On a ten

Milan Hrdlička

[Drobnosti]

(pdf)

-

Distribuce osobních i ukazovacích zájmen je v bohemistické literatuře zpracována poměrně podrobně. Přesto dosavadní popis nepostihuje všechny momenty, s nimiž se v komunikaci setkáváme.

Jedním z nepopsaných případů – přitom v řeči velmi frekventovaných – je možná konkurence při užití zájmen osobních (máme na mysli singulár a plurál zájmena pro třetí osobu, tedy zájmena on, ona, ono; oni, ony, ona) a jednotného i množného čísla ukazovacího zájmena ten, ta, to.

Podíváme-li se na typické příklady užití zmíněných osobních a ukazovacích zájmen (viz dále), uvidíme, že se avizovaný možný průnik jejich užití týká s výjimkou vokativu všech předložkových i bezpředložkových pádů (včetně nominativu), přičemž se uvedená zájmena – převážně [161]maskulina a feminina – objevují v tzv. přízvučných pozicích čili na začátku výpovědi nebo po předložce. Uvedená zájmena se užívají jak ve větě jednoduché, tak v souvětí, srov. např. Řekl, že jemu/tomu//jí, té//jim, těm už nevěří ani slovo.

Vybrané případy užití uvedeme po jednotlivých pádech (nejprve pád bezpředložkový, poté předložkový); z prostorových důvodů naznačíme užití zájmen pouze pro mužský rod a pouze pro jednotné číslo.

 

N	Ten/on tam přece nebude nic platný!
G	Toho/jeho se tak budu bát! U toho/něho člověk nikdy neví.
D	Tomu/jemu je to stejně jedno. K tomu/němu si už pro nic nepůjdu.
Ak	Toho/jeho jsem tam samozřejmě viděl taky. Pro toho/něho je jí škoda…
L	O tom/něm se tam neříká nic dobrého.
I	Tím/jím bych se vůbec nezabýval. S tím/ním nechci mít nic společného!

 

Těchto a podobných výpovědí se často užívá pro vyjádření depreciativního postoje mluvčího k určité osobě/k určitým osobám, k vyjádření opovržení, negativního či nepříznivého hodnocení nebo vztahu k nim, k signalizování osobních antipatií, jisté nadřazenosti mluvčího, k naznačení neserióznosti dotyčného člověka apod. Tato interpretace výše uvedených výpovědí může vyplývat již z jejich samého propozičního obsahu, velmi významnou roli zde však často sehrává situace, popř. kontext.

Vraťme se ale ke konkurenci zájmen osobních a ukazovacích. Nabízí se otázka: je jejich naznačená substituce funkčně rovnocenná? Odpověď je v tomto případě jednoznačná: jistěže ne. Pokud by tomu tak bylo, nebylo by jistě formální odstínění nutné, živé.

Při pozornějším rozboru zjišťujeme, že zatímco užití osobního zájmena je neutrální, nepříznakové, méně „silné“, ukazovací zájmeno expresivitu (hanlivý tón aj.) posiluje. Výskyt zájmen ukazovacích totiž mnohdy signalizuje elipsu určitého pejorativního pojmenování, jakoby implikuje jeho význam, viz kupř. Ten [mizera…] už bude i s penězi někde za horama; S tou [mrchou…] si to ještě vyřídím!

Tato skutečnost je důležitá mimo jiné pro výuku češtiny jako cizího jazyka – cizinci totiž užívají uvedených zájmen nediferencovaně, a tedy neadekvátně.

Problematika různého funkčního uplatnění personálií a demonstrativ je širší. My jsme se zde pokusili stručně přiblížit pouze jednu její stránku. Je však zřejmé, že při možné substituovatelnosti osobního zájmena on a demonstrativa ten se mohou vyjadřovat ještě další postoje, pocity mluvčího: např. obdiv, závist aj., srov. Těm/jim se to teď směje!; Ten/on ale umí vystřelit!

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 3, s. 160-161

Předchozí Zdenka Hrušková: Hydraulické ruce nebo ruky?

Následující Emanuel Michálek: Sedmé nebe