Časopis Naše řeč
en cz

»Mary Pickford«

E.

[Články]

(pdf)

-

Je tomu skoro už deset let, co jsme v NŘ. (3, 219) napsali: »Píší-li biografy jména hereček cizáckým způsobem, na př. Mia May a p. místo Mayová a p., je to ovšem nešvar, který by měl býti odstraněn.« Byl to jeden z těch nemnoha zbožných povzdechů, které došly vyslyšení; čtenáři, kteří si toho všímají, potvrdí nám zajisté náš celkový dojem, že se jména filmových hvězd v tvarech à la Irma Raubitschek už na filmových plátnech nevyskytují, naopak že bývají psána (pokud to ovšem tvar jména dovoluje) správně po česku: Mary Pickfordová, Henny Portenová, Corine Griffithová a p. Bylo by se možno domnívati, že se tu přihlásil konečně k slovu správný jazykový cit, protože jistě málokterého rodilého Čecha napadnou kdy pochybnosti, má-li se dceři nebo ženě pana Pickforda říkati Pickfordová či Pickford, jako ho jistě nikdy nenapadne uvažovati o tom, má-li dvěma Pickfordům říkati páni Pickfordové či páni Pickfords. A je to kuriosita jistě jen česká, že ona zásada tak samozřejmá a možno říci přímo instinktivně se projevující v řeči každého českého člověka, i bez sebe menšího školního vzdělání, narazí na odpor — českého spisovatele. V Nár. osvobození (21. září) vystoupil proti požadavku (prý) NŘ., aby se říkalo (Mary) Pickfordová, a ne Pickford, velmi důrazně pod šifrou oh p. Otakar Hanuš článkem, v němž z redaktorů Naší řeči div proto nenadělal ignorantů a ševců, kteří prý se nedrží svého kopyta a mluví do věci, které nerozumějí. Nejde prý jim na rozum, že jména jako »Mary Pickford, Vera Schmetterlöw« a p. »jsou pro nás posvátnou uměleckou ochrannou značkou, nezměnitelnou a nedotknutelnou, kterou komolit českými koncovkami není dovoleno«. Protože toho mínění p. O. H. není možná sám — nedávno vyšly ve velmi váženém a pečlivém nakladatelství překlady dvou knih, jejichž autorka se jmenuje na tit. listě Karin Michaëlis —, snesou snad čtenáři NŘ., věnujeme-li několik řádek věci, o níž se rozpisovati mohla by snad většina z nich pokládati za věc i u nás zbytečnou.

Především vědí čtenáři NŘ. — kromě snad pana O. H. —, že požadavek, aby se říkalo pánovi (Harry) Pickford a dámě (Mary) [9]Pickfordová, i když jde o jméno umělce nebo umělkyně, nevymyslila NŘ. ani žádný jiný jazykový tribunál. Neboť už dávno před tím, než NŘ. začala vycházeti, psali tak čeští spisovatelé sami. O Vrchlickém jistě nebude nikdo tvrdit, že by se byl v své praxi spisovatelské nějak zvlášť staral o pokyny gramatik nebo brusů — ostatně by byl v nich speciálně o této věci ani žádných příkazů nenašel —, a přece psal v svých literárních rozpravách velmi důsledně Sara Bernhadtová (Studie a pod. 108 n.), Miss Harriet-Westbrooková (t. 210), Marie Dorvalová (t. 103), Adelaida Ristoriová (t. 160 n.), Louisa Ackermannová (Nové stud. 195 a j.), Elisa Barrett-Browningová (t. 79), Robinson-Darmestetterová a p. A právě tak by bylo možno se dovolávati svědectví i mnohých jiných vynikajících spisovatelů, literárních kritiků, překladatelů a j., kteří týmž způsobem psali netoliko jména obyčejných smrtelnic, nýbrž i jména slavných žen cizích národů, spisovatelek, umělkyň, hereček atd., jako Ricarda Huchová, Klára Viebigová, Ellen Keyová, Selma Lagerlöfová, El. Glynová, Judithe Gautierová, Rosa Bonheurová, Jane Hadingová, Marie Curiová atd. Ba dokonce i jména žen, které psaly pod mužskými pseudonymy, jako George Sand nebo George Eliot, přizpůsobují se této zásadě a mluví se i píše o G. Sandové n. o G. Eliotové. Či platí v očích českého spisovatele »ta posvátná umělecká ochranná značka« jen pro jména filmových hereček jako Vera Schmetterlöw, a ne pro takovou chamraď jako Ricarda Huchová nebo Sara Bernhardtová?

Jména ženská, jejichž základem bylo mužské příjmení, mají a měla v češtině svůj zvláštní tvar, odchylný od mužského, odedávna a bez rozdílu; Markéta, jejíž muž slul Trčka, byla Markéta Trčková, ať byl její muž nejvyšším zemským písařem či ševcem na Pohořelci. To je ustálená vlastnost, vžitý zákon našeho jazyka; je to pro každého Čecha stejně nutný a přirozený způsob vyjadřování, jako když neměnné angl. good musí vyjádřiti někdy tvarem dobrý, někdy dobrá, někdy dobré a zase jindy dobří atd. Proto i kdyby sebe důsledněji na filmových plátnech promítali Mary Pickford a na titulních listech knih tiskli Karin Michaëlis, budou lidé v Čechách říkati, vědouce, že jde o ženy, Pickfordová, Michaëlisová, anebo populárněji Pickfordka, Portenka a p., jako říkávali před lety Carlénka, Marlittka a p. Neboť to je výraz živého jazyka, který se nedá omezovati žádným psaným ani nepsaným ceremonielem pro uctívání filmových hvězd anebo jiných ženských celebrit. Žádá-li tedy NŘ., aby se psalo (Mary) Pickfordová, a ne (Mary) Pickford, nezavádí žádné novoty, nedekretuje žádný zákon ani pravidlo, [10]nýbrž jen konstatuje, co se v jazyce samo a staletou tradicí vyvinulo a co každý z nás cítí za přirozené a samozřejmé[1].

Ale uvažujme o tom i pouhým zdravým rozumem, který můžeme předpokládati i u toho, kdo neví, co je jazyk a co v něm rozhoduje. Napíší-li (Mary) Pickfordová anebo (Karin) Michaëli-sová, jaké pak je tu komolení? Navlas stejné, jako když napíše Němec v svém jazyce Šaldas Werke nebo Čapeks Romane. Jako každý Němec, znalý svého jazyka, vyčte z těchto tvarů, že autoři, o něž jde, se jmenují v svém jazyce Šalda a Čapek, a ne Šaldas ani Čapeks, tak také každý vzdělaný i nevzdělaný Čech pozná ze jmen Pickfordová a Michaëlisová bez nejmenších obtíží, že tu jde o jména Pickford a Michaëlis a že -ová je koncovka, tak jako je v němčině -s koncovka. Dovede si někdo představit homérský smích všech šedesáti milionů Němců, kdyby před jejich forem nějaký p. O. H. protestoval jménem posvátné nedotknutelnosti uměleckých jmen proti »komolení«, které páší na našich literárních jménech, píšíce Šaldas a Čapeks Werke? A co jiného je naše -ová než koncovka právě taková jako něm. -s? Nesmíme se dáti mást mluvnickými škatulkami a termíny, že -s je skloňovací koncovka a -ová že je přípona, kterou se tvoří ženská jména. Jazyk se velmi málo stará o takovéto distinkce, jemu je tvar Čapeks právě tak pouhou obměnou zákl. jména jako tvar Pickfordová, a kdyby naše soustava gramatická nebyla tak úplně závislá na soustavě latinské, měli bychom možná v našich mluvnicích u jmen osob. vedle singuláru a plurálu také nějaký feminin a říkali bychom, že Pickfordová je nominativ femininu (s koncovkou -ová), jako říkáme, že Goncourtové je nom. plurálu (s koncovkou -ové). Neboť co jiného je tvar Pickfordová v podstatě než přivlastň. příd. jméno téhož druhu, jako když řekneme (žena n. dcera) Pickfordova, a co je jiného v podstatě tvar (žena) Pickfordova než genitiv (žena pana) Pickforda anebo německy Pickfords (Frau)? Je-li zkomolením jména tvar (Mary) Pickfordová, je docela stejným zkomolením výraz (bratří) Goncourtové nebo Chaplinové. Ba, jsou ještě horší »zkomoleniny«; jak se může psáti na př. o Decobrovi, jmenuje-li se autor Decobra, a ne Decobr? Jak můžeme býti nadšeni Navarrem, když se tento filmový herec jmenuje Navarro, a ne Navarr, jak můžeme mluviti o Buržetovi, jmenuje-li se ten spisovatel Burže (Bourget), a ne Buržet atd.? Tu se skutečně tvar jména mění, jako se mění i tvar českých jmen, [11]píše-li se o Vrchlickém (Vrchlický), o Sabinovi (Sabina), o Holečkovi (Holeček) nebo dokonce o bratřích Čapcích. Proč proti tomu nikdo neprotestuje? Prostě proto, že by to bylo marné; neboť tyto změny souvisí se samou podstatou našeho jazyka.

Každý, kdo se učil francouzsky nebo anglicky, ví, že rozličné vzájemné vztahy slov, které tyto jazyky vyjadřují rozmanitými prostředky (na př. předložkami, la mère de Paul, slovosledem, Pierre frappe Paul a p.), vyjadřujeme v našem jazyce změnami slov, zvl. připínáním koncovek. Proto je v našem jazyce takový odpor proti neskloňovaným podst. jménům. Živý jazyk skloňuje všecko, a kde se tvar slova z jakéhokoli důvodu nehodí dobře k tomu účelu, upraví si jej živý jazyk stůj co stůj tak, aby mohl slovo skloňovat podle některého typu běžného. Proto by bylo marné vzpírati se z jakýchkoli důvodů tomu, abychom neříkali od Decobry, od Annunzia, od Buržeta, když je tu možnost tato slova skloňovat; neboť možnost je v našem jazyce už nutností.

A to je druhá věc, na kterou nemyslí u nás ti, kdož pledují pro (Mary) Pickford a (Karin) Michaëlis. Zapomínají totiž na to, že se každé jméno, jehož nominativní tvar to jen poněkud dopouští, v češtině skloňuje, a to tak, jak jeho nominativní tvar ukazuje. Dejme tomu, že některý »oprávce« jazyka, který ví o jazyce asi tolik jako p. O. H., dá se přesvědčit o posvátnosti jména (Mary) Pickford a zařadí do svého brusu nebo rádce pravidlo, že se ženská příjmení tvoří z mužských příponou -ová, vyjímajíc jména filmových hereček (Mary Pickford), některých ženských obchodnic (Irma Raubitschek) a jiných slavných žen cizích (rozumí se arci neslovanských) a že pak na př. překlady spisů cizích autorek budou vycházeti skutečně pod jmény Karin Michaëlis, Elynor Glyn a p. Nebude-li křticí jméno autorky dost výmluvné, budou čtenáři sháněti knížky od Elynora Glyna a obdivovati se Karinu Michaëlisovi. Stihne je jistě útrpný úsměv se rtů literárních a j. snobů. Ale kdo má v tomto případě větší právo útrpně se usmívat? Ten překladatel, kritik atd., který z neznalosti zákonů a ducha vlastní řeči komolí jeho formy podle forem jazyků cizích, zastíraje nedostatek jazykového citu smyšlenými požadavky jakéhosi literárního ceremonielu, či ten člověk, jemuž jeho správný jazykový cit správně povídá, že v jeho jazyce Karin Michaëlis může býti leda jméno muže, Karina Michaëlise, a který má plné právo pokládati překladatele za člověka češtiny neznalého, dozví-li se ex post, že jde o spisovatelku.

Vím, že odpůrci Pickfordových, Michaëlisových atd. namítnou, že důsledkem zachování forem Mary Pickford, Karin Michaëlis musí býti zásada nechávati tato ženská jména neskloňová[12]na a říkati od Karin Michaëlis, o Mary Pickford a p. Ale předně: jak toho dokázat v jazyce, který nedovede neskloňovat, co se skloňovat dá? A za druhé: objeví-li se v naší literární nebo umělecké veřejnosti nějaké nové jméno, jako Alvilde Paulsen nebo Claude Perrot, jak má český čtenář vědět, má-li mluvit o knize Claude Perrot (je-li to autorka) či Clauda Perrota (je-li to autor)? Má český člověk, chce-li správně česky mluvit (a umět skloňovat je přece požadavek jistě elementární), znát celou světovou literaturu i nejmladšího data? Není i z tohoto důvodu výhodnější, odložíme-li své osobní vrtochy a nápady, které nemají v jazyce žádného oprávnění, a podrobíce se správně a moudře jeho zákonům, budeme-li mluviti buď o Perrotovi nebo o Perrotové, jako mluvíme o Svobodovi nebo o Svobodové?

A konečně. Představme si, jak by vypadala řeč, kdybychom měli šetřiti nedotknutelnosti uměleckých jmen v tom smyslu, jak to míní pan O. H., a »nehanobiti« je českými koncovkami! Říkali bychom asi, že známe Pickford, že se nám líbí Gautier, že se Porten Pickford nevyrovná a p. Chápe p. O. H. aspoň nyní, nepřesvědčily-li ho naše dřívější důvody, proč říkáme, že známe Pickfordovou (ale že možná neznáme město Pickford), že se nám líbí Gautierová (ale Gautier že se nám třeba nelíbí) a že se Portenové Pickfordová nevyrovná (a ne, že se Portenová Pickfordové nevyrovná) a p., a proč na tom trváme, aby se tyto koncovky i u cizích jmen zachovávaly? Chápe, že si jazyk vytvořil tyto koncovky a tyto formy proto, abychom si co nejlépe a nejkratčeji rozuměli?

K tomu je jazyk, ne na to, aby si z něho někdo podle svého zdání upravoval ceremoniel k uctívání rozličných celebrit. Nemají-li jiné jazyky takových koncovek k rozeznávání jmen ženských od mužských jako my, není to jejich přednost, nýbrž nedostatek, který musí nahrazovat a nahrazují jinak. Ríkají-li na př. Francouzi Mme Dubarry nebo lidověji la Dubarry, je to z jazykového hlediska totéž, jako když my říkáme Pickfordová nebo Pickfordka; je-li slovní prostředek, jímž se rozeznává osoba ženská od mužské, před slovem či za slovem, je to právě tak jedno, jako když my říkáme »klad-eme« a Angličan »We put« anebo my ode-jdi a Francouz va-t-en atd.

Pravidla, jež ukládá gramatika a jiné podobné spisy o jazyce lidem, aby se jimi v své praxi jazykové řídili, musí býti vzata z jazyka samého, a ne z hlavy, i kdyby šlo o nápad sebe chytřejší. Dnes navrhuje p. O. H., abychom psali (Mary) Pickford z šetrnosti k nedotknutelné posvátnosti uměleckých jmen, zítra se vytasí nějaký propagátor naší literatury za hranicemi, abychom z ohledů »na cizinu«, desorientovanou naším skloňováním Vrchlický, Vrch[13]lického nebo Čapek, Čapka, užívali raději tvarů Vrchlický-ho nebo Čapek-a, pozítří prohlásí některý jurista, že přesnost právního textu vylučuje tvary jako (Anna) Pešková a že by se mělo psáti (Anna) Peška-ová nebo (Marie) Pešek-ová anebo ještě raději (Anna) Peška n. (Marie) Pešek atd. atd. O takové nápady u nás nouze nebývá. Jsou bohužel smutným svědectvím, jak málo se u nás ví a přemýšlí o podstatě jazyka a jak nepatrná je u nás stále kultura jazyka a úcta k jeho nedotknutelnosti.

Na štěstí jazyk jako skutečný suverén jde přes takovéto a jim podobné návrhy svou cestou klidně dále a trestá jejich původce jen směšností v očích těch, kdož jsou opravdu vzdělaní. A takový konec je souzen i těm, kdož se modlí k Mary Pickford a překládají z Karin Michaëlis.


[1] Je to skoro ironie náhody, že na téže stránce Nár. osvob., na níž pan O. H. psaní Mary Pickfordová prohlašuje za hanobení uměleckého jména slavné hvězdy, užívá jiný filmový referent tvaru Mary Pickfordová docela »beze studu«.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 1, s. 8-13

Předchozí Josef Zubatý: Kvinde

Následující Antonín Procházka: Cibulka, Hřebenka, Malvazinka, Popelka, Buďánka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1