Časopis Naše řeč
en cz

Kvinde

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

O tomto slově, dnes snad méně slýchaném než v minulém století, dovedeme s jistotou říci asi jen tolik, co čteme u Jungmanna a Kotta a u slovnikářů založených na nich; kvinde dáti znamená na př. podle Jungmanna ‚výhost dáti, pustiti od sebe, Abschied geben‘ a proti tomu stojí (u Franty Šumavského a na př. Ranka) kvinde dostati. Mohli bychom dodati, že se těchto rčení užívá skoro jen o milostném poměru lidiček neoddaných. Řekne-li na př. někdo, že dostal kvinde od přítele, t. že přítel přerušil přátelský poměr s ním, zní to spíše jako žertovná metafora přenesená z života milenců, stejně jako kdyby řekl, že dává kvinde nějakým svým nadějím. Stejná metafora je, řekne-li se o nemocném, nad kterým již dělali kříž a který nemoc překonal, že dal smrti kvinde (Kott 6, 782). Snad bychom ještě přidali, že jsme se marně ohlíželi v jazycích okolních krajů, odkud by se to záhadné slovo bylo k nám mohlo dostati; a přece každý Čech cítí, že to není slovo v svém jádru české.

Víme, že jsme si z lat. recreatio (franc. récréation), z něm. Jux (to samo je z lat. jocus ‚žert‘), z něm. Fasiole, Fasole, Fisole (z řec.-lat. phaseolus) udělali slova legranda (přes přechodný tvar legrace), junda, finda (přechodný tvar fizule; v. 5, 88; 6, 250), a víme také, že takových lidových tvarů vulgárního rázu s nepůvodním nd je u nás množství dosti značné. To ovšem budí domněnku, že by i kvinde mohlo míti podobné nepůvodní nd a že bychom tedy původ tohoto slova měli hledati v nějakém slově nějak podobně jen počínajícím. A hledáme-li v slovníku něco, co by mohlo býti takovým základem, sotva najdeme co jiného, než slovo kvit s jeho družinou.

Původ toho slova samého je v lat. quiêtus (klidný, pokojný, vlastně příčestí min. č. slovesa quiêscere ‚odpočívati‘, tedy asi tolik [2]co ‚odpočinutý, odpočívající‘; týž kořen v našem odpočinouti, pokoj atd.). V středověké latině toto slovo nabylo také významu stavu, v němž člověk má pokoj od právních závazků, zejména peněžních, je z nich propuštěn obyčejně tím, že jim vyhověl; a v tomto významu k němu přitvořeno i sloveso quietâre ‚propustiti ze závazku, dáti potvrzení toho‘ se svými odvozeninami. Podle latinských přízvukových pravidel přízvuk těch slov nebyl stejný: vedle základního slova quiétus s přízvukem na ê bylo s přízvukem na slabice následující sloveso quietáre, dále quietátio (pol. kwitacja = kvitance), quietántia (potvrzení o propuštění, kvitancí, kvitance). V středověké latině se krátily slabiky původně dlouhé, přešel-li přízvuk na slabiku následující; na př. k lat. dônum (dar) je sloveso dônâre (darovati, obdarovati) s příč. trp. r. dônâtus (darovaný), ale protože v tvarech tříslabičných a čtyřsl. přízvuk přešel na â, vyslovovalo se pův. dlouhé ô v nich ve středověku krátce, a proto máme příjmení Donát, ne Dónát nebo Důnát (z křticího jména; bylo několik sv. Donátů), proto naši předkové říkali a Slováci posud říkají latinské mluvnici donát (s krákým o, po lat. gramatiku Donatovi ze 4. stol. po Kr.; odtud také staré přísloví »sluší mu co oslu donát«). To se stalo i se slovem quiêtâre a jeho odvozeninami; nepřízvučné ê se krátilo, vznikala výslovnost kvjetâre, kvitâre atd., a ta se obdobou přenášela i do slova základního, v němž se vlastně přízvuk ani nezměnil, a místo quiêtus se v tomto právním významu na konec vyslovovalo i psalo quitus, quittus[1]. Odtud pochází i naše kvit, které se k nám dostalo prostřednictvím německým a je doloženo již od 15. st.; tak na př. r. 1435 žena, která měla na domě 60 kop grošů věna, a její poručník seznávají, že to věno jest převedeno na dvůr v Šešovicích, »tak že ten jistý duom od toho věna činie čist, svoboden, quit a prázden« (Arch. č. 28, 260). Dnes toho slova užíváme skoro jen [3]v důvěrném hovoru a jen jako přísudkového příd. jm. u slovesa býti v tvaru nesklonném, říkáme na př. »teď jsi (mi) kvit, jsme (si) kvit« a pod. Zejména ta nesklonnost však vzniká asi vlivem německým; v době starší nalézáme doklady s tvarem náležitým podle rodu a čísla osoby nebo věci, která jest »kvita«, a také doklady, v nichž to slovo je u slovesa jiného v pádu 4. Tak v dokladu právě uvedeném žena se svým poručníkem činí kvit dům, t. propouštějí jej ze závazku na něm váznoucího. Jinde čteme, jak r. 1443 urovnány nesnáze o pozůstalost mezi třemi bratřími a ovdovělou matkou tím, že se jeden z bratří spokojil podílem z jisté pohledávky. »Augustin to přijav odřekl se všeho svého podielu v Modřanech, kterýž by naň mohl příslušeti, a propustil bratří svú svrchupsanú[2] s svými dědici a budúcími (= potomky) kvitty ovšem (= úplně) i prosty« (Čas. mus. 1840, 171). R. 1450 zase odevzdali poručníci (vykonavatelé závěti) podle ustanovení závěti 20 kop. »Z těch dvadceti kop gr. tak položených a zaplacených nadepsaní poručníci jsú propuštěni od pánóv purgmistra, konšelóv… kviti a prázdni i s svými budúcími po všecky časy budúcie« (t. 1839, 463).

Slovo kvit v starých dokladech docela zřejmě vyjadřuje vlastnost osoby nebo věci předtím zatížené závazkem, znamená tolik co ‚vyproštěn, propuštěn‘ ze závazků, a ten význam nalézáme i v dnešním způsobu jeho užívání. Podobný význam mělo původně i odvozené sloveso kvitovati, doložené zase již v 15. st. My ‚kvitujeme‘ obyčejně peníze, které byly zaplaceny, výjimkou a ve smyslu obrazném také ‚kvitujeme‘ přiměřeným projevem nebo skutkem laskavost nebo i něco nepříjemného, co nám bylo učiněno; naši předkové ‚kvitovali‘, t. ze závazku propouštěli osobu nebo věc. Je proto docela přirozené, že kvitovali na př. dlužníka »z zaplacenie« (Arch. č. 26, 16, 1489), z dluhu, z jisté sumy a pod. (v. na př. Kott 1, 859; 7, 1310; Přísp. 1, 179; 2, 446). Také kvitancí (kvitance) byla původně propuštění ze závazku (anebo zproštěnie dluhu, jak pod lat. heslem Quita[n]cia slovy jinými, ale smyslem týmž vykládá lat.-čes. slovníček z 1. pol. 15. st., jejž vydal Flajšhans ve Věst. Č. akad. 1928, str. 58), a zase by bylo docela přirozené, kdybychom se někde dočtli o kvitancí na př. [4]z 50 kop gr.[3] Z toho ze všeho však ještě neplyne, že bychom my, jimž kvitance je prostě potvrzením příjmu jisté částky, která ani nemusí býti zaplacením dluhu nebo něčeho podobného, měli říkati a psáti, jak učí naši brusiči, na př. »kvitance ze 100 Kč«. Na příjem peněz dáváme kvitanci, proto je docela správné, říkáme-li a píšeme-li, že to je kvitance na 100 Kč. Kdyby stará vazba posud žila i při změněném významu slov, snad bychom na její vysvětlení a omluvu uvedli, že se tak původně říkalo a že se staré rčení udrželo i do dob, kdy vlastně vývojem významu řídícího slova pozbylo svého oprávnění; ale křísiti vazbu významem neoprávněnou a zaniklou jen proto, že je stará, nemá zdravého smyslu. Ještě méně smyslu má ovšem pokus, nahraditi cizí slovo kvitance novými slovy domácími stvrzenka nebo potvrzení, v jejichž významu přece nikdy nebylo nic, co by opravňovalo vazbu s předl. z, a nutiti nás, abychom psali »stvrzenka, potvrzení ze 100 Kč«. Ten pokus se opravdu stal, ale rádi přidáváme, že bez skutečného výsledku. V Brandlových knihách půhonných a nálezových m. kvitancí bývá slovo kvitpryf (něm. Quittbrief). To je slovo, které již svým složením znamená propouštěcí list, ne propouštěcí děj, což byl původní význam slova kvitancí; tam čteme na př. také věty jako »dav mi na to kvitpryf«, »nemám na to žádných kvitpryfuov« (Kott 6, 792). 7, 1310 Kott, jenž 1, 859 vazbu ‚kvitance na něco‘ prohlásil za chybnou, uvádí z panského nálezu v Brandlových Knihách půhonných 3, 128 z r. 1436 větu »že kvitancie na 56 kop není žádná, nežli falšovaná«. Říkalo se i v staré době na př. ‚kvitancí učiniti, udělati, dáti na sumu x‘ (Arch. č. 19, 375; 33, 30; 43 z let 1514—1524), nebo že ‚kvitancí se vztahuje‘ ‚svědčí‘ (= zní), ‚jest na sumu y‘ (t. 33, 445; 541 z r. 1525 a 1526), a proto ani v době staré vazba ‚kvitancí na 56 kop‘ není nesprávná.

Do rodiny těchto slov bychom právě rádi uvedli slovo kvinde. Dá-li či dostane-li mládenec nebo panna kvinde, je to jako propouštěcí list ze závazku lásky a ze všeho, co s ní souvisí. Kvinde [5]je podle našeho mínění vulgární obměna některého z těch právních termínů, o kterých jsme mluvili; ale nevíme najisto, který z nich byl slovo původní, a tu otázku ztěžuje ještě okolnost, že tvar kvinde patrně vznikl také vlivem snahy po rýmu, jejíž výsledek důkladně zastřel jakoukoli stopu tvaru původního nebo aspoň jeho rodu, po které bychom snad mohli dojíti k východišti. Dáváme někomu kvinde s přáním, ať si hledá štěstí jinde, Puchmajer v doslovu k básni o paní Pepici z Nadějovic (3, 51) popisuje zklamání po šálivém snu o volbě »za kanovníka neboli za probošta… s čepicí a s holí« v rýmech:

»V tom mne nějaká náhoda ze sna vyburcuje;

dám hned probošství i kanovnictví kvindy:

 jsemť ach! k[apl]an pra-cký zas jak jindy.«

Jak mocně dovede působiti snaha po rýmu, vidíme i v jiném příkladě. Voláme žertem a také, abychom nebrali jména božího nadarmo, Kryndapána!, někdo si při tom ještě zarýmuje a zvolá Kryndypindy!, a rádi bychom viděli cizince, kterému by to všecko byly věci úplně neznámé, aby dovedl vytušiti východiště ve zvolání »(pro) Krista Pána!«[4] Rým (anebo asonance, což je lidovému sluchu jedno) vůbec má veliký význam v ustalování lidových průpovědí. Jen pro rým říkáme na př. »pro pána Jána«, nebo »kýž tě konopiště«, nebo o boháči, že »má peněz jako želez«. My říkáme o člověku, který se v něčem opozdil, že jde po funuse s křížkem; Slovák zase jen pro rým mu řekne »pozde, milý drozde« (a odtud pochází i pouhé oslovení bez rýmu »milý drozde« s významem asi našeho »holenku«). Srv. o tom výklady Machkovy 12, 104 a Oberpfalcrovy 126 n. A kvinde je tvar již dosti starý, známý podle sbírek k chystanému slovníku akademickému i z písemnictví již z konce 18. st. (»já se ti přiznám, že sem již několik milovníků měla, ale ti byli takoví darebáci, že sem jim musila brzo kvinde dáti« V. M. Kramerius, Čarodějnice Megera, 1795, 56; další doklady z r. 1812, 1816, 1819) a dnes skoro již zanikající, takže není nemožno hledati v jeho minulosti i nějaké pronikavější změny.

Tvary s vulgárním nd obyčejně bývají r. ž. s koncovkou -a, ať již původní slovo je rodu mužského (jux — junda) či, jak obyčejně bývá, rodu ženského (fizule, vojačka — finda, vojanda); rodu mužského, s koncovkou touž, jsou domácká jména nebo přezdívky osob mužských (Antonín, Jeník, klecavý člověk — [6]Tonda, Jenda, Klecanda). Tvary s jinými koncovkami jsou snad vždy jen odvozeniny tvarů na -nda, na př. příjm. jako Jandák, Jandáč, Jandečka (Janda jako domácký tvar křticího jména Jan je doloženo již ve 14. st.), jundička. Proto i u slova kvinde předpokládáme starší tvar kvinda r. ž. Jeho základem by mohlo býti slovo kvitpryf. Tomu je na závadu, že je posud známe jen z Moravy, a kvinde je slovo v Čechách dobře známé (nevíme ani, žije-li i na Moravě). Ale dovedeme-li se při slově kvitancí, kvitance vymaniti z představy kvitance ve smyslu dnešním, držíme-li se staršího významu ‚propuštění ze závazku‘, stačíme k výkladu i jím; kvinda jako tak trochu uličnická náhrada vážné kvitancí dobře by se hodila do úst veselé panny nebo veselého mládence, který ví, že pro jedno kvítí slunce nesvítí. Když se význam slova základního změnil, musila v českém jazykovém vědomí zaniknouti souvislost slov kvinda a kvitancí, a tvar kvinda (nebo vlastně kvindu, protože to slovo jistě žilo od svého vzniku především ve rčení ‚dáti, dostati kvindu‘ a již tím nabývalo jakési ztrnulosti) tím snáze mohl podlehnouti vlivu rýmu s jinde. Tak asi vznikl tvar kvinde, který svou koncovkou, tvrdým -de, vlastně stojí mimo jednotný celek českého jmenného skloňování. Jiná podobná jména (Labe, nebe, poledne, cizí kanape, kafe) jsme přičlenili ke vzoru moře; kvinde cítíme také jako jméno stř. r., ale je nám slovem nesklonným (z toho kvinde, s tím kvinde, snad také s tím kvindem). Slovo to tvoří po té stránce malou skupinku na př. se slovem bene (pohoštění), přejatým z lat. bene (dobře), nebo se slovem rande, jež jsme si vytvořili z franc. ren-dez-vous a jež jen z vědomého žertu někdy skloňujeme podle vzoru kuře (z randete, po randeti; tak skloňujeme ostatně i bez žertu slova paraple z franc. parapluie, cukrle z vídeň. Zuckerl, a podle téhož vzoru jsme si utvořili i zdrobnělá slova paraplátko, cukrlátko).

Náš výklad předpokládá pro slovo kvinda jisté stáří. Bylo by musilo žíti již v době, kdy kvitancí ještě bylo propuštění ze závazku, a přečkati významovou změnu tohoto slova, a přece neznáme ani jediného dokladu.[5] Jde ovšem o slovo z mluvy vulgární, a taková slova zvláště v době, kdy vznikaly starší památky jazykové, těžce nalézala přístup do mluvy spisovné. Kolik dokladů z písemnictví má tvar kvinde? A přece je jeho existence, jak jsme již řekli, zaručena již před Jungmannovým slovníkem. [7]Ze slov na -nda tohoto způsobu známe z doby staré s jistotou jen jejich vzory, domácké tvary některých křticích jmen, zvláště tvary Janda, Manda (= Magdalena, Mandalena). Toto druhé jméno snad pro svůj sytý zvuk (či snad pro bujné tvary, s jakými bývá kající Magdalena vypodobňována?) se stalo také označením ženské tělnaté (to je manda!), někde prý i líné, chtivé atd., také, obyčejně se zdvořilým přídavkem »paní«, jmenujeme jím jistou masitou část těla. U Ondřejova jsou vrchy Manda a Pecný; Pecný patrně má jméno od své ploše kulovité podoby (pecný chléb = pecen) a Manda snad byla pojmenována tak z podobné příčiny. To by dokazovalo také jisté stáří slova manda v tom nepěkném významu, ale starších dokladů zase není.[6] Chápeme to snadně. Slova legrace Jungmann nemá, snad se tak v jeho době ještě neříkalo. Kott je zná, ale nemá tvaru legranda, ač jej zná každý Pražák. Tak také schází u Kotta slovo flanda, běžné v Praze jako vulgární obměna slova flaška (i odvozené jeho tvary flanděra, flanďula). Slovo finda (fizule), jež zaniká se hrou o pestré boby nahrazené dnes kuličkami, má Kott patrně čirou náhodou z Turnovského kalendáře (Přísp. 1, 83).[7]

Jungmann parafrasuje rčení »dáti komu neb čemu kvinde« slovy výhost dáti, pustiti od sebe, Abschied geben. Slovo výhost (řidčeji také zhost, obé podle vzoru dub) znamenalo propuštění z nějakého společenství, zvláště z poddanství; výhost na př. musil míti poddaný, chtěl-li se vystěhovati z panství, nebo [8]najatý žoldnéř, chtěl-li opustiti službu, do které se najal, ale časem, zvláště v pozdější době, se dává výhost i osobám nebo věcem, které se někomu staly nepohodlnými. Mezi rčeními výhost dáti a kvinde dáti je podle našeho výkladu opravdu veliká podobnost, i co se jejich významového vývoje týká.


[1] Ve franštině tak vznikla dvě různá slova: quiet, ž. r. quiète ‚klidný‘, a quitte ‚kvit‘. Také angličtina má vedle quiet (vysl. kvaiet, kvai’t) ‚tichý‘ quit ‚kvit‘. Frc. quitter z quietare změnilo význam podobně jako č. opustiti, něm. verlassen (stč. opustiti ruce na příklad znamenalo ‚spustiti, svěsiti ruce‘). Něm. quittieren zachovalo starší význam ‚kvitovati‘, ale podle franštiny se i po německu říká na př. den Dienst quittieren, ‚službu opustiti (kvitovati)‘. V italštině splynuly z největší části tvary tak, že obojí se objevují s obojím významem: queto i quieto = tichý, quetare i quietare = tišiti i kvitovati, quetanza i quietanza = kvitance (queto nabylo též významu kvitování, kvitance, patrně z původní účetní poznámky queto = kvitováno; ostatně slovo kwit s významem ‚kvitance‘ má také polština, z ní se pak dostalo i do laštiny a podle Bernolákova slovníku i do slovenštiny). — U Filipa Neděle (Václav a Dorota, 1812, 46) je také český odchylný tvar kvietance. To je asi spíše doklad, že Neděle znal etymologii slova kvitance nebo jeho italské znění quietanza, než že by se bylo kdy u nás tak říkalo.

[2] Bratří (1. p. stč. bratřie) je zde ještě hromadné jméno, po stránce mluvnické jedn. č. ž. r. Pův. se říkalo na př. má bratřie (vl. asi ‚mé bratrstvo‘ = moji bratří), 4. p. mú bratří atd.; teprv časem se podle smyslu bratřie cítilo jako slovo dvojného nebo množného č. m. r. a počaly se tvořiti i pády s koncovkami dvojnými a množnými (na př. s mými bratřími m. pův. s mú bratří). Stejně vzniklo mn. č. kněží (stč. kněžie).

[3] Pěkný příklad »kvitancí« z r. 1442 je v Arch. č. 28, 712. Jan ze Zhoře vyznává, jak páni Pražané (purkmistr s konšely) jej a vdovu po jeho bratru smluvili o nesnáze, jež mezi nimi byly pro pozůstalost, a protože jmění po zemřelém bylo mezi ně rozděleno, praví: »…svrchupsanú paní Annu, manželku nebožce bratra mého, mocí listu tohoto mocně quittuji, svobodnu a prázdnu propúštiem z toho dielu i kšaftu…« Vzdává se za sebe i za své potomky obšírnými slovy všech dalších práv proti ní a končí: »Toho všeho na potvrzenie a lepší jistotu pečet má vlastnie přirozená k tomuto listu jest dobrovolně a vědomě přitištěna, a pro další jistotu prosil jsem slovutných panoší (N., N., N. a N.), že jsú k mé snažné prosbě na svědomie (= svědectví) pečeti své k tomuto listu a k této kvitancí přitiskli…«

[4] U Raisa (14, 289 = Na lepším 294) zpívá rozjařený správce »hop, hop — ryndy, bryndy, už to nejde jako jindy«. Možná dost, že v tom je další vývojový článek rýmovačky »Kryndypindy«.

[5] Je také příjmení Nekvinda; ale předně nevíme, jak vzniklo, a za druhé je dobře známo, že se koncovka příjmení měnívá. A právě příjmení na -a mívají -a nepůvodní.

[6] Jméno Pecný (hora a les u Zvanovic) je doloženo již r. 1559 (Sedláček, Rozpr. I. tř. Č. ak. 60, 127).

[7] Toto slovo je poučné také svou mnohovýznamností, způsobenou jeho nestejným původem. Fr. Prusík je slyšel jako domácký tvar křticího jména Josefina (Kott 6, 225); nic bychom se nedivili, kdyby se nám přihlásila na př. nějaká Žofie nebo Filipina, že jí její negalantní bratří nebo bratranci také tak říkají. Na Smíchově žil v letech šedesátých pes, který podle nepsané psí matriky se jmenoval Finetl (to bylo vlastně jméno čubčí, frc. finette = chytrá, přetvořené vídeňským zdrobňovacím -l), ale dobře věděl, koho se týká, ozvalo-li se kamarádské Fína nebo Finda. Před měnou korunovou, za měny rakouské byly nejnižší mincí půlkrejcary, kterým se říkalo v Čechách trojník, na památku z dob, kdy byl peníz, o němž víme na př. z Komenského Zlaté brány 494, že tehdejší tři haléře (již v době Jungmannově a bezpochyby i dříve se vyslovovalo troník, což dokazuje, že již dávno se zapomněla souvislost toho slova s číslovkou tři). Lidová a pohrdavá jejich přezdívka bylo finda (Kott t.); někdy — jako grošák, pěťák, čtyrák, šesták a p. — se říkalo také findák, v Slezsku blízko hranic si pro německý pfennig udělali jméno findík (Kott, Přísp. 3, 256), protože měl skoro stejnou cenu s naší findou. A finda sama? Nevidíme, co jiného by to mohlo býti než vulgární obměna maď. slova fillér (dnes = haléř, před korunovou měnou trojník). Maďarské jméno mince k nám snadně mohli z Uher přenésti vojáci a dráteníci.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 1, s. 1-8

Předchozí Stoklasa

Následující E.: »Mary Pickford«

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1