Zítra, zejtra

[Drobnosti]

(pdf)

-

Proč píšeme zítra i zejtra? Píšeme dvojím způsobem proto, že to jsou, jak již Jungmann věděl, dvě původem různá slova. Zítra je z pův. z jutra, z jitra, zejtra z pův. za jutra, za jitra, zajtra. Bývalo také podst. jm. zajutřie, zajitřie (snad s dlouhým zá-), z toho zajtřie, zejtřie, t. den za jitrem, zítřek; říkalo se na př. »čakaj do zajtřie, k zejtří pozván jsem od ní, stalo se na zajtřie (s 4. p., jako je »na večer«), přijdu po zajtří« (s 6. p., »po zítřku«), odkud pocházejí naše příslovce nazejtří, pozejtří a podst. jm. pozejtří. Zjitřie, z něhož by bylo mohlo vzniknouti zítří, vůbec nebývalo, ani nemohlo bývati; lze mluviti o podletí, zášeří, ná[178]městí, podměstí, předměstí, zámoří atd., protože to jsou doby nebo místa, jež mají nějaké trvání nebo zabírají nějaký prostor, nemožné pojmy a tedy i nemožná slova by byly zšeří, změstí. Dovolují-li Pravidla psáti nazejtří, pozejtří i nazítří, pozítří, povolují asi praktické potřebě, protože nelze od každého žádati, aby věděl, že podle původu je správné i zejtra i zítra, ale jen -zejtří. Kdyby se měl zaváděti v písmě jediný způsob, podle spravedlnosti by měly míti přednost tvary s ej, které jsou všechny správné. Nám, máme-li se upřímně přiznati, pozítří, nazítří zní umělkovaně.

Jest ještě jiná příčina, proč by tvary s ej zasluhovaly přednosti, kdybychom se měli o ní rozhodovati. Řekli jsme, že bylo stč. z jutra, z jitra, v němž má oporu zítra. Ale zajtra, zejtra (také s nepůvodní předložkou v zajtra, vzajtra), z pův. za jutra, za jitra (rus. závtra ze za utra, stsrb. za jutra atd.), je tvar v staré době najisto mnohem častější. Jen jakýmsi pravopisným klamem se stalo, že se zítra vůbec udrželo a dnes nám je i obvyklejší. Když se staré ý (a někdy, zvl. za c, z, i pův. í) v lidové výslovnosti měnilo v aj a dále v ej, v písmě se držel větším dílem způsob starší; a samou snahou užívati tvaru spisovného se druhdy stávalo, že se psalo ý (í) i místo správného aj, ej. Tak píšeme a psávalo se časem již počátkem 16. stol. (a snad i dříve) prý, ač slovo praj, později prej, vzniklo z praví (jako místy koncovky -oj, -ojc z -ovi, -ovic). Jungmann píše ještě Šweyc, Šweycar atd., tvaru Švýcar vůbec nemá. Slovo to jsme vzali z něm. Schweiz, Schweizar — Schweizer a podle toho jsme znali Švajcary, švajcarskou zemi (nejstarší doklady jsou z r. 1464), z čehož později bylo Švejcar atd., jako na př. ze starého vajce, dělaj máme vejce, dělej. Kdybychom toto jméno měli z doby, kdy Němci ještě říkali Swîz, Schwîz, měli bychom Svícary nebo Švícary; takto jsme mívali Švajcary, Švejcary, a máme-li dnes Švýcary, stalo se to jen pravopisným klamem, protože ý v tomto slově nemá nijakého základu. Bývali i písaři, že dovedli napsati třebas nýlepší místo najlepší, nejlepší, jako dnes nedoučený písař dovede napsati, že někdo chodil jsem tam, protože ví, že místo sem, si se píše jsem, jsi (ovšem: v nejnovější »krásné« češtině již nechodíme sem tam, nýbrž se motáme »semo tamo«). A proto se drželo zítra i v dobách, kdy skutečná výslovnost snad byla jen zejtra (Kral. bible na př. píše bratrským pravopisem zytra, ale nazejtří a k zejtří).

Aby nám laskavý čtenář dobře rozuměl: nežádáme, aby se ode dneška psalo jen zejtra, prej, Švejcar, Vejmar (Weimar) [179]a pod. Víme, že pravopis i spisovný jazyk potřebuje ustálenosti, a přáli bychom si, aby toto vědomí měli u nás všichni, komu jde o prospěch našeho jazyka a našeho písemnictví. Gebauer dobře znal minulost slova Švýcar (Hist. ml. I, 138), a přece Pravidla sestavená jeho vedením učí, že se má psáti tak. Ale neškodí nikdy znáti pravdu, ani kde jde o ustálený, ale neškodný klam.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 177-179

Předchozí Přilínati (přilnávati), prolínati

Následující František Oberpfalcer: Hu nás