Nádba

Josef Zubatý

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jungmannův i Kottův slovník mají divné slovo nádba s významem »naděje«. Užíval ho Sušil (na př. »nádba vzchází hříšníku«), který si vůbec liboval v slovech neobvyklých. Čtli jsme je v nejnovější době asi dvakrát třikrát v novinách; tak na př. v úvodníku Nár. listů o výsledku hornoslezského plebiscitu 23. bř. 1921: »… sami Němci ještě před půl rokem odhadovali svoji nádbu (tedy asi svoji naději na příznivý výsledek hlasování) velmi nepříznivě.« Všude jinde by se pokládalo za slohovou chybu, chytati se bez podstatné příčiny umělecké nebo jiné slov neobvyklých, málokomu známých a srozumitelných, má-li jazyk dobré a každému známé slovo jiné (jaké námitky má kdo proti slovům naděje, čáka?); u nás se to pokládá za zvláštní péči o spisovný jazyk. Ale rádi bychom znali slovo, které se po Sušilovi znova dere do našeho písemnictví, poněkud lépe, a proto jsme si prohlédli jeho průkazy. Výsledek tohoto šetření předkládáme svým čtenářům; a to se snažnou prosbou, vědí-li co o tomto slově a o jiných slovech, jichž se dotkneme, zejména o jejich životě v lidové mluvě, aby nám to laskavě oznámili.

Stará čeština měla slovo tba, později dba, které znamenalo asi tolik co »péče« (naši předkové dovedli lišiti hláskové skupiny jako tb, sb, kd atd. od db, zb, gd a podle toho je v nejstarších památkách také velmi věrně psali). V Životech sv. Otců čteme na př. větu »z toho jemu děkuji, že má za mě tbu« (= že o mne pečuje), a ještě Veleslavín zná rčení »žádné dby neměti«, »na nic dby nemá« (t. j., jak se také říkávalo, »na nic péče nemá« = ničeho nemusí dbáti, ničeho se nemusí obávati). Ba ještě ze Zlobického († 1810) má Jungmann rčení »dby o něco nemíti«, asi jako archaismus v mluvě té doby již zaniklý. Nemusíme čtenáři vykládati, že tba, dba je slovo příbuzné se slovesem dbáti (stč. tbáti) a jeho odvozeninami. Žije pak ono slovo ve ztrnulém příslovci slovenském nadbe, nadbä (Kott 2, 257), které znamená asi »jest třeba, nutno«. Že by nadbe bylo vzniklo z nadobno (slova v tomto významě ruského), dnes ovšem nikdo neuvěří; nadbe je na dbě (č. na dbě, na tbě), a věta na př. »nadbe vám vedieť, že…« znamenala původně asi »na péči jest vám věděti, máte míti na péči, abyste věděli.«

[271]Slovo nádba podle Jungmannovy domněnky by snad bylo vzniklo z nedba, t. j. »nepéče, nedbání« (také nedba má doklady, ovšem pro starší dobu ne bezpečné); význam »naděje« by se byl vytvořil z významu »nedbání, důvěřivost, bezpečnost, jistota«. Dnešní filolog ovšem nehned uvěří, že by se nedba bylo změnilo v nádba, a ohlédne se raději po jiném výkladě; a ten je docela nasnadě. Na Slovensku se říká nadbe (t. j. pův. na dbě, na tbě), na Moravě je doloženo skoro jen v nádbě. Zdá se, že se příslovečný výraz na dbě po stránce mluvnické zatemnil, že se cítil jako jediné slovo a podle toho i dále měnil. Pro větší zřetelnost mu přidána předložka, jako se stalo i u jiných výrazů podobných: říkalo se na př. původně vz nak, vznak, znak (padl vz nak), z toho vzniklo na znak, naznak; říkalo se za jutra, za jitra, zajtra (= zejtra), místo toho čteme v 15.—16. st. často v zajtra, vzajtra; říkalo se v čas, včas, my říkáme již také zavčas; atd. A protože se nadbě cítilo jako jediné složené slovo, ne jako spojení předložky na s 6. p. slova dba, podle složenin se zdlouženou předložkou ná- se předložka zdloužila i zde, a začalo se říkati nádbě, jako ze spojení za hodno (zdá se mi za hodno a pod.) vzniklo záhodno a dále příd. jm. záhodný, jako ze stč. rčení »za pasy (s někým) jíti, choditi, popadnouti se, bráti se, pobiediti (= pobídnouti, vyzvati) se« a pod. již v staré době vzniká podst. jm. zápas. A tak konec konců z původního na tbě (dbě) bylo v nádbě.

Také význam tohoto výrazu je zajímavý. Žije v lidové mluvě moravské. Podle A. Kašíka (Popis a rozbor nář. středobečevského, Rozpr. III. tř. Č. akad. 26, 85, kde se v nádbě již spojuje se stč. tba, dba) se říká »mám neco v nádbě« (významu Kašík nenaznačuje); jinde na Moravě »má něco v nádbě« znamená tolik co naše »má něco za lubem«, tedy asi »na mysli« (Kott, 2, 14); podle Chmely (u Jungmanna) znamená »on již to má v nádbě« (prý v slovenštině) »jakoby to měl již jisté«; podle Bartoše (Dial. slovn. 215) »mám to v nádbě« znamená »doufám, že se mi toho dostane.« Význam »dbáti, pečovati o něco« se místy mění ve význam »doufati, očekávati«; patrně zde působí lidová etymologie, slovo nádba, jež mluvnický cit moravský hledá ve výraze v nádbě, spojuje se se skupinou slov »naděje, nadíti se« a -ba se asi pojímá jako přípona slov jako honba, chodba atd. To je ovšem etymologie nesprávná, ve skutečnosti podle našich mluvnických vědomostí nemožná; ani se na Moravě výrazu v nádbě všude nerozumí tak, jako by znamenal »v naději«. Také takovéto změny významové, oprávněné jen nesprávnou lidovou etymologií, jsou z jazykových dějin známy. Sporý znamená vl. »hojný, vy[272]datný« a pod.; v tom smysle užívá tohoto slova také náš lid, mluvě o »sporém«, t. j. zavalitém a silném člověku, o »sporém«, t. j. vydatném jídle a pod. Některým našim spisovatelům se však slučuje se slovesem spořiti (z něm. sparen) a znamená jim tolik co něm. spärlich. Slovo čitelný, nečitelný pochází od slovesa číti. »smysly pociťovati« a znamená tedy v staré době skoro všude »(ne)cítící« nebo »(ne)vnimatelný tělesnými smysly«, lidová etymologie však je spojuje se slovesem čísti, čítati, a podle toho pak znamená již v staré době nečitelný někdy také »nesčíslný«, my pak mluvíváme o čitelném nebo nečitelném písmě.

Jiné tvary podst. jména nádba mimo výraz v nádbě, je-li náš výklad správný, vlastně nejsou oprávněny. Také zprávy z Moravy mluví skoro jen o výraze v nádbě. Jen Přerovan Blahoslav má pád jiný: »mám k tobě nádbu, t. naději: inepta ac rustica phrasis (= neobratné a selské rčení). Moravští sedláci někdy tak mluví« (Gram. 322). Není nic neslýchaného, že si jazyk z tvaru příslovečného vytvoří celé jméno podst. nebo příd.; z výrazu za pasy si utvořila čeština i polština slovo zápas, z příslovce kolmo jsme si utvořili příd. jm. kolmý (V, 11), tak mohlo vzniknouti a podle Blahoslavova svědectví někde na Moravě také vzniklo z příslovečného výrazu v nádbě podst. jm. nádba. Dosti nerovná cesta, po které se toto slovo dostalo do slovníku některého moravského nářečí, nestačila by nám, abychom radili ho neužívati; víme příliš dobře, co vše by se musilo z každého jazyka odstraniti, kdyby se mělo vymycovati, co nevzniklo přesně podle mluvnických pravidel. Proto se nám ani nezdá žádati, aby se náš spisovný jazyk vzdal na př. slova (ne)čitelný u významě, v jakém ho dnes užíváme. Ale vidíme-li, že slovo nádba vzniklo všelijak, že se ho jako jména podst. v lidové mluvě dnes snad nikde neužívá, že i výraz v nádbě je jen v neveliké části našeho jazykového území v obyčeji, že jeho význam ani tam, kde žije, není s žádoucí určitostí vyhraněn, vidíme-li pak, že pro pojem, jejž by mělo slovo nádba vystihovati, náš jazyk má slova jiná, stará, správná a všude známá, nevidíme prospěchu, jaký by měl z toho, kdyby se podařilo v něj to slovo uvésti.

Jungmann nedovedl od slov, o nichž zde vykládáme, odlišiti slovo jiné, záhadné, jehož pro neurčitost starého pravopisu ani dobře čísti nedovedeme (w nadby, snad = v nádbí). Pokus vyložiti je by našel čtenář ve Sborn. filol. 5, 51; je to ovšem pokus tak málo jistý, že ho zde neopakujeme. Zejména také proto, že se bojíme, aby některý z našich spisovatelů neviděl v slově, kterému nikdo nerozumí, kdo ví jakou krásu a neujal se ho.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 9, s. 270-272

Předchozí Josef Zubatý: Novákovic, u Nováků atd.

Následující Arnošt Kraus, B. Sládeček: K naší budoucí měně