Stoklasa

[Drobnosti]

(pdf)

-

(L. S.) O tom, jaká je správná forma některého příjmení, nerozhoduje jazykověda, nýbrž zápis v matrice a způsob, jakým dřívější nositelé toho jména a jejich okolí je vyslovovali nebo psávali. Osobní jména Benš, Benč, Bentsch a p. jsou zajisté jen obměny (mohlo by se říci zkomoleniny) jména Beneš, a přece není možno bez úředního řízení žádati, aby se Benš nebo Benč psal Beneš atp. Jméno Stoklasa je původem jméno obecné (apelativní); podst. jm. stoklasa znamená rostlinu Bromus secalina (Roggentrespe). Jmen osobních takto vzniklých je hojnost (Ječmen, Pšenička, Jetel, Kopřiva, Řeřicha, Rokyta a p.). Podst. jm. stoklasa je v češtině velmi staré; vyskytuje se hojně v slovnících 14. stol. i pozdějších. Jeho obyčejný tvar je stoklasa, tedy ženský, jak svědčí i zdrobnělé stokláska; je utvořeno podle staršího latinského názvu centuspica, jehož tvar (rod) snad měl vliv i na tvar (rod) jména českého. Vedle toho se však vyskytuje už v starých našich slovnících, ač řidčeji, tvar stoklas, který snad vznikl podle jiných podobných složenin českých, v nichž rod druhého členu složeniny bývá obyčejně zachován (pod. staré složeniny jsou na př. slova stověk, dvojhlas, dvojpád, dvélist, trojekút = trojúhelník a p.). Také polština, která přejala asi to slovo od nás, užívá zpravidla tvaru stokłosa (stokłóska), řidčeji tvaru stokłos. U nás, v Čechách i na Moravě (podle Bartošova Slov. dial.), užívá lid zpravidla tvaru ženského, stoklasa (v příslovích se rýmuje zpravidla se slovem chasa); o existenci tvaru stoklas v době novočeské svědčí doklad z Komenského, který uvádí Jungmann. Jako jméno osobní se vyskytuje slovo Stoklasa velmi brzo: v slovníkovém materiálu Gebaurově jsou doklady k r. 1346 Pesconi dicto Stoklasa (z Reg. IV, 689), k r. 1394 Stoklasa fistulator (ze soud. knih loun.), k r. 1433 Johannis Stoklasae (z Tom. Zákl. n. 183). Mezi jmény novočeskými vyskytuje se tvar Stoklasa i Stoklas (Ed. Stoklas, mor. spis. odb., nar. 1845 ve Val. Meziříčí). Jméno Stoklas se zakládá buď na nářečním tvaru stoklas, anebo vzniklo ze jména Stoklasa, t. j. z tvarů, jako je dat. Stoklasovi, gen. u Stoklasů a p., na nichž není viděti, je-li příslušný 1. pád Stoklasa či Stoklas (srov. panoš vedle panoše a p.).

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 10, s. 236

Předchozí Sobota

Následující Josef Zubatý: Kvinde