Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek II.

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

V první části tohoto článku bylo vyloženo, že Komenský i novočeský usus spisovný zachovávají vzhledem k postavení příklonek obecnou zásadu, aby příklonné se stávalo ve větě buď hned za výrazem uvozovacím (spojkou atd.) anebo hned za prvním přízvučným členem větným.

Za úkol druhé části článku a vlastní úkol celé rozpravy vytkli jsme si vyšetřiti, vyskytují-li se v usu spisovném s jistou pravidelností jaké odchylky od této zásady, jsou-li to odchylky jen zdánlivé, které se nám jeví odchylkami jen pro naši neúplnou znalost tohoto rytmického zákona, ale vskutku se mu nepříčí, či odchylky skutečné, které byly způsobeny důvody zvláštními, silnějšími v těch případech než snaha posunovati příklonky co nejblíže k počátku větnému.

Tohoto způsobu je hned první druh odchylek, o němž se chceme zmíniti a na nějž upozornil mimochodem v našem časopise už J. Zubatý 4, 308. Jsou to odchylky způsobené větným důrazem. To slovo anebo ten větný člen, na němž mluvícímu zvláště záleží, bývá vysloveno tak, že se jeho slovní přízvuk (ležící na první slabice) ještě zesiluje (a tón zpravidla zvyšuje). Výraz takto zdůrazněný zůstává buď na tom místě, které mu v obyčejném pořádku slov ve větě náleží, anebo se velmi často posunuje na místo normálně ve větě nejméně přízvučné, totiž co nejblíže k jejímu počátku. Tím vzniká zároveň vybočení z obyčejného pořádku slov neboli inverse (umění chybuje i největším mistrům; s in[294]versí: i největším mistrům umění chybuje). Inverse jest v knižní řeči jeden z hlavních prostředků, z nichž poznáváme vůli spisovatele položiti důraz na ten nebo onen člen větný, a tedy jedna z hlavních náhrad skutečného důrazu v řeči mluvené.

Tuto dvojí možnost, zdůraznění na místě a zdůraznění s inversí, lze pozorovati ovšem i ve větách se zvratným slovesem, a to s dvojím rozličným účinkem na postavení příklonného se. Zůstane-li člen zdůrazněný na svém místě anebo vůbec na místě od počátku vzdálenějším (velmi často na konci), zachovává ovšem příklonné se místo, které mu podle dřívějších výkladů náleží. Na př.: že se těmi lidskými zaměstnáními jen voda přelívá (Lab. 31); někdy se jich jedné věci chytilo několik (t. 24); často se i sami nad ním katany dělají (Hlub. 407); přece však se měl na stravu líp než doma (Jir. 326); že by se i zde za národní jazyk styděli (Havl. 2, 36), atč. Posune-li se však z vůle mluvícího zdůrazněný člen inversí až na to místo, kde stává obyčejně příklonné se (na př. za výraz uvozovací), vytlačí je s jeho místa až na místo zpravidla nejblíže následující. V tom se shodují Komenský i spisovatelé nč. Na př.: že tak a ne onak se hraditi aneb mezeřiti má (Lab. 67 m. že se …); ona v pláč a spínání rukou se vydala (t. 75); mimo to pravdivě se zpívá, že … (Hlub. 452); vzpomněl si, že již jednou se farář o nich zmínil (Jir. 301); jenž ještě na kříži se modlil za své nepřátele (Machar 14); kdo ví, jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku (Něm. 49); snad pro ty včely se tak dohřál (Jir. 121). A pod. po prvním členu přízvučném: v pracech toho i jiného se chytati a všeho nechávati (Lab. 95 m. v pracech se …); takové příhody ne tak se báli (t. 45); anebo s vloženým se (ještě důrazněji): od nichž nemalý se hluk a zvuk rozcházel (t. 79); sestře však ani slovem se nezmínil (Jir. 319); kolikrát zabloudil a o hladu dva tři dni se v horách toulal (Něm. 41); zardělá zář už ani proužkem ani nitkou se jimi neprokrádala (Jir. 170) atd. Zdůrazněno může býti i sloveso určité: Vůle tvá děj se se mnou (Hlub. 436);[1] židé nesmějí se v Rusích zdržovati (Havl. 3, 1, 145); ani hlásek se neozval, vzduchem nemihlo se hejno, nepřifrčelo, nesneslo se (Jir. 105).[2]

[295]Zdůraznění výrazu (a důsledky s tím spojené) může býti způsobeno také protikladem (adversativním spojením dvou členů), na př.: neboť o Zalitavsko se jedná, o nic jiného (Machar 8), anebo citovým vzrušením neboli emfasí, na př. a aj, zvrchu zastkví se světlo jasné (Lab. 126 a j.).

Z tohoto výkladu o účincích důrazu na postavení příklonného se plyne zároveň vysvětlení, proč příklonné se ustupuje s místa druhého (hned po spojce) až na místo třetí po některých spojkách stupňovacích (ba, ano), odporovacích (ale, avšak, než, leč, nýbrž, kdežto) a po emfatickém i. Důvod záleží v tom, že větný člen následující po těchto spojkách bývá anebo býval skoro vždycky důrazný; proto se také postavení příklonného se na místě třetím po těchto spojkách častým opakováním ustaluje. Na př.: Starý Novák nic proti tomu nemá, … ba uhodil se přes kapsu (Hál. 47); ba může se říci (Ner. 176); ba lekl se až (Jir. 248); měl jsem rozhodnou úctu k těm dvěma heroům, ano obdivoval jsem se jim (Ner. 94). Pořádek »ba se, ano se« při tomto významu těchto výrazů je v češtině trvám nemožný.[3] Pod.: ale smiloval se[4] nad nimi Bůh (Hlub. 418); ale pokaždé se zase vrátil na bojiště (Jir. 103); avšak příklad se v mé přítomnosti trefil (Lab. 74, Hlub. 449, 463 a j.); avšak vrátím se na okamžik ještě k našim hmotným požitkům (Čech 1, 92); ale paprslek žádný toho nemá, než táhne se přímo od centrum k okolku (Hlub. 412, 445, 451 a j., Lab. 73, 126 a j.); a má v tom Bůh zalíbení míti? Ó nikoli, nikoli; nýbrž hněvá se na bezbožné každý den (Výhost 472); už neustoupila, nýbrž vzepjala se (Hol. 6, 146); leč i děti na návsi se zastavily ve svém dovádění (Hál. 116). I po těchto spojkách odporovacích, ale avšak, než, nýbrž, leč, kdežto, ustálilo se pří[296]klonné se až na třetím místě od začátku.[5] Že i po i, uvozujícím vzrušené vypravování nebo důrazně pronesený závěr, bývá týž pořádek, je věc známá; důvod je zase v důrazném vytčení slovesa určitého. Na př.: i octli se na místě cizím (Hlub. 403 a č.); i počali jsme se na ni oba dohromady dívati (Havl. 2, 74) atd.

Příčina, která zkřížila v této skupině případů pravidlo o postavení příklonného se, byla tedy rázu stilistického; slovo důrazné se pro větší účin posunulo až na místo, kde příklonka obyčejně stává. Podobným stilistickým důvodem, byť ne tak účinným a obecným, je snaha po paralelní stavbě vět, která ovšem zase bývá provázena jistým zdůrazněním částí paralelních. Setkáváme se s ní častěji u spisovatelů starších než v písemnictví dnešním, v němž takovéto a podobné stilistické umělosti a ozdobnosti ustupují snaze po výrazu prostě přirozeném. U Komenského bývá dosti častá; na př.: že jak hlemejžď na slunci, tak my tu na té vodě se rozplyneme (Lab. 36; aby nebyla porušena rovnoběžnost: jak = tak, hlemejžď = my, na slunci = tu na té vodě, zatlačeno se až po vyčerpání členů korespondujících); ale ani o všech toho nemíní, ani všichni z toho se vytáhnouti nemohou (Vel. 1, 102); když pak my buď leností postáváme, neb mdlobou ustáváme, neb všetečností vybíháme, neb urputností se zatínáme (Hlub. 407); Diogenes … všecky mimojdoucí haněl, Timon všechněm zlořečil, Demokritus všemu tomu se smál (Lab. 50, 59, 133 a j.). Pod.: Co chcete, paní kmotra, po matce dcera, po otci syn se poznává (Němc. 74). Rozumí se, že změněný pořádek je i v tomto případě, jako při inversi zdůrazněného výrazu, jen potenciální, nikoli nutný ani ustálený.[6]

Tyto dvě výminky, o nichž byla právě řeč a které je možno redukovati i na výminku jedinou, jsou výminky skutečné, [297]způsobené tím, že zásada o čelném postavení slova důrazného zmohla zásadu o čelném postavení příklonek. Mimo ně je však skupina odchylek zdánlivých, které se jeví odchylkami jen proto, že zásada o postavení příklonek nebyla vzhledem k dnešním poměrům v jazyce formulována dost přesně. Podle dosavadní formulace této zásady projevují příklonky snahu posunout se co nejdále k počátku věty. Ale věta se stanoviska sluchového (a to při zákonech rytmických je stanovisko nejdůležitější) není nic jiného než kólon,[7] t. j. řada slov (taktů), spojených v jednotu jedním přízvukem vrcholovým (jímž se projevuje zároveň představová jednota výrazu), ohraničená s obou stran pausami (vdechovými a zároveň logickými) a uzavřená mimo to větší nebo menší změnou tónu (snížením nebo zvýšením hlasu). Při prostém a klidném způsobu řeči se pojem věty a pojem kóla kryjí. Ale není tomu tak vždy. Jsou-li věty krátké anebo tempo řeči hbitější, mohou dvě i několik vět splynouti v kólon jediné. Na př. větu »ať si říká, kdo chce, co chce«, složenou z tří vět, můžeme pronésti jako jediné kólon, s jedním vrcholovým přízvukem (kdo), jedním dechem (bez paus), s jedinou změnou tónu (na konci). Naproti tomu při volném tempu řeči a při složitější stavbě vět může se jedna věta rozpadnouti v kól několik. Na př. věta »V první třetině století patnáctého vypukly v Čechách bouře náboženské« dělí se v kóla dvě. Výraz »v první třetině stol. patnáctého« je kólon o sobě: má jeden vrcholový přízvuk (patnáctého), po slově »patnáctého« následuje pausa (vdechnutí) a před ní více nebo méně patrné zvýšení tónu. Ostatek (s vrcholovým přízvukem na slově náboženské) činí kólon druhé. Dělení řeči ve věty se děje objektivně, t. j. pro každého mluvnicky a logicky vzdělaného člověka stejně; dělení v kóla závisí na podmínkách subjektivních, na náladě mluvícího, na jeho výrazové pohotovosti atd. Že členění v kóla je důležité i pro zásadu o postavení příklonek jakožto zásadu rytmickou, tedy sluchovou, lze ukázati předběžně z živé řeči na větách toho způsobu jako »tatínek si nemá kde sednout, to se máš čemu smát, ono mu není co věřit« a p., kde příklonná zájmena si, se, mu, náležící vlastně do vět kde sednout (nemám, kde si sednout), čemu smát (to máš, čemu se smát), co věřit (ono není, co mu věřit), dostala se až za první člen věty předcházející z té právě příčiny, že se obě dvě věty vyslovují jako kólon jediné. Větu »zdá se mi, včera pršelo« lze slyšeti v hovoru také buď ve formě »včera, zdá se mi, pršelo«, anebo jako jediné kólon bez paus, »včera se mi zdá pršelo« atp.

[298]Zákon o postavení příklonek byl odvozen hlavně z řeči mluvené, stilisticky prosté, kde neshoda mezi větou jako celkem logickým a kólem jako celkem sluchovým (fonetickým) bývá celkem řídká. Ale s rozvojem stilistického umění v jazyce knižním vyskytují se takové neshody dosti často. Naším úkolem tedy bude vyšetřiti, jaký vliv mají takové neshody na zásadu o postavení příklonek, zvl. příklonného se, a dají-li se některé často se vyskytující odchylky od dosavadní formulace této zásady vykládati touto neshodou. Pozorovati zásady rytmické jen na jazyce knižním, bez objektivní kontroly sluchové, je ovšem poněkud jednostranné, ale pravidelnost opakujících se zjevů, vlastní rytmická podstata našeho pravidla i náš jazykový cit mohou býti vodítkem dosti spolehlivým.

Jako pro větu jednoduchou, tak i pro větu s jinou předcházející větou v celek (souvětí) spojenou platí zásada, že příklonky následují hned za výrazem uvozovacím (spojkou atd.) anebo prvním přízvučným členem věty (kromě výminek možných nebo ustálených, o nichž byla řeč výše). Na př.: První šáteček namočila, tu se s ní lávka prolomila (Erb.). Když ale vyslechl celý případ, musel se babičce usmát (Němc. 22).

Tomuto větnému spojení odpovídají úplně věty, v nichž věta určovací je nahrazena vazbou přechodníkovou, která původem zajisté není nic jiného než samostatná věta jmenná (neslovesná), uvedená smyslem i v těsné formální spojení s větou určenou. Postavení příklonek ve větě určené zůstává tedy totéž jako kdyby předcházela jakákoli jiná věta určovací. Na př.: to odmluvivše, poklonili se k zemi (Lab. 112; = když to odmluvili, poklonili se…); na kterouž věc mnoho a často pomýšleje, … na tom mi se ustanovovala mysl, abych… (t. 11 a č.); přišedši domů, převlékla se babička ze svátečního šatu (Němc. 45); chtě nechtě musel se zastavit (t. 33); Škoda zpíval a zpívaje modlil se z hlubiny své duše (Jir. 185); vznášejíc se nad houpavým provazem …, smála se radostným smíchem (Čech 11, 256); pootevřev tiše dvéře, za ní se podíval a odešel (Jir. 323). Tak bývá v novějším jazyce knižním také, když je v platnosti přechodníka příčestí trpné anebo výraz jiný; na př.: váben pověstí o kráse Juanity, vloudil se jednou … do parku (Čech 11, 70); ustrašená, uplakaná, octla se najednou u studánky (Němc. 64; bez pausy. »uplakaná se octla u studánky«, měla by věta smysl jiný); binokl na očích, v ruce hůl, kráčím si květnatým dolem (Ner., Prosté mot. 8) a p. Tento pořádek je v češtině ustálen a nezáleží, jak uvedené příklady ukazují, na tom, je-li přechodníková vazba [299]obšírná či co nejkratší. Přechodník ovšem přestal býti v našem mluvnickém cítění větou a stal se pouhým větným členem; ale stopa jeho někdejší větné platnosti jeví se v tom, že přechodníková vazba je vždycky samostatným kólem, odděleným od ostatních součástí určené věty pausou. Tato pausa právě způsobuje, že se příklonné se a jiné příklonky neřadí jako při jiných členech větných v čelo položených hned za přechodník, nýbrž až za člen následující (mlčky se vraceli domů, ale: mlčíce || vraceli se domů).

Týž účinek jako přechodník mívají namnoze z týchž příčin základních porůznu i rozličné výrazy jiné, v čelo věty kladené a tvořící smyslem i sluchově samostatné kólon pausou oddělené. Na př.: dokudž na rovnou váhu nepřijde, totiž (= to jest) || okolo centrum se nesrovná (Hlub. 420, 430 a j.); zkrátka || ten se hodil do vozu i do kočáru (Němc. 133); nebo předně || nachází se v kronice Hájkově pořádek let atd., druhé || obšírně vypravuje atd. (Vel. 1, 129); předně: teď si odbudu advokátní zkoušku …, za druhé: oddám se těm studiím zcela…, za třetí: obmezím se zcela na svůj byt (Ner. 195); jakoby nic || přiblížíme se ku vratům (Ner. 165); jako latinská || honosí se i česká řeč volným slovosledem (Tomíček, Ml. 1850, 228). Týž pořádek bývá i po výrazech pravda (pravda, toho jsem se nenadál), ovšem (ovšem, ta věc se mne netýká), z ničeho nic (z ničeho nic dveře se rozletěly), po výrazech zvolacích (vokativu, citoslovcích a p.) anebo po členech větných postavených jako samostatné kólon před větu, do niž náleží (synu, uč se od mravence; chudák, měl by se šetřit!, ten ptáček, ten se nazpívá!).[8] I po takových výrazech, jako po přechodnících, lze pokládati postavení příklonky za ustálené.

Ve všech těchto a podobných případech nestojí příklonné se na druhém místě po začátku věty, nýbrž na druhém místě po pause vzniklé ne na rozhraní dvou vět, nýbrž na hranici dvou kól větu skládajících. Důvodem k rozkladu jednotné věty v kóla nemusí býti ovšem jistá, byť neuvědomělá myšlenková samostatnost výrazu v poměru k ostatnímu obsahu věty. Důvod k pause může býti i zcela mechanický; je to omezenost počtu slov, jež bez opětného vdechnutí lze pronésti. Z té příčiny se může státi samostatným kólem i větný člen, který s obsahem ostatní věty těsně souvisí. Na př. věta výše uvedená »v první třetině století patnáctého vypukly« atd. člení se ve dvě kóla proto, že v klidné [300]řeči po pronesení výrazu »v první … patnáctého« je třeba zpravidla, byť ne nutně, učiniti pausu pro opětné vdechnutí. Naproti tomu věta »tenkrát vypukly v Čechách náboženské bouře« jest kólon jediné, protože celou řadu slov, z nichž se skládá, lze vysloviti bez vdechnutí a bez pausy. Je otázka, jak se v takových větách, v jejichž čele stojí větný člen tvořící samostatné kólon, t. j. větný člen s větším počtem slov, jeví zásada o postavení příklonného se. Tu je možnost dvojí.

Cítí-li spisovatel celou takovou větu jako kólon jediné, což podle dřívějšího výkladu i v řeči mluvené při hbitém tempu je možné, stojí příklonné se hned za složitým členem začátečním tak, jako by stálo ve větě začínající výrazem o jednom nebo dvou slovech. Na př.: Z toho kabinetu v Jezovitské ulici[9] se tak hned nedostali (Jir. 236); boudy rozmanité velikosti a formy se stavějí v jedné řadě prostředkem (Havl. 2, 26); redakční sluha Fricínek se nikoho už tolik nebál (Vlček 4, 96); chalupy šindelových i doškových střech, stěn roštím a slamou obložených, se pod nimi krčily (Rais 12, 103); jednomu sedlákoj bohatýmu se narodila holka (Kubín 403) atd.

Častěji však si uvědomuje i spisovatel pausu, která by po takovém složitém výraze v řeči klidně mluvené pravděpodobně nastala, a pak je postavení příklonného se i u spisovatelů citlivých pro tuto zásadu totéž jako po vazbě přechodníkové. Na př.: věčnost, sama ta neskonalá věčnost || I jemu se hodná zdá, na niž by myslil (Hlub. 459); a teprv as za čtyry neděle || přitočil se Prokop Holý k Pohorákovi (Ner. 181); ráno přede dnem sv. Tří králů || zastavily se před studeneckou farou selské saně (Rais 12, 189); rudé, čadivé plameny svíček || kalně se jí míhaly (Jir. 175); mezi velikou řadou cizozemských kočárů || vyskytnou se také národní [301]ruské saně (Havl. 2, 29); veškerá divadelní kritika hlavního města || koří se slovanskému zázraku (Machar 63) atd. Stanoviti objektivně a určitě, při jakém počtu slov, skládajících začáteční člen, dostavuje se potřeba pausy, je při subjektivnosti tempa ovšem věc nemožná, zvláště pak v jazyce knižním. Podle praxe Komenského a Jiráskovy, jíž jsme si po této stránce pozorněji všímali, bývá již po trojslovném prvním členu častěji u obou postavení příklonného se takové, jako kdyby v řeči byla po něm pausa[10] (v každém nočním probuzení || hned se s Bohem obíral Hlub. 462 a j.; nebe ráno jasné || zatím se zasmušilo Jir. 338). Velmi pravidelné bývá toto postavení ovšem tam, kde začáteční člen je provázen výrazem apositivním (přístavkovým), který (tak jako věta vložená) je oddělen od ostatního obsahu věty vždycky pausami. Na př.: Petr, Jakub a Jan, tito nejčelnější z apoštolů, cítili se vždy jen židy (Machar 118); její ústa, ostatně pěkná jako drobná arabeska, odvírala se pomalu jako vrata (Ner. 92); níž, u bednářova stavení, zjevil se v zásvitu Šimůnek (Jir. 314).[11]

Z těchto výkladů a příkladů je tedy vidět, že začíná-li věta členem složitějším (aspoň o třech slovech), může příklonné se státi buď na témže místě, kde stává jindy, totiž hned za ním (naše prastará jabloň se skácela rázem), anebo, a to častěji, na tom místě, kde stává po předchozí větě vedlejší (naše prastará jabloň || skácela se rázem), podle toho, tvoří-li začáteční výraz v řeči mluvené anebo ve vědomí píšícího samostatné kólon, ukončené pausou, čili nic; po vazbě přechodníkové a při výrazech jen volně s větou souvisících (jako jsou výrazy zkrátka a p., anebo jako jsou přístavky členů začátečních) je postavení příklonného se až za prvním členem po pause ustáleno.

Tato zásada, na niž jsem upozornil už v svém zpracování Mluvnice Gebaurovy 2, 53, potvrzuje, doplňuje a prohlubuje se pozo[302]rováním případů, kdy výraz, tvořící samostatné kólon je vstaven do věty buď mezi výraz uvozovací (spojku a p.) a sloveso určité anebo mezi člen nebo členy přízvučné, stojící v čele, a sloveso určité. Kólon, přetrhující takto jednotný proud věty, může býti buď věta (vložená) nebo přechodník nebo výrazy jiné. Jako v případě předešlém, i zde může býti způsob dvojí v postavení příklonky, podle délky celé věty (souvětí), podle délky vloženého kóla a obecně podle toho, jak osoba mluvící nebo píšící cítí potřebu fysické pausy (vdechu) anebo více nebo méně markantního oddělení vloženého kóla od věty ostatní.

U Komenského nalézáme způsob obojí. Na př.: aby se, jak nejlépe umějí, před příhodami hájili (Lab. 114, 85, 78, 79, Hlub. 400 a j.); jak by se každému tvoru to, co od jiného rozdílného má, odjíti mohlo (Lab. 55, 22, 33, 76, 94, 126 a j.); mně se, ať pravdu vyznám, toto líbilo (Lab. 133); anť my se (nic nevím jak) na jakés náramně vysoké věži octneme (t. 17); když se nezbedně, pustiti mne nechtíce, dobývali (t. 123, 116, 125 a j.); že se téhož, nehoršího-li něčeho, domluvíš (t. 75); nám se (ach, jak v té částce nesmyslným lidem!) nebezpečno zdá na tu hru sázeti (Hlub. 445) a p. Způsob, klásti příklonné se, nehledíc k pausám, až v čelo věty a sloveso k němu náležící až na druhý konec, byl v době Komenského velmi oblíben, jako jeden ze stilistických prostředků k pevnějšímu spojení uměle skládaných souvětí. Nalézáme jej stejně často i u Veleslavína: (o) proměnách, kteréž se v království tomto, kdy a v kterých letech, buďto strany náboženství aneb správy světské stávaly a zbíhaly (Vel. 1, 134); právo, kteréž se, jak mám zprávu, i podnes zachovává (t. 105, 108, 111, 121 a j.).

Ale bývá i způsob druhý, s příklonným se položeným na druhé místo po pause nejblíže předcházející. Na př.: takže s velikou prací a nákladem, co do sebe vecpati a vlíti měli, jim se shledávalo (Lab. 95 a j. m. takže se jim); což, pravím, velmi mi se nelíbilo (t. 98); kteříž, od tebe odcházejíc, pokoj se najíti moci domnívají (t. 137 a j.); raději před ním, soudcem svým, kořiti se budu (Hlub. 461, 462, Lab. 128 a j.); že jedné a též píšťalky zvuk || jedněm se tak hrubě líbil (Lab. 85, Hlub. 395, 421, 447, 453 a j.).

S dvojím tímto postavením se setkáváme i u spisovatelů novočeských. Na př.: Justyna se, jak Antonín prve z čista jasna odběhl, zarazila (Jir. 312); ježto se každou chvíli někdo z těch, kdož v nejužším vnitřním kroužku stáli, dovnitř shýbl (Čapek 98); nepochybně, že se již mnozí, jimž význam slova guláně po[303]vědom jest, usmívají učenosti a vážnosti, s kterou … (Havl. 2, 22) atd. Ale stejně často, ne-li častěji, zvláště kde není překážek logických nebo stilistických, vážících příklonky k slovu v čelo položenému (na př.: v nitru se mu hned, jak se páter o té obchodní cestě zmínil, nechuť ozvala Jir. 229 = v jeho nitru), bývá přiklonné se až po předcházející pause. Na př.: který, jak on říkal, maně se mu do řeči plete (Němc. 72 m. který se mu); a tak bez pláště, bez kožicha, s loktuší, kterou mu Bornová půjčila, kolem krku, vydal se před polednem na cestu (Jir. 328 m. tak se); očí, které chvílemi, při některém žertu v jejím okolí, až na jiskřivý proužek se schovávaly za třepetavé řasy (Čech 1, 3); kdybyste, velebný pane, tenkrát se nebyl pod oknem ozval (Jir. 129); a sáně přes odpor Doubenův, silně se nachýlily (t. 313 atp.). Častější, byť ne zrovna pravidelné, bývá toto postavení příklonného se zase zvláště ve větách s vloženou vazbou přechodníkovou nebo výrazem jí rovnocenným. Na př.: do té chvíle, kde babička, vzavši vřetánko, na cestu se vydala (Němc. 61); kola, paprsky plné sněhu, přestávala se točit (Jir. 289) a p.[12]

Ve větách, které jsou jedním nebo několika kóly rozděleny v několik rytmických částí, stojí tedy příklonné se buď hned za výrazem spojovacím neb za prvním přízvučným členem větným (odtrženo od slovesa urč.), tak jako by celá věta (souvětí) byla jednotný celek bez paus — anebo stává teprve až za prvním členem toho kóla, do něhož smyslem náleží, t. j. v němž je sloveso určité; v každém případě stojí tedy zásadně teprve až na druhém místě po pause (|| strom se, jako by jej podťal, rázem skácel, anebo: strom, jako by jej podťal, || rázem se skácel). Usus se nekloní ve větách tohoto tvaru (s kólem vloženým) ke způsobu druhému (s příklonkou se až v kóle slovesa) tak rozhodně, jako to bývá u vět začínajících vazbou přechodníkovou nebo podobným kólem samostatným. Jednak proto, že se ve větách s kólem vloženým v žádném z obou způsobů nedostane příklonka se za pausu,[13] jednak i proto, že věta přerušená vloženým kólem tvoří formálně celek soudržnější (obkračujíc vložené kólon) než věta prostě ve dvě kóla roztržená.

[304]Způsob druhý, se zvratným se vloženým do kóla urč. slovesa, je při dnešních složitějších formách vyjadřování (délce souvětí i vložených kól) ovšem i psychologicky přirozenější. Při rozsáhlém komplexu větném je zapotřebí zajisté předpokládati neobyčejnou hbitost v členění myšlenky (t. zv. souborné představy) a značnou pohotovost výrazovou, aby se mluvícímu a píšícímu hned při načetí věty (n. př. už při spojce) vynořilo určité sloveso, které ze stilistických důvodů je v celkovém rozvržení myšlenky proponováno až na vzdálené (třeba až konečné) místo ve větě. Zpravidla se celkové rozvržení věty při obyčejném, klidném vyjadřování propracovává v mysli podrobně po jednotlivých členech a kólech, a určitý výraz pro sloveso, které zatím ve vědomí mluvícího trvá jen jako představa, vynoří se obyčejně, až se členění přiblíží až k němu. Na př. v citované větě Čechově, »oči, které chvílemi, při některém žertu v jejím okolí, až na jiskřivý proužek se schovávaly atd.« tanula spisovateli zajisté již při hrubém členění myšlenky určitě představa ztrácení očí za řasami, ale stěží konkretní její výraz, kterým mohlo být právě tak dobře sloveso zvratné (ztráceti se) jako nezvratné (na př. mizeti); určité rozhodnutí pro některý z možných výrazů se vynořil, až když se členění přiblížilo k místu, kde sloveso mělo státi, a tím se i zvratné zájmeno octlo až v kólu slovesa určitého. To je psychologický pochod každému píšícímu dobře známý, častější v jazyce knižním než v řeči mluvené, mnohem prostěji a tedy i rychleji osnované. Větší nebo menší rychlostí v členění věty a ve volbě výrazu řídí se ovšem rychlejší nebo volnější tempo věty, které zase, je-li hbité, pausy mezi jednotlivými kóly zkracuje a smazává a z několika možných kól činí kólon jediné (ten strom se jako by jej podťal rázem skácel) anebo, je-li volné, pausy a kóla zachovává (ten strom || jako by jej podťal || rázem se skácel atd.). A tak důvody vnitřní (psychologické) i zevní (sluchové) působí ruku v ruce.

I v tomto případě tedy závisí rozhodování mezi tím neb oním postavením příklonky (buď na začátku věty, nebo na začátku kóla) na důvodech subjektivních,[14] a protože obojí způsob vyhovuje [305]i obecné zásadě rytmické (příklonka na 2. místě po pause) i usu dobrých spisovatelů, je v praxi možné oboje, a je pak možno využíti této dvojí možnosti k účelům stilistickým.[15]

Příčiny, které způsobují, že se příklonka z počátku věty (souvětí) odsunuje za první člen kóla se slovesem určitým, mohou působiti někdy zároveň (na totéž místo), někdy za sebou (na další místo). Na př.: poustevníků zajisté následovati || ne všechněm se trefí (Hlub. 410, kde příkl. se stojí na svém místě nejen proto, že 1. člen tvoří kólon o sobě, ale i z té příčiny, že po pause následuje důrazný výraz »ne všechněm«); pod.: babička, chudák stará, sotva se vyškrábala (Němc. 61); spodní čelist jeho úst || mimovolně se již odlučovala a svěšovala (Ner. 93). Anebo: viděl jsem pak, že ne všichni, které postřelila, hned se káceli (Lab. 27, kde se je až v kólu slovesa urč. nejen pro vloženou větu, ale i proto, že místo po spojce že je obsazeno důrazným výrazem ne všichni); pod.: když pak i sám, ač se dost bránil, počal se jako uváben jen k ní se obracet (Jir. 337). Tu všude se současným působením dvou stejných nebo různých příčin příklonka na svém místě utvrzuje; působí-li však dvě takové příčiny za sebou, mohou způsobiti další její odsunutí. Na př.: lidé, kteříž vymotajíc se z motanin i světa i vlastního srdce || v centrum milosrdenství božího || věrou a doufáním se usadili (Hlub. 442, kde po přechodníkové vazbě následuje výraz »v centrum mil. b.«, tvořící zase samostatné kólon a vytiskující příklonné se za další pausu, za první člen kóla následujícího); nebo: nožka její, v atlasovou botku vtěsněna, sotva země se dotýkala (Němc. 302, kde zájm. se nestojí hned za sotva, protože se na to místo inversí dostalo přízvučné země); pod.: podivno, že pomýšlejíc na Vojtěcha Bartošovic, vždy déle se zamyslila než kdykoliv jindy (Hál. 111) a p. Je pochopitelno, že se za takových okolností příklonné se dostane někdy dost hluboko do nitra věty a že tu leckdy i zbloudí.[16]

[306]Od pravidel, která dosud byla předmětem našeho výkladu a z nichž vychází najevo, že slova příklonná nestojí normálně nikdy hned za pausou, je jediná odchylka, která se však velmi pravidelně opakuje, takže ji možno pokládati za výminku ustálenou. Její důvod jest rovněž rázu sluchového (fonetického) a jeví se jako snaha po rytmické rovnováze mezi začátkem věty (kóla) a koncem. Jako ani věta ani kólon nezačíná normálně slovem enklitickým, nýbrž přízvukem (že se…, strom se…), tak také pozorujeme u dobrých spisovatelů snahu, aby se řada taktů skládajících větu (nebo kólon) také nekončila slovem enklitickým, nýbrž slovem s plným přízvukem. Na př. podle vět, které mají tvar »strom, jako by jej podťal, skácel se rázem«, s příklonným se na druhém místě po poslední pause, bylo by lze předpokládati také tvar větný »strom, jako by je podťal, skácel se«[17], ale častěji se objevuje zvláště v dnešní spis. češtině v tomto případě tvar »strom, jako by jej podťal, se skácel«. Na př.: nýbrž s Augurem, aby ho zbytečností zachoval a jen potřebu jemu [307]dával, se modlí (Hlub. 453, 441, 455 a j., Lab. 32, 49, 77, 78 a j.); ne jiná než hedvábná měkká roucha || se podávala (Lab. 92 a j.); až Vincina, jíž pojednou zamrzelo, že jí to řekla, se ozvala (Jir. 328); tady, co chodila k Frýdkům, se doučila (t. 310 a j.); je čas, aby Lukián ze Samosaty, ten velký hrobník olympských bohů, se objevil (Machar 124); hovor, prve obecný, se drobil (Jir. 145) atd.[18] Tato snaha se jeví i uvnitř kól neslovesných, obsahujících infinitiv, přechodník nebo jiný tvar jmenný. Příklonné se, které stává u těchto výrazů obyčejně za slovem, jsou-li v čele, staví se před ně, jestliže kólon některým z těchto výrazů končí. Na př.: Divný to rozmar takové dámy, bavit se se sprostou babou (Němc. 141); ale: za toho patří nám tím vroucněji se modlit (Němc. 193); Přívětivost a Úlisnost, přitočíce se opatrně, … chvály jeho vyvyšovati začaly (Lab. 120) ale: dolů těžko lezl, místem jel, stromů se chytaje (Jir. 329); ohlas tratících se drnkáčů (Jir. 305), ale: aby nová práva, na všecky příhody dokonale se trefující, sepsána býti mohla (Lab. 117) a p. Tato snaha nekončiti řadu taktů nepřízvučnou příklonkou způsobuje dokonce někdy, že se příklonné se objevuje i po spojce a. Na př.: Štěstí, když nejvíce chřestí, tehdáž třeští a láme se (Hlub. 434 aj.); ale také: o žádný břeh nebezpečný nezavadí a se neurazí (t. 452); konšel však se jen ušklíbl, prudčeji potahoval a se oblizoval (Jir. 219); zvláště ve větách vedlejších, smyslem jednotnějších, a při slovesech, jako prve, významově blízkých: u níž děvče pilo a se modlilo (Němc. 66, 65, 110); že tu drůbež okolo sebe vidím hrabat, běhat a se batolit (t. 303); s kterou se hraje, laškuje, dovádí a se škádlí (Hál. 112).

Touto jedinou výminkou rytmickou lze ukončiti všechna dosavadní pozorování o postavení příklonného se (platná i pro ostatní příklonky) v jazyce dnešním a přikročiti k závěrečnému, stručnému shrnutí zásad z pozorování těch plynoucích.

Všechny zásady, které na předešlých stránkách této úvahy byly z praxe Komenského i spisovatelů novočeských vyvozeny, vycházejí z jediné zásady základní: Příklonné se nestává zpravidla nikdy po pause (ani po a), nýbrž teprve hned po uvozovacím výraze nebo prvním členu kóla, ať je kólon celá věta (souvětí) či jen její část se slovesem určitým.

[308]Důsledky, plynoucí přirozeně z této obecné zásady pro různé útvary vět, jsou tyto:

1. Tvoří-li věta jen jediné kólon (t. j. vyslovíme-li ji v klidné řeči celou bez pausy), platí o ní obecná zásada bez jakékoli druhé možnosti; tedy na př.: že se strom skácel rázem; tu se strom skácel rázem; strom se skácel rázem; starý strom se skácel rázem).

2. Je-li věta rozdělena ve dvě kóla tím, že v jejím čele stojí člen, který tvoří nebo může tvořiti kólon o sobě, na př. složitější člen větný (o třech a více slovech), může státi příklonka buď hned za ním (naše prastará jabloň se skácela rázem — bez pausy), anebo až za prvním členem po pause následujícím neboli po prvním členu kóla se slovesem urč. (naše prastará jabloň || skácela se rázem); je-li tímto prvním členem přechodníková vazba nebo výraz zřetelně od dalšího obsahu věty pausou oddělený (vokativ a p., výrazy větné platnosti, jako zkrátka a p., nebo větný člen s přístavkem), bývá toto postavení příklonného se pravidlem (zašuměv haluzemi, skácel se rázem; chudák, skácel se rázem; jedním slovem, strom se skácel rázem; strom, pamětník starých časů, skácel se rázem).

3. Je-li věta rozdělena v několik kól tím, že je do jejího obsahu vstavena jiná věta anebo některý z uvedených výrazů, které tvoří nebo mohou tvořiti kólon o sobě, může státi příklonka hned za výrazem uvozovacím nebo prvním členem věty (strom se, jako by jej podťal, skácel rázem; až se po několika prudkých nárazech větru skácel rázem a pod.), anebo až za prvním členem po pause, která předchází před kólem urč. slovesa (na př. strom, jako by jej podťal, skácel se rázem = rázem se skácel; až po několika prudkých nárazech větru || skácel se rázem = rázem se skácel); je-li vloženým kólem přechodníková vazba nebo výraz od ostatního obsahu věty zřetelně pausami oddělený, bývá toto postavení příklonného se (v kólu slovesa) častější (na př.: stařičký strom, zašuměv haluzemi, rázem se skácel; najednou strom, z ničeho nic, skácel se rázem; až včera, totiž na Boží hod, strom se skácel a p.).

Od tohoto pravidla jsou dvě výminky, jedna stilistická, jedna rytmická.

a) Octne-li se na tom místě, které náleží příklonce, výraz zdůrazněný, odsune se příklonka až za něj (že rázem se skácel stařičký strom); proto nestává příklonka přímo [309]po spojkách stupňovacích (ano, ba), po odporovacích spojkách ale, avšak, nýbrž, leč, než, kdežto a po emfatickém i (ba [ale, i] skácel se rázem).

b) Příklonka může státi normálně po pause jen tehdy, když by se jako poslední člen kóla dostala na samý konec (strom, jako by jej podťal, se skácel).

Obecná zásada o postavení enklitik, jak jsme ji na konec formulovali, že příklonka stává hned po uvozovacím výraze nebo prvním přízvučném slovu kóla, není v odporu se zásadou vyřčenou v čele tohoto článku (se zákonem Wackernaglovým), nýbrž jen její obměnou; neboť i věta je se stanoviska rytmického jen kólon. Mimo to však, jak se domníváme, naše konečná formulace této obecné zásady, z níž přirozeně vyplývají i důsledky výše vypočtené, je i správnější, protože vzhledem k rytmické povaze této zásady přihlíží více k prvkům rytmickým (kólům) než mluvnickým (k větě) a přiléhá úplněji k skutečným poměrům v jazyce dnešním, zvláště spisovném.

---

[1] Sem náleží snad také: Co (= což) tedy mění se? přijma jednou opouští zas? Ó nikoli! (Hlub. 443); Kom. mluví o Bohu a klade si námitku: Mění se tedy Bůh?

[2] Pozorování, že zájmeno »se« následuje v takových případech hned za důrazem, svádí ovšem někdy k chybám toho způsobu, že se zvratné »se« klade mechanicky až za důraz, i když slovo zdůrazněné nestojí na 2. místě. Na př.: odkudž i podnes za největší pokutu se drží ztracení cti a víry (Vel. 1, 114).

[3] U Kom. bývá v platnosti gradační spojky s týmž pořádkem slov »nýbrž«: Odejde-li jedna neřest, anť druhá v patách; nýbrž (= ba) než jedna odejde, jiná již číhá, nýbrž jedna na druhou přichází; nýbrž hromadně se jedny na druhé sypou (Hlub. 409, 437 a j.).

[4] V Lab. 76 se čte: Ale se již více na to hleděti nechtělo (v rkp. Ale mi se již); je to případ ojedinělý a patrný vliv slovenštiny, která má po spojce ale ustálený týž pořádek jako po spojkách ostatních, t. j. se zájm. se na 2. místě (ale sa). Je-li spojka »ale« po způsobu lidové řeči vložena do věty, zpravidla hned za 1. člen, bývá obyčejně pořádek tento: Malá Adélka se ale podívala po sobě (Němc. 69); jestli pak jste se ale pěkně poděkovaly? (t. 136). Je-li však ale vloženo do věty pro větší zdůraznění 1. členu, s nímž se pevně spojuje, bývá pořádek opačný: děvčátko mělo radost, chlapci ale se mu smáli (Němc. 150); Jiřík se naň podíval, hned ale se spamatoval (Hál. 503). V řeči spisovné bývá ovšem nyní »ale« zpravidla na 1. místě věty.

[5] Po jiných bývá pořádek normální: třeba by se i některý kočár…, přece se takový starý neouhledný kočár … nedá porovnati atd. (Havl. 2, 43); přece však se měl na stravu líp (Jir. 326); buď sobě sám život odjímá, neb se v rouhání proti Bohu dává (Hlub. 416); nebo se jim kmitl tkalcovský stav, tichý, odpočívající (Jir. 245). Že by také po připouštěcím »ačkoli« byl, jak tvrdí Bartoš, týž pořádek jako po »ale«, naše doklady ani vlastní jazykový cit nepotvrzují; na př. ačkoli se o ně otírala (Lab. 27, 126 a j.); ačkoliv se ne vždy dle těch slov zachovávala (Něm. 75).

[6] Jiným druhem souměrnosti stilistické, ač řidším, je t. zv. chiasmus (křížení). Je-li paralelismus jakýsi druh souměrnosti k přímce, je chiasmus souměrnost k bodu. I chiastický pořádek přispívá k soudržnosti členů opačným pořádkem sestavených. Na př. než táhne se (paprsek) přímo od centrum k okolku a od okolku zase skrze samého sebe k centrum se obrací (Hlub. 412).

[7] Kólon je slovo řecké a znamená kloub, úd, člen a p.

[8] Jest pak při člověku boj ten ustavičný, jedno za druhým || vždycky se to jako v kole honí (Hlub. 409).

[9] Jednotnost začátečního členu složeného třeba posuzovati nejen se stanoviska mluvnického, nýbrž i s hlediska stilistického. Jsou výrazy, které jaksi stereotypně stávají vedle sebe, ač to jsou nebo mohou být dva různé členy větné (na př. vrána vráně očí nevykline, rovný rovného si hledá a p.), anebo které spisovatel chce pro větší účin míti vedle sebe. Takové výrazy je pak třeba pokládati často za stejně nerozlučné jako jednotky syntaktické. Na př.: párek za párkem se hrnul do kola (Hál. 25); ale mrtvé srdce mrtvé se věci drží (Hlub. 429); jedno myšlení druhým se stíhá a bije (Hlub. 415); a vždy jedno z druhého se dělá (t. 398); sám v sobě se ztratí (t. 437); a v pravdě tak se stává (Vel. 103); pod. často: tak zajisté, tak tedy a p.; jen jaksi se strachem se na Jeníka usmála (Hál. 28); víc nebo méně každý se v tom kole motá (Hlub. 408); a jen někdy nějaký se u nich zastavil (Jir. 109); každý krok dál v ulici (t. j. učiněný) se rozléhal na suché cestě plné přímrazků (Jir. 173); rychtář s konšelem se dali za ním (t. 221; ale také jiným pojetím: Novák se s Márinkou procházejí po městě, Hál. 60). Sem náleží i snaha po paralelnosti počátečních výrazů, o níž byla řeč výše.

[10] To je tedy také jedna z příčin oné kolísavosti, o níž byla řeč na str. 266. Věty, začínající větným členem dvouslovným, kolísají se mezi větami s počátečním členem o třech slovech, kde bývá příklonka častěji až za 1. členem po pause, a mezi větami s počátečním členem jednoslovným, které mívají příklonky na místě normálním.

[11] Přístavek, výraz jednotný se stanoviska gramatického, nemusí býti jednotný se stanoviska rytmického, nýbrž při větší délce se může členiti zase v kóla. Na př.: kápo všech, kantor Šolta, čtyřicátník, za stolem u okna, v hřebíčkovém kabátě, s černým šátkem na krku a v černé zapjaté vestě, se s nimi nesmál (Jir. 43). O postavení příklonky nerozhoduje tu celý výraz, který tvoří tento rozsáhlý přístavek, nýbrž kólon nejblíže předcházející, t. j. slova »v černé zapjaté vestě«. Protože se pak ve vědomí spisovatelově necítila po tomto trojslovném kólu potřeba pausy (v mluvené řeči též vdechu), následuje příklonné se hned po něm.

[12] Jednostranné pozorování případů tohoto typu zavedlo některé teoretiky k nesprávnému závěru, že zvratné zájmeno nebývá nikdy příliš vzdáleno od příslušného slovesa určitého.

[13] T. j. u vět s kólem vloženým je vzhledem k odporu příklonky státi po pause možno říci zcela dobře: »že se strom, zašuměv haluzemi, rázem skácel«, a také: »že strom, zašuměv haluzemi, skácel se rázem«. U vět se samostatným kólem (na př. přechodníkem) v čele, je možno říci: »zašuměv haluzemi, skácel se rázem,« ne však: »zašuměv haluzemi, se skácel rázem.«

[14] Tato subjektivnost v členění věty, tempu atd. může ovšem způsobovati odchylky individuální, se stanoviska rytmu i usu nenormální. Nalézáme-li na př. případy toho způsobu jako »když bratr, hladě si prudce vousisko na levém spánku, se jí naléhavě dotazoval« (Jir. 107, m. obyčejného »naléhavě se jí dotazoval« anebo řidšího »když se jí bratr…«), třeba si je vykládati tím způsobem, že spisovatel, začínaje vloženou přechodníkovou vazbu, cítil ji sice jako samostatné kólon (oddělené pausou od slov »když bratr«), ale zrychlené tempo dalšího postupu způsobilo, že očekávaná pausa na konci kóla (po slově »spánku«) zmizela a příklonné se se objevilo hned za ukončenou přech. vazbou, jako kdyby byla prvním, nerozlučně souvisícím členem zbývajícího konce věty.

[15] U Komenského na př. lze pozorovati, že sahá k druhému způsobu proto, aby se mu na začátku souvětí neopakovala dvakrát po sobě spojka se zvrat. se; na př.: věda, že všeho, čeho se na světě nabývá, na světě se pozbyti můž (Hlub. 446, m. že se, čeho se…); pod. 448, 451, Lab. 78 a j. Z téže příčiny se Kom. vyhýbá začátku, »že se… (který se… a p.)«, má-li následovati přechodník zvratného slovesa (že se, chystaje se…).

[16] Ve spojitosti s tímto výkladem o působení paus přirozených, vznikajících v řeči především z potřeby dechové, bylo by možno mluviti o podobném účinku umělých paus, paus metrických, které se objevují zpravidla na konci každého verše. Zabírá-li věta dva verše anebo přesahuje-li z verše do verše a je-li tedy metrickou pausou rozdělena ve dvě části, mívá tato pausa i u básníků dbalých správného postavení enklitik (u básníků kladoucích příklonky kamkoli nelze činiti žádné závěry) tentýž účinek na postavení příklonky jako pausa přirozená. Na př.: v ten den, Alexander kdyže — na vojnu sě s mocí zdviže (Alx. Vít. 405); aby pro těch lidí hrózu — nepřitřěl sě nikte k vozu (t. 1270); tehda tu Kristus téj chvíle — učini sě jiej tak jasen (Kat. 1037); z nč.: zpět klesne vězeň; řetěz hluk — kobkou se rozestírá (Mácha, Máj, Sp. 2, 115, pod. 119, 128, 131 atd.); »ach mé dítě!« a již oko — v slzách kanoucích se topí (Erben, Kyt. 16 a j.). O takových věcech je ovšem dnes marno vykládat. Naši básníci jsou přesvědčeni o svém právě klásti příklonné výrazy tam, kde je potřeba nějaké nepřízv. slabiky, ať se to se zásadami přirozeného rytmu české řeči shoduje čili nic. Proti každé výtce po té stránce se brání, že je to jen ztěžování jejich práce od lidí, kteří sami básní nikdy nepsali. Je to podivné. Pročítáme-li na př. stč. báseň o Alexandrovi (v rkp. svatovítském), nalézáme, že ze 354 případů, kdy se vyskytuje příklonné se, je jen 7 případů odchylných (ani ne 2 %), v Legendě o sv. Prokopu ze 114 jen 8 (7 %), v Satirách o řemeslnících ze 130 jen 2 (ani ne 2 %), v Legendě o sv. Kateřině ze 214 jen 16 (7 %), v Nové radě ze 192 jen 5 (2½ %) atd. Tu je dvojí možnost: buď tito staří básníci ovládali lépe techniku veršovou než básníci dnešní anebo měli lepší cit pro jazykovou přesnost i po této stránce. První možnost zamítne každý dnešní čtenář, přečte-li si jen několik veršů z kterékoli této básně stč. Ale citu pro přirozený rytmus živé řeči nepozbyli ani všichni básníci novočeští. Je zajímavo, jak malé procento odchylek od našeho zákona jeví básně rytmicky tak lahodně plynulé jako Máchův Máj nebo Erbenova Kytice; v Máji činí odchylky asi 15 % (68:13), v Kytici 10 % (272:31). Že příčinou rytmické lahody obou básní je i shoda s přirozeným rytmem řeči (a ne toliko s metrickým schematem), měli by si uvědomiti zvláště ti básnící, kteří nám mají za zlé, když je na to upozorňujeme.

[17] Na př.: jiní, aby jen opatrně s nimi zacházeli, napomínali se, Lab. 44.

[18] Někteří spisovatelé uhýbají koncovému postavení příklonky tím, že ji stavějí raději až v čelo věty. Na př.: čím se horské vísce jiné, trochu lépe položené, vysmívaly (Rais 15, 3); pojď se, má paní, posadit (Erb., Kyt. 55) a j.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 10, s. 293-309

Předchozí Štít

Následující Odolena Voda