Klecanda

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. K.) Není to jméno něm., třeba se někteří Klecandové píší Klezanda, Kletzanda. Koncovkou -nda se přetvořují jména vlastní i obecná; tak Janda = Jan, Jenda = Jeník, Blanda snad = Blažej, pod. Tonda, Anda, Nanda, Honda = Honzík atd., legranda = legrace (z lat. recreatio »občerstvení, oddech«), palanda z palác (palác se říká místy pavlačovitým přístavkům v světnici nebo v chlévě, kde spávají děti, chasa a j.; někde tomu říkají paláta, paláda, = vlaš. palato, palata »patro«). Není dosti jasno, jak vznikly první vzory, podle nichž se pak napodobením rodí tvary další; snad změnou hláskovou n (nn) v nd (Gebauer, Hist. ml. 1, 409), snad mechanickým napodobením lat. slov na -ndus, -nda, snad jinak (neznáme dějin této změny, zejména ne nejstarších dokladů). Klecanda je asi původně přezdívka, dávaná »klécavým, klecavým« lidem; klecavý pak je odvozeno od starého slovesa klęcati, stč. klécěti (kulhati), příbuzného se slovesem kleknouti, klekati.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 3, s. 88

Předchozí Káž pomoc!

Následující Kostka