Časopis Naše řeč
en cz

Zájmeno se a Komenský

[Drobnosti]

(pdf)

-

[1]Na naše vybídnutí (8, 108), že jsme ochotni podrobněji vyložiti věci, které v našem sporu s JSČ. zůstaly snad některému z našich čtenářů nejasné anebo se mu zdály ne dost odůvodněny, došel nás jen tento jediný dotaz: »Vzhledem k Vašemu vyzvání v 4. č. Naší řeči (na str. 108) žádám, abyste zodpověděli (!) dotaz obsažený v spise Jednoty Svatopluka Strejčka (!), jak jste mohli ve vědeckém spise (!), za jaký se vydáváte, napsati, že J. A. Komenský v kladení náměstky se nikdy nechybuje, když jste později sami museli prohlásiti, že přece někdy chybuje.«

[230]Nebývá sice naším zvykem odpovídati na dotazy anonymní, neboť tazatel skryl skromně své jméno za pseudonym Pravdomil Všetečka, ale činíme v tomto případě přece výminku, aby vědeckost Naší řeči v očích všetečného a tak dobře zpraveného Pravdomila »ni stínem« neutrpěla.

Je známo, že se v každé vědě a tedy i ve vědě o jazyku pracuje a buduje na poznatcích spolehlivých pracovníků starších neboli na autoritách. Kdyby si měl každý vědecký odborník po každé sám znovu ověřovati a kontrolovati to, k čemu jeho předchůdci dospěli, nedostal by se s místa. Napsala-li tedy NŘ. 6, 55 v posudku knížky Hlavinkovy, že Komenský v ustáleném pořádku příklonek nikdy nechybuje, měla asi pro to důvod. Pořádkem příklonek se zabýval podrobněji, jak NŘ. v témž posudku a na témž místě výslovně poznamenala, už r. 1892 Fr. Bartoš v své Rukověti správné češtiny. Pravidla o postavení příklonek založil skoro úplně na dokladech z Komenského a v kapitole o tom jednající napsal o Komenském (v 2. vyd., 1893, str. 100): »Pořádek slov, jímž se spravoval Komenský (a s ním zajisté všichni starší i novější spisovatelé), ve všem všudy se srovnává s ustáleným odedávna pořádkem slov v řeči lidové, vyjmouc jediné mi se, za kteréž lid nyní obyčejně říká se mi.« Bartošovi bylo možno věřit, protože byl odborně vzdělaný filolog, dobrý znalec jazyka a protože se Komenským po té stránce speciálně obíral. Od pravidel o postavení příklonek našel u Komenského jedinou odchylku, že totiž místo našeho »zdá se mi« psal »zdá mi se«, což ovšem nebyla chyba, nýbrž způsob v jeho době obecný. Protože tedy Bartoš sám žádné jiné odchylky neuvedl, mohla NŘ., nemajíc důvodu pochybovati o správnosti jeho tvrzení, s dobrým svědomím napsati, že Komenský v ustáleném pořádku příklonek nikdy nechybuje.

Když však proti NŘ., hájící pravidel o ustáleném pořádku příklonek, byly vycitovány z Komenského Labyrintu jiné příklady, které se s dnešním pořádkem neshodují, a tím důvěra v Bartošovo »ve všem všudy« byla otřesena, nezbylo, než abychom se přesvědčili o správnosti Bartošova tvrzení sami. Probrali jsme tedy z Komenského Labyrintu prvních sto případů pořád po sobě jdoucích, a shledavše, že na 100 případů připadá 90 správných a 10 odchylných, oznámili jsme to v NŘ. 7, 253 jako výsledek pozorování našeho vlastního, korigující starší bezpodmínečné tvrzení Bartošovo i naše, na něm založené. To byl postup právě s vědeckého stanoviska bezvadný a jediné správný, a výtka učiněná pro to Naší řeči byla tak dětinská, jako kdyby vytýkal ně[231]kdo Gebaurovi, že věřil RKZ. tak dlouho, než se přesvědčil sám o jejich nepravosti.

Pravidlo o postavení příklonek nalezenými odchylkami ovšem nijak nebylo otřeseno, neboť kdo se někdy jazykem obíral, ví, že zákony jazykové, zvláště pokud nebyly vtěleny v určitou zásadu (gramatické pravidlo), bývají zřídka naprosto důsledné, jsouce rozrušovány rozličnými pochody duševními, působícími jinými směry. Najde-li tedy pozorovatel, jak bylo již v NŘ. na jiném místě (8, 202) pověděno, že na př. zájmeno její má v 90 % nalezených případů tvar skloňovaný (od jejího bratra) a v 10 % (třebas i u dobrých spisovatelů) tvar neskloňovaný (od její bratra), a ví-li mimo to, že je skloňované její i historicky odůvodněno, nebude z toho, jak se u nás domnělí znalci jazyka domnívají, usuzovati, že pravidlo o skloňování zájmena její neplatí a že každý může psáti, jak chce, nýbrž musí říci, že skloňované její je tvar normální (se stanoviska gramatického správný) a neskloňované její je jednotlivcova odchylka (se stanoviska gramatického chyba), kterou je možno psychologicky vysvětliti, ne však v praxi dovolovati. Tak je tomu i s 90 % normálních a 10 % odchylných případů slovosledu v Labyrintě. Těch 90 % případů shodných se zákonem i odjinud známým stačí, abychom z nich usoudili, že se i Komenský tím zákonem řídí. Pro těch 10 % odchylek by bylo pak třeba hledati důvod, který je způsobil, podrobnějším rozborem.[2]

Toto vysvětlení snad postačí našemu tazateli a mohli bychom tím skončit. Ale když už o té věci píšeme, bude snad dobře zmínit se ještě o dalších výtkách, které v souvislosti s touto právě objasněnou byly Naší řeči učiněny, a ukázati milému Pravdomilovi, nejen jak vznikl rozdíl mezi naším dřívějším a pozdějším míněním, nýbrž také, jaký bývá rozdíl mezi řádnou prací a prázdným tlachem.

[232]Bylo tedy Naší řeči vytčeno dále, že, dokazujíc zachovávání zákona o postavení enklitik u různých spisovatelů starších a novějších, nespočítala všechny případy, kdy se v které knize se vyskytuje, nýbrž že přestala jen na nějakém stu případů, a že, kdyby byla probrala celé texty, byla by se možná dobrala jiných výsledků. To je námitka již v své podstatě tak prostoduchá, jako kdyby na př. mlékařka, z jejíhož sudu byl vzat litr mléka na zkoušku, namítala, že by byla možná chemická zkouška jejího chatrného mléka dopadla lépe, kdyby se byl analysoval celý sud. I těch 100 případů pořád po sobě jdoucích a vzatých odkudkoli, ať ze začátku, či z konce nebo zprostředka, je takovou zkouškou, o níž lze předpokládati, že by ji i další zkoušky potvrdily, zvláště když podobné zkoušky z jiných spisů dávají týž výsledek. Ale abychom nevěřící mlékařku přece přesvědčili, spočtli jsme doopravdy v celém Labyrintu všecka se při urč. slovese, která podle zákona o postavení enklitik jsou na místě a která nikoli, a zjistili jsme poměr 632:71, tedy zase 90:10 (na vlas 89,9:10,1) jako při zkoušce.

Ale tato námitka byla opřena ještě další námitkou. Což kdyby prý si NŘ. všimla jiných spisů Komenského, kde není tolik dialogů jako v Labyrintu, to prý by se teprve dopracovala výsledků, jež by její teorii docela oslabily. Hadačství je umění, které bývalo ve velké vážnosti, ale dnes jeho sláva upadá, a zvláště ve vědě se s ním daleko nedojde. Proto my se raději podíváme a přesvědčíme, ať už to stojí nějakou hodinku času. Spočtli jsme tedy zase trpělivě všechna se v Komenského Hlubině bezpečnosti (vyd. brněnského), kde není vůbec žádných dialogů, a našli jsme, že mezi 546 případy je správných 484 a odchylných 62, v procentech 89 (88,7) : 11 (11,3), tedy bez 1 % poměr zase týž jako v Labyrintu.

Takto tedy vypadá skutečnost a onak tlach.


[1] V. i NŘ. 8, 158.

[2] Obecně k tomu lze již napřed poznamenati, že je třeba lišiti mezi znalostí jazyka mechanickou (prakticky získanou) a uvědomělou (teoreticky podloženou). Jazykové zásady zachovávané neuvědoměle, pouhým cvikem, nejsou nikdy tak pevné jako zásady, které byly z jazyka odvozeny, teoreticky formulovány a mluvícím osvojeny. Je v tom asi podobný rozdíl jako mezi rýmem v písni lidové a v umělé básni. Skladatel lidový i básník umělý znají oba, co je rým. Ale lidový skladatel tvoří rýmy jen citem, po sluchu, a proto rýmuje někdy sice »chlebem — nebem«, ale jindy také »chlebem — medem«. Umělý básník má však svůj cit (sluch) utvrzený ještě teoretickou znalostí podstaty rýmu. Proto rýmy »nebem — medem« jsou v umělé poesii řídké a pokládají se tam za chybu.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 8, s. 229-232

Předchozí Josef Zubatý: Blížiti se, blízký, blízko

Následující D. Panýrek: Ještě k slovu »obinadlo«

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1