Časopis Naše řeč
en cz

Přízvučné a nepřízvučné ten při odkazování k vedlejším přívlastkovým větám

Magdalena Zíková, Jan Volín

[Articles]

(pdf)

The stressed and unstressed pronoun ten in referring to relative clauses

The study deals with the question of stress-based prominence assigned to the Czech demonstrative pronoun ‘ten’ (meaning roughly ‘this’ or ‘that’ or even ‘the’) in certain contexts. While the default production of the pronoun is unstressed, there are some semantically defined situations in which its stressed form of the pronoun seems more appropriate. The analysis of such situations and a speech production experiment were carried out to form and possibly support hypotheses about the use of the stressed form. The results suggest that natives speakers of Czech possess the sensitivity to differentiate between ‘classifying’ and ‘discerning’ contexts and manifest this relatively consistently in their speech by assigning prosodic salience to the demonstrative pronoun ‘ten’ and by deaccenting the first syllable of the following noun.

Key words: context, demonstratives, referring, stress
Klíčová slova: kontext, demonstrativa, reference, přízvuk

1 Úvod

1.1 Zájmeno ten

České demonstrativum ten přitahuje pozornost lingvistů už po desetiletí. Je to zejména jeho komplexní a obtížně prostupný systém referenčních funkcí, kontroverze ohledně jeho užití přímo v mluvní situaci, bohatě rozvinutá schopnost signalizovat jemné odstíny pragmatických postojů a v neposlední řadě nejednoznačný slovnědruhový status tohoto výrazu: jedná se vůbec o zájmeno? Mnohé z otázek už domácí jazykovědná tradice rozpracovala, řada z nich na detailnější průzkum teprve čeká. Prubířským kamenem jazykovědných analýz se zdá být zejména popis a klasifikace funkcí, které ten v češtině plní – dodnes zřejmě nejvitálnějším rozborem, na nějž se odvolává nebo se s ním jinak vypořádává prakticky celá následující lingvistická tradice, je sice stručný, ale velmi přesný popis Mathesiův (Mathesius, 1926). Z dalších otázek vzbudila zájem lingvistů např. konkurence zájmen on a ten ve výstavbě diskursu (Křížková, 1974; Běličová – Uhlířová, 1996; Hrdlička, 1997) či expresivní funkce demonstrativního ten, ať už v pronominální pozici v protikladu ke konkurenčnímu on (Hrdlička, 1997), nebo v pozici adnominální ve vztahu k obecným možnostem užití (Schneiderová, 1993; Štícha, 1999).

[34]I v tak široce zmapovaném terénu zůstává mnoho otázek stále nedořešených. Z možností zasluhujících detailnější pozornost bychom se v tomto příspěvku rádi zaměřili na aspekt, který, pokud je nám známo, stál dosud stranou systematického lingvistického zkoumání: potenciální přízvučnost demonstrativa ten odkazujícího k vedlejším přívlastkovým větám (ta 'ženská, která si vzala souseda topenáře vs. 'ti studenti, kteří jsou během studia podporováni rodiči).

Ten je zpravidla nepřízvučné. Je to gramatické, ve většině pádů jednoslabičné slovo, které v běžném prozodickém kontextu neplní roli hlavy mluvního taktu ('Převleč si ty 'ponožky a 'pojď). Přesto však existují kontexty, ve kterých je systematicky realizováno přízvučně ('Nejhůř je 'na tom 'ten důchodce, 'který je 'sám a 'nemůže nic 'dělat (SYN2009PUB, upraveno)). České mluvnice tento fakt komentují jen okrajově, omezují se pouze na letmé konstatování dvojí přízvučné formy, přičemž nepřízvučnou realizaci přisuzují anaforickému a přízvučnou kataforickému odkazování. To je však příliš obecné vysvětlení, které nepostihuje provázanost prozodického ztvárnění demonstrativa s dalšími rovinami jazykové stavby. Postižení distribučních zákonitostí přízvučného a nepřízvučného ten může např. napovědět mnohé o jeho sémantice, která se vzhledem k rozmanitosti svých dílčích významů stále vzpírá komplexnímu popisu. Všechny dostupné poučky o přízvučnosti analyzovaného zájmena nadto trpí ještě jedním, z pohledu fonetika podstatným nedostatkem: s největší pravděpodobností se odvíjejí pouze z intuitivního pozorování autorů a nevycházejí z detailnějšího empirického výzkumu. Rozhodli jsme se proto některé své úvahy k této problematice podepřít průzkumnou sondou prozodické realizace zkoumaného slova.

 

1.2 Přízvučnost a nepřízvučnost při odkazování k přívlastkovým větám

Hledáme-li v české odborné literatuře poučení o přízvučnosti zájmena ten, nezbývá než spokojit se s několika lakonickými poznámkami. Zhruba řečeno, nepřízvučné ten odkazuje zpět do textu (anafora – Potkal jsem krásnou dívku a ta dívka… (PMČ, 1995, s. 291)), přízvučné ten k tomu, co bude teprve řečeno (katafora – Vybere si z těch možností, které se mu nabízejí (ibid.); Dostane to ten z vás, který si to nejvíc zaslouží (MČ 2, 1986, s. 93)). Popis přitom nerozlišuje mezi různými typy syntaktických konstrukcí, jichž může být demonstrativum součástí; totéž pravidlo se vztahuje na ten v adnominální (Potkala jsem tu megeru na chodbě) i pronominální pozici (Nedokázala jsem se na to pak soustředit), na zájmeno rozvité vedlejší větou nebo jako součást nerozvité jmenné fráze atd. Abychom co možná zpřehlednili pole zkoumání, zaměřme se z možných konstrukčních typů pouze na ty případy, kdy je ten součástí jmenné fráze (je v pozici adnominální) a je následováno vedlejší přívlastkovou větou. Podívejme se na následující věty (SYN2009PUB, zkráceno):

[35](1)

Obslouží jen ty zákazníky, kteří potřebují léky bez předpisu.

(2)

Vítězem se stává ten účastník, který zůstane jako poslední v novém voze nejméně po dobu 120 minut.

(3)

Pracoval jsem na tom domě, který spadnul.

(4)

Ale jen počkej, Morano…, však my tu zimu, kterou symbolizuješ, statečně překonáme…

Je pravděpodobné, že většina mluvčích se při přednesu zájmena ten shodne na dvojím typu prozodické realizace: věty v (1) a (2) vyzývají k přízvučnému čtení, věty v (3) a (4) žádají spíše čtení bezpřízvučné. Užití bezpřízvučné formy v (3) a zvláště (4) přitom nelze vyložit pouze anaforickým odkazováním, tedy poukazem k referentu, který už dříve v textu figuroval: ten zde „předjímá“ informaci, která teprve přijde. Nedostatečnost konceptu anaforického odkazování vynikne zřetelně u otázek typu Znáš ten vtip, jak chlapeček volá do rádia…?, při kterých ten opět slouží uvedení specifikující informace přinášené následující přívlastkovou větou.

Dvojího druhu přívlastkových vět ve vztahu k distribučním možnostem adnominálního ten si všímá i Vilém Mathesius, rozlišuje je ovšem nikoli z hlediska rysů prozodických, ale z hlediska významu jako věty diferencující (To abych se dala s tím továrníkem, co to vyrábí, zrovna oddat) a věty popisující (Ty slyšíš doma věci, o kterých jiné děti nemají ani ponětí) (Mathesius, 1926, s. 40). Na věty diferencující se přitom ptáme zájmenem který, na věty popisující zájmenem jaký. Mathesius se otázce přízvučnosti zájmen nevěnuje, je ale zřejmé, že jeho dělení přívlastkových vět se přibližuje rozdílu mezi větnými kontexty s přízvučnou a nepřízvučnou formou: jeho věty popisující by bez větších obtíží akceptovaly přízvučnou variantu zájmena – Ty slyšíš doma 'ty věci, o kterých jiné děti nemají ani ponětí.

Ani Mathesiovým vysvětlením však nelze plně vyložit otázku přízvučnosti. Přívlastkové věty v (1) a (2) nejsou o nic méně diferencující než věty v (3) a (4) a běžně kompetentní mluvčí by byl pravděpodobně na pochybách, na kterou z nich se zeptat zájmenem který a na kterou z nich zájmenem jaký, a to nejen proto, že rozdíl mezi těmito dvěma výrazy se v povědomí současných mluvčích postupně stírá. Problém je tedy třeba rozebrat důsledněji.

Každá z vedlejších vět (1)–(4) nějakým způsobem specifikuje referent, k němuž odkazuje řídící substantivum; liší se ovšem ve strategii, jakou toho dociluje. První dvojice přívlastkových vět postupuje od obecného k určitému: vyděluje příslušného referenta z obecné skupiny (všichni zákazníci, všichni účastníci). Informace obsažená ve vedlejší větě zde má kategorizační či klasifikující význam. Určuje příslušný referent jeho vydělením z širší množiny potenciálních referentů. Takto určený referent je zpravidla odlišné povahy než referent identifikovaný přívlastkovou větou s nepřízvučným ten: není to jedinečný, plně individualizovaný subjekt, ale subjekt blíže nespecifikovaný, který je vymezen pouze určitým souborem vlastností upřesněných ve vedlejší větě; jeho identita je ovšem často neznámá nebo není relevantní [36](může to být jakýkoli zákazník, který potřebuje léky bez předpisu, a jakýkoli účastník, který zůstane jako poslední ve voze nejméně po dobu 120 minut).

U přívlastkových vět v (3) a (4) pozorujeme odlišnou strategii specifikace: východiskem je již individuální, určitý referent a vedlejší věty jeho jedinečné rysy „pouze dourčují“, dále rozvíjejí. Jinými slovy, vedlejší věta v tomto případě dále specifikuje už jedinečný referent. Tím nemůže být cokoli či kdokoli, kdo splňuje určitou podmínku, kladenou vedlejší větou, ale vždy už plně individualizovaný subjekt či objekt.

Významový rozdíl mezi oběma typy přívlastkových vět, „klasifikujícími“ a „dourčovacími“, má řadu zajímavých konsekvencí. První z nich se týká možnosti vypustit odkazovací demonstrativum. Při podrobnějším pohledu na věty v (1)–(4) se ukazuje, že přízvučné ten je mnohem náchylnější k elizi než jeho nepřízvučný protějšek:

(5)

Obslouží jen zákazníky, kteří potřebují léky bez předpisu.

(6)

Vítězem se stává účastník, který zůstane jako poslední v novém voze nejméně po dobu 120 minut.

(7)

?Pracoval jsem na domě, který spadnul.

(8)

*Ale jen počkej, Morano…, však my zimu, kterou symbolizuješ, statečně překonáme…

Podobně např. dvojice vět:

(9)

Je několik druhů sena, podle fáze, ve které se kosí. (To) seno, které pochází z druhé sklizně, je otava.

(10)

Dochází nám krmení. (?To) seno, které jsme navezli na podzim, už je skoro pryč.

Vysvětlením by zde mohla být právě rozdílná funkce, kterou přízvučné a nepřízvučné formy v příslušných větách plní: viděli jsme, že přízvučné ten ve větách klasifikujících slouží k vymezení referentu z obecnější skupiny; pokud však není třeba referent otevřeně stavět do protikladu k jiným referentům, demonstrativum lze vypustit, aniž by to zanechalo podstatnější stopy na významu věty. Neodkazuje zde totiž k žádné kontextuálně určené informaci, pouze ustavuje vztah mezi daným referentem a množinou, ze které byl vydělen. Jestliže není třeba tento vztah explicitně signalizovat, demonstrativum je nadbytečné. Nepřízvučné ten je naproti tomu svázáno s kontextuálně určenou informací, není „formálně vztahové“ povahy v tom smyslu jako jeho přízvučný protějšek. A protože je spjato s pevně určeným referentem, je „netransponovatelné“, a tedy neelidovatelné. Jeho vypuštěním dochází k výraznému významovému posunu, viz (7).

Rozdílem v kontextuálním zakotvení referentů specifikovaných vedlejšími relativními větami se zabýval Karel Svoboda (1967). Předmětem jeho pozornosti jsou uvozovací výrazy vedlejších vztažných vět, konkrétně konkurence konstrukcí ten, který × ten, co. Svoboda si všímá, že konstrukce ten, co, obecně považovaná za substandardní, je bez problémů akceptovatelná tehdy, kdy referuje k předmětu, který je kontextuálně určen, tzn. je buď zahrnut ve vnější mluvní situaci (Snědla bych tubu [37]tam těch luminálů, co má Jirka na stole), nebo se o něm již hovořilo (Ta holka, to fanfárum, co vám neslo víno, je nemehlo), nebo je součástí společné zkušenosti mluvčího a posluchače (Mám nocležníka. – Zase? – Z party, co montovala rozhlas) (ibid., s. 1–2). Zájmeno který je co do typu reference neutrální, může uvozovat vztažné věty specifikující jak kontextuální, tak nekontextuální informaci. V prvním typu vět bude však mít častěji příchuť formálního prostředku.

Kontextuální ukotvení referentu je tím, co spojuje užití konstrukce ten, co a nepřízvučné formy demonstrativa: bezpřízvučné zájmeno stejně jako uvozovací spojka co[1] signalizují, že referent je k dohledání v bližším či vzdálenějším kontextuálním okolí (které nemusí být nutně pouze diskurzivní povahy). Platí-li, že „větou s co je posluchač jakoby vtahován do společné znalosti“ (Svoboda, 1967, s. 8), platí totéž i pro nepřízvučné demonstrativum odkazující k vedlejší větě.

Další zajímavou možností, jak zpřesnit analýzu přízvučných a nepřízvučných forem, je prozkoumat limity substituovatelnosti obou typů vztažných vět nevětným vyjádřením. Touto cestou se vydal už K. Svoboda (1967) v článku o konstrukcích ten, který, ten, kdo a ten, co při uvozování vedlejších vět vztažných: větu v Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa transformuje ve jmenné vyjádření Bázlivec nesmí do lesa, zatímco Ten, co se bojí, nesmí do lesa navrhuje převést na Ten bázlivec nesmí do lesa. Každá z vět má podle autora jiný význam. Souvětí s co užijeme tehdy, odkazujeme-li k určitému individuu, „ukazujeme-li na nějakou osobu v prostoru nebo kontextu nebo osobu společně známou“ (Svoboda, 1967, s. 5). Právě proto, že tato osoba je kontextuálně určená, je třeba signál její určitosti – demonstrativum – podržet i při transformaci vztažné věty na jmenné vyjádření; demonstrativum zde musí zůstat: Ten bázlivec nesmí do lesa. Naproti tomu vztažné zájmeno kdo užijeme tehdy, odkazujeme-li obecně ke každému, kdo má strach. Jmenným ekvivalentem vedlejší věty je kontextuálně neurčený bázlivec, tedy co do reference každý, na koho se vztahuje tento pojem, nikoli konkrétní jedinec. Proto lze při převodu vedlejší věty na jmenný výraz demonstrativum bez větších obtíží vypustit.

Tím se ovšem velmi podstatně přibližujeme sémantice přízvučného ten: ukazuje-li se tato forma při transformaci vedlejší věty na jmenné vyjádření jako významově redundantní, znamená to, že její funkce při odkazování k vedlejším větám je v zásadě strukturní, funguje jako formální prostředek odkazování k vedlejší větě, tj. „pouze“ jako její formální opora. Srovnejme ještě další příklady:

(11)

Zdá se, že výšky hlodavcům svědčí. Ta 'myš, která žije u nás na půdě, je alespoň dvakrát větší než ty, které máme ve sklepě. > Ta 'myš na půdě

(12)

Různé druhy myší dorůstají různých velikostí. 'Ta myš, která žije na Madagaskaru, je alespoň dvakrát větší než ta, která žije v Čechách. > Myš žijící na Madagaskaru / Madagaskarská myš

[38]Na jedné straně tedy stojí demonstrativum kontextuálně zakotvené, spjaté s jedinečným referentem, na straně druhé demonstrativum kontextuálně neurčené, plnící roli formálního prostředku uvození vedlejší věty. V prvním případě je demonstrativum nepřízvučné, v druhém přízvučné. V prvním případě vedlejší věta pouze dourčuje už jedinečné individuum, v druhém vymezuje příslušný referent z obecné kategorie – totožnost referentu však zpravidla zůstává blíže nespecifikovaná.

Pravidelnosti, které jsme dosud odhalili v rozvržení přízvučných a nepřízvučných forem zájmena ten a které tak slibně korespondují s dalšími jazykovými prostředky a sémantikou vedlejších vět, samozřejmě nejsou absolutní. Mluvčí má v každé situaci možnost využít všech prostředků, které se mu nabízejí, tak, aby co možná efektivně dosáhl zamýšleného komunikačního cíle. Přízvukování je přitom jednou ze základních a nejvyužívanějších strategií významového zdůraznění. Je proto pochopitelné, že vyžaduje-li to mluvní situace, mluvčí se nebrání přízvuk užít i tam, kde bychom za běžných okolností očekávali spíše bezpřízvučnou formu. Podívejme se na následující věty:

(13)

'Ta labuť, kterou kdysi byla, již zmizela. (SYN2009PUB)

(14)

… a když se chtěli vracet, muž vyskočil z loďky a vzal si na záda 'tu holčičku, která vůbec neuměla plavat, a že doplavou na břeh… (ibid.)

(15)

Noc jsem strávil na nádraží a celé odpoledne se tam vracel. Hledal jsem 'tu ženu, která mi tam vzala doklady.

(16)

Vy všichni budete ve velkém pokoji – v 'tom pokoji, který jste viděl, když jste se u mě nedávno stavil na kus řeči. (ibid., upraveno)

I když se přízvukování demonstrativa v těchto typech vět může zdát někomu možná násilné, v odpovídajícím kontextu si je lze v zásadě představit (a někteří z mluvčích v našem testu k přízvukování demonstrativa v obdobných případech skutečně přistupovali – viz níže). Přízvuk užijeme, chceme-li zdůraznit, že se jedná právě o tu, a ne jinou osobu nebo o ten, a ne jiný předmět. Dalo by se říct, že tím v podstatě posilujeme delimitativní funkci demonstrativa a potlačujeme rys kontextuálnosti ve prospěch kontrastivnosti. Účelem není ani tolik signalizovat kontextuální zapojenost referentu jako spíš jeho kontrast s jinými potenciálními referenty.

Mnohem zajímavější než narušování predikovaného rozvržení je ovšem zjištění, že i odchylky od obecného modelu přízvukování mají své hranice. Pokusíme-li se uvedené věty opět transformovat na jmenná vyjádření, pozorujeme, že přízvučnost demonstrativa, která je za určitých okolností (a pro určité mluvčí) akceptovatelná před vedlejší větou, nelze v rámci významově adekvátní jmenné fráze zachovat:

(17)

*'Ta bývalá labuť již zmizela.

(18)

*a vzal si na záda 'tu neplovoucí holčičku…

(19)

*hledal jsem 'tu zlodějskou ženu…

A dále pár méně toporných příkladů:

[39](20)

'To seno, které je vzadu v seníku, už je skoro pryč > *'To seno v seníku je už skoro pryč.

(21)

'Ti muži, kteří stáli docela vzadu, mě okamžitě zaujali > *'Ti muži docela vzadu mě okamžitě zaujali.

Zdá se, že čím těsnější je vztah mezi substantivem a výrazem, který toto substantivum specifikuje, tím méně jsme ochotni přízvučnou formu akceptovat. Substantiva rozvíjená individualizujícími, „dourčovacími“ přívlastkovými větami či jejich jmennými ekvivalenty jsou už totiž jedinečně určená právě těmito prostředky, a explicitní vymezování jejich referentů oproti jiným referentům (užitím přízvučné formy demonstrativa) je proto nadbytečné. Tato nadbytečnost se projevuje o to silněji, oč je formální (syntaktický) vztah mezi substantivem a jeho specifikujícím určením užší: je-li při nejvolnějším syntaktickém spojení, tj. před vedlejšími větami, přízvučná forma demonstrativa za určitých okolností ještě přijatelná, ve spojení se jmenným vyjádřením ji běžný mluvčí odmítne jako negramatickou.

Vidíme tedy, že i přes jistou volnost v užití přízvučné formy, podpořenou vlivem kontextu, spolu oba zkoumané aspekty, přízvučnost demonstrativa a sémantika přívlastkových vět, v zásadě korespondují. Jinak řečeno, sémantika přívlastkové věty systematickým způsobem vyzývá mluvčího buď k jedné, nebo k druhé prozodické realizaci, tedy buď k přízvučné, nebo nepřízvučné. I když lze přízvučnost demonstrativa do jisté míry svobodně variovat, nepřekračuje tato variace základní významová omezení kladená povahou specifikujícího určení.

Na klíčovou roli kontextové zapojenosti referentu při distribuci přízvučných a nepřízvučných forem konečně ukazují i možnosti substituce demonstrativa ten složenými tvary tenhle, tamten. Zájmeno ten se vymyká většinovému modelu demonstrativ tím, že postrádá schopnost signalizovat deiktické významy.[2] To mu umožňuje vystupovat v širším a rozmanitějším spektru funkcí, než je typické pro složená demonstrativa. Některé z těchto funkcí se přitom blíží funkcím v jiných jazycích tradičně pokrývaným určitým členem. Z našeho pohledu je nicméně podstatné, že deiktická neutrálnost demonstrativa ten ho vyvazuje z těsné vazby na kontext a dovoluje mu do jisté míry fungovat na něm nezávisle – třeba jako formální uvozovací prostředek vedlejších vět. Složená demonstrativa tento a tamten jsou naproti tomu nutně kontextuální. Každý referent je vždy identifikován vzhledem k mluvčímu, je relativizován k nějakému bodu v určitém časoprostoru. Ne náhodou jsou to právě a pouze individualizující, „dourčovací“ věty, jejichž uvozovací výraz – nepřízvučné ten – lze nahradit složeným demonstrativem, aniž by vznikla jednoznačně negramatická věta:

(22)

To 'seno, které je vzadu v seníku, už je skoro pryč > Tamto seno, které je vzadu v seníku, je už skoro pryč.

[40](23)

Ti 'muži, kteří stáli docela vzadu, mě okamžitě zaujali > Tamti muži, kteří stáli docela vzadu, mě okamžitě zaujali.

Ale:

(24)

Obslouží jen *tamty zákazníky, kteří potřebují léky bez předpisu.

(25)

Vítězem se stává *tamten účastník, který zůstane jako poslední v novém voze nejméně po dobu 120 minut.

Z příkladů (24)–(25) je zřejmé, že složené demonstrativum nevyhnutelně stahuje referenci směrem k jedinečnému, kontextuálně určenému referentu: kontextuální interpretace je zde snad trochu násilná, ale jediná možná, nechceme-li větu zavrhnout jako negramatickou.

Z předchozího výkladu je tedy zřejmé, že otázka přízvučnosti zájmena ten souvisí s celou řadou zajímavých problémů a rozhodně zasluhuje detailnější pozornost. Jedním z prvních kroků v tomto ohledu by podle nás mělo být prověření senzitivity českých mluvčích vůči sémantické opozici klasifikující vs. dourčovací kontext při produkci přízvučného, resp. nepřízvučného ten.

 

2 Materiál a metoda

Podle vodítek rozebraných v předchozích odstavcích jsme vytvořili pět dvojic vět, v nichž zkoumané zájmeno vystupuje ve stejném slovním okolí (nejbližší okolní slova jsou shodná), avšak širší kontext vede u jedné věty ze dvojice k jejímu chápání jako věty klasifikující, zatímco u druhé jako věty dourčovací. Cílové položky, jejich větné nosiče a kontexty vypadaly následovně:

1) ta myš

 

a.

Různé druhy myší dorůstají různých velikostí. Ta myš, která žije na Madagaskaru, je alespoň dvakrát větší než ta, která žije v Čechách.

 

b.

Zdá se, že výšky hlodavcům svědčí. Ta myš, která žije u nás na půdě, je alespoň dvakrát větší než ty, které máme ve sklepě.

2) ti muži

 

a.

Je několik druhů mužů podle toho, kdo jim pořizuje spodní prádlo. Ti muži, kteří si spodky nikdy v životě nepořídili sami, nestojí za pozornost.

 

b.

Všiml sis toho podivného osazenstva? Ti muži, kteří stáli docela vzadu, mě okamžitě zaujali.

3) tu ženu

 

a.

Doktor Blažej je pevně rozhodnutý – bere si tu ženu, která mu porodí nejméně tři děti.

 

b.

Doktor Blažej se příští měsíc žení. Představ si – bere si tu ženu, která mu loni vykradla byt.

4) v té zemi

 

a.

S tímhle státem už nechci mít nic společného. Stěhuju se. Chci žít v té zemi, která mi zaručí svobodný život.

 

b.

Mám celoživotní sen. Chci žít v té zemi, která mně při návštěvě v dětství vzala dech – v Kazachstánu.

[41]5) tu ženu

 

a.

Mým životem prošla spousta žen, ale žádná z nich nebyla ta, kterou jsem hledal. Hledal jsem tu ženu, která by se smířila s mými hygienickými návyky.

 

b.

Celou noc jsem bloudil po nádraží. Hledal jsem tu ženu, která se mi minulou noc svěřila se svým zoufalým úmyslem.

Testovací dvojice vět jsme ještě doplnili deseti větami výplňkovými, jejichž účelem bylo jednak narušit případný stereotypní model přízvukování, jednak zastřít skutečný účel testu, tj. „naředit“ koncentraci přívlastkových vět s odkazovacím adnominálním ten. Abychom současně zmírnili riziko příliš rychlého čtení, ke kterému svádí souvislý, předem připravený text, jednotlivé věty byly respondentům předloženy samostatně na zvláštních lístcích. Respondenti tak nikdy neměli celou sadu před očima naráz. Toto opatření reaguje na již dříve zjištěnou skutečnost, že totiž mluvčí mění své přirozené řečové projevy, pokud odhalí, že jejich úkolem je produkce tzv. minimálních párů (viz např. Wells, 1980, s. 26).

Respondenty byly osoby profesně nebo studijně zaměřené na lingvistiku. Jejich úkolem bylo přirozeně přečíst všechen text na obdržených lístcích. Skutečný účel testu nebyl při instruktáži zmíněn. Respondenti měli věty přednést tak, „jako by jejich obsah opravdu někomu sdělovali“. Experimentátor jim oznámil, že je zkoumána schopnost číst věty bez tzv. „školní intonace“, tedy bez přehnaných melodických výkyvů, používaných někdy školní mládeží až bezmyšlenkovitě. Mezi jednotlivými položkami byly vyžadovány tiché pauzy, dlouhé nejméně tak, aby se během nich vždy dala v duchu přečíst následující věta. Před samotným nahráváním měli respondenti několik minut na to, aby se s větami seznámili. Vždy jsme však dbali na to, aby věty navzájem neporovnávali. Kartičky sice umožňovaly číst věty v náhodném pořadí, ale každá z vět cílových byla vždy následována větou výplňkovou a věty z opozičních párů byly řazeny ve větších rozestupech. Účinnost tohoto postupu potvrdili někteří respondenti po nahrávání svými otázkami ke zkoumanému problému. Bylo z nich zřejmé, že si kontrastujících párů nevšimli.

Nahrávání proběhlo ve studiu Fonetického ústavu FF UK v Praze vybaveném odpovídající technikou mezinárodně respektované kvality. Nahrávky byly analyzovány auditivně a u každé byl zaznamenán způsob přízvukování cílové položky.

 

3 Výsledky

Pět párů položek přečtených deseti respondenty poskytlo celkem 100 položek k analýze. Z tohoto počtu bylo 77 realizováno tak, jak předpokládala naše hypotéza, tj. klasifikující věty byly vysloveny s přízvučným zájmenem a dourčovací věty se zájmenem bez přízvuku. Tabulka 1 ukazuje, která z příslušné dvojice vět byla respondenty realizována úspěšněji a jaké byly četnosti různých záměn.

Je zřejmé, že na celkové úspěšnosti měly větší podíl věty dourčovací, u nichž došlo pouze k pěti nepredikovaným realizacím, tedy realizacím přízvučným. Na

 

[42]

klasifikující

dourčovací

Tab. 1 Konfuzní matice zachycující celkový výsledek pokusu. Ve sloupcích jsou typy předložených vět, v řádcích atributy realizace cílových položek.

s přízvukem

32

5

bez přízvuku

18

45

 

tomto místě je ovšem nutno poznamenat, že ve výsledcích se ve skutečnosti ještě osmkrát objevila varianta původně neočekávaná, a to s dvojím přízvukem. V těchto osmi případech bylo přízvučné jak zájmeno, tak následující podstatné jméno. Percepčně přitom tyto případy jednoznačně spadají do kategorie bez přízvuku. Je tomu tak proto, že kategorie s přízvučným zájmenem paradoxně není určena pouze přízvukem na zájmenu: vyžaduje totiž nutně deakcentování první slabiky následujícího substantiva. Bez něj je zvukový účinek ekvivalentní realizaci bez přízvuku. Vzhledem k tomu, že tuto možnost zvolilo jen malé množství respondentů, a i vzhledem k jejímu jednoznačnému percepčnímu účinku jsme pro dvojpřízvukové položky nevytvářeli zvláštní kategorii.

První sloupec tabulky 1 dále ukazuje, že z 50 položek, kde jsme očekávali zájmeno s přízvukem (a s deakcentovanou první slabikou následujícího substantiva), bylo takto vysloveno pouze 32. Naproti tomu dourčovací položky byly řešeny ve shodě s naší hypotézou z devadesáti procent. Tento rozdíl se ukázal jako statisticky významný: χ2 (1 sv) = 8,13; p < 0,01 (počítáno s Yatesovou korekcí kvůli malému počtu dourčovacích položek s přízvukem).

Pokud jde o rozdíly mezi jednotlivými mluvčími, jeden z nich četl ve stoprocentní shodě s našimi předpoklady, jeden v devadesátiprocentní, čtyři dosáhli shody s naší hypotézou v osmdesáti procentech, dva v sedmdesáti a dva v šedesáti. Modus, tj. nejčastěji se objevující hodnota je tedy 80 %, aritmetický průměr by byl 77 %. Zajímavé je, že mluvčí, který zkoumané formy přízvukoval zcela v souladu s našimi očekáváními, vykázal také nejpomalejší artikulační tempo. Zatímco ostatní respondenti četli v průměrném tempu kolem 13,5 hlásek za sekundu (hl/s), tento mluvčí artikuloval v průměru 11,6 hl/s a co do subjektivního dojmu působil velmi kultivovaně a zaujatě.

Pro formulaci hypotéz pro další výzkum je rovněž užitečné brát v úvahu, že jednotlivé dvojice kontrastů nevykazují homogenní výsledky. Největší shoda s našimi předpoklady se objevila u vět 2a, b (ti muži, kteří). Pouze v jediném případě zde jeden z respondentů nerealizoval přízvuk v klasifikujícím kontextu. Naopak nejhůře dopadly věty 3a, b (tu ženu, která). Zde soulad s naší hypotézou dosáhl pouhých 60 %. Ačkoli je nepřízvukování demonstrativa obecně defaultní, zde konkrétně je to realizace sémanticky neadekvátní. U zbylých párů (1a, b; 4a, b; 5a, b) byla shoda realizací s naší hypotézou kolem 70–80 %, tedy vysoko nad hranicí náhody. Je ovšem nutno poznamenat, že statistická významnost těchto rozdílů se ukázala jako velmi nízká a v této fázi výzkumu by měla být interpretována jako náhodná.

 

[43]4 Diskuse a závěr

Experiment ukázal, že význam věty si vcelku konzistentně vynucuje určitou zvukovou realizaci. Je-li význam přívlastkové věty dourčovací, pak bude zájmeno ten s vysokou pravděpodobností (tj. 90 %, viz výše) nepřízvučné. Kromě toho jsme naopak předpokládali realizaci přízvuku na zájmenu ten v případě věty klasifikující. To se potvrdilo v 64 % případů. Asymetričnost výsledku zajímavým způsobem koresponduje se subjektivním dojmem při poslechu vět realizovaných v rozporu s naší hypotézou. Zdá se, že nepřízvukování demonstrativa v klasifikujícím kontextu zní méně přijatelně než rozpor opačný. Jedná se zatím ovšem pouze o subjektivní poslechový dojem autorů a ten bude třeba empiricky ověřit na větším vzorku populace.

Podobně subjektivně podložená je i hypotéza, že kultivovanější mluvčí budou přízvukovat v souladu s našimi předpoklady častěji než mluvčí jazykově inertnější. Jinými slovy, čím větší má člověk cit pro jazyk, tím spíše bude v případě vět klasifikujících produkovat přízvučné zájmeno a v případě vět dourčovacích zájmeno nepřízvučné. Pro další výzkum je tedy otázkou, jak cit pro jazyk či jazykovou kultivovanost kvantifikovat. Jednou z alternativ by mohl být konsenzus většího množství posluchačů, kteří by posuzovali delší projevy zkoumaných mluvčích. Výsledek našeho experimentu, který tyto úvahy vyprovokoval, lze ovšem interpretovat i jinak. Mluvčí, který působil nejkultivovaněji, četl také výrazně pomaleji než ostatní. To mu patrně dovolilo lépe se soustředit na obsah čtených vět a vycítit významové nuance v textu. Měřit okamžitou schopnost soustředění by ovšem prozatím bylo nad naše síly.

Dalším úkolem do budoucnosti je rovněž práce s jazykovým materiálem. Je totiž třeba ověřit, které detaily mohou ovlivnit jednoznačné chápání kontextu jako klasifikujícího nebo dourčovacího. Např. neuspokojivý výsledek u dvojice vět 3a, b se možná změní, bude-li sloveso brát nahrazeno slovesem vzít. Vidová alterance by mohla zde posílit správnou interpretaci významu věty 3a, která dopadla nejhůře z celého experimentálního souboru.

Texty by také měly u respondentů indukovat co možná nejpřirozenější produkci, a tedy pocit, že danou větu opravdu pronášejí s plným vědomím jejího významu, a ne že ji pouze na požádání předčítají. Zvláštní pozornost je v tomto ohledu třeba věnovat zejména kontrastu mezi prostředky typickými pro běžně mluvené projevy na jedné straně a projevy psané na straně druhé. Tak např. spisovné koncovky přídavných jmen u většiny českých mluvčích tlumí jejich spontánnost a směrují je spíše k formálním mluvním stylům. Podobný účinek mohou mít i některé, v běžné komunikaci méně obvyklé lexikální jednotky a stylistické obraty, které vzhledem ke své nízké frekvenci v běžné řeči mohou respondentům bránit v plném ztotožnění s textem. Ideálním řešením by samozřejmě bylo nalézt dostatečný počet dokladů v korpusu kvalitních nahrávek spontánních promluv. Takové korpusy však teprve postupně vznikají.

[44]Posledním zajímavým úkolem do nejbližší budoucnosti je zjištění akustické variability ve zvukových realizacích přízvučných a nepřízvučných forem zájmen. Naši respondenti zcela evidentně využívali různých strategií k dosažení téhož účinku, a občas naopak i obdobných realizací k produkci rozdílných signálů. I zde má česká fonetika určitý dluh, který je nutno systematickou prací splatit.

 

Poděkování

Tato studie byla provedena za podpory grantu VZ MŠMT 0021620825.

 

LITERATURA

 

BĚLIČOVÁ, H. – UHLÍŘOVÁ, L. (1996): Slovanská věta. Praha: Euroslavica.

Český národní korpus – SYN2009PUB. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2010. Dostupný z WWW: < http://www.korpus.cz >.

DIESSEL, H. (1999): Demonstratives: Form, function, and grammaticalization. Amsterdam: John Benjamins.

HRDLIČKA, M. (1997): On a ten. Naše řeč, 80, s. 160–161.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

KŘÍŽKOVÁ, H. (1974): K nejnovějšímu pokusu o výklad vztahu zájmena ten a on v češtině. Naše řeč, 57, s. 85–89.

MATHESIUS, V. (1926): Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině. Naše řeč, 10, s. 39–41.

PETR, J. (ed.) (1986): Mluvnice češtiny 2. Praha: Academia.

SCHNEIDEROVÁ, E. (1993): K užívání zájmena ten (v přívlastkové pozici) v mluvených projevech. Naše řeč, 76, s. 31–37.

SVOBODA, K. (1967): Vztažné věty s nesklonným co. Naše řeč, 50, s. 1–12.

ŠTÍCHA, F. (1999): K deikticko-anaforickým funkcím lexému ten. Slovo a slovesnost, 60, s. 123–135.

WELL, J. C. (1980): Accents of English. Vol. I. Cambridge: Cambridge University Press.


[1] Na první čtení možná poněkud zarážející klasifikaci navrhuje z dobrých důvodů Svoboda (1967, s. 12).

[2] Deixí tu není míněno jazykové ukazování, nýbrž schopnost demonstrativ vyjadřovat vzdálenost referentu od mluvčího.

Fonetický ústav FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
magdalena.zikova@ff.cuni.cz
jan.volin@ff.cuni.cz

Naše řeč, volume 95 (2012), issue 1, pp. 33-44

Previous Petra Marková, David Studenovský: Zvuková signalizace verbální ironie v češtině

Next Hynek Bořil: Výlet za hranice neurčitosti