Časopis Naše řeč
en cz

Přízvuková shoda v rýmech

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Pro dokonalý rým se žádá úplná fonetická shoda hlásek, a pokud je to možno, i shoda kvantity (dlouhá samohláska se má rýmovat s dlouhou, krátká s krátkou). Tak se to vykládá v učebnicích. Při tom se zapomíná zdůrazňovati, že je také třeba shody v přízvuku, to jest, že se může rýmovati toliko přízvučná slabika s přízvučnou, nepřízvučná s nepřízvučnou.

Shoda v přízvuku se v dnešní poesii zachovává všeobecně jakožto věc úplně samozřejmá. Zdálo by se tedy, že je zbytečné připomínati její nutnost, zvláště když už Josef Král ji zdůraznil. Ale je třeba tak učiniti znova, protože se nedávno objevil názor, který připouští i rýmování slov s různým místem přízvuku (na př. zdvíhá rozlíhá, vyhnán zván, svírá umírá, nastává překonává, síní zastíní v Máchově Máji II.). Původcem této myšlenky je ruský badatel o českém verši Roman Jakobson, jehož kniha Základy českého verše (srv. recensi Mukařovského v tomto časopise X, 1926, 174 n. a 212 n.) vzbudila hodně zájmu a jistě bude míti značný vliv na výklady českých a slovenských veršů. [104]Právě proto, že jde o badatele významného, nelze tuto věc jen tak přejíti mlčením.[1]

Jakobson praví (na str. 75), že rýmování různopřízvučných slov není cizí českému uchu. Dovolává se toho, že se v rýmovaných příslovích a říkadlech, která neznají isosylabismu, ba i v českých volných verších vyskytuje takovéto rýmování. A dále praví: »Charakteristické v tomto ohledu jsou české calemboury párující souzvučná slova bez ohledu na různé místo jejich přízvuku. Na Emauzské pouti slyšel jsem v bramborovém divadle, jak se ptá Kašpárek, k němuž přichází Smrt jako kostra: Kdo je to? Odpověď ze zákulisí: Umrlec! Kašpárek se přeptává: Jakýpak hrnec? — Anebo jednou v pražských sadech jsem náhodou pozoroval zábavu dětí, žvatlajících a předstírajících nedoslýchavost: Co máš? — Kalhoty? Boty? — List »Večer« říká posměšně komunistickým »buňkám« blabuňky.« — Jiných opor pro své tvrzení Jakobson zatím nepřináší.

Chci zde ukázati, že Jakobsonovy důvody se nedají udržeti. Přísloví a říkadla připouštějí sice rýmování různopřízvučných slov, to je pravda. Na př.: S čím kdo zachází, s tím také schází. Žiadaj radu, sto ti ľudí hneď pomáha; žiadaj skutok, všetkých sto sa pohnúť zdráha (ze Zátureckého). Ba i lidová poesie má takové rýmy, ač zřídka. Na př. v baladě Osiřelo dítě: Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. — Když vy jste mývala, vy jste líbávala. — Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění. Ale z těchto úkazů nelze činiti závěry platné pro umělou poesii. Prostý člověk se při skládání písně spokojoval nejčastěji asonancí, ale někdy i jenom přibližnou zvuk. shodou dosti slabou (Dítě přišlo domů, položilo hlavu. Rýmuje se toliko poslední samohláska). Všecko umění vkládal do melodie, a tak není divu, že někdy nezachoval náležitou přízvukovou shodu rýmů nebo asonancí. Ostatně melodie odvrátí pozornost od rýmových chyb a úplně zakryje i přízvukové vady. Přece však je těch případů neshody celkem málo. Musíme mít na mysli, že lidové písně skládali zpravidla lidé neškolení.

Přísloví, pořekadla a pranostiky mají rým dosti často. Na př. Podvod a klam zradí se sám. Jak starý bručí, tak se mladý učí. Na svatého Řehoře, šelma sedlák, který neoře. Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Není pochyby, že rým má tu účel ozdobit přísloví svým způsobem, ale hlavní význam rýmu v těchto případech je, myslím, mnemo[105]technický. Přísloví nebo pranostika s výraznou rýmovou dvojicí slov se snadno vryje do paměti trvale, znova a znova se vrací na mysl. Kdo je říká i kdo je poslouchá, každý se zrovna kochá jeho jadrností a pádností, přísloví s výrazným rýmem má větší autoritu nežli prostá věta bez rýmu, vypadá jako věčná pravda, jako moudrost celého lidstva, zní mnohem přesvědčivěji než sebe rozumnější věta, která rýmu nemá. Lid vůbec má rád rýmové nebo asonanční útvary, jako přes hory a doly, mně je Havel jako Pavel (něm. Hülle und Fülle, franc. feu et lieu). Není pak divu, že snese v příslovích i rýmové dvojice bez přízvukové shody, neboť hlavní důraz klade jen na to, aby rým rozčlenil obsah a nápadně vyznačil významový vrchol každé polovice, nejvíce však pointu, která je na samém konci. A tak se při tom často obětuje hlásková, ba i rýmová shoda, jen když se dosáhne aspoň nějakého rýmu, třebas chatrného. Je tedy účelová povaha tohoto lidového rýmu poněkud jiná nežli rýmu básnického, který chce jen vyznačiti konec rytmické řady (verše) a uzavříti ji ozdobným způsobem. A tedy nelze ani z toho, že se zde vyskytují přízvukově neshodné rýmy, vyvozovati, že takové rýmy jsou dovoleny i v poesii.

Lid vytvořil ještě jiné rýmové (nebo asonanční) útvary, čistě jen proto, aby výraz byl jadrnější, na př. pěkně krásně, nebylo o nich chýru slychu (tu se rýmují jen samohlásky), láry fáry, křížem krážem.[2] Vedle nich má lid ještě jiný druh rýmových obratů žertovného rázu. Uvádím zatím jen tyto příklady z prvého dílu Hviezdoslavových sebraných spisů: Hopsa! brachu bez strachu, čo si? — Pozde, milý drozde! — Ej, tisíc kyslíc (místo tisíc hromov; nechce-li se vysloviti bezbožná kletba, změní se takto, tak jako v češtině stafra místo sakra). — Dievka sodievka (protože ji třeba vypraviti, obléci, musí se druzí uskrovniti, proto je vlastně sodeje, svleče, praví Kálalův slovník). Není pochyby, že Hviezdoslav ty obraty vzal z řeči lidové. Vytvořila je rozmarná, žertovná nálada, jejich autor v nezkalené radosti nad podařeným vtipným obratem se nic neohlížel na to, jak se rýmují, jen když tam je rým aspoň nějaký!

Lid užívá rýmů také na konci pohádek a povídek, na př. zatahali za zvonec, pohádky je konec. V ruských pohádkách bý[106]vají dokonce i závěry, jak tak dlouho žili, až se jim potrhaly žíly (a stejně i v českých), nebo dvě dírky v nose skončilo se.[3] Z těchto příkladů je vidět, že zakončení toho druhu je čistě jen a jen pro humor a nic jiného.

A konečně ty calemboury. Jsou to vtipné obraty poněkud vulgární, vtipy rázu docela osobitého. Ale všimněme si toho, že ty děti i Kašpárek předstírají nedoslýchavost, a že ten dotaz nedoslýchavého musí působiti na nevybíravý vkus posluchačův právě největší měrou odchylnosti, nečekanosti, přímo groteskním zkreslením původního výrazu, a to takovým zkreslením, jehož se musí dosáhnouti všemi prostředky významovými i formálními. A mezi takovéto formální prostředky patří právě obligátní rozdílnost v počtu slabik a tím i v přízvuku. Nepochybuji, že by rýmové slovo dotazu se stejným počtem slabik působilo mnohem méně komicky než slovo s nestejným počtem. Je to právě taková hrubá vtipnost, jakou nalézáme v hádankách toho druhu: Jaký len běhá po lese? — Jelen. Také sem patří slovní hříčky jako tato: Někdo má rád holky, někdo homolky. Myslím, že by byl Jakobson mohl tyto hádanky a slovní hříčky stejným právem jako ony calemboury uvésti na podepření své domněnky. Ale zároveň je snad už zase viděti, že takových hrubých hříček není možno se dovolávati pro určení pravidel básnické praxe v umělém veršovnictví.

Tím jsme probrali Jakobsonovy důvody, které plynou jen z toho, že pokládá český přízvuk za velmi slabý. Proto prý není nositelem rytmu a přísná shoda v rýmu se může obejíti bez zřetele k přízvuku. Dáváme však za pravdu Mukařovskému, že přízvuk je a zůstane rytmickým členitelem verše, a souhlasíme se vším, co o tom napsal v tomto časopise. Jakobson byl zvyklý tomu, že se v ruských a v polských verších rýmují slova dvojslabičná s trojslabičnými atp. V těchto jazycích se přízvuk klade na jiné slabiky než v češtině, a tak jsou takové nám nyní nezvyklé rýmy tam docela běžné. Ale nynější Čech s troškou jazykového citu rýmování typu ohlasy časy nesnese. Je pravda, že staročeská poesie má takových rýmů mnoho. V novočeských verších se najdou sem tam dokonce i u Čelakovského, v Máchově Máji a v Erbenově Kytici (na př. Večer před svatým Janem. — mluví sestra s Tomanem, z Čelakovského Ohlasu písní českých). Jinak jsou v novočeské poesii 19. a 20. století velmi řídké, a čím jdeme blíže k naší době, tím je jich méně (přesné [107]statistiky bohužel nemáme). Ale to, že jsou i u Máchy a jinde, ještě neznamená, že se mohou uznati všeobecně. Jestliže se vyskytnou i ve volném verši novočeském, neznamená to rovněž nic. Jsou totiž, jak známo, volné verše dobrých básníků (Karáska, Sovy, Březiny) s pevným vnitřním členěním a s náležitým rozložením důrazových vrcholů, ale jsou také jiné »volné verše«, které jsou vskutku volné, ale nezasluhují jména veršů. Jsou-li pak v nich i rýmy přízvukově neshodné, nedokazuje to pro naši otázku zase nic.

Zvláštní zmínky zasluhuje slovenská poesie. Tam se takovéto rýmy objevují v hojnosti až přílišné od počátků (Hugolína Gavloviče) až do nynějších časů. I sám Hurban-Vajanský je trpí, ba i u Hviezdoslava se někdy najdou, ovšem pořídku. Ze známějších básníků nových jediné Sládkovičov-Braxatoris, Rázus, Roy a Krasko jich nemají. Nejvíce si v nich libovala štúrovská škola (Štúr, Botto, Janko Kráľ), nade všechny pak Sládkovič. Jeho básně jimi přímo oplývají, a je velmi málo stancí v jeho epických básních, které by neměly aspoň jedné chybné dvojice. Ba najdou se v jeho básních dokonce i strofy (nebo delší úryvky nestrofických básní), které nemají jediné správné dvojice anebo mají jenom jedinou! Příkladem budiž tato stance (z r. 1867):

Moskva horí! — čujte, cudzín plemená!
Hlúpi, besní, zbabelí na zvon bijú:
Haste, rúca sa bratov deliaca stena!
Na horúcich hrudiach skrahlé čuvstvá ožijú!
Jak to hreje, z palácov i z koliby!
Jak to svieti — slncia tak nemohly by! —
A čo tak svieti? — osvety svätá lúč!
Aký oheň horí? — lásky zlatá obruč!
(Spisy básnické A. S., sv. I., str. 213.)

I když u jiných básníků je počet těchto rýmů aspoň snesitelný, u Sládkoviče prostě překvapuje. K tomu se ještě druží rytmická anarchie, neboť tvořil verše tak, že slabiky jen počítal, zachovávaje tolika určitý počet slabik ve verši. Nevíme, co je příčinou tohoto stavu. Sládkovič si byl vědom jen té zásady, že rým vyžaduje shody hláskové (při tom nehledíme ke kvantitě), ale neuvědomoval si, že je také třeba shody přízvuku. Snad tu měla vinu jednak síla starší tradice, jednak jinoslovanské vzory (polské a ruské) podobně jako u Čelakovského a u Máchy. Mohlo by se konečně myslit i na zvláštní přízvukové poměry některých [108]míst na horním Pohroní v gemerské stolici. Tam totiž[4] se vyskytuje asi takový přízvuk jako v polštině, Dobšinský (u Pastrnka) praví výslovně, že obyvatelé jsou původu polského. Neznáme však dosud přesně místní rozsah toho zjevu[5] a nevíme, byl-li Sládkovič ve styku s tímto dialektem. Možné to však je, že nějaké dialektické vlivy porušily u něho smysl pro čistý slovenský přízvuk (žil většinu svého života na Hrochoti a v Radvani u B. Bystrice), takže si neuvědomil potřebu přízvukové shody v rýmech. To všecko je ovšem jenom domněnka.

Chybný rým tohoto druhu není snad tak nápadný, je-li to rým střídavý. Ale v sdružených (sousedících) verších působí nepříjemně. Také snad unikne neshoda, jsou-li verše dlouhé, ale v krátkých je ji slyšet hned, neboť ihned dovršuje v posluchači pocit rytmické nejistoty, i když jinak mají verše počet slabik stejný.

Menším zlem jsou rýmy typu po boku skoku, v poli na holi, t. j. takové, kde v jednom rýmovém slově je přízvuk normální (na prvé slabice slova), kdežto v druhém se přenáší (vlastně přenésti) na prvotnou předložku. Ani s těmi se nemůžeme smířiti, třebaže teorie o zpětném přenášení přízvuku s předložky na jméno by je mohla trochu očistit v očích přísné kritiky. Na některých místech je viděti, že lze připustiti druhotné přenesení přízvuku s předložky na jméno, čímž neshoda zmizí. Na př.: Sestřička od | večeře — vyšla rychle | za dveře (Čelakovský, Toman a lesní panna). Toto přenesení způsobila zde snaha položiti rozluku (anebo místo skutečné rozluky aspoň stálou mezislovnou hranici) za čtvrtou slabiku, jako je to v okolních verších, a rozděliti tak verš v poměru 4+3.[6] Setkáváme se však s takovýmito případy jen výminkou, ale zato se vyskytují u básníků jinak dosti pečlivých (na př. u Čelakovského, Erbena, na Slovensku u Horala, Jesenského a j.). Úkolem těchto řádků není však podávati část historie českého rýmu, ta bude musit být ozbrojena podrobnou statistikou.

V nynější době každý dobrý básník dbá i v rýmech přízvukové shody. Výrazové prostředky dnešních básníků jsou čistší, [109]ryzejší než před sto lety; každý čtenář by ihned vycítil nedokonalost v přízvuku (nestejnost přízvuku v rýmech bývá spojena s nestejností rytmu), a myslím, že by v praxi měl nezdar každý básník, který by chtěl nyní uváděti do svých veršů sládkovičovský způsob rýmování. Byl by to osudný krok zpět, kterým by se úplně uvolnila i pevnost veršové stavby stopové. Celá věc je ovšem věc konvence. Budou-li se básníci chtít dobrovolně zbavit dokonalých rýmů, a když čtenář to strpí, nuž — habeant sibi! Ale myslíme, když už dospěli na takový stupeň dokonalosti, na jakém je nyní naše veršovnické umění, že by to byl neodpovědný krok zpět a snad také přiznání k nemohoucnosti, zakryté ovšem snahou o rozmanitost, o uniknutí z »únavné jednotvárnosti«, jak se říká. Musíme přece kanonisovat určité formy, jinak by nastal chaos. A kdyby se jednou upustilo od přízvukové shody, není pochyby, že by se slabší veršovci toho chopili oběma rukama. Vítězslav Nezval si nedávno stěžoval (v Lit. světě I, č. 10), že jeho epigoni zdiskreditovali jeho milovanou asonanci (kterou nahrazoval přesný rým), že prý z ní udělali něco jako veřejnou dámu. Proto se sám slavnostně vrací k čistému rýmu. A tak podobně jako tam asonanci, tak by i zde básníci druhého řádu uvítali toto uvolnění, které by Jakobson dovolil, a z formy by pak už nezbylo skoro nic.

Není však ještě tak zle. Umělecký cit našich básníků se nevrátí k formám už jednou nadobro opuštěným. Ale zároveň se domníváme, že přece jen nebylo zbytečné promluviti o té věci čistě teoreticky.


[1] Také proto, že ani posuzovatelé Jakobsonovy knihy Frinta LF. 53, 1926, 180 ani Mukařovský neodmítli tento názor dosti důrazně.

[2] Podrobně o nich jedná Hujer Mnema (Sborník na oslavu Jos. Zubatého) str. 160 n., kde je hojná sbírka příkladů. Jsou to vzácné příklady starodávného způsobu klásti slova vedle sebe beze spojky, a to způsobu nejen českého nebo slovenského, nýbrž všeslovanského, ba dokonce už indoevropského.

[3] Polívka, Národopisný věstník čsl. XX, 1927, 200.

[4] O tom viz Pastrnkovy Beiträge zur Lautlehre der slovakischen Sprache in Ungarn, str. 115.

[5] Srv. Weingart ČMFL. 7, 1920, 109. — W. praví též (podle vlastního poslechu), že v některých nářečích ani věta, že přízvuk je na první slabice, neplatí, zvláště ne o slovech delších než trojslabičných.

[6] Tento případ přenášení přízvuku by mohl Jakobson připojiti k těm, o kterých jedná na str. 87 n. své knihy.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 5, s. 103-109

Předchozí Josef Zubatý: Ošuměti, ošumělý

Následující J. N.: Cudná proti své vůli