K novějšímu pokusu o výklad vztahu zájmena ten a on v češtině

Helena Křížková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V odborné literatuře bylo již uvedeno, že se v současné češtině ukazovací zájmena ten, ta, to, … a zájmena 3. osoby on, ona, ono … v některých kontextech těsně stýkají a jsou zčásti zaměnitelná. Značnou pozornost věnoval této otázce ve své Mluvnici spisovné češtiny zvláště Fr. Trávníček[1].

Vzájemný vztah zájmen ten a on se pokusil nedávno nově interpretovat Sv. Ivančev[2]; snaží se vyložit styčné body obou typů zájmen na pozadí širší problematiky aktuálního členění a srovnání současné bulharštiny s češtinou. Vychází z předpokladu, že se výpověď z hlediska aktuálního členění rozpadá na tři části: tzv. expozici (tj. východisko nebo základ výpovědi), tranzitní (tj. přechodovou) část a tzv. kulminaci (tj. jádro výpovědi v užším smyslu slova), a ukazuje, že se v bulharštině během historického vývoje ustálily tři koexistující formy osobních zájmen, specializované pro užití v uvedených třech pozicích: v expozici lze užít zdvojeného zájmena mene me, tebe te, …, na mene mi, na tebe ti, …, v tranzitní části se vyskytují enklitické formy me, te, …, mi, ti, …, kdežto v kulminaci se specializovaly tvary mene, tebe, …, na mene, na tebe, … Pozorování současného bulharského stavu a Trávníčkův výklad o konkurenci zájmen typu ten a on v češtině přivedly Ivančeva na myšlenku, že se podobně jako v bulharštině také v současné češtině ustálily tři řady tvarů osobního zájmena, avšak jen u zájmena 3. osoby: v expozici se vyskytuje ten/on, toho/jeho, …, v tranzitní části (on), ho, mu, …, v kulminaci pak on, jeho, jemu, …

Příkladů na takovéto užití zájmen ten/on lze uvést velké množství. Expozice: On tam nebyl/Ten tam nebyl — větné intonační centrum je na slovese, zájmeno on/ten je východiskem výpovědi. Tranzitní část: Viděl jsem ho včera — intonační centrum je na včera, zájmeno má enklitický tvar. Kulminace: (Nevidím tebe, ale) vidím jeho — intonační centrum je na jeho, které je vlastním jádrem výpovědi.

[86]Ivančevovy myšlenky je třeba považovat za podnětné, neboť možnost vyložit fungování zájmen v systému češtiny na pozadí systémového uspořádání v rámci příbuzného jazyka je jistě lákavá. Problém je však složitější. Ivančevovo členění výpovědi na expozici, tranzitní část a kulminaci je jen záležitost lineárního uspořádání výpovědi. Z hlediska aktuálního členění patří tzv. tranzitní část k východisku výpovědi, nebo k jejímu jádru, o čemž svědčí např. výpovědi: Pepík přijel včera. Viděl ho náš Honza. V Ivančevově interpretaci by tvar ho byl součástí tranzitní části, fakticky však jde z hlediska aktuálního členění o čisté východisko výpovědi, neboť osoba zastoupená zájmenem ho byla již v předchozí výpovědi uvedena, kdežto zbývající komponenty výpovědi jsou nové, a lze je tedy považovat za společné jádro, třebaže nositelem intonačního centra výpovědi může být jen jeden z nich.

Rovněž není zcela přesné tvrzení, že se zájmeno ten může vyskytovat vedle on jen v tzv. expozici, ať už ztotožňujeme expozici s východiskem výpovědi (= tématem) nebo s faktickým začátkem věty. V češtině sice ten jakožto substantivní zájmeno stojí nejčastěji na začátku výpovědi, a to zpravidla tehdy, je-li zároveň východiskem. Tomu odpovídají Ivančevovy doklady: Postihlo to i růže a šípky a těch lidé nejvíce litovali; Otec s dětmi nemluvíval, ten dovedl jen rozkazovat apod. Avšak můžeme uvést i příklady, kdy ten na začátku není východiskem z hlediska aktuálního členění, nýbrž jádrem výpovědi a nositelem větného intonačního centra. Viz Ivančevův doklad s modifikovaným aktuálním členěním: Postihlo to i růže a šípky a těch lidé nejvíce litovali. Takováto interpretace ovšem předpokládá, že se v předchozím textu hovořilo o něčem jiném, čeho lidé litovali nebo nelitovali, a zájmeno těch je s ním stavěno do protikladu.

Třebaže tedy zájmeno ten konkuruje s on zpravidla v absolutním začátku výpovědi, nelze ho považovat za tvar osobního zájmena 3. osoby, vyhrazený pro počáteční pozici. V češtině je třeba vycházet — jak už konstatoval Trávníček — z toho, že obě zájmena mají ve výpovědi rozličné primární funkce, zájmeno ten prvotní funkci odkazovací, zájmeno on prvotní funkci zástupnou, a že jejich vzájemná zaměnitelnost je možná jen tehdy, jestliže se funkce obou zájmen druhotně stýkají.

Zájmeno 3. osoby stojí v pozici substantiva uvedeného v předchozím textu a může je opakovaně zastupovat: Při srážce byl Skuthan přitlačen ke zdi a rána, kterou po něm mířil jeden z četníků, nezasáhla jeho, nýbrž narazila těsně vedle něho na zeď, roztříštila se a zasáhla jej na zádech.

V téže výpovědi se mohou vyskytovat i dvě zájmena 3. osoby, zastupují-li rodem nebo číslem se lišící substantiva: Chápu takového hocha, že si nechce vzít trakař, když ho hned nato pošlou pro traverzu, a jde pro ni jen tak s holýma rukama.

Zájmeno téže osoby opakovaně zastupuje substantivum uvedené v předchozím textu, které zůstává tématem sdělení, avšak jen do té doby, než je zájmena užito jako zástupky jiného substantiva stejného rodu a čísla: Těžce [87]zraněný Kadlec se s námahou zvedal a zase padal. Svědek L. k němu poklekl, zvedl hořejší část jeho těla a obvazoval jej. Dva četníci namířili na něj (= ne na Kadlece, nýbrž na svědka L.) své karabiny.

Z faktu, že zájmeno 3. osoby zastupuje substantivum uvedené v předchozím textu, vyplývá, že vzhledem k tomuto substantivu plní funkci odkazovací, ta je však zahrnuta ve funkci zástupné, je v ní implicitně obsažena, resp. je jejím důsledkem.

Nejvlastnějším užitím zájmena ten je postavení při substantivu, tj. v pozici adjektivního přívlastku, a v této pozici vyjadřuje, že substantivum, k němuž se vztahuje, je z textu (nebo ze širší situace) známo, bylo již předtím uvedeno[3]: Byl jeden král a ten král měl tři dcery; — Podívala ses, co dělá ten kluk?; — To dělá jenom ta tma apod.

Odkazovací funkce je základem i pro užití zájmena ten s funkcí citovou[4]; mluvčí se v takových případech jakoby odvolává na zkušenost adresáta, jeho znalosti apod.: To víte, na vojně neměl tu stravu, ani tu obsluhu; — Ale já přece nemohu řídit … Člověk nemá tu zkušenost; — Je to jedna radost pro ty oči apod. V tomto případě se zájmeno ten zčásti stýká se zájmenem takový.

Zájmeno ten v odkazovací funkci implikuje ztotožnění denotátu substantiva, určeného zájmenem ten, s denotátem téhož substantiva v předchozím textu. Tento fakt dovoluje užít ukazovacího zájmena se substantivem také v případech, kdy neodkazuje k témuž substantivu, nýbrž ke skutečnosti, jež je věcně totožná s denotátem daného substantiva: Sebrali ho před půlnocí. Tu ostudu do smrti neodčiní (= to, že ho sebrali, je ostuda. Tu ostudu neodčiní); Otevřou ti malí čertíci. Těch spratků si nevšímej apod.[5]

Explicitně vyjadřuje ztotožnění denotátů zájmeno tyž/tentýž, ten sám apod., které se se zájmenem ten v rámci odkazovací funkce zčásti stýká. Na rozdíl od zájmena ten (resp. tento), vyjadřujícího prostou totožnost denotátů, např. Měl pěknou kravatu. Tu kravatu dostal od ženy, — vyjadřuje týž, tentýž apod. ztotožnění, jež je negací možné různosti: Měl pěknou kravatu. Tutéž kravatu měl i včera/Tu kravatu měl i včera. Význam totožnosti denotátů, vyplývající z negace možné různosti, dovoluje užít zájmena typu týž i mimo oblast odkazovací: Nosil denně touž kravatu[6].

Přívlastková pozice ukazovacího zájmena je východiskem pro jeho užití [88]samostatné, bez substantiva. Substantivum, k němuž ten odkazuje, je nejčastěji uvedeno v bezprostředně předcházejícím textu: … a je to sloupcová sazba. Ta (= ta sazba) se otiskne na vlhký papír…

Substantivně užité odkazovací zájmeno ten může odkazovat i k substantivům, která se obyčejně s odkazovacím zájmenem, signalizujícím určitost, známost apod. z předchozího textu, s výjimkou citového ten, neužívají, neboť jde zpravidla o označení denotátů dostatečně určených ze situace. Viz např. ten odkazující k vlastnímu jménu, k označení rodinného příslušníka apod.: Pošleme ho darem Karlovi, ten si s ním poradí; Povím to tatínkovi, ten si to s tebou vyřídí. Při substantivním užití se na primární funkci odkazovací sekundárně navrstvuje funkce zástupná.

Pro všechny slovanské jazyky je charakteristické, že se při užití odkazovacího zájmena v postavení substantivního zájmena vyskytuje zpravidla to ukazovací zájmeno, které je v rámci ukazovacích zájmen schopno vystupovat jako nepříznakové. Viz např. české ten, vystupující v opozici ten : tento i s významem vlastním zájmenu tento[7].

Slovanské jazyky se liší šíří užití ukazovacího zájmena ve funkci zástupné, tj. ve funkci substantivního zájmena. Nejširší je takové užití, při němž zájmeno typu ten na rozdíl od zájmena 3. osoby on, schopného zastupovat jak bezprostředně předcházející, tak i vzdálenější substantivum, speciálně zastupuje substantivum bezprostředně předcházející a vylučuje ztotožnění s denotátem substantiva vzdálenějšího: … řekla to mlynářce, ta sousedce, ta kovářce a ta …; — … i razgreb koster, čtoby tot gorel veselej; — Ślina potoczyła się z kurzem pod stopy redaktora. Ten odsunął się z odrazą.

V některých slovanských jazycích, např. v slovinštině, je dosti široce zastoupeno i substantivní užití ukazovacího zájmena typu českého Byl jeden král a ten měl tři dcery. Není to však užití vlastní např. ruštině.

Odkazovací funkce je na části slovanského území východiskem pro takové užití zájmena typu ten, při němž substantivum, k němuž zájmeno ten odkazuje a které zastupuje, je z věty vyčleněno jakožto téma, o němž pojednává následující výpověď, v níž pozici substantiva zaujímá zájmeno: Hrušky, ty já rád; — Otec, ten dovedl jen rozkazovat; Co se půdy týče, ta pracuje na celé kolo. Viz též např. v ruštině: Nauka, technika — te menjajut …; Daže ekspansivnyje odessity, privykšije k emocional’nym besedam na ulice, i te udivlenno pogljadyvali na nas apod. V některých slovanských jazycích lze v podobných případech užít i zájmena 3. osoby. Viz v ruštině: Kurica, ona oprjatnaja; Baby, oni, konečno, delovyje; Sazan, — on razno beret aj.

O spojení se substantivem se opírá i užití zájmena ten v postavení vyhrazeném v jiných jazycích neurčitému zájmenu: Každý přinesl nějakou kost: ten lví, ten koňskou, … (= (ten) jeden, (ten) druhý, … resp. někdo, někdo, [89]…; viz zde ruské kto …, kto …, kto … atd.). Toto užití není ve většině slovanských jazyků známo (není vlastní ani sousední němčině, viz zde běžné der eine, der andere, der dritte …).

Zájmeno ten není zbaveno primárního významu, vlastního zájmenům plnícím odkazovací funkci, ani v případě českého expresívního užití v pozici substantiva typu: Ten se má! — Ta je pěkná! — Tomu to jde! (viz německé Die ist schön! — Dem geht es! atd.). Zájmeno ten zde plní funkci vytýkací, sbližující se v kontextu s odkazováním.

---

[1] Viz. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, II, Praha 1949, 501n.

[2] Viz. Sv. Ivančev, Problemi na aktualnoto členenie na izrečenieto, sb. Slavjanska filologia X, Sofija 1968, 39n.

[3] V. Mathesius nazývá tuto funkci zájmena ten významem připomínacím; viz V. Mathesius, Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 187.

[4] Viz V. Mathesius, c. d.; Fr. Trávníček, c. d.

[5] K ztotožňovací funkci ukazovacích zájmen ve vztahu k předchozímu denotátu viz podrobně B. Palek, Cross-reference; A study from hyper-syntax; Universita Karlova, Praha 1968, zejm. 35n.

[6] Ke vztahu ukazovacích zájmen a zájmen „ztotožňujících“ viz podrobněji H. Křížková, Zájmena typu ten a takový v současných slovanských jazycích, Slavica Slovaca 6, 1971, 28n.

[7] K charakteru sémantických rysů, na nichž je budován v slovanských jazycích systém ukazovacích zájmen, viz cit. studie H. Křížkové, 15n.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 2, s. 85-89

Předchozí Věra Formánková: O češtině ve slovenských pohádkách Boženy Němcové

Následující Alois Jedlička: VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě