Odpověď k Hálovým poznámkám

Karel Erban, r. (= Redakce)

[Články]

(pdf)

-

1. H. uznává, že příjmení je jen vnějším znakem češství, ale proti mně zdůrazňuje, že přesto vnější znaky mívají časem jistou důležitost, jako na př. čistý límeček a čistý kapesník ve společnosti. To jeho přirovnání však značně pokulhává, protože límeček a kapesník mohu, ba musím často měnit, kdežto sama funkce příjmení si žádá, aby se neměnilo, aby jednou provždy přesně a jasně označilo určitou osobu. Dobré jméno lze sice pošpinit, ale nelze je vyčistit tím, že je změníme. A máme-li ono přirovnání domyslit, nelze také říci, že by každé příjmení německého původu bylo eo ipso nečisté, a ani dnes nebude žádný rozumný člověk tvrdit, že vše, co je české, je hezké. H. se pak dovolává jazykového a národního citu, který, není-li otupen, musí nám prý radit, abychom odhodili jména německého původu. Nejen němečtí vojáci, kteří před šesti lety obsazovali naše země, nýbrž i cizinci musili prý dát za pravdu německé propagandě o německosti naší vlasti, když „nad každým třetím krámem“ čtli německá příjmení. A což když čtli (a to není jen příklad, ale skutečnost) v ulici jednoho „starého německého města“ v jižních Čechách za sebou tato jména německých [181]obchodníků: Běhounek, Bednář, Chvátal, Říha, Vávra, Vrána? A kolik takových případů bylo v t. zv: německých pohraničních městech! Z toho tedy německý voják, nebyl-li německou propagandou ještě docela ohlušen (a on bohužel většinou byl), mohl jen zrovna tak jako každý rozumný cizinec usoudit, že příjmení jsou tu mezi Čechy a Němci hodně pomíchána jako všude, kde jsou smíšená území nebo kde na sebe národy vzájemně působily. Dělat však zvláštní opatření, aby ani ten propagandou poblázněný voják neměl o nás mylné mínění, je počínání dojista marné. H-u právem pohoršují některá německá příjmení svou nelibozvučností a nevkusností, ale totéž se dá vytknout i některým příjmením českým, jak ostatně H. sám přiznává. K takovému Frankovi, Hessovi a Henleinovi máme přece také české protějšky v Moravcovi, Lažnovském, Háchovi, ba, kolik máme mezi sebou Adolfů! Či u těchto jmen nám to už nemusí tak vadit, tu už může být náš jazykový a národní cit otupen? Jakmile začneme argumentovat jazykovým citem, je to vždy nesnadný rozhovor, protože jednak každý cítí aspoň poněkud jinak, jednak vidíme, že cit, jindy tak rychle a jemně reagující, třeba hned vzápětí u podobného, ba u téhož případu je najednou úplně otupen.

Co rozumného z toho ze všeho plyne? Nebránit nikomu, chce-li si své německé příjmení počeštit, ba usnadnit mu to nebo i doporučit, ale ke změně nikoho nenutit, protože k tomu není žádný rozumný a vážný důvod. Páchali bychom jen zbytečné násilí na lidech, kteří přece také mohou mít své „odchylné mínění“ a kteří pro ponechání svého německého jména mají často zase své citové důvody, třebaže je někdy nechápou zase ti, kteří jinak pro jazykový a národní cit tolik horují. Nelze nic namítat proti tomu, že si už asi pět tisíc lidí podalo k zemskému úřadu žádosti o změnu německého příjmení, lze jen mít námitky proti nekritickému přeceňování a vnucování těchto změn, jak to dělá v svých poznámkách H. nebo v novinářských článcích Kácl. Pravda, nadávky anebo někdy jen silnější výraz nejsou argument, ale někdy není divu, že jim temperamentnější člověk dává přednost před trpělivým dlouhým přesvědčováním, zvláště když se mu v své zkratce zdají tak výrazné a účinné.[1]

2. Nedovedu se prý smířit s běžným dnes psaním „němec“. Kde jsem něco takového napsal? Konstatoval jsem přece jen, že je tu taková snaha, a pokusil jsem se tak nápadnou výjimku nějak vysvětlit, odůvodnit. Tu byla tedy H-ova polemika se mnou úplně zbytečná, ledaže mě chtěl pokárat, že jsem si v dnešní době dovolil uvažovat mimo jiné [182]také o takovéto „nicotnosti“. Ale vina za to padá na ty, kdo tuto nicotnost začali.

3. H. nazývá můj posudek některých názvů ulic šablonovitým. Ve skutečnosti zase jen vycházím z účelnosti, z funkce takového názvu, a ta přece zřetelně mluví pro jméno praktické a co možná stručné. Nevytvoří-li taková jména lidé, jimž křtění nových ulic je svěřeno, vytvoří si je lid sám, a to tak, že si dlouhá pojmenování zkrátí anebo nová (a často zbytečná) pojmenování ignoruje a i nadále klidně užívá vžitých a dobrých názvů starých. Protože při pojmenování ulice jde o jméno, které se denně mnohokrát vyslovuje a píše za okolností spíše všedních než slavnostních, a protože slouží především praktickým účelům, nedoporučuji voliti k tomu jména velká, historická nebo posvátná — kromě několika výjimek, kdy je skutečně s ulicí spjata velká dějinná událost anebo když toho ulice svou krásou a významem zasluhuje. Ale takových ulic je celkem málo, a i tu bych doporučoval názvy co možná krátké, jaké jsou zpravidla všude tam, kde si ulice skutečně pojmenoval sám lid. Při názvu ulice jde přece především o praktické označení, podle kterého bychom se v městě orientovali. Což nad to jest, je dobré jenom potud, pokud to oné praktické funkci nepřekáží a pokud se tím velkých jmen nezneužívá k nevkusným a vulgárním zkratkám.[2]

H. myslí, že poněkud jiný je případ ulice Dra Aug. Zátky. Původci tohoto názvu prý patrně měli na mysli, že tu nejde o muže obecně známého. To je tedy omyl; v městě, jež jsem měl na mysli, je Dr. Aug. Zátka jistě známější než, řekněme, Josef Jungmann. Původci onoho jména neměli patrně na mysli nic z toho, co se H. domnívá, protože jiné ulice nazvali zase na př. Čéčova, Puklicova, Zengrova atd., ačkoli tu naprosto nejde o muže obecně známé. H. mi také namítá, že kdyby šlo při pojmenování ulic jen o praktičnost, stačilo by prý ulice očíslovat. Pochybuji, že by to bylo praktičtější, ačkoli jsou města, kde se ulice jen číslují. Ať se jen nazývají podle lidového zvyku a výjimečně také podle současných událostí co možná krátkými jmény, ale ať se do nich uměle nevnáší něco, co lid stejně ignoruje anebo co si sám brzo nahradí zkratkou podle svého vkusu. A jak učinit praktičtějším název ulice Elišky Krásnohorské? Nuže, to je právě bolest takovýchto názvů; výsledek je — Krásnohorská ulice v mluvě pražského obyvatelstva. Nezůstane ta úcta k básnířce potom jen na plechové uliční tabulce? Tento příklad tedy zřetelně svědčí pro můj názor.

H. se také ujímá oněch míst, která v názvech ulic uctívají velké [183]české spisovatele a jiné umělce. Ale sám jsem přesvědčen, že by se na př. Otokar Březina, jak ho známe, proti tomu bránil a stejně i mnoho jiných, kteří byli takovou pochybnou slávou postiženi a nemohou se již brániti. Právě proto, že většinou vyšli z prostého lidu, chtěli by mít asi naše ulice pojmenovány lidově. A jestliže se jim přesto dostává v našich ulicích tolik pozornosti, není to upřímně myšlená pocta lidová, nýbrž jsou to zpravidla více méně nešťastné nápady některých místních osvětových veličin.

*

Snad bude dobře zakončit tuto výměnu názorů stručným redakčním doslovem.

Pro nahrazování našich německých příjmení českými svědčí, jak je vidět, jen důvody citové; není tedy divu, že jimi nelze přesvědčit všechny lidi. Příjmení nosí člověk bez svého přičinění, ale má právo vážit si ho proto, že je nosil jeho otec a matka, a má právo držet se ho proto, že mu svým životem a svou prací vtiskl svůj ráz. A na této jediné věci opravdu záleží.

Složitá jména ulic, divadel a p. se opravdu nedoporučují; odporují svému vlastnímu účelu. Jinak by o nich mělo platit totéž, co platí o každém jazykovém projevu: aby výraz byl přiměřený věci.

Psaní němec má rovněž původ v citu a přejde patrně samo sebou; bylo by opravdu zbytečné přít se o ně.

r.

---

[1] Proti počešťování jmen, hlavně povinnému, vystoupil v 5. č. Kritického měsíčníku P. Eisner a v Svobodných novinách ze 24. října dr Vladimír Klecanda.

[2] Po květnovém převratu četl jsem také v novinách nápad pojmenovati divadlo v jednom městě Revoluční a národní divadlo Beneše a Stalina! A v jiném městě, kde je Stalinův dům kultury, chodí se lidově tancovat do Staliňáku!

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 7-8, s. 180-183

Předchozí Bohuslav Hála: Několik poznámek k Erbanovu článku „Jména a názvy v nové republice“

Následující Jiří Haller: Péče o mateřský jazyk v sovětské škole a v české škole