Časopis Naše řeč
en cz

Jaké české příjmení si vybrati?

Josef Beneš

[Články]

(pdf)

-

V nové době, a to nejen po první a po druhé světové válce, věnují pracovníci rozmanitých oborů nebývalou pozornost osobním jménům a projevuje se úsilí vymýtit cizí jména, zvláště příjmení. Tato očistná snaha souvisí s dokončujícím se obrozením národů, s jejich vymaněním z područí utiskovatelů, s jejich vnitřním rozmachem. Totéž úsilí se objevuje také při vytváření nových národů nebo státních národů.

Takový postup zažívají i země mimo Evropu. V Brazílii čelní mužové portugalského původu, když se domohou význačného postavení, přijímají indiánská jména, aby tím zdůraznili svou brazilskou odlišnost a brazilské vlastenectví. (Podle přednášky Rudolfa Nekoly; referát ve Svobod. nov. 9. m. 46.)

Nejvíce ovšem víme o podobných tendencích v Evropě. Tak se roku 1939 odpovídalo před polskými soudy mnoho farářů z poukrajinšťování polských rodových jmen. (Č. sl. 18. VI. 39.) Je znám i starý zápas Poláků v Poznaňsku s pruskou germanisací jmen, Slovinců s Němci a s Italy, a také naši lidé až do 5. května 1945 sváděli boje o pravopis svých příjmení. V Estonsku vzniklo před několika lety veliké hnutí, [79]jež usilovalo, aby byla poestonštěna příjmení; podle novin (Nár. pol. 19. IV. 39) bylo znárodněno ze 330.000 případů už 200.000.

Z takových snah je nejznámější pomaďaršťování příjmení za pět korun v uherském království a amerikanisace jmen rodin ve Spojených státech. V Americe si potomci přistěhovalců ze střední a jihovýchodní Evropy a z blízkého Východu jména velmi často poangličťují. Louis Adamic věnoval tomuto zjevu v Americe celou knihu[1]; na několika drobnostech ukážu, o čem je v ní řeč.

Když chtěl Pedrotti dostat místo učitele, žádali na něm, aby si jméno změnil v Peters nebo v nějaké podobné (XII). Kobotchnik si změnil příjmení v Cabot, aby se jeho žena a dcery nemusely za své jméno stydět. Autor knihy, Slovinec, se psal s -ch nebo -tch. Zamýšlel své příjmení změnit v Adamage — učinili podobně Savič a Garbič, a jsou z nich Savage a Garbage. Nezměnil je z piety k svému jmenovci, národnímu mučedníkovi. Píše se nyní, jak mu změnili jméno na vojně, bez háčku na c.

Čteme v této knize také, jak náš Aleš Hrdlička lpí na háčcích (14-15), ale Američané ho přes to psávají bez háčků (16). Dovídáme se, že Delano je z De la Noye (27). Hlavní způsoby, jak se poameričťují příjmení, jsou: 1. Původní tvary se připodobňují anglickým — ze Čtrnáctého se stává Sterns (28, 48), 2. nebo se příjmení překládají (29, 47). Na stránce 77 čteme, jak rozmanitě jmenovali pana Fetzera. Jeden Polák si stěžoval, že ho pro jeho polské příjmení přehlížejí, ač je v Americe narozen. (36.) Kniha Willy Catherové „Naše Tonička“ způsobila, že si Američané začali více vážit Čechů. Čecha také zaujme vyprávění o tom, jak studentka Svrčková, později miss Svorchek, vzdorovala profesorům vtipkujícím o jejím jméně: stala se první žákyní. Je přirozené, že si i Němci vyměňovali svá příjmení za anglická, a to za nejobyčejnější (110), aby se nepoznatelně zamíchali mezi ostatní obyvatelstvo. Autor upozorňuje, že dokonce člen německého panovnického rodu Battenberg se stal Mont Battenem — ale to se událo v Anglii. Podle mínění „obyčejných“ příslušníků amerického lidu jsou cizí příjmení, tak zvaná nevyslovitelná jména, urážkou národní harmonie (111). Potud o Adamičově knize.

Zdá se, že se příjmení stává ještě ve větší míře než dříve znakem příslušnosti k tomu neb onomu národu. Avšak tato věc je dosud velmi složitá. Rádl ve své pověstné Válce Čechů s Němci praví (str. 168) o tomto problému v době před poslední válkou: „V pohraničních městech, dnes jednotně českých neb německých, ukazují jména firem, že v českých městech žije mnoho bývalých Němců a že v německých jsou i bývalí Češi.“ V poznámce pod čarou však autor tento soud [80]částečně oslabuje: „Nelze však souditi podle jména o kmenové příslušnosti; jméno označuje jen příbuzenství po otci a někdy i příslušníci cizího kmene mají domácí jména, jako Židé, kteří mají jména česká i německá.“ Jméno rodové je tedy leckdes jen jevem sociálním a jazykovým, nikoli plemenným. V článku pro chystaný Smetánkův sborník ukazuji, že německá příjmení u Čechů jsou často překladem, užitím přejatého německého slova; k tomu druhu patří mnoho příjmení z módních místních názvů doby feudální (Šternberk, Švamberk), slova z oblasti řemesel, vojny a německá křestní jména, dříve u nás oblíbená. S příjmeními z germánských jmen světců je tomu podle Dauzata leckdys stejně také ve Francii i v jiných románských zemích — často takové jméno ukazuje na kult ostatků nějakého světce, které byly pro to ono místo získány, a není to tedy upomínka na starší obyvatelstvo jiné národnosti. Zvláštní skupinou jsou příjmení zkomolená v německých ústech anebo pozměněná z neznalosti jazyka nebo z nepochopení jména.

Zvuková stránka je dána zvláštnostmi jazyka, ke kterému jméno patří. Jsou česká jména pro Čecha libozvučná, indiferentní i nelibozvučná. Setká-li se člověk se jménem z jazyka, který má pro něho neobvyklé hlásky a skupiny hlásek, je často překvapen. Sienkiewicz píše s rozhořčením v Potulkách Amerikou (str. 102), že americký celník reagoval na jedno polské příjmení takto: „Jak? Jak?“ volá a směje se, „Tschchapischonschki?“ za smíchu přítomných domácích lidí a za hněvu Poláků. Posměváček Heine píše ve své dílku: „Z pamětí pána von Schnabelevopski“: Náš sloužící se jmenoval Prršsctwicz. Člověk musí kýchnout, chce-li toto jméno správně vysloviti. Naše služka se jmenovala Swurtzska, což snad nám zní poněkud drsně, v polštině však nejvýš melodicky… Můj dědeček z matčiny strany byl starý pán von Werssrnski (musíme rovněž kýchnout, chceme-li jeho jméno správně vyslovit). (Překlad Fr. Zemana a E. Barkašové, str. 5, 6.) I Rusům, tak blízce příbuzným, jsou některá polská příjmení pro veliké skupiny souhlásek, zejména sykavek, komická. Ve Vojně a míru si Bilibin (I, kap. XII) stěžuje na cizotu mezi ruskou generalitou a posměšně vyslovuje jméno Przebyszewski: Prišpr - šiprš.

Nemysleme si, že se cizincům líbí všechna naše česká příjmení! Někdy je některý typ příjmení divný sousedu velmi příbuznému jazykem. Na příklad naše příjmení ze sloves, zakončená příponou -l, jsou prý komická Polákům a snad i Slovákům. Vypravovala se tato anekdota. Když se v letech dvacátých stal jeden luďák ministrem, představovali se mu úředníci: Pospíšil, Kvapil, Navrátil — když se mu chtěl představovat čtvrtý, zeptal se ho ministr: „A čo urobil ten pán?“

Tam, kde se dva národy denně stýkají, zvyknou si lidé jménům druhého národa. Někdy se takové hranatosti příjmení otírají, jména [81]se komolí nebo přepisují do pravopisu druhého národa. Oportunisté někdy mívají dvě formy příjmení, jednu pro ten, druhou pro onen ze stýkajících a potýkajících se národů. Na Litvě se kdosi psal na pravé straně štítu Węckowski, ale na levé Venckauskas. (Vojtěch Martínek, Z Litvy a o Litvě, str. 50.) Takový převod je daleko větší proměnou jména než přepis jiným pravopisem; je to vlastně překlad nebo převedení křestního jména a odvozovací přípony, vyjádření křestního jména a přípony příslušným tvarem druhého jazyka. To se ovšem dálo jen tam, kde lidé znali oba jazyky a jménu, jeho etymologii opravdu rozuměli.

Když se rod štěpí po stránce národní, ustalují se pak obě podoby. Jeden Litevec vyprávěl Martínkovi, že se jmenuje svým pravým a původním jménem litevským Andrukaitis, ale jeho příbuzní, Poláci, že si příjmení převedli do polské formy Andrzejewicz. Podobné případy jsou i u nás.

Při hodnocení příjmení jde ještě o jiné hodnoty než o jeho domácí původ a zvuk. Krása jména je do značné míry věc subjektivní. Zejména je důležité, co slovo znamenalo, než se stalo příjmením, jak je utvořeno, jak je dlouhé. Jistě se mnohým lidem nelíbí příjmení se zakončením -ák, poněvadž připomínají vulgární pražské názvy místní Střelák, Karlák. Také možnost snadného přechylování a skloňování rozhoduje; třeba krásné místní jméno Stříbřec by bylo špatným příjmením, poněvadž je v něm skupina stř- a -bř-, má dosti podivný genitiv Stříbrce a ženský tvar Stříbrcová. Také je pro některé lidi důležité, kdo je nositelem jména a zda příjmení nepřipomíná některý stav, třeba šlechtu.

Těm, kdo si chtějí změnit jméno, nedoporučuji, aby si dávali tvar na -ský. Lidem se tento typ velmi líbí, ale přílišným jeho rozšířením by se porušila číselná rovnováha, jako se to stalo u Poláků. Poláci omezili do jisté míry bohatství tvarů svých příjmení tím, že ve velké míře v době staré i nové přetvářeli svá jména v typy se zakončením -ski, přidávajíce tuto příponu ke kdejakému jménu. Typ s příponou -ski považovali za vznešený, šlechtický.

Jak se příjmení u jiných národů i u nás mění? Poláci si ve větším měřítku — jak vím z Bystrońovy knihy Nazwiska polskie — vyměňovali příjmení po první světové válce. Podle předpisů musela býti změna ohlášena v Monitoru, věstníku to ministerstva vnitra. Proto je o tom dosti materiálu. Bystroń praví (na str. 99), že Poláci opouštěli příjmení, která jako jména obecná měla význam hanlivý: Oszust, Galgan a p., nebo předměty: Karabin, Balon a p., zvířata: Byk, Byczek, Cieluch, Baran, Krówka, Wilk, Kot, Gąsior, Wróbel, Pszczola, pak slova necudná (ta vynechávám), části těla: Noga, Pienta, jména ře[82]mesel: Szewc, Wożny, a slova složená: Starybrat, Małolepszy. Nahrazovali je většinou jmény s příponou -ski.

Kterých jmen se zbavují ve Francii? Podle Dauzatovy knihy Les noms de personnes jmen neslušných, vulgárních a směšných. (Str. 160 a 161.) Francouzské zákony o změně jména jsou přísné. Uchazeč musí ohlásit ve věstníku, že hodlá jméno změnit, a kdo se tím cítí dotčen ve svých právech, může protestovat. Prokurátor republiky může řízení zastavit. Francouzi mají knihu o změnách jmen v letech 1870—1900. Také se příjmení pofrancouzšťovala.

Naši lidé jsou ve výměně jmen velmi střízliví, nejsou snobi; jména se u nás vyměňovala zřídka. Pokud jsem pozoroval, zříkali se Čechové jmen z přezdívek, jako Halama, a příjmení příliš šťavnatých (takových snad bylo poněkud více na Valašsku než jinde u nás) a necudných.

Také odkládali jména zostuzená. Škoda, že nemáme soupis vyměněných jmen! Jenom drobné zprávy a vlastní zkušenosti nám umožňují nahlédnouti do tohoto dění. Podle Večerního Českého slova ze dne 5. VIII. 36 žádají o změnu kromě nositelů uvedených již skupin jmen také rozloučené manželky — ty chtí zase své dívčí jméno —, bývalí zločinci, lidé se jmény Švejk, Nohejl, Paďour a p., která proslavili humoristé a šprýmaři, pak lidé se jmény směšnými, jako Ucouraný, Blboun, Pišišvor, Duspivo a j.

Mnoho příjmení si dali v době kolem Mnichova změnit naši židé. Bylo to ze snahy ukrýt se před pronásledováním. Podle Národních listů ze dne 8. XII. 38 byla v jediném dni změněna tato jména: Fischlová v Hlaváčková, Piek v Pavlovský, Winternitz ve Veselský, Kohn v Kotek, Steinreich ve Stolán, Löwit v Lukeš, Tacisswy v Tůma, Taussig v Trousil, Steiner ve Stárek, Stern ve Sterk, Pereles v Petera. Skoro všichni si tu vybrali jména nenápadná, opravdu česká; skoro všecka ta nová příjmení začínají stejným písmenem nebo stejnou skupinou hlásek jako příjmení původní. Nikdo ze jmenovaných si nevybral „české židovské jméno“.

Shakespeare napsal, že by růže stejně sladce voněly, i kdyby se jmenovaly jinak. Cena člověka obdobně nezáleží v jeho jméně, ale jméno není věc malá. Jednou pravil mladý virtuos, který usiloval o uplatnění: „Umělec by neprorazil, kdyby měl směšné jméno, na příklad Ferdinand Bambulka.“ Není to, myslím, tak zlé, ale Rudolf Medek napsal v posmrtné vzpomínce na českého architekta Bedřicha Feuersteina, že měl pro své jméno obtíže. Jiný příklad: V jedné továrně chtěli počeštit jméno stachanovec, a to po prvním tamním průkopníku. Nový název se (podle Našeho Pojizeří ze dne 9. VIII. 45) neujal, poněvadž se onen průkopník tvrdé práce jmenoval Měkota.

Česká příjmení jsou velmi rozmanitá. To jest jejich veliká přednost [83]před příjmeními některých jiných národů — u Seveřanů je to samý -son a -sen, u Bulharů -ov, u Srbocharvátů -ić, u Rumunů -escu. Naše příjmení dosud nikdo úplně nesebral. Významnými sbírkami jsou vedle Kotíkovy knihy veliké adresáře. Abychom mohli doporučit, která příjmení si vybrat, přehlédněme typy našich příjmení.

Největší procento našich příjmení zabírají jména z křestních jmen. Křestní jméno se mohlo státi příjmením rovnou, neobměněno, srov. na př. jména rodů Vojtěchů, Václavů, Petrů, Ondřejů, Absolonů, Judů. Zejména velmi rozmanité domácké odvozeniny křestních jmen se staly příjmeními. Tak třeba části slova: Mak z Makarius, Brož z Ambrož.

K celým nebo kusým křestním jménům přistupuje přípona -a; na příklad vedle příjmení Zikmund je i příjmení Zikmunda, vedle Lád je Lada. Přípona -a, která se objevuje u rozmanitých typů našich příjmení, bývá často jiného původu než přípona typu vladyka a žena. Je to jev velmi starý a nejsou to kmeny v -a, nýbrž v -ōn. O. Hujer ukazoval na spojitost s latinskými jmény jako Naso (nosáč), Cicero (s bradavicí jako hrách). Zdá se, že se z takových přezdívek dostala ta přípona i k tvarům ze jmen křestních. Je tomu stejně i u germánských zkrácených tvarů osobních jmen jako Otto, Hugo a p. Tato přípona pronikla podle všeho i k odvozeninám z přídavných jmen, jako Slaba (k Slabý) a k posměšným deverbativům jako čvaňha, šilha, kokta, šmajda a p.

Můžeme soudit, že se tvary s příponou -a rozšířily o příponu další, jako -k, -t, -s, -n, a tak máme vedle příjmení Jíra i příjmení Jirák, Jirát, Jiras, Jiran. Jinak jsou i tvary s příponou -is, -ejs, -us, -ous a j. — viz příjmení Pavlis, Vondrejs, Koubus, Jirous.

Často se vyskytuje také přípona ve spojení s rozmanitými předcházejícími samohláskami, srov. příjmení Kubaš, Kubeš, Bartoš, Pavliš, Vavrouš a j.; dále z těchto jmen vznikly tvary Kubašta, Pavlišta. Mnoho našich příjmení je z domáckých tvarů s příponou -ch; příjmení Proch je z křestního jména Prokop, Vavřich z Vavřinec. Z těchto typů i z ostatních se zas tvoří typy jiné. Pojem přípony je při tom jenom technickou pomůckou; příjmení totiž často vznikají pouhým napodobováním útvarů už hotových, nikoli skládáním a rozkládáním slovotvorných částí.

Od každého křestního jména, které bylo u nás dříve oblíbeno, jsou desítky rozmanitých příjmení. Abychom si učinili představu, jak je náš jazyk tvárný, přehlédněme rodová jména vzniklá z domáckých tvarů křestního jména Vojtěch, pokud jsem je nalezl v Pražském adresáři:

Vojtěch, Vůjtěch, Vojtíšek, Vojtěchovský;

Vojta, Vujta, (poněmčené tvary: Woitha, Woite; snad i Vojtr), Vojtovič;

[84]Vojtek (poněmč.: Woitek), Vůjtek, Vojtík (Vojtig, Woidig, Woidich);

Vojtaš, Vojtášek; Vojtuš (z Plzně znám příjmení Vojtal);

Vojas (Wojas), Vojen (srov. Kuben, Koten, Bolen), Vojan;

Vojík, Vojka, Vujka, Vojíř (srov. Kulíř od Mi-kul-áš, Vacíř, n. cizí Šebíř, Vintíř);

Voch, Wochník (srov. Mach - Machník, Bláha - Blahník), Wochan, Vochala; odjinud znám příjmení Vůch, Vochatý;

Vošta (srov. Vašta, Mašta).

Z druhé části složeného jména Vojtěch jsou asi příjmení Těšík, Těšina.

Z polských knih o jménech jsem si vypsal tyto tvary od jména Wojciech: Wojtan, Wojtal, Wojtar, Woś, Wosik.

A od křestního jména Vojtěch je utvořeno poměrně málo příjmení; daleko více je jich na příklad ze jmen Jan, Petr, Václav.

Některá křestní jména mají nebo mívala dvojí formu. Často se ty formy vzájemně doplňují v systému; srovnejme příjmení z uvedeného adresáře:

Salamon, Šalamoun, Salomon

Sál, Salík

Šalamon, Šalamoun

Šál, Šálek

Salák

Salaš, Salášek

Salásko

Salač (srov. Kulač od Mikuláš)

Salava (srov. Jírava, Chotava)

 

Salaba

Salaj, Salajka (srov. Jíraj, Tochaj, Fryčaj)

Salega

Šalaba

Šalan, Šalanský, Šaloun

Šalaga

Salich, Salis, Sališ

 

Saldan

Šalda (jako Janda a p.).

Shromáždíme-li jména a posoudíme-li je podle tvůrčích zákonů, dostáváme — jak jsme, doufám, viděli z příkladů — výsledky až překvapivé. Je vidět, že nelze vykládat jen isolované jméno — někdy bychom přešlapovali na místě a jindy bychom vylučovali čistě české jméno ze souvislosti s ostatními. Často se stalo, že české jméno samo o sobě neprůzračné bylo vykládáno za slovo cizího původu.

Mnoho pěkných příjmení je také z názvů příbuzenských, na př.: Dědeček, Vnouček, Strejc, Strejček, Ujka, Synek, Otec. Jiná jsou z určení, čí kdo je: Čenkovic, Kovářovic, Martinů, Jirků, Petrov, Vítůj, Petrový. Příjmení typu Kudrnovský, Otcovský značí nejspíše držitele bývalého majetku Kudrnova atd. Značnou částí našich příjmení jsou příjmení podle podoby, povahy, podle nápadných částí těla a podle nejrozmanitějších jiných vlastností.

[85]Krásná jsou příjmení, jejichž základem jsou tropy, zástupky. Tak třeba předek pana Slunečka se stále usmíval nebo byl ryšavec. Příjmení podivná, jako Jednorožec, Odslon, jsou typicky městská a byla dávána po domovních znacích. Poučný je výklad příjmení podle starého uspořádání společnosti (sem patří jména Nápravník, Man, Svoboda a j.) a podle zaměstnání. Také podle původu, odkud předkové přišli, je dosti jmen; zejména pěkná jsou jména obyvatelská (Lošan, Borovan). Někdy bylo pouhé místní jméno vzato za příjmení (Bechyně).

Můžeme říci, že se příjmením mohlo státi slovo kdejaké.

Je zajímavé, že každý kraj má do jisté míry svůj výběr rodových jmen, i když některá příjmení nebo typy jsou všude. Mnohá příjmení jsou charakteristická pro některé kraje; třeba Kášové a Šlapáci jsou na Příbramsku, Židové a Nývltové v kraji Boženy Němcové, Beníškové na Plzeňsku, Pejšové na Sedlčansku.

Jak je tomu s českostí našich příjmení, kolik je německých příjmení českých rodin? Kotíkův výpočet 28% je příliš vysoký. Zdá se, že Kotík počítal jména, a ne jména a lidi. V letošním březnovém čísle Statistického zpravodaje (str. 86—87) byla tato otázka podrobena statistickému šetření; byla prozkoumána příjmení skoro 58.000 Čechů zemřelých roku 1944 na území českých zemí bez pohraničí. Německých příjmení je podle tohoto šetření v Čechách 8,5%, německých počeštěných 6,4%, v zemi Moravskoslezské německých 6,7%, počeštěných 3,8%. Nejvíce nečeských příjmení je v okrese domažlickém, a to 20% německých a 9,6% počeštěných. Poměrně nejvíc českých příjmení je v okrese pardubickém: německých příjmení je tam 2,7%, počeštěných 4%. Výsledek je ve St. zpravodaji daleko lepší než u Kotíka. Jsou zde počítáni lidé, čeští lidé se svými jmény, a ne pouhá jména. Poněvadž většina německých jmen u Čechů nenáleží ke jménům velmi často se vyskytujícím, nýbrž jednotlivě, zdá se mylně, že není u nás jen mnoho % německých ale i stejně mnoho lidí s německými příjmeními — tak vykládám rozpor mezi Kotíkem a autorem citovaného článku, šifrou V. B. Počet jmen a počet lidí jsou věci různé. To osvětlí příklad: na soběslavském okresu jsem zkoumal jména 2200 rodin: 316 jmen vyskytujících se ojediněle mělo 316 rodin, ale 12 nejčastějších jmen mělo rodin 299.

Úsudek „je přímý vztah mezi procentem německého obyvatelstva okresů a procentem německých jmen“, by bylo — myslím — nutno omeziti výhradami ještě daleko více, než učinil autor článku ve Stat. zpravodaji. Jenom malý příklad: V. B. praví, že rozpětí 0,19% až 30,19% německého obyvatelstva odpovídá rozpětí 5,5%—29,6% německých a počeštěných jmen. Ale jak musíme býti při takovém soudu opatrní, ukazují podle mého mínění dva příklady: v okrese jihlavském bylo podle uvedeného článku 30,19% Němců, ale jen 14,90% německých jmen; ve slánském okresu 0,35% Němců, ale 21% německých [86]příjmení. Na Slánsku se jména asi často překládala a počeštili se Němci, na Jihlavsku byla asi ostrá čára mezi národy. Příjmení je věc velikou měrou duchovní; jejich statistika musí býti proto velmi opatrná. Nechci však popírat, že statistický pohled na jména nám poví hodně. Proto pohlédněme, jak se na jednom českém okresu, soběslavském, jeví příjmení v číslech.

(Příště ostatek)


[1] Whaťs your name? (Harper & Brothers, New York and London, 1942)

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 4-5, s. 78-86

Předchozí Josef V. Bečka: Komika a humor v jazyce

Následující Jiří Haller: Předtucha

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1