Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek I.
Václav Ertl
[Články]
-
O postavení t. zv. příklonek neboli enklitik (se, si, mě, mi, tě, ti, ho, mu, ji, jí, jich, jsem atd., bych a j.) vykládal v 1. roč. Naší řeči (str. 199) ve zvláštním článečku J. Vycpálek. Jeho výklad byl stručným výtahem ze stati, které postavení příklonek ve větě věnoval Bartoš v své Rukověti správné češtiny 1893 a v jejích dalších zpracováních. Flajšhans ukázal (NŘ. 7, 297), že Bartoš měl v této věci mezi staršími gramatiky českými, už od Blahoslava řadu předchůdců, a potvrdil tak tvrzení Naší řeči (7, 252), že pravidla o postavení příklonek byla u nás formulována samostatně, z pozorování našeho jazyka a nezávisle na učencích cizích (Wackernaglovi, Bernekrovi a j.), kteří výsledky pozorování našich gramatiků potvrdili a doplnili pozorováním jazyků jiných i výklady teoretickými. Bartoš, který po svých předchůdcích vyložil pravidla o postavení příklonek na ten čas nejzevrubněji, formuloval je v ten smysl, že slovo příklonné, na př. se, stává ve větě vedlejší hned za slovem uvozovacím (t. j. spojkou, na př. když, že a p., zájmenem tázacím nebo vztažným, na př. kdo, co, který, jenž, anebo příslovcem téhož způsobu, jak, proč, kde atd.), ve větě hlavní, začíná-li slovesem nebo spojkami a, i, ač, že stává hned za slovesem, začíná-li jiným slovem přízvučným, před slovesem buď přímo anebo odděleno jsouc od něho jinými slovy; se náležící k infinitivu jde podle Bartoše před ním. Neurčitou formulaci Bartošovu o postavení příklonky ve větě hlavní, která mimo to byla pro příklonky jsem a bych zase jinak upravena než pro se, stilisoval jsem v svém zpraco[258]vání Gebaurovy mluvnice (2, 52) podle vlastního pozorování a materiálu určitěji v ten smysl, že ve větě hlavní stává příklonka buď hned za prvním přízvučným členem větným (skácel se rázem, strom se skácel rázem, prudkým větrem se strom rázem skácel), anebo za výrazem spojovacím (vždyť, neboť, buď — anebo a p., zřídka však za a, ale, avšak, i). Tím se složitá a rozmanitě vyložená pravidla Bartošova o postavení jednotlivých příklonek zjednodušila v jedno pravidlo základní, shodné s obecným zákonem o postavení příklonek (co nejblíže k začátku), že příklonky stávají ve větě vůbec buď hned za prvním přízvučným členem věty anebo za výrazem spojovacím (spojkou, náměstkou atd.) mimo a, ale, avšak, i.
Zkouškami z různých spisovatelů starších zjistila NŘ. (7, 252), že se pravidlo o postavení příklonek, zvláště zvratného se, potvrzuje i praxí mnohých spisovatelů starších, a nebylo by nesnadno, jak z dalšího výkladu ostatně vyjde najevo, shledati svědectví o jeho životnosti i z řady spisovatelů novočeských, zvláště takových, kteří si zachovali i v řeči knižní smysl pro přirozený rytmus řeči živé a nepodlehli proto vlivům teoretiků, u nichž při výkladech o správném postavení příklonek rozhodovaly často jiné důvody než skutečný stav jazyka.
Shodou okolností jsme věnovali při těchto zkouškách nejvíc pozornosti praxi Komenského; v ní se objevila tak značná převaha případů shodných s pravidlem o příklonkách nad případy odchylnými (v. NŘ. 8, 229), že je z toho vidět zcela jasně, jak přesně zachovával tento znalec, milovník a virtuos jazyka pouhým citem rytmický zákon, k jehož určitějšímu formulování došlo až mnohem později. Odchylky, s nimiž se v praxi Komenského setkáváme, mohou býti teoreticky trojího způsobu. Mohou to býti především skutečné chyby, lapsus calami, vysvětlitelné, jak bylo na uvedeném místě už také řečeno, tím, že pravidla řeči zachovávaná citem, takřka instinktivně, nebývají tak pevná jako pravidla mluvnicky formulovaná, zvláště když běží, jako zde, o jazykový jev, který na rozdíl od gramatického tvaru (házej — házejí, kácej — kácejí atd.) nebo významu slova (uči-tel, kaza-tel atd.) a pod. není chráněn řadou souhlasných jevů téže kategorie, nýbrž drží se prostě jen častým opakováním trpným (posloucháním) i činným (mluvením). Mohou to býti dále i odchylky jen zdánlivé, způsobené tím, že se jazyk od doby Komenského změnil a že to, co se nám podle dnešní praxe zdá odchylkou, bylo v jeho době pravidlem obecně zachovávaným. Ta[259]kovou starou zvláštností v postavení příklonek, ještě za Komenského platnou, je na př. vkládání příklonky mezi zájmeno a částici koli (po čem se koli pustí Hlub. 408 a j., nč. po čemkoli se pustí) a j. K takovýmto odchylkám, odjinud známým, je možno nehleděti, jednak proto, že odchylkami vlastně nejsou, jednak i z té příčiny, že pro dnešní praxi z nich nic vyvozovati nelze.[1] Konečně mohou býti odchylky toho způsobu, že se určitá odchylka za jistých okolností vyskytuje pravidelně anebo velmi často. Takovou odchylkou, i při dnešním pravidle o postavení příklonek pravidelně se vyskytující, je na př. faktum, že příklonné slovo, stávající normálně hned za spojkou nebo jiným výrazem spojovacím, objevuje se na př. ve větách uvedených částicí i až teprve za slovesem (i zhrozil se). Vyskytuje-li se takováto hromadná odchylka pravidelně jen u jednoho určitého spisovatele, lze ji pokládati za jeho osobní libůstku, která se stanoviska spisovného usu zůstává odchylkou a se stanoviska správnosti jazykové musí býti proto pokládána také za chybu.[2] Vyskytuje-li se však takováto odchylka pravidelně anebo velmi často i u mnohých jiných dobrých spisovatelů neboli v usu spisovném, přestává býti pouhou odchylkou a stává se pravidlem o sobě, které platnost pravidla základního sice nepodvrací, ale zužuje jeho rozsah a pro něž je pak třeba výkladu vysvětlujícího, proč se v tomto případě usus spisovný dal cestou jinou. V tomto případě nemluvíme prakticky o chybě, nýbrž o výmince, které v praxi sluší dbáti právě tak jako pravidla základního. Úkolem tohoto článku tedy jest zjistiti, je-li možno mezi odchylkami Komenského od našeho pravidla o postavení jednotlivých příklonek, pokud to nejsou odchylky čistě dobové, zjistiti takové odchylky, které se dají v dostatečném množství zařaditi do určitých typů, a najíti, za jakých okolností a z ja[260]kých důvodů se ten nebo onen typ odchylek vyskytuje; jinými slovy, budeme hledati, jeví-li se v odchylkách Komenského nějaká pravidelnost a zákonitost. Podaří-li se nám pak ukázati na praxi jiných spisovatelů, zejména novočeských, že se i u nich vyskytují za týchž podmínek tytéž typy odchylek, nabudeme tím práva nepokládati více tyto odchylky za pouhé odchylky (a chyby), nýbrž za výminky od pravidla stejně zákonité jako pravidlo samo. Tím způsobem se nejen počet odchylek Komenského sníží o odchylky takto ospravedlněné, ale doplní a prohloubí se i naše znalost pravidla o postavení příklonek vůbec. Pro zjednodušení postupu si budeme všímati jako typické příklonky jen příklonného se, protože se v řeči vyskytuje nejčastěji a protože ostatní příklonky (mu, ti atd., jsem, bych a j.), vyskytují-li se ojediněle, stojí ve větě na témže místě, na němž stává zájmeno se (že se vrátím, že mu vrátím…, že jsem vrátil…, že bych vrátil… atd.); vyskytují-li se příklonky pospolu, stávají zase na témž místě a řadí se podle určitého pořádku, který celkem známe (že se mu…, že bych se…, že jsem se…, že bych ho…, že jsem ti… atd.) a o němž tedy zde vykládati nebudeme.
Srovnáme-li praxi Komenského s pravidlem o postavení příklonek, jak jsme je na počátku tohoto výkladu formulovali, nalézáme, že se od něho Komenský odchyluje nejméně často ve větách vedlejších, v nichž příklonnému se náleží místo hned za spojkou (že, když atd.) nebo za jiným výrazem uvozovacím (jenž, který, kdo, co, jak, kde atd.). Odečteme-li případy, kdy příklonné se bylo se svého místa za výrazem spojovacím vytlačeno některým z důvodů zvláštních, o nichž bude dále řeč, můžeme říci, že Komenský zachovává pravidlo o postavení příklonky ve větě vedlejší skoro bez výminky (v Hlubině bezpečnosti 172:7, v Labyrintě 249:8, tedy celkem na 100 jen 2·5 odchylek). Sloveso určité může státi při tom na kterémkoli místě ve větě, na začátku (za slušné mějme, aby se líbilo člověku, cokoli se líbí Bohu Truchl. 149,[3]) uprostřed (když se v samém člověku boj začne těla s duchem, rozumu s věrou atd. Hlub. 409), anebo na konci, a to i velmi daleko od zájmena se (že se jich ani voda potopy, ani oheň Sodomy, ani Ezauchova vražedlnost, ani Faraonův meč a moře, ani Saulovi špehové, ani Jezábeliny pohrůžky, ani Nabuchodonozorova pec, ani Dariových lvů ústa, ani Domiciánů olej etc. přes vůli jeho nic nechytá t. 438). Ze[261]jména tento případ, že zvratné se stojí na jednom a sloveso urč. až na druhém konci věty, je zvláště u Komenského při jeho dobové zálibě v koncovém postavení slovesa nejčastější.
Zkoušíme-li, jak po této stránce zachovávají pravidlo o postavení příklonek spisovatelé novočeští, a to nejen spisovatelé s jemným citem pro tento rytmický zákon, jako Jirásek,[4] nýbrž i autoři, kteří se od něho dosti často odchylují, jako Čech, nalézáme, že i v nové češtině je v postavení příklonného se po spojovacích výrazech vět vedlejších odchylek nejméně, i když nebéřeme v počet případy, kde se na jiném místě ani státi nemůže (pravím, že se mýlíš). Tak jsou na př. u Jiráska případy normální (říkal, že se pustil do světa 302) proti odchylným, t. j. takovým, pro něž nemám vysvětlení z dalších výkladů plynoucího (neviděla, že Justyna se zapáhla jako mák 317), v poměru 100:6, u Němcové 100:8, u Havlíčka 100:1, u Hálka 100:7, u Nerudy 100:15, u Čecha 100:9, u Holečka 100:12, u Machara 100:14 atd. Příklonné se stává zase u těchto i u jiných spisovatelů za výrazem spojovacím, nejen když sloveso hned následuje, nýbrž (jako u Komenského) i když je od počátku věty velmi vzdáleno; na př.: Pavel si všiml, že se na zahradách hodně po nich ohlížejí (Jir. 246); aby se Žoli po jeho odchodu odnikud nepřátelského útoku nemusil obávati (Čech 11, 6); když se pak druhý den ráno pan Bayer rozloučil (Němc. 41); když se totiž kmotr Šebestyán se strýcem Tadyášem každodenně v hospodě sejdou (Havl. 2, 23); kde se po pěšinkách, mezi skalami, křovinami a stromy pohybovali pastýři, tetky s nůšemi atd. (Rais 185); jak se těm dávným mrtvým světům antickým ani nesnilo (Machar 122); jak se nad účty včera před lampou v krámku vpravo vlevo nakláněla (Čap. 33) atd.
Toto faktum, že se zásada o postavení příklonného se zachovává po uvozovacích výrazech vět vedlejších valnou většinou správně i u spisovatelů, kteří se v jiných případech od tohoto [262]pravidla velmi často a i převážně odchylují, je svědectvím, jak postavení příklonného se je v tomto případě ustáleno. Důvod této zvláštní ustálenosti je nepochybně v tom, že příklonné se, řadíc se přirozeným rytmickým citem za výraz spojovací (nebo za jinou příklonku), srůstá častým opakováním s těmito výrazy ve vědomí mluvícího v pevné jednotky (žese, kdose, jakse, jsemse, byse a p.), které se pak podle potřeby vybavují zcela mechanicky. Děje se tedy s příklonkou se v tomto případě něco podobného, co se v osudech příklonek přihází velmi často, a to mnohdy ještě radikálněji, že totiž srůstají (často i v písmě) se slovem, k němuž se přiklánějí nebo přiklánívaly, v nerozlučný celek; vidíme to na př. na příklonném -li (ačli, nežli, čili, jestli, ty-li, máme-li atd.), pak (kdopak, kdepak, jakpak, když pak atd.), by (kdyby, aby, proč by, jak by, starším pravopisem: pročby, jakby atd.), -jsi, -s’ (žes, cos, kdes, tys, byls, bratrovis to nedal atd.), to, -t, -tě atd. i na jejich pevných sraženinách, jejichž prapříčina byla rovněž v zásadách rytmických, jako -lis (byl-lis a p.), -liť (není-liť, tebe-liť a p.), -žes (jakžes, cožes a p.), -žto (kterýžto, kdežto a p.) atd. Svědectvím toho, jak mechanicky je už příklonné se spojeno s uvozovacím výrazem, je okolnost, že se od něho neodlučuje, i když rytmické důvody, pudící je co nejblíže k začátku, přestanou působiti, t. j. když se uvozovací výraz (spojka a p.) ze stilistických důvodů dostane z počátku věty do prostředka; na př. a nade všecko když se mezi nás a slunce … země dostane (Hlub. 462); a na ten lístek že se jí houně zaplatí (Němc. 58); ty písně jako by se v ní rodily (Hál. 109) a p.[5] Na přesnost v zachovávání pravidla u spisovatelů novočeských, vyrůstajících v letech šedesátých až osmdesátých, působila mimo to zajisté i okolnost, že mluvničtí teoretikové té doby (Zikmund, Brus matiční z r. 1881), kteří jinak trvali na přímém sousedství zvratného se se slovesem, učili anebo aspoň připouštěli, že po spoj[263]kách vět vedlejších a výrazech tázacích stává zájmeno se hned za nimi, byť od slovesa odloučeno.
Stejně málo odchylek od pravidla (a ze stejných důvodů) nalézáme i v hlavních větách, začínajících uvozovacím členem zcela nepřízvučným, jednoslabičným (který přízvuku nabude teprve od příklonky) anebo slabě přízvučným, jako jsou částice ať, neb a p., ukaz. zájmena (on, ten), různá příslovce (tam, teď, tu, už, pak, potom, vždyť) a výrazy tázací (co, kde, jak a p.). Na př.: to mi se opět[6] nic nelíbilo (Lab. 78); my se sobě někdy zdáme blouditi (Hlub. 479); tu se teprv moře vlnami až k nebi kouřiti začne (Lab. 38); potom se obrací v sladkost (t. 43); co se pak[7] tu vepřové na jatku krmí? (t. 81); ať se člověk Bohu oddá (Hlub. 428). Odchylky, které by neměly příčiny své zvláštní, jsou zase u Kom. velmi vzácné: v Hlub. dvě (tak Kristus sám vůle své se také, nám na příklad odčetl 430, 417), v Lab. tři (v tom začne se zvuk a hluk veliký 108, 114, 60). To platí i o t. zv. spojkách souřadicích, vyjímajíc spojky odporovací a stupňovací, o nichž bude řeč dále. Na př.: čeho se oněm nedovoluje, aniž by se při nich trpělo (Lab. 48); také se pokoj jeho nedrží cele srdcí našich (Hlub. 454); však se jich na místo jednoho kolik zase narodí (Lab. 28); nebo já se proto do světa pouštím (t. 15); jednak se sobě vysmívali, jednak vadili (t. 51) atd.
Tak bývá i u spisovatelů novějších; na př.: ti se vryli v srdce srdce mého (Ner. 90); já se teď bojím o Mílu (Němc. 174); mně se všecko zdá (t. 169); tu se nám zlámal kočár (Čech 11, 249); z těch se to ovšem lehce vykročilo (t. 33); teď by se byla dívala do těch očí snad navždy (Hál. 118); pak bych se byl brzy zlobil (Ner. 200); však se za něj také každý den modlíme (Němc. 57); ani se jim od milé comtessy nechtělo (t. 140); buď zůstala dokořán, nebo se zavírala rovněž pomalu (Ner. 92) atd. Převaha případů normálního pořádku nad případy odchylnými — někde větší, někde menší — je patrná u všech spisovatelů, u nichž jsem podnikl i číselnou zkoušku (na př. u Němcové 71:5, u Havlíčka 12:0, u Hálka 15:0, u Nerudy 15:2, u Jiráska 25:2, u Ma[264]chara 15:1, u Raise 12:6, u Čecha 9:8). Jako ve větách vedlejších, tak i po uvozovacích výrazech vět hlavních podporovalo ustálenost postavení příklonky zase mechanické srůstání výrazů tu-se, mně-se, však-se a p.
Po této stránce tedy, že totiž příklonné se (ve větách hlavních i vedlejších) následuje hned po výraze uvozovacím (spojce, zájmenu atd.), zpravidla nepřízvučném a jednoslabičném anebo slabě přízvučném, zachovává se pravidlo o příklonkách nejen u Komenského, nýbrž i u většiny dobrých spisovatelů novočeských.[8]
Vzhledem k tomu, co bylo pověděno na odůvodnění této stabilnosti příklonného se po výrazech uvozovacích, bylo by možno již napřed — čistě teoreticky — předpokládati menší stabilnost příklonného se v takových případech, kde věta začíná některým přízvučným členem větným, ať je to podmět či některý výraz rozvíjecí.[9] Podle obecné a zásadní snahy výrazů příklonných stavěti se co nejblíže k počátku věty, náleží jim a tedy i zvratnému se i zde místo hned za prvním přízvučným členem věty, t. j. buď hned za prvním přízvučným slovem, je-li první člen věty jednoslovný (hoši se dali do řehotu Jir. 312), anebo za první skupinou slov, z nichž se první přízvučný člen věty skládá (dlouhý jeho stín se kmital po sněhu Jir. 308). Tato různost v složení prvního členu vadí ovšem onomu zmechanisování, které jsme viděli po výrazech uvozovacích a k němuž došlo právě tím, že příklonka dopadala po každé a neúchylně za první slovo [265]věty, srůstajíc s ním někdy skoro v jedno. A tak ve větách, jejichž prvním členem je někdy slovo jedno, jindy dvě, tři a více, zůstává jediným vodítkem správný rytmický cit. Proto tam, kde rytmický cit o sobě není dost živý anebo působivý (jako v jazyce knižním vůbec a u spisovatelů nedost proniknutých duchem živé, mluvené řeči zvlášť), mohou nastati případy, že vlivem normálního tvaru slovosledného »starý strom se skácel rázem«, kde se první člen skládá ze dvou slov, může se místo stejně normálního tvaru »strom se rázem skácel« n. »strom se skácel rázem« objeviti tvar nenormální »strom rázem se skácel« n. »strom skácel se rázem«, s příklonkou dopadlou mechanicky nesprávně podle tvaru se začátečním členem o dvou slovech až za druhý (anebo jindy další) člen věty.[10]
Naším úkolem jest tedy zjistiti, jak a do které míry se tato domněnka v praxi potvrzuje, neboli přesvědčiti se, je-li rytmický cit o sobě dosti silný, aby i při nemožnosti zmechanisování, způsobené rozličným složením prvního větného členu (o jednom, dvou i více slovech), uvedl příklonné se na místo, které mu i podle obecné zásady i podle případů dříve probraných náleží.
Z praxe Komenského poznáváme, že začíná-li věta přízvučným členem o jednom slově, stojí příklonné se nejčastěji hned za ním, ať sloveso následuje či je odsunuto na vzdálenější místo ve větě. Normální tvar slovosledu u Komenského je tedy: sedící se octl na zemi (Lab. 96); podobně se s nešťastným člověkem stalo strany duše (Hlub. 403); nejčastěji (se slovesem na konci): krve mi se zažíváním pokrmů a nápojů dodává (t. 395). Odchylek toho způsobu, že se příklonné se bez jakéhokoli důvodu zvláštního ocitá teprve na třetím (u Boha snadně se všichni pokladové milosrdenství otvírají Hlub. 423) anebo ještě na dalším místě věty (moře vlnami takovými odevšad se válelo Lab. 37), není v Lab. ani v Hlub. proti případům správného slovosledu mnoho, celkem asi jen 16% (60:12). Skládá-li se první člen větný, za nímž příklonné se má státi, ze dvou slov, nalézáme u Komenského zase buď tvar normální (tvář její se ukázala bledá, však odutá Lab. 118), jen s tou zvláštností (i v jiných případech u Komenského a j. se vyskytující), že zvratné se bývá někdy vloženo do [266]dvojčlenného výrazu začátečního (ne každému se dřevu dostane býti fládrem Lab. 41 a j.; Hlub. 398 a j.), anebo tvar odchylný s příklonným se odsunutým na některé další místo ve větě (již nyní usazuji se v centrum milosrdenství tvého Hlub. 436; každému téměř něčeho potřebného se nedostávalo Lab. 73). Případy normální jsou i tu sice v převaze, ale jejich převaha (9:8) i počet všech případů nejsou tak značné, abychom si mohli troufati jen z nich činiti platné závěry. Stačí, že stav věcí ani v tomto případě, přes nemožnost zmechanisování slovosledu, nesvědčí proti obecné zásadě o postavení příklonek. Pokračujíce tímto způsobem dále, měli bychom si všimnouti nyní případu, kde první člen větný je složen z více než dvou slov; ale tímto případem se dostáváme už k otázce větné pausy, o níž, jakož i o obšírnějších členech počátečních bude pojednáno souborně ve výkladech dalších.
Obrátíme-li nyní zase pozornost v téže věci k spisovatelům novočeským, setkáváme se tu se zajímavým rozštěpením ve dva tábory. Někteří spisovatelé, jako Jirásek, Hálek, Havlíček, Neruda i Machar, zachovávají ve větách hlavních, začínajících jedním přízvučným slovem, většinou týž pořádek, jaký převládá u Komenského a jaký jsme zjistili u většiny nč. spisovatelů ve větách začínajících jedním uvozov. výrazem nepřízvučným nebo slabě přízvučným (že se…, potom se…). Příklonné se následuje hned za prvním členem, ať je postavení slovesa zase jakékoli (farář se díval na kaplana s upřímným úžasem Jir. 304; Tomeš se ze zlosti dal do pití Hál. 32; i zvířata se u Rusů pravých dobře mají Havl. 2, 83). V partiích i statisticky probraných se jeví poměr těchto případů k případům odchylným takto: u Jiráska 65:6, u Hálka 46:2, u Havlíčka 31:2, u Nerudy 17:2, u Machara 13:4; převaha případů teoreticky (t. j. podle obecné zásady i podle analogie s případy dříve probranými) správných je tedy u těchto spisovatelů rozhodná. U jiných spisovatelů, jako u Němcové nebo u Raise, bývá dvojí typ slovosledu (normální: strom se skácel rázem — odch.: strom skácel se rázem) buď celkem v rovnováze (u Němcové 80:84, u Raise 12:14), anebo, jako u Čecha, nabývá převahy (17:32) dokonce typ se stanoviska obecného pravidla odchylný. U této skupiny spisovatelů pozorujeme při tom dále zajímavý zjev, že pořádek odchylný, s příklonným se až na 3. místě, nastupuje u nich nejraději v tom případě, následuje-li po prvním členu větném (o jednom slově) hned sloveso určité, takže se u nich ustaluje jaksi, byť ne důsledně, slovosledný typ »strom skácel se rázem« (z hrdla vydral se mu chraplavý zvuk Rais 252). Tím pak, že na př. u Čecha sloveso [267]určité stává v takových větách nejčastěji hned za prvním členem věty (mimoděk zachvěla se mi na rtech námitka 11, 68; Fiorella bavila se s naivní nenuceností t. 261 a j.), lze si vysvětliti tak značnou převahu případů odchylných, nad případy normálními (Alfréd se zachvěl při tom zvuku t. 54). Jakmile se však sloveso určité z jakékoli příčiny vzdálí z druhého místa ve větě na místo vzdálenější, nejde příklonné se s ním, nýbrž nastupuje zpravidla na místo, které mu podle zákona o postavení příklonek náleží (na př.: v rohu se beztoho nikdo neprohlíží Čech 11, 21; na faře se s ním přímo mazlili Rais 58; dětem se ta povídka velice líbila Němc. 62 a p.). Příčinu této zvláštní a u některých spisovatelů tak časté a skoro důsledné odchylky od pravidla a od usu jiných spisovatelů nelze viděti jen v přirozené možnosti chybovati proti pravidlu jen citem zachovávanému, nýbrž třeba ji hledati mimo to i v mylné gramatické teorii, která se šíří od let šedesátých a která stanoví zásadu, že se zájmeno se ve větách hlavních klade zpravidla za slovesem[11] tak jako v ruštině.[12] Že je to teorie mylná a praxe na ní založená nepřesná, o tom svědčí nejen analogie s větami tvaru »jako by se byl do vody propadl (Čech 11, 6), potom se začalo pracovat (Machar 111)«, o nichž byla řeč zpředu, nýbrž i praxe spisovatelů, kteří i v tomto případě zákon o postavení příklonek zpravidla zachovávají (jako Jirásek), dále praxe řeči mluvené (na př. v Kubínových Lid. pov. z Podkrk. zpravidla: princezna se dala do pláče 427, 323, 325, 356, 374, 378, 379, 403 a j.), a ovšem i nejednotná praxe spisovatelů ostatních (jako Čechova), o níž byla řeč výše, svědčící zřejmě o zápase mezi přirozeným rytmickým citem (strom se rázem skácel) a snahou vyhověti gramatické teorii (strom skácel se rázem).
Ve větách, začínajících větným členem o dvou slovech, jeví se ovšem u těchto spisovatelů zase převaha pořádku odchylného, a to za stejných okolností i z týchž důvodů (na př. hrozná opravdovost jevila se ve tváři jeho Čech 11, 68; řidčeji: o půl zdraví se člověk s nimi uzlobí t. 33; u Čecha 12:36, u Němcové 13:18, u Raise 2:12). U spisovatelů, u nichž bývá příklonné se na svém předpokládaném místě ve větách začínajících slovem jedním, jsou v převaze případy normální i při prvním členu dvouslovném (mladá ňadra se zdvihla vnitřním pohnutím Jir. 324 a j.). Převaha není sice (jako u Komenského) vždycky značná (u Hálka 16:3, u Jiráska 13:9, u Havlíčka 10:7, u Nerudy 5:2, u Ma[268]chara však 7:12), takže by snad v tomto případě bylo možno ještě nejspíš mluviti o jakémsi kolísání i u spisovatelů jinak velmi přesných po této stránce. Ale protože mimo tuto aspoň jakous takous převahu slovosledný typ »starý strom se skácel rázem« odpovídá i zásadní snaze příklonek postupovati co nejdále kupředu a protože se stanoviska rytmického není tu žádného zvláštního důvodu, který by jim v té snaze bránil, lze pokládati i zde postavení zvratného se hned za prvním dvouslovným členem větným za normální (správné) a postavení jiná za odchylky. Možnost kolísání, o jejíchž příčinách jsme při posledních obou typech (strom se…, starý strom se…) mluvili, ať to byly příčiny platné obecně nebo jen pro určité skupiny spisovatelů, stane se v tomto případě ještě pochopitelnější, až dospějeme v svém výkladu k větám s prvním členem obšírnějším, jejichž vlivu možno přičíst z části kolísání ve větách s prvním členem víc než jednoslovným.
Přehlédneme-li na tomto místě výsledky svého pozorování, učiněného na jazyce Komenského a na jazyce spisovatelů novočeských, shledáváme nejen, že vzhledem k postavení příklonného se ve větě shodují se tito spisovatelé v své praxi vespolek, nýbrž že se jejich praxe shoduje zároveň i s obecnou zásadou, která byla o tom vyslovena na počátku tohoto pozorování: normální postavení příklonného se v usu spisovném je buď za výrazem uvozovacím (spojkou atd.), anebo za prvním přízvučným členem větným.
Tím se dostáváme k druhému a vlastnímu úkolu své úvahy, totiž k otázce, platí-li tato zásada bez výminky, či vyskytují-li se v usu spisovném s jistou pravidelností případy, které se s touto zásadou nesrovnávají, za jakých okolností a z kterých příčin se vyskytují, a je-li tyto odchylné případy možno uvésti ve shodu se zásadou obecnou, či je-li v nich třeba viděti výsledek jiné zásady se zásadou o postavení příklonek se křižující.
[1] Jinou takovou známou odchylkou je často uváděné »zdá (líbí, vidí a p.) mi se« místo dnešního »zdá se mi«, t. j. postavení nepřízvučného dativu zájmenného před zvratné se. Pod. bývá u Komenského »ti se, obyč. v tvaru -ť se (že mne vedeš, kudy ráčíš, a vzkládáš, coť se líbí Hlub. 465; pojď, podíváš se … snadť se to zalíbí Lab. 16), mu se, nám se (za přátely nám se stavějí Hlub. 407) atd. Ale bývá u Kom. už také pořádek novočeský: ať se mi svět i všecko s očí ztratí (Hlub. 462); vždycky se mu s tím srdce obírá (Hlub. 408, 416 a j.); co se nám před očima děje (t. 431, 433); že se jim dosti daří (t. 418) atd.
[2] Takovou osobní libůstkou je na př. známá záliba Kollárova v rozšiřování slabikotvorného r, l o průvodní samohlásku, např. selzy, hernou, mluč a p. (v Slávy dceři 1832), z novější doby na př. Holečkova záliba v tvarech hospodárství, kacírství, morský, rytírský a p. (NŘ. 5, 244), záliba některých spisovatelů v nemírném užívání přípony -ný (kulturný, výročný) atd.
[3] Kromě Labyrintu, který je citován podle vydání Bílého (5. vyd. 1908), jsou citovány spisy Komenského z vydání brněnského (zvl. XV, 1910).
[4] Na zkoušku byly probrány (zcela nebo částečně) tyto knihy prózy: Čapek, Kašpar Lén; Čech, Druhý květ, Druhá kniha povídek (Sp. I, XI); Hálek, Spisy V (vyd. Schulzova); Havlíček, Obrazy z Rus (Sp. II, vyd. Quisova), Polit. spisy III, 1 (vyd. Tobolkova); Holeček, Naši III (Sp. VI); Jirásek, U nás I (Sp. XXIII); Machar, Prósa z r. 1906; Němcová, Babička (1855); Neruda, Malostr. povídky (1877); Rais, Západ (Sp. XII); Třebízský, Král. Dagmar (1883); Veleslavín, Práce pův., Překlady (Rozum, Stč. bibl. II, IV); Vlček, Věnec vavřínový (1877). Nejpřesněji je šetřeno pravidla o postavení příklonného se u Jiráska, Hálka a Havlíčka. Zejména Havlíčkova přesnost je v tomto případě pozoruhodná, pováží-li se, že jde o Obrazy z Rus, jednající o Rusi, psané z části za pobytu na Rusi nebo brzo po něm; přes to ruské nepohybné sja nezanechalo v nich takřka ani stopy.
[5] Jak těsně splývá příklonka se slovem předchozím, je viděti zvláště zřetelně v jazyce védském a v jazycích staroíránských, kde se konec slova předchozího a počátek příklonky často, někdy pravidelně objevuje ve znění oprávněném pravidly, jež jinak platí jen uvnitř jediného slova. Pozdější vývoj jazykový takové následky splývání příklonky se slovem předchozím obyčejně odstraňuje, protože se příčí rostoucí potřebě, aby totéž slovo nebo i ta část slova měla znění co možná vždy stejné; tak na př. nenalézáme takových věcí, častých v jazyce védském, v pozdějším sanskrtě doby klasické. Abychom uvedli jediný příklad, zájmenný pův. tvar soi, totožný se slovan. si (s jistými rozdíly významovými, na př. že není zájm. zvratným), zněl v staré íránštině hê nebo šê, podle toho, jakou hláskou končilo slovo předchozí, podle týchž pravidel, podle nichž koncovka lokálu mn. č. -su (= č. -ch) v íránštině zněla -hu nebo šu. Z.
[6] Připomínám, že i zde máme na zřeteli jen případy, kde je ve větě vedle slovesa urč. aspoň ještě jeden člen a kde by přestavení zájmena se bylo tedy možné. Případy toho tvaru jako »to se divím« necháváme bez povšimnutí, protože tvar »to divím se« je kromě t. zv. básnické řeči dnes skoro neslýchaný.
[7] U Kom. bývá obyč. »se pak« (Lab. 81, 85, 86, 115), někdy »pak se« (t. 99), pak jsem se (t. 86). V nč. je pravidlem »pak se« (kdož pak se o tom doví? Hál. 45), výminečně »se pak« (když se pak okolo sebe ohlédla Němc. 65).
[8] Po spojce »a« bývá však pořádek týž, jako kdyby jí v čele nebylo. Příčina toho je asi v jejím zvláštním postavení mezi spojkami. Všechny ostatní spojky ve větách hlavních i vedlejších mohou býti nazývány výrazy uvozovacími, neboť avisují jaksi už napřed poměr věty určovací k větě určené; patří k jejímu obsahu a strhují proto, není-li zvláštních překážek, příklonky za sebe jako jiné výrazy v čele stojící. Jen spojka a jest pouhou spojkou ve vlastním slova smyslu, čistě formálním pojítkem obou rovnocenných vět, stojícím ne v čele věty následující, nýbrž mezi oběma větami. Proto výraz příklonný nestává za ní, nýbrž teprve za vlastním prvním členem věty následující (ale v ženě není dechu a hrůzou se celá třese Erb., Kyt. 21).
[9] Z úvahy vypouštíme zase velmi hojné případy, kde věta začíná slovesem určitým, na př.: protivil se ďábel pekelnému pánu. Postavení příklonky se je v tomto případě definitivně ustáleno a odchylky v normální řeči tu nebývají snad nikdy. Ze stejných příčin můžeme nehleděti i k případům, kde se věta skládá jen z podmětu (nebo jiného členu) a slovesa urč. (otec se vrátil; smrti se nelekej, u posledního domu se rozloučili), neboť i tu je pořádek ustálen a odchylky řídké. Na zřeteli budeme míti tedy zase jen věty aspoň trojčlenné, nezačínající slovesem, tedy takové, kde přemístění příklonného se je teoreticky možné (otec se včera vrátil — otec včera se vrátil).
[10] Příkladem úplného zmechanisování v postavení příklonky jest příklonné -ť. Vzniklo z plného »ti« v platnosti tak zv. dativu sdílného, který se jako jiné podobné dativy zájmenné řadil rovněž hned za první člen větný. Ale jestliže plné tvary tohoto zájmena stávají na tomto místě dosud (ten ti se ho lekl, ten náš hoch ti [vám] roste, dobrého hosta ti jsme dnes dostali), staví se příklonné -ť stereotypně za první slovo ve větě, i když je jen součástí větného členu (dobréhoť hosta každý rád vidí Erb.).
[11] Zikmund, Mluvnice jazyka českého 1866, II, 143.
[12] Brus jazyka českého, 2. vyd. 1881, 230.
Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 9, s. 257-268
Předchozí Zamastilky
Následující E. (= Václav Ertl): O původu jména Žižka
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1