Časopis Naše řeč
en cz

K vývoji příjmení u Čechů v prvních poválečných letech

Jana Matúšová

[Articles]

(pdf)

-

Základní funkcí příjmení je identifikovat a individualizovat pojmenované osoby, jazyková stránka příjmení, zvláště ve smyslu jeho původu, se stává zvyklostí a ustupuje do značné míry do pozadí. V dobové atmosféře prvních poválečných let (obdobně jako v období začátku druhé světové války) se však jazykové stránce příjmení dostalo zvýšené pozornosti a v soustavě příjmení Čechů, která se po staletí formovala pod vlivem česko-německých jazykových kontaktů a česko-německé matriční praxe[1], lze zaznamenat určité posuny. Příjmení se v této době stala předmětem společenského zájmu a do jejich vývoje ve zvýšené míře zasahovaly psychologické, politickou atmosférou podmíněné vlivy.

Procesy v soustavě příjmení, které lze sledovat s pomocí dobových dokumentů[2], byly poměrně různorodé a v určitém smyslu i protichůdné. Odvíjely se jak od snah nositelů příjmení, tak i od psychologického nátlaku ze strany poválečné společnosti a týkaly se příjmení původem českých i příjmení původu cizího, především německého. Požadavkům na změny příjmení vycházel v tomto období úpravami legislativy vstříc i stát, který má za normálních okolností zájem na jejich stabilitě. Jediný po roce 1945 platný zákonný podklad pro změny příjmení, Dekret dvorské kanceláře z roku 1826, byl dočasně upraven zákony z r. 1945 a 1947[3], které usnadňovaly změny „neslovanského nebo neslovansky znějícího jména na slovanské“. Obecnou formulaci zákonů doplňoval výnos ministerstva vnitra, určený národním výborům, jehož předmět byl formulován zavádějícím způsobem jako „očista německých a maďarských příjmení“[4].

V případě českých příjmení se pozornost soustředila na jejich pravopisnou stránku, na jejich podoby zapsané cizím, zvláště německým pravopisem. Požadavky na [252]zpětné počeštění (rebohemizaci) těchto forem sice odpovídaly poválečným náladám a snahám o „ryzost“ českých příjmení, měly však většinou mnohem spíše komunikační než vlastenecké pozadí. Vycházely od vlastních nositelů příjmení a podle dokumentů lze soudit, že byly nejčastější jednak u Čechů z oblastí dříve česko-německých[5], jednak u reemigrantů[6]. U obou těchto skupin nositelů příjmení souvisely snahy o zpětné počeštění příjmení se změnou komunikační situace. U Čechů v pohraničních oblastech státu byl poněmčený zápis příjmení výsledkem česko-německé matriční praxe a v česko-německém dorozumívání měly germanizované podoby příjmení své opodstatnění. Se vznikem jednojazyčného českého komunikačního prostředí po II. světové válce se však cizí grafická forma příjmení dostala zcela do rozporu s jeho mluvenou podobou a stala se překážkou pro dorozumívání na hranici psané a mluvené (zvláště oficiální) komunikace. Obdobná situace vznikla u reemigrantů, kterým byl pravopis příjmení změněn v cizině.

V souvislosti s potřebami rebohemizace příjmení proběhla na úrovni ministerstva vnitra a zemských národních výborů[7] diskuse, která se zabývala vztahem mluvené podoby příjmení a jeho psané formy zapsané v matrikách. Tímto způsobem se hledaly cesty, jak by bylo možno proces rebohemizace příjmení zjednodušit po legislativní stránce. I v době platnosti nově vydaných zákonů se totiž objevovaly stížnosti, které poukazovaly na zdlouhavost a nákladnost postupu předepsaného pro změny příjmení[8] a u reemigrantů se dokonce vyskytly případy užívání českých pravopisných podob příjmení bez ohledu na formy zapsané v dokladech[9]. Na otázku, zda zápis příjmení v matrikách je důkazem „jen co do znění“ nebo též „co do způsobu psaní“, zvláště radikálně reagoval zemský národní výbor v Brně. V zájmu zjednodušení administrativy navrhoval úpravy příjmení podle jejich mluvené podoby bez ohledu na matriční zápisy. Požadoval vydání interní normy, která by stanovila, že „není matriční úřad způsobem psaní jména vázán do té míry, že by nesměl přihlížeti k jazykovému původu dotčeného jména“. Pražský zemský národní výbor zaujal umírněnější postoj a doporučoval úpravy příjmení krátkou cestou, aniž by žadatelé museli svou žádost dokládat rodnými listy předků. Jakkoli se zjednodušení legislativy zdálo v dané chvíli potřebné, vyzněla tato diskuse zřejmě do prázdna, neboť v zájmu bezpečné identifikace osob bylo nutné setrvat u zavedených postupů.

Pravopisná rebohemizace poněmčených příjmení nepředstavovala velký problém, většinou šlo pouze o náhradu pravopisu německého (Brabetz, Klimesch, Wessely, Nowotny, Hatschek) pravopisem českým, přičemž se psaná česká podoba příjmení [253]mohla navíc opírat o podobu mluvenou. Jsou však doloženy i požadavky na počeštění příjmení ze strany reemigrantů z Německa. Jejich příjmení se v německém jazykovém prostředí od výchozí české podoby značně vzdálila nejen po stránce pravopisné, ale i fonetické, jak ukazují zápisy „z aglomerace 200 let staré“ (Krejčí – Kraizi, Kocourek – Koschorek, Kňourek – Knorrek, Sterzik nebo Skerik – Štěřík). „Ano Němci dokonce vypsali … doklady na zcela jiná, německá jména: Radiměřský – Rath, Mundil – Meinert, Střelec – Körner“[10]. Počeštění těchto forem se muselo nutně opírat o staré (matriční) záznamy.

Další skupinu českých příjmení zapsaných cizím pravopisem představovaly formy polonizované, které se mohly vyskytnout v jazykově smíšených oblastech Slezska a u reemigrantů z Polska (Česelský – Cieszelski, Jančíková – Jancik[11]).Výnos k provádění změn příjmení z roku 1946 se o polských zápisech českých příjmení výslovně nezmiňuje, poukazuje obecně na potřebu „očisty“ českých příjmení od cizích jazykových rysů, zvl. německých a maďarských[12]. Mezi uvedenými příklady příjmení však nelze ani jednu formu považovat za pomaďarštěnou, naopak některé podoby příjmení je třeba hodnotit jako polonizované (Waszyczek, Kocyan). Je zřejmé, že jazyková stránka příjmení úředníkům nebyla zcela jasná a že pravopis polský a maďarský v jejich představách do značné míry splýval. Neméně pozoruhodné je, že se v jednom z dokumentů mezi „zkomolenými, obzvláště typicky česky znějícími“ jmény u reemigrantů z Polska uvádí příjmení Szpryngl – Špringl[13]. Česká pravopisná podoba příjmení v tomto případě překryla vlastní německý původ jména (Springel), což se právě v poválečném období jeví jako značně paradoxní.

Na okraj lze uvést, že se doporučovalo vyhovovat i žádostem o pravopisné počeštění příjmení z jiných slovanských jazyků, např. Szcotka, Mikolajczyk, Frankiewicz, Hawryluk aj.[14]

Další tendenci v souboru příjmení Čechů po roce 1945 představují snahy o změny příjmení německého původu. V protiněmecké atmosféře poválečných let byli nositelé německých příjmení vystaveni určitému společenskému a politickému tlaku, jehož výsledkem byly spontánní, avšak zřejmě relativně řídké změny německých příjmení. Potřebu změny příjmení pociťovaly zejména osoby, které měly příjmení shodné s některým z fašistických pohlavárů (Frank, Hess, Henlein), příslušníci určitých profesních skupin (lékaři, právníci)[15] a ovšem také čeští Židé (Breitenfeld – [254]Bareš, Katz – Kocourek)[16]. Snaha o masové změny německých příjmení však našla svou podobu až v kampani za odstranění příjmení německého původu u Čechů, zahájené v roce 1945 Svobodným slovem[17] a „horlivě“ propagované i některými jazykovědci, např. profesorem Fr. Jílkem-Oberpfalzerem, který byl v té době místopředsedou Kruhu přátel českého jazyka[18]. Organizace akce, která probíhala pod heslem „počeštěme svá příjmení“, připadla osvětovým radám všech stupňů.

Možnosti počešťování německých příjmení konkretizoval opět výnos k „očistě německých a maďarských příjmení“[19]. Zmiňuje se v něm na prvním místě možnost pravopisného počeštění příjmení (Fischer na Fišer, Mayer na Majer, Müller na Miler, Schubert na Šubrt, Schmidt na Šmíd nebo Šmída atd.). Tento postup ale s největší pravděpodobností nesplňoval dobové představy o odstranění německých příjmení, i když ve vztahu k jednojazyčné české komunikaci měl – podobně jako rebohemizace českých příjmení – své opodstatnění. Jako velmi schůdná cesta změny se dnes jeví překlady jmen (Rybář z Fischer, Mlynář z Müller, Kovář ze Schmidt, Kolář z Wagner atd.). Výnos je doporučoval, zvláště pokud žadatel mohl prokázat, že příjmení bylo jeho předkům „násilně“ poněmčeno. Ale i tento způsob změny prý nositelé německých příjmení většinou odmítali a přáli si „změnu jména podle vlastního výběru“[20]. Takovým požadavkům se podle výnosu mělo vyhovovat zvláště v případě příjmení, která se do češtiny nedala přeložit a ani jinak češtině přizpůsobit (Neubauer, Grundfest, Rosendorf, Hinterholzinger, Stadtherr). Jako možnost pro volbu českého příjmení se doporučovalo využití příjmení některého z blízkých předků[21], u „ne vlastní vinou rozloučené manželky“ (popř. i u jejích dětí) se navrhoval návrat od „neslovanského“ příjmení k českému dívčímu příjmení ženy[22].

Řešení otázky změn německých příjmení se nevyhnulo ani jazykovědným kruhům. Poměrně bouřlivá výměna názorů, která proběhla na stránkách Naší řeči mezi Karlem Erbanem a Bohuslavem Hálou[23], ukazuje, že názory českých lingvistů [255]na problematiku přejmenování nebyly zdaleka shodné. Dnes můžeme s pochopením konstatovat, že atmosféra prvního poválečného roku vnesla do vědecké diskuse emocionální argumenty, které by ze současného hlediska nemohly obstát, jako například argument libozvučnosti jmen českých oproti „nepěknému znění“ jmen německých: ,,Necítíme-li mnohá německá příjmení jako nevhodnou a velmi často i nevkusnou osobní přítěž, je to jen svědectvím, že je náš cit pro jazykový libozvuk řádně otupen. A nejen ten, nýbrž i cit národní.“[24] Spíše instruktivní a čistě racionální obsah měl článek Josefa Beneše[25] publikovaný v následujícím ročníku Naší řeči, v němž autor mimo jiné představil široké možnosti pro volbu českého příjmení.

Veškeré snahy o změny německých příjmení ze strany legislativy i některých jazykovědců se však nedočkaly všeobecného pochopení, a to zřejmě zvláště mimo velkoměstská centra a v okrajových oblastech dnešní České republiky. Na rozdíl od rebohemizace českých příjmení, o kterou usilovali většinou sami nositelé příjmení, představovala kampaň za odstranění německých příjmení psychologický nátlak ze strany úřadů a byla, jak lze soudit podle dochovaných dokumentů, často přijímána se značnou nevolí. Dotýkala se totiž citlivé otázky rodinné tradice a podcenila sílu komunikačních zvyklostí, které zaručují spolehlivou identifikaci každého jednotlivce. Kampaň nepřinesla očekávané výsledky ani v oblastech, kde se osvětové rady ujaly svého úkolu s velkým nadšením a zodpovědností a kde působení na nositele německých příjmení muselo být značně intenzivní. Dokladem toho je průběh akce na Jesenicku, zachycený v několika dokumentech z roku 1946.

Ve městě Javorník věnovali organizátoři akce kampani velkou pozornost. Rozesílali nositelům německých příjmení informační letáky a zorganizovali informační schůzi, avšak jejich aktivity se dočkaly poměrně mizivých výsledků. Tajemník okresní osvětové rady v Javorníku shrnuje výsledky akce následujícím způsobem: „v Javorníku je asi 48–50 rodin s německými příjmeními a jsem na pochybách, že by si o změnu příjmení zažádalo víc jak 5 rodin“. Oslovení lidé přitom na obranu svých německých příjmení neuváděli argumenty poukazující na potřeby komunikace nebo na rodinnou tradici, i když nelze pochybovat, že je podvědomě vnímali. Jejich negativní postoj ke změně příjmení našel svůj výraz v citovém argumentu, jehož existenci si organizátoři akce v návalu dobového entuziasmu zřejmě neuvědomili a který směřoval k vysokým politickým činitelům. „Při rozhovoru s dotyčnými občany se … vyskytlo mnoho hlasů, že si zažádají o změnu příjmení, až uvidí, že si změnili příjmení naši představitelé vlády (Gottwald, Fierlinger, Laušman, Majer atd.).“[26] Obdobná reakce nebyla na Jesenicku zřejmě ojedinělá a zpráva o této skutečnosti spolu s výzvou, že by státníci měli „v této akci předcházeti příkla[256]dem“, se prostřednictvím Zemské rady osvětové v Praze dostala až do rukou tehdejšího předsedy vlády Fierlingera[27]. Z. Fierlinger bezpochyby nepředpokládal, že se proti němu takto obrátí zákon o poplatkových a dávkových úlevách při změně jména, který v roce 1945 podepsal. On sám, stejně jako další politici, neměl jistě zájem vzdát se příjmení, pod kterým si vybudoval svou politickou kariéru a pod kterým byl znám veřejnosti. Proto byla zpráva o průběhu kampaně na Jesenicku v podobě „informace pro pana předsedu vlády“ vyřízena přípiskem „pan předseda vlády viděl 12. 10.“ (1946)[28]. Lze předpokládat, že výzvy politikům a jejich nezájem o změny příjmení měly za následek ztroskotání dalšího průběhu kampaně. Naši pováleční politici se tak vlastně do určité míry zasloužili o zachování struktury systému příjmení Čechů, jehož nedílnou složkou jsou i příjmení německého původu.

Uvedené postřehy ukazují, že i v politicky a nacionálně vypjaté době rozhodovaly o změně nebo zachování příjmení především komunikační faktory a síla rodinné tradice. Psychologické vlivy podmíněné politickou situací sice způsobily zvýšení počtu změn (německých) příjmení, celkovou strukturu příjmení Čechů však výrazně neovlivnily.


[1] Srov. J. Beneš, Německá příjmení u Čechů, Ústí nad Labem 1998, s. 29–81; M. Knappová, Naše a cizí příjmení v současné češtině, Liberec 2002, s. 150–153.

[2] V tomto článku vycházím z dokumentů uložených ve Státním ústředním archivu v Praze – Chodovci, fond Úřad předsednictva vlády – běžná spisovna 1945–1959, karton 981, signatura 1313, a fond Nová registratura ministerstva vnitra 1936–1950, karton 1424, signatura A6113.

[3] „Zákon 165/1945 Sb. z 11. prosince 1945 o poplatkových a dávkových úlevách při změně jména“ platil do 31. 12. 1946; „Zákon 165/1947 Sb. ze dne 12. září 1947, kterým se prodlužuje platnost poplatkových a dávkových úlev při změně jména“ prodloužil platnost zákona z r. 1945 až do konce r. 1949. Podle těchto zákonů se snížily poplatky za každý arch žádosti z 50,- Kčs na 5,- Kčs a žadatel o změnu příjmení byl osvobozen od „dávky za úřední výkon ve věcech správních“. Dekret dvorské kanceláře č. 36 z r. 1826 byl nahrazen zákonem o matrikách až v r. 1951.

[4] Výnos ministerstva vnitra č. A-6330-10/12-1945 VI/1 z 18. února 1946.

[5] Dopis Kapitulní konzistoře v Českých Budějovicích ministerstvu vnitra z 12. 11. 1946.

[6] Dopis Zahraničního ústavu v Praze ministerstvu vnitra ze 14. 1. 1946 (opis).

[7] Dopis zemského národního výboru v Brně ministerstvu vnitra ze 17. 12. 1946; dopis zemského národního výboru v Praze ministerstvu vnitra z 23. 5. 1947.

[8] Srov. d. cit. v pozn. 5.

[9] Srov. d. cit. v pozn. 6.

[10] D. cit. v pozn. 6.

[11] D. cit. v pozn. 6.

[12] Výnos (d. cit. v pozn. 4) se tedy soustředil na jazyky států ve II. světové válce nepřátelských a poražených. Zápis maďarským pravopisem byl jistě hojnější u slovenských příjmení.

[13] D. cit. v pozn. 6.

[14] D. cit. v pozn. 4.

[15] Srov. J. Beneš, d. cit. v pozn. 1, s. 79–80, a B. Hála, Několik poznámek k Erbanovu článku „Jména a názvy v nové republice“ (Naše řeč XXIX, 76–9), NŘ 29, 1945, s. 177–180.

Údaje o počtu podaných žádostí se u obou autorů různí. Podle J. Beneše bylo v r. 1945 podáno 3 395 žádostí o změnu příjmení, ale bylo vyhověno jen 1250 žadatelům; B. Hála uvádí podle Svobodného slova z 27. září 1945, že bylo podáno již 5000 žádostí.

[16] Za upozornění na problematiku změn německých příjmení u českých Židů děkuji prof. PhDr. I. Luttererovi, CSc.

[17] B. Hála, d. cit. v pozn. 15, s. 178.

[18] I. Lutterer, Z historie Kruhu přátel českého jazyka. Sborník Kruhu přátel českého jazyka, 1989, s. 15.

[19] D. cit. v pozn. 4.

[20] B. Hála, d. cit. v pozn. 15, s. 178.

[21] Této možnosti využil např. i jazykovědec Jílek-Oberpfalzer, který si zvolil dívčí příjmení matky svého otce. – Viz J. Beneš, d. cit. v pozn. 1, s. 79–80.

[22] Příklady změněných jmen uvádí M. Knappová, d. cit. v pozn. 1, s. 188. Některé případy přejmenování jsou zachyceny i v rejstříku knihy V. Černého, Paměti III (1945–1972), 1992, s. 641n.

[23] K. Erban, Jména a názvy v nové republice, NŘ 29, 1945, s. 76–79; B. Hála, d. cit. v pozn. 15; K. Erban, Odpověď k Hálovým poznámkám, NŘ 29, 1945, s. 180–183.

[24] B. Hála, d. cit. v pozn. 15, s. 178.

[25] J. Beneš, Jaké české příjmení si vybrati, NŘ 30, 1946, s. 78–86, 101–129.

[26] Opis ze zprávy Místní rady osvětové v Javorníku z 30. 8. 1946 Okresní radě osvětové ve Frývaldově (dnes Jeseník) z 30. 8. 1946.

[27] Dopis Okresní rady osvětové ve Frývaldově Zemské radě osvětové v Praze; Informace pro pana předsedu vlády od politického odboru předsednictva vlády z 11. 10. 1946.

[28] Informace …, d. cit. v pozn. 27.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 5, pp. 251-256

Previous Zdeňka Hladká: Cizojazyčné prvky v korespondenci mladých lidí

Next Jiří Rejzek: Knížka jazykových fejetonů