáci — čes. tvary spisovné: slovenští, čeští, velcí nemohou býti dokladem pro různost češtiny a slovenštiny. Čeština prý má odchylný vývoj komparativu, ježto má více tvarů jmenných a ježto má příponu -ěji (eji)! Tvary přechodníku nesa, ida, veza Hl. prohlašuje za čechismy, tvarů konča (srov. výklad Zubatého v Sbor. Mat. sl. 1923, str. 115), chťa — nechťa neuvádí; v češtině prý jsou dochovány tvary přechodníků prosa, voza (str. 215 a na str. 216 se o nich vykládá, že jsou »medzistupeň«). Dat. lok. dial. trem, trech za tr’m’, tr’ch’ je prý čechismus; slovenské tvary trom, troch mohly by býti historické (or’l’ — orol), ale jsou prý jistě analogické podle dat. lok. chlapom, chlapoch. Pak bychom ovšem ani deň (d’n’) a sen (s’n’) nemohli pokládati za slovenské tvary! V češtině za stsl. četyre prý máme tvar čtyré (str. 224).

Při skloňování složeném u adjektiv Hlavatý uvádí vedle sebe paradigma litevské, stslov. a slovenské, nikde se však nezmiňuje o staročeských tvarech, které jsou často totožné se slovenskými. Tvrdí, že se většina stažených tvarů slovenských od češtiny liší, a na tom zakládá i důkaz samostatnosti jazykové. Stažení oje -é (bosoje — bosé) pokládá za eminentně české, uváděje na ně též příklady: co-je -to = céto, pojedeme = pédeme (str. 245). Slovenské tvary bosé, dobré pokládá za analogii vlivem slovinštiny. Běžné tvary bosô, dobrô má s Czamblem za obdobu srbských tvarů dobrô, žutô a zamítá námitky Pastrnkovy. Ještě prostším se mu zdá výklad, že boso-je dalo boso-jo (v střední slovenštině prý je o místo e oblíbeno po měkké souhlásce), bosoo, bosó, bosuo, bosô. Tvary dobrô, bosô chce zavésti do spisovné slovenštiny jako libozvučnější a slovenštější, zejména když slovenština nikdy neměla ani nemá schopnosti stahovati oje v é. I tvary dobrého, dobrému prohlašuje za tvary původu slovinského (str. 248). Dialektické tvary bosýho, bosýmu prý vznikly analogií podle kýho, kýmu. Přirozený výklad ovšem tu je, že jde o mechanické připínání koncovek -ho, -mu (srov. môjho, môjmu, synovho, synovmu). V 3. p. jedn. žen. má prý čeština odchylkou od slovenštiny tvar bosé proti slov. bosej; o staročeských tvarech složených adjektiv, [122]jak bylo již připomenuto, Hl. nemá ani zmínky. 4. p. jedn. žen. v slovenštině je bosú, v češtině prý odchylkou bosou; že byl v stč. rovněž ak. dobrú, stejný se záp. slovenštinou (bosú, dobrú) a i s východní, kde ovšem nastalo krácení (bosu), o tom se Hl. nezmiňuje; podobně si vede i při výkladě vzoru pěší, nacházeje všude odchylky od češtiny. Již z těchto ukázek je viděti, jaké osudné následky má při výkladě slovenského tvarosloví neznalost historické mluvnice české.

Nejednou u Hlavatého nalézáme nesprávnosti věcné. Tvrdí na př., že střední slovenština netrpí dvou dlouhých slabik za sebou (str. 100, 118), ale každá mluvnice uvádí případy: krásnou, bránou; prútie, siatie, liatie, hriatie; básní, piesní, sietí; krásné dieťa; kúpia, lúpia, súdia, vrátia; jedenásťkrát, tisíckrát; námietka, zásielka a pod. Známé jsou i případy: túžieb príval (Hviezd.), čísiel, sídiel (Polívka, Súpis slov. rozprávok), trávieval (Hviezd.), nevyprázdnieva (Kuk.). Ba nalézáme i tři dlouhé slabiky za sebou (žiadúcné). Hlavatý naříká, jak je slovenština pokažena češtinou, sám však píše: záslovná spoluhláska (str. 103), slovenskí mluvnicopisci (str. 165, 238), dokiaľ sa ono jako také v slovenštině udržalo (str. 171) — t. j. následuje úplně směru Czamblova (srov. článek Vášův »O slovech a úslovích, kterými S. Czambel nahrazoval v slovenštině čechismy«, ČMF. 1913). Na jedné straně se zdůrazňuje slovenská osobitost, zachovalost a starobylost krojů, mravů, na druhé straně v řeči, kde má čeština starší tvary, Hlavatý jeví snahu mermomocí slovenské novotvary vychváliti a češtinu snížiti.

Nesprávně tvrdí Hlavatý, že jeř v slovenštině nemá změkčující moci (str. 133, 135) a že měkkost do nom. kosť vnikla z ostatních pádů vlivem i. V slovenštině máme za l’v’, l’va lev, gen. l’va, fem. l’vica; za l’sť máme lesť, gen. l’sti; za d’n’ máme ďeň, za mlaťc’ mlaťec, huďec. Toliko u jmen na -l’c’, -r’c’ nastává depalatalisace: č. stařec, gen. starce, slov. strelec, gen. strelca, Malec, gen. Malca (nesprávně Hl. uvádí Maľcov str. 181 místo Malcov). Z nedostatku smyslu pro historii jazyka vykládá húšč z původního húšť (ť prý se tu mění následkem š v č). Tvary »je známo, vedomo« vyhlašuje za neslovenské, stejně i je vidno, rečeno, spomenuto a pod. Trpět prý se může jen tvar možno jako vžitý, místo »je známo« prý jest psáti »je známe« (sic), místo vidno lépe je »jako videť«, »jako je vidné«, (str. 192). Avšak starého slovenského výrazu »je vidno« užívá se též ve smysle »je světlo« (večer je vidný = světlý) a podobných konstatních rčení nelze měniti.

V knize Hlavatého nalézáme i několik zvláštností a odchylek [123]pravopisných, na př. sekundärný str. 75, 125, 145, na Západe, na Východe (= na západním Slovensku), str. 100, Chalúpka str. 104, skrsnúť str. 139 m. zkrsnúť, skúsenosť str. 218 m. zkúšenosť a pod. Objevují se tam i chyby tiskové, na př. čestina str. 61, 224 m. čeština, slovenčina stredna str. 100, Nikkola str. 118 m. Mikkola, ktoré by sa krýly str. 123, ulicam str. 127, kos’ją str. 135 m. kosťją, čes. panev, cirkev str. 146, Dosiaľ sme prebraly str. 147 m. prebrali, spôbob str. 164 m. spôsob, spoluhlaskové skupeniny str. 173, komporatívov str. 206, krajšíe str. 205 m. krajšie, slosenských str. 211 m. slovenských, těm’ — jm’ str. 243 m. jim’, vliký str. 250 m. veliký, zákadné str. 256 m. základné, dialoktologie str. 270, Záturecky str. 270 m. Záturecký atd.

Slovenskou knihu, zejména mluvnickou monografii, která by nás na základě podrobné znalosti odborné literatury poučila o historickém vývoji slovenského tvarosloví a o dnešním jeho stavu, přijali bychom jistě všichni s největší radostí a potěšením. Litujeme, že této radosti nemůžeme míti z knihy Hlavatého; má sice učenou škrabošku, ale v své podstatě není dílem vpravdě vědeckým. Jinak by též nemohl býti na str. 33 celý její jeden paragraf vyjádřen tímto způsobem; »37. 8. Atď. atď. atď. —«.

---

[1] Čes. září je ovšem ze staršího zářuj (za-rjuj’) z kmene řu-, který je v slovese řúti, řevu a v podst. jm. říje, říjen.

Red.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 4, s. 112-123

Předchozí Organatický

Následující R. (= Redakce), K. J.: Z našich časopisů