Text a pragmatika

Petr Mareš

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Po vydání prvního svazku interní ediční řady Ústavu pro jazyk český Linguistica[1] vyjádřila autorka recenze v Naší řeči přesvědčení, že běží o počátek série užitečných a úspěšných jazykovědných publikací.[2] Počet titulů edice pak opravdu rychle narůstal a zveřejněné práce vesměs vzbudily příznivý ohlas;[3] nyní můžeme podat zprávu o svazku označeném už číslem deset.

Desátý svazek edice Linguistica, jehož vydání připravili J. Kořenský a J. Hoffmannová, se zaměřuje na problematiku textové lingvistiky a pragmatiky, na pragmatické aspekty uplatnění jazyka v textech (Text and the Pragmatic Aspects of Language, Praha 1984, 210 s.). Je věnován Fr. Danešovi, který byl také vědeckým redaktorem tohoto díla, u příležitosti jeho 65. narozenin; součástí publikace je proto výběrová bibliografie Danešových studií (s. 207—210). Recenzovaná práce je v nejednom ohledu spjata s úvodním číslem edice: Opět jde o aktuální otázky textu a komunikace a publikace má podobu souboru cizojazyčných (anglických a německých) příspěvků; mezi adresáty se tak zařazuje mezinárodní odborná veřejnost. Na rozdíl od svazku prvního ovšem desátý svazek nevychází z jednání vědecké konference a obsahuje pouze studie českých autorů, takřka výhradně pracovníků Ústavu pro jazyk český.

Zavedení pojmu-termínu pragmatika je spojeno se jménem amerického badatele [201]Charlese Morrise. Morris[4] rozlišil uvnitř sémiotiky tři hlavní složky: syntax jako oblast spojování znaků, sémantiku jako oblast jejich významů a konečně pragmatiku jako oblast vztahů mezi znaky a jejich nositeli, užívání znaků, fungování znaků v mezilidské komunikaci. Morrisovo dělení nevychází ze znakové povahy přirozeného jazyka a z lingvistického hlediska (ale i z hlediska obecnějšího) může vzbudit nejednu výhradu (nepřihlíží se vůbec k povaze výrazové stránky znaků, podle odtržení kombinace znaků od sémantiky se zdá, že se nepočítá se spínáním významů a vytvářením významů vyššího řádu, apod.[5]). S rozvojem zájmu jazykovědy o problémy textu a komunikace se ovšem Morrisova sémiotická triáda a především jeho vymezení pragmatické dimenze znaku prosadily v lingvistickém myšlení se značnou důrazností, resp., přesněji řečeno, objevila se výrazná snaha o adaptaci morrisovských pojmů pro potřeby lingvistiky. Termín pragmatika se tak zhruba od počátku sedmdesátých let objevuje v jazykovědných pojednáních velmi hojně.

Je zřejmé, že recenzovaná publikace svým zaměřením plně odpovídá současnému úsilí o rozpracování otázek pragmatiky. Studie zahrnuté do sborníku (většinou jde o představení některých výsledků dlouhodobého soustředění jednotlivých autorů na určité okruhy problémů) reprezentují různé možnosti pragmaticky orientovaného výzkumu (resp. výzkumu přihlížejícího k pragmatickým aspektům jazyka), a dokumentují tak mnohostranný rozvoj lingvistické pragmatiky v Československu.

Sborník je uveden obecně pojatou studií J. Kořenského; hlavním předmětem autorova zájmu je pragmatická orientace současné jazykovědy (Zur pragmatischen Orientierung der gegenwärtigen Sprachwissenschaft, s. 1—21). Ze studie zřetelně vyplývá, že při aplikaci Morrisova rozlišení syntaxe, sémantiky a pragmatiky na přirozený jazyk je nutno provést speciální interpretaci těchto pojmů a na druhé straně uskutečnit posun v chápání tradičních jazykovědných kategorií. Do oblasti syntaxe Kořenský řadí „všechny prostředky výrazové povahy a všechny gramatické prostředky, které se účastní interního fungování systému jazyka (…) a nevyznačují se bezprostřední kognitivní nebo komunikativní funkcí“ (s. 3); syntax se tedy jeví jako v zásadě totožná s tím, co se tradičně nazývá gramatika. Sémantikou Kořenský rozumí „soubor významových kvalit majících kognitivní charakter, charakter popisu, modelu a projektu ‚vnějšího světa‘“ (s. 3); k pragmatice pak patří „prostředky a funkční vlastnosti jazyka, které bezprostředně umožňují komunikativní (tj. na adresáta zaměřené) reagování mluvčího na mimojazykovou skutečnost“ (s. 4). Tato vymezení se autorovi stávají základem pro výklad vývoje moderní jazykovědy: Uvádí, že jazykověda posledních desetiletí prošla obdobím syntaktickým a sémantickým a v současnosti je v ob[202]dobí pragmatickém (jednotlivé složky zmíněné trojice se tedy střídají v pozici ústředního prvku, prvku určujícího podobu lingvistického myšlení). Důkladný rozbor pragmaticky zaměřených koncepcí ukazuje, že nadvláda pragmatiky v pohledu na jazyk vede někdy až k pochybnostem o existenci jazykového systému.[6]

Obecný charakter má i příspěvek I. Nebeské věnovaný směrům současné psycholingvistiky (On the Relations between Theoretical Trends of Contemporary Psycholinguistics, s. 23—39). Podle autorčina výkladu jsou v současné době perspektivní především dvě psycholingvistické koncepce, koncepce zdůrazňující komunikativní prvek (produkci textu a rozumění) a koncepce zdůrazňující prvek kognitivní, tedy úlohu řeči při poznávání, při utváření souboru znalostí o světě. Přitom, jak se dále uvádí, lze pozorovat tendenci k sblížení obou přístupů, k vyváženému respektování komunikativních i kognitivních faktorů.

Další studie sborníku se zabývají různými speciálnějšími otázkami; podstatné místo v nich často zaujímá rozbor konkrétního jazykového materiálu.

Výraznými interdisciplinárními rysy se vyznačuje příspěvek Zd. Hlavsy a Jar. Hlavsy o pojmu situace (On the Concept „Situation“ in Linguistics and Social Psychology, s. 41—54). Nejprve se probírá lingvistické hledisko: V procesu komunikace výpověď „zastupuje“ určitou situaci v realitě; předpokladem pro aktuální užití je gramatický větný vzorec a s ním spojený typ situace (v podobě predikátu a sémantických prvků k němu vztažených, tzv. participantů[7]). Lingvistické pojetí se pak konfrontuje s chápáním psychologickým (zde se situace vymezuje jako dynamický systém vzájemných působení a transformací subjektu, objektu, jiných subjektů a okolností).

O. Müllerová ve sborníku uveřejnila další z řady svých prací, v nichž z různých hledisek analyzuje problematiku dialogu;[8] tentokrát se soustřeďuje zejména na třídění dialogů (Dialogtypen und ihre Klassifizierungskriterien, s. 55—64). Autorka rozlišuje především dialogy spontánní a dialogy řízené; uvnitř obou skupin dochází k diferenciaci podle druhu komunikativní situace (dialog běžný, pracovní, vyprávěcí; dialog učební, mezi lékařem a pacientem, interview atd.). Jako třetí základní kritérium třídění vystupuje protiklad bezprostřednosti a zprostředkovanosti (telefonické rozhovory). Důkladný rozbor jednoho z typů dialogu, interviewu, podává pak ve svém příspěvku E. Macháčková (Characteristics of the Interview as a Special Genre, s. 65—78).[9]

[203]Studie M. Rulfové je věnovaná tzv. řečové etiketě (Zur Problematik der sprachlichen Etikette im Tschechischen, s. 79—100). Řečová etiketa se tu vymezuje jako součást souboru sociálních norem; jejím projevem jsou ustálené způsoby vyjádření užívané podle toho, jaké sociální vztahy panují mezi účastníky komunikace. Autorka si všímá hlavně gramatických prostředků řečové etikety (tykání a vykání, sekundární uplatnění kategorie osoby a slovesného způsobu). (Ve výkladu se ovšem někdy objevují i případy, které do oblasti řečové etikety evidentně nepatří — jde např. o 3. osobu jedn. čísla jako prostředek tzv. polopřímé řeči; patrně tu hrála roli snaha o komplexnost popisu funkčního zatížení zkoumaných kategorií.)

Ve dvou následujících studiích se věnuje pozornost otázkám spojitosti (koherence, koheze) textu. J. Hoffmannová bezprostředně navazuje na své výklady uveřejněné již dříve v rámci edice Linguistica.[10] Její příspěvek se zabývá konektory, prostředky, jež se uplatňují při spojování jednotek textu (Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes, s. 101—140). Poukazuje se na to, že pro konektory je příznačný jednak prvek sémantický (jde o vztahovou sémantiku uvnitř textu), jednak prvek pragmatický — vyjádření postoje mluvčího k adresátovi a postoje mluvčího k textu (v různých konektorech se tyto složky projevují v rozličné míře). Na základě zmíněné funkční diferenciace pak autorka usiluje o propracování typologie konektorů: rozlišuje konektory vlastní (např. a, také, neboť, v důsledku toho), implikativní (ještě, teprve, jen, hlavně), kompoziční (jednou — jindy, na závěr, naopak, zároveň), textové orientátory (zde, teď, dosud, z toho plyne), kontaktové prostředky (jak známo, je zřejmé, řekl bych, poslyšte) a metatextové komentáře (lze říci, jinými slovy, upřímně řečeno). Studie L. Duškové (A Contrastive View of Grammatical Means of Textual Cohesion, s. 141—162) se soustřeďuje na gramatický aspekt textové koheze, na případy, kdy se slovo, příp. i obsáhlejší jednotka, v průběhu dalšího textu nahrazuje zájmenem, resp. neplnovýznamovým výrazem. Autorka vychází z koncepce představené v anglické práci M. A. K. Hallidaye a Ruquaye Hasanové[11] a důkladně konfrontuje stav, který je v angličtině, se stavem v češtině.

Posledním příspěvkem svazku je studie J. Nekvapila (On the Asymmetry between Syntactic and Elementary Textual Units, s. 163—205), jež analyzuje periferní, nikoliv však nedůležitý způsob výpovědní realizace gramatického větného vzorce, totiž případy, kdy jednomu větnému vzorci odpovídá více výpovědí (výpověď se zde chápe jako intonačně, resp. graficky uzavřená posloupnost slovních tvarů a považuje se za elementární textovou jednotku). Příkladem může být vyjádření Irena se usmála. Provinile. Autor [204]tento útvar označuje jako komponentovou formaci. Při rozboru uplatňuje různá hlediska, speciální důraz pak klade na roli účastníků komunikace, tedy jednak na proces vzniku komponentové formace (rozlišuje vyčleňování a přičleňování), jednak na problematiku její interpretace.

Závěrem můžeme konstatovat, že sborník Text and the Pragmatic Aspects of Language obsahuje příspěvky nepochybně podnětné a závažné a že důstojným způsobem uzavřel první desítku svazků ediční řady Linguistica.

---

[1] Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text, Praha 1981.

[2] A. Polívková, Nový sborník o problémech sémantiky textu (Větněsémantické komponenty a vztahy v textu), NŘ 65, 1982, s. 163.

[3] Srov. např. J. Petr, O jazyce současné české publicistiky v číslech, NŘ 65, 1982, s. 248—253; J. Štěpán, Významná práce o jazyce současné české publicistiky, Jazykovědné aktuality 19, 1982, s. 125—126; týž, Podnětná mnohostranná kvantitativní analýza současné psané a mluvené spisovné češtiny, Jazykovědné aktuality 21, 1984, s. 91—95; E. Macháčková, Teorie textu a edice Linguistica, NŘ 68, 1985, s. 30—34; O. Müllerová, Nová interní ediční řada ÚJČ ČSAV, SaS 46, 1985, s. 137—145.

[4] Foundations of the Theory of Signs, Chicago 1938; český překlad Základy teorie znaků byl uveřejněn v učebním textu Lingvistické čítanky 1. Sémiotika, sv. 2, Praha 1970, s. 7—55. Srov. např. V. Voigt, Úvod do semiotiky, Bratislava 1981, s. 31—35, 35.

[5] Srov. např. K. Hausenblas, K terminologii sémantické, in: Aktuálne problémy lingvistickej terminológie, Bratislava 1976, s. 104—105.

[6] Srov. též J. Kořenský, Strukturace sémiotické triády se zřetelem k pragmatické dimenzi, SaS 44, 1983, s. 257—264; týž, Konstrukce gramatiky ze sémantické báze, Praha 1984, s. 28—39.

[7] Srov. Fr. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1981, zvl. s. 47—52.

[8] Srov. zvl. Komunikativní složky výstavby dialogického textu, Praha 1983, a dále řadu studií uveřejňovaných hlavně v SaS.

[9] Srov. též E. Macháčková, Rozhovor s významnými osobnostmi, NŘ 64, 1981, s. 23—33.

[10] Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu, Linguistica VI, Praha 1983. Srov. o tom recenzi E. Macháčkové Teorie textu a edice Linguistica, NŘ 68, 1985, s. 30—34.

[11] Cohesion in English, London 1976.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 4, pp. 200-204

Previous Rudolf Šrámek: Jak užívat místních jmen

Next Jiří Kraus: O teorii spisovného jazyka a jazykové kultury ve sbornících z NDR