Jak užívat místních jmen

Rudolf Šrámek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jako 3. svazek Malé jazykové knižnice vyšla práce Aleny Polívkové Naše místní jména a jak jich užívat (Academia, Praha 1985, 188 s.). Hned úvodem je třeba říci, že jde o knížku z hlediska potřeb společenské komunikace aktuální: v každodenní komunikativní praxi, při předávání různých informací, při určování míst, lokalizaci událostí atd. se neobejdeme bez místních jmen (MJ), a tedy ani bez celospolečenské závažnosti jejich ustálené (standardizované, normalizované) podoby.

Neobyčejně vzrostl počet místních jmen, která vstupují do širšího než jen úzce místního užívání; tak např. MJ Dukovany, Tušimice, Chvaletice nebyla do dob, než v nich začala výstavba velkých energetických zařízení nebo jiných staveb s celospolečenským významem, obecněji vlastně ani známa. S tím úzce souvisí i růst frekvence těchto ML v jazykové komunikaci. Tyto dvě okolnosti patří k výrazným rysům současného vývojového stavu naší toponymie (= souboru místních jmen češtiny). Základní funkce vlastních jmen místních, tj. identifikovat a lokalizovat pojmenovaný objekt, se nijak nezměnily, silně však narůstá rozsah plnění těchto funkcí. I nadále zůstává v národním jazyce zachována opozice jmen vlastních a obecných (s širokým přechodovým pásem mezi nimi), i nadále se sféra vlastních jmen obohacuje jmény nově vznikajícími (např. jmény nových sídlišť, ulic, spojovaných nebo aglomerovaných obcí atp.).

S rostoucím výskytem vlastních jmen místních ve společenské komunikaci souvisí otázka kodifikace nejen jejich pravopisné podoby, ale i jejich stránky morfologické (deklinační), která začleňování MJ do komunikace doprovází. Jakmile totiž toponymum nebo jakékoli proprium vznikne, je zapojeno do společenské komunikace, ve které se plněním své specificky propriální identifikační funkce jako vlastní jméno stabilizuje a zároveň se při tom podřizuje gramatickým a syntaktickým pravidlům, jimiž se daná komunikace řídí. A právě z tohoto druhého hlediska jeví o toponyma zájem také mluvnice a jazyková kultura. Mluvnické popisy našeho národního jazyka se sice místním jménům v zásadě nevyhýbají,[1] ale poučení o jejich přiřazení k urči[194]tým deklinačním typům je dosud podáváno spíše jako doplněk tvarosloví slov obecných. Tento postup je zcela pochopitelný a přirozený, neboť popis gramatického (morfologického) systému národního jazyka a z něho vyplývající způsob řešení dané kodifikace musí obsáhnout jazyk především v jeho základní, tj. apelativní rovině. Propriální sféra tvoří druhotný, odvozený plán jazyka,[2] a to především pro odlišnou podstatu „obsahu“ svých lexikálních jednotek (krejčí = ‚kdo zhotovuje oděvy‘, avšak příjmení Krejčí neznamená — kromě okamžiku motivování vzniku antroponyma — ‚krejčí‘). Každé proprium obsahuje elementy, které ukazují na typ jeho vzniku, a prvky, které jsou důsledkem jeho zapojení do společenské (jazykové) komunikace, tedy důsledkem konkrétních realizací v konkrétních promluvách (textech). Uvažuje-li se o tzv. onomastické gramatice,[3] vymezuje se její obsah (podle našeho mínění příliš úzce) především rovinou slovotvorně pojmenovávací s poukazem na diference od tvoření slov obecných (např. že l-ová participia mají ve slovanských antroponymických soustavách ráz substantiv: Dokulil, Dokulila, Dokulilovi…, mohou se zdrobňovat: Voženílek, Skladálek atp.). Odtud pramení i častý názor, že onomastika nemůže postihnout způsob včleňování proprií do promluv. Názor vyplývá z toho, že onomastika je v širší jazykovědné veřejnosti chápána „jen“ jako lexikologická disciplína s převažujícím zaměřením na výklady původu vlastních jmen, a gramatické, stylistické a syntaktické a jiné problémy svázané se začleňováním proprií do promluvových aktů zůstávají víceméně nepovšimnuty a přenechávají se kompetenci gramatiků, dialektologů, textologů.

Jak je tedy koncipován základní pohled A. Polívkové na místní jména? Je to pohled nikoli z hlediska onomastické, ale „apelativní“ gramatiky, a to speciálně z hlediska její morfologie a slovotvorby. Autorka ukazuje, jak se na toponymickém materiálu uplatňují a prosazují některé zákonitosti a vývojové tendence současného českého tvarosloví. Svůj postup správně zdůvodňuje rozšířením zásad jazykové kultury i na oblast užívání vlastních jmen místních. Ty se dokonce staly, jak autorka sama přiznává, hlavním popudem k napsání knížky.

[195]Má proto práce A. Polívkové dvojí charakter: je příkladem aplikace požadavků jazykové kultury na aktuální téma, které zatím z tohoto hlediska unikalo soubornému a přehlednému zpracování v podobě praktické příručky, a je příspěvkem k promyšleným a strukturně i vývojově zdůvodněným kodifikačním úpravám ve skloňování místních jmen češtiny. V tomto smyslu jde o práci, která se v naší gramatické literatuře objevuje poprvé.[4] Třebaže se v ní z hlediska onomastického zpracovává „jen“ dílčí problém, z hlediska fungování vlastních jmen v jazykové komunikaci jde o jeden z problémů hlavních. Je to práce, která svou matérií stojí v onomastice, avšak svou problematikou a způsobem jejího řešení v synchronní normativní mluvnici.[5]

Autorka v práci zobecňuje dlouholeté zkušenosti pracovnice oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český ČSAV a jeho jazykové poradny.[6] Nepřekvapuje proto, že po vstupních kapitolách o podstatě vlastních jmen a o původu našich MJ je ústřední zájem autorčin, totiž skloňování MJ, jejich rod, číslo a tvoření jmen přídavných uveden výbornou kapitolkou O místních jménech z hlediska jazykové kultury (s. 17—21). Zdůrazňujeme z ní hlavní zásadu, jíž se autorka řídí a jíž přispívá (správně a citlivě) ke kodifikační praxi: „Naše údaje … odrážejí snahu sloučit stanovisko místního úzu a spisovného systému: jen to může podle našeho soudu pomocí kodifikačního návodu spisovnou praxi od nejistoty, zmatků a sporů oprostit.“ (s. 21). Charakterizuje-li autorka sama knihu jako „návrh možného řešení dostupný široké obci uživatelů češtiny“ (s. 21), pak můžeme říci, že tak učinila úspěšně, dobře a v pravý čas. A že nejde jen o „návrh“, ale o příručku s kodifikační platností. A. Polívková rozumí druhé části titulu knihy … a jak jich užívat takto: vidí velmi pestrý stav koncovek v 2., 3., 6. a 7. pádu místních jmen různých typů, potíže v pojetí rodu i čísla a problémy s tvořením detoponymických jmen přídavných i obyvatelských. Snaží se postihnout, jakým způsobem a do jaké míry musí a může spisovný systém tuto pestrost odrážet.

Autorčina pracovního postupu si všimněme jen na dvou příkladech: a) Ze skloňování jmen rodu mužského na tvrdou a obojetnou souhlásku je vybrán „pro[196]blémový“ 2. a 6. pád. V 2. p. se vyskytuje buď -a (do Benešova, Jičína, Náchoda), buď -u (u MJ, jejichž původ z obecných slov je jasný: do Brodu, Písku, Chlumu… a u jmen jiných: do Chebu, Frýdku…), nebo -a//-u, při čemž -a bývá spíše v místním úzu (do Zábřeha//Zábřehu).[7] Protože koncovka -u je u neživotných podst. jmen muž. rodu koncovkou základní, je možno ji také zde pokládat za spisovnou. — Rovněž pro 6. pád se doporučuje uznávat za spisovnou možnou dubletnost -ě//-u: ve Zďáře/ve Žďáru, třebaže u některých MJ v místním úzu výrazně převládá -ě (v Zábřeze, na Mělníce, v Nymburce); -ě je běžné, základní zvláště u moravských mluvčích: v Příboře, v Kunštátě, ve Sloupě, v Kněždubě, v Liptále, na Hostýně. Avšak i na Moravě jsou některé podoby úzce regionalizovány: v Boře, v Zábřeze, v Šumperce, na Štramberce se vyskytuje jen v okolí oněch míst. Autorka velmi dobře postřehla, že zatímco se -e(-ě), které je historicky původní, vyskytuje jen u některých místních jmen, „koncovku -u mohou mít všechna“ (s. 24),[8] že tedy existuje vývojová tendence, podle níž se -u stává (podle vz. „hrad“) v 6. p. koncovkou základní. Tendenci k dubletním podobám preferuje autorka i jinde: u plurálových MJ rodu ženského typu Litoměřice (3. p. -ím/-ům), rodu mužského typu Diváky (3. p. -ům/ řidč. -ám, 6. p. -ách/-ích), rodu středního typu Kobylí (2. p. -í/-ího, 3. p. -í/-ímu, 6. p. -í/-ím) aj. Toto pojetí, které je formulováno již v seznamu zeměpisných jmen ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1978, s. 759—777) a které ve spisovné deklinaci místních jmen otevírá dveře většímu uplatnění dublet, lze jen vítat, neboť je svědectvím vývojových proměn spisovné normy i citlivé reakce kodifikačního úsilí. Jakou přednost pro praktické užívání toponym má publikace A. Polívkové před Slovníkem spisovné češtiny, ukazuje již pouhé kvantitativní zjištění: z typu plurálových místních jmen s příponami -ice, -ovice je ve Slovníku uvedeno pouze 19 příkladů, třebaže jména tohoto typu patří v češtině k nejčetnějším. Je uvedeno: České Budějovice, České Velenice, Dačice, Dolní Věstonice, Domažlice, Horažďovice, Hořice, Ivančice, Katovice, Košice, Kralice, Litoměřice, Lovosice, Netolice, Pardubice, Prachatice, Sušice (na Moravě), Vítkovice, Vizovice.

Vzhledem k tomu, že se uživatel potřebuje v příručce rychle orientovat, bylo by bývalo vhodnější, kdyby typy („vzory“) místních jmen příslušných deklinačních ka[197]tegorií byly voleny i s ohledem na jejich různé možné sufixální zakončení. Tak např. k typu „Hodkovičky“ patří nejen feminina na -ky (Chaloupky, Říčky), ale i jiná MJ na -ky, která jsou deminutivy základních podob s příponou -ovice, -ice, -any (tedy nejen Hodkovičky, ale i Hajánky k Hajany, Seloutky k Selutice); patří sem také MJ s plurálovým zakončením -iny k jedn. č. -ina (Lipiny, Chrastiny, Losiny). Měla by tedy být kategorie „Hodkovičky“ rozšířena nejméně o „Lipiny“. Podobně typ „Litoměřice“ o „Kravaře“. MJ typu „Napajedla“ (množ. č. stř. rodu) se skloňují „podle vzoru ‚města‘“ (s. 67). Avšak pod heslem Napajedla se uvádí pro 6. p. dubletní -ech/-ích, což pro vz. „města“ neplatí; MJ Blata, Čihadla a Koryta, která výklad k typu „Napajedla“ v úvodě doprovázejí, ve slovníku uvedena nejsou.

b) Rod některých místních jmen zakončených na -c, -č, -j, -l, -m, -ň, -ř, -š, -ť, -v, -z, -ž (např. Liboc, Ledeč, Litovel, Kuřim, Třebáň, Mysliboř, Dobříš, Třešť, Břeclav, Třebíz, Chomýž). Dobře se vysvětlují vývojové okolnosti, které podmínily přesun těchto původních maskulin k ženskému rodu, jež je v duchu Ertlovy zásady[9] pokládán za spisovný. Neexistuje však přímočará zásada „ženský rod = spisovná podoba“. A proto i A. Polívková řeší kolísání dubletami (ta/ten Aš). Výhradně jako maskulina se chovají MJ, u nichž je souvislost se slovy obecnými zřejmá (Háj, Kuchař), dále MJ s příponou -ec (Jablonec, Břevenec, i se sekundárním -ec: Liberec, Arnolec) a některá jiná (Žacléř). Důležité je, že to jsou jména, která nepatří k posesívním jménům typu Liboc, Jaroměř apod. Autorka vyčleňuje jména, která v rodu „kolísají: Aš, Bohdaneč, Pankrác, Unhošť, Zliv, Želiv, Živohošť a některá další“ (s. 26). Kolísání u Unhošť a Živohošť překvapuje, neboť jiná MJ na -hošť jsou v Čechách a na nejzazší jihozápadní Moravě vždy rodu ženského.[10] Regionální zřetel v chápání rodu hraje velmi silnou úlohu. Stálo by jistě za to zjistit stav chápání rodu MJ podrobným výzkumem na celém území našeho národního jazyka. Sonda, která byla podniknuta na Ostravsku, přinesla právě z hlediska vlivu lokální provenience na chápání rodu pozoruhodné výsledky.[11]

Jádrem knihy je abecední seznam vybraných 3 267 MJ z celé ČSR. Výběr dobře reprezentuje všechny pojmenovací typy, které tvoří soustavu MJ českého národního jazyka, i jejich frekvenci. Heslové odstavce jsou uspořádány takto: heslo odpovídá současné oficiální podobě MJ (v tomto smyslu [198]knížka „propaguje“ oficiální názvosloví, které je obsaženo ve Statistickém lexikonu obcí ČSSR 1974, jediném úředním, avšak veřejnosti málo přístupném a známém prameni oficiálních podob MJ češtiny), pak následuje v duchu školního vydání Pravidel českého pravopisu i jiné lexikografické praxe forma druhého pádu, po ní rod, popř. číslo příslušného jména, v závorkách pak, kde je toho potřeba, koncovky 3., 6. nebo 7. pádu. Heslový odstavec je uzavřen spisovným zněním detoponymického adjektiva. Příklad:

Čáslavice, -ic, ž. pomn. (3. p. -ím, -ům, 7. p. -emi), čáslavický.

Býšť, -ě, ž., býšťský.

Možná, že by bylo bývalo praktičtější, kdyby deklinační koncovky nebyly odděleny informacemi o rodu a čísle:

Čáslavice, ž., pomn.: 2. -ic, 3. -ím, -ům, 7. -emi; čáslavický. Někdy se kromě vlastní koncovky 2. pádu uvádí ještě též konsonant (skupina konsonantů, popř. i morfém) uzavírající odvozovací základ; týká se to zejm. jmen na -lec, -nec, -vec, -ek, -eč, -eň, v nichž je e jerového původu (Lipovec, Lísek), nebo vzniklé analogickým vyrovnáním (Liberec, Arnolec): např. Lubenec, -nce; Lipovec, -vce; Lísek, -sku; Liteň, -tně, Luleč, -lče; Markvarec, -rce; Plzeň, -zně atd. Na dubletní podoby s možným pohybným e se upozorňuje: Pihel, -u, -hlu (6. p. -u).

Velmi je třeba uvítat, že autorka uvádí též příd. jména odvozená od MJ. Podala tak vlastně první zevrubnější soupis podob majících statut spisovnosti. Jak známo, tvoření detoponymických adjektiv je (podobně jako chápání rodu MJ) silně vázáno na místní (nářeční) úzus,[12] který se houževnatě prosazuje zvláště u příd. jmen od pojmenování společensky nevýznamných nebo méně známých lokalit. Podoby, které A. Polívková uvádí, mají status spisovnosti, a třebaže jsou u složených jmen typu Čechy pod Kosířem, Víchová nad Jizerou spíše umělým konstruktem (/kosířsko/český, /jizersko/víchovský), je třeba autorčino úsilí pokládat za správné: v systému detoponymických adjektiv musí být pro spisovnou celospolečenskou komunikaci vždy k dispozici jejich spisovný repertoár, jehož je možno a nutno užít pro celo[199]společensky závaznou identifikaci (labskoústecký přístav, orlickoústecká továrna). Podrobný návod, který autorka k tvoření příd. jmen od jednoslovných i víceslovných MJ podává (s. 48—57), je sice přehledný a pro uživatele poměrně snadný, ale z hlediska praktického užívání knížky i k zvýšení autority jejího kodifikačního úsilí by bylo potřebné uvést v abecedním slovníku nepoměrně více příkladů.[13]

Je velká škoda, že nebylo využito příležitosti a že spolu s údaji o jménech přídavných nebyly do hesel včleněny spisovné podoby jmen obyvatelských. Pro jejich tvoření platí v podstatě tytéž okolnosti, jak je tomu u tvoření jmen přídavných: i ona jsou totiž určena především lokálně omezené komunikaci, avšak pro potřeby celospolečenské musí mít podobu spisovnou.[14] Litujeme toho i proto, že slovenština má v 6. svazku Slovníku slovenského jazyka (Bratislava 1968, s. 153—254), takové zpracování k dispozici v úplnosti (i s tím rizikem, že mnoho spisovných podob není skutečně živých a že ani nemá naději se spisovně realizovat. Avšak spisovný jazyk musí jednotným způsobem obsáhnout nejen skutečné, ale i možné a očekávané realizace v celospolečenské platnosti).[15]

Publikace A. Polívkové je nejen konkretizací a aktuální aplikací zásad naší jazykové kultury, nejen významným kodifikačním činem v oblasti, která v popisech gramatické stavby češtiny soustavnější pozornosti unikala, ale je také příkladem dynamického chápání dílčí složky gramatické (deklinační) normy češtiny jako jejího určitého vývojového stavu. A je ještě jeden zřetel hodný pozoru: nauka o vlastních jménech a zvláště způsob spojení proprií s národním jazykem bývají v širších než jen onomastických kruzích viděny obvykle jednostranně, a to jen v plánu lexikálně-lexikologickém, zejm. etymologickém. Nyní máme k dispozici příklad zpracování systémového včle[200]nění proprií do deklinačních a částečně i slovotvorných soustav i z hlediska onomastiky základní, tj. apelativní sféry spisovné podoby národního jazyka. Svým způsobem přispívá tedy knížka A. Polívkové i k řešení těch otázek obecné onomastické teorie, které se týkají nikoli vzniku, ale forem fungování vlastních jmen.

---

[1] Poznámky o rodu, čísle a skloňování místních jmen najdeme v různém rozsahu téměř v každé mluvnici češtiny už od dob raně obrozeneckých. Formulování některých pravidel skloňování MJ má tedy značnou tradici, a jestliže nebylo třeba jejich vymezení nijak podstatně měnit, svědčí to o stálosti daného gramatického jevu. Tak např. J. Nejedlý formuluje v Böhmische Grammatik (Praha 1804, s. 129) pravidlo, že „Folgende unbelebte (tj. substantiva) haben a im Genitiv: 1. alle Nahmen der Städte und Dörfer…, wenn sie nicht ursprünglich böhmische unbelebte Gattungswörter sind (denn diese behalten ihr u, als: Brod … Most) als Řjm, Krakow, Lwow.“ Se stejným vymezením se setkáme u J. Dobrovského (Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z r. 1809 a 1819, Praha 1940, s. 466): „Das a haben alle Ortsnamen Řjm, z Řjma, Krakow, do Krakowa, … Lwow, v Lwowa (v = u). Doch Most, Brüx, český Brod, Böhmischbrod behalten das u, weil most, Brücke, brod, Fuhrt nochbedeutende Gattungsnamen sind.“ A u A. Polívkové? „Koncovku -u mívají v 2. p. především ta místní jména, u nichž je jasně patrno, že vznikla ze jmen obecných, která mají v 2. p. tuto koncovku (Písek, Brod, Most…) …“ (s. 23). Srovnáním s mluvnicí Gebauerovou, Ertlovou, Trávníčkovou a Havránkovou-Jedličkovou zjistíme, že se toto vymezení v české gramatické tradici nezměnilo.

[2] Viz J. Kuryłowicz, La position linguistique du nom propre, Onomastica 2, 1956, s. 1—4; R. Šrámek, Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování, SaS 47, 1986, s. 16—28.

[3] Její principy se začaly propracovávat zejm. v Polsku, viz W. Górny, Zagadnienia polskiej gramatyky onomastycznej, Język Polski 37, 1957, s. 174—178. Systematicky se však rozvíjí také u nás, viz V. Blanár, Predmet i metody onomastiki, Slavia 47, 1978, s. 5—13; M. Knappová, Die Personennamen im tschechischen Sprachsystem, in: Beiträge zur Onomastik, Linguistische Studien 73 II, Berlin 1980, s. 227—234. Viz také práci E. Pokorné v pozn. 8.

[4] Skloňování místních jmen si — vedle mluvnic — již dříve všímají naše jazykově kulturní publikace O češtině pro Čechy, Praha 1963², Čeština všední a nevšední, Praha 1972, Čeština za školou, Praha 1979², Jazykový koutek Československého rozhlasu 1949, 1955, 1959, Fr. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, nejnověji pak O češtině každodenní, Brno 1984, a Jazyčník D. Šlosara, Praha 1985.

[5] Poučné je srovnání této koncepce např. se statěmi ve sb. Onomastika i norma, Moskva 1976. Jen třetí ze šesti oddílů sborníku je věnován „skloňování vlastních jmen“, a to ve smyslu opisu daného stavu bez kodifikačních cílů. Zdůrazňují se spíše odchylky od normy, nepravidelnosti a zvláštnosti. Obecnějšího rázu je jen stať L. P. Kalakucké, Sklonenije sobstvennych imen (familij) v otnošenii k norme (s. 116—140). Jiný obraz však získáme ze sborníku Onomastika i gramatika, Moskva 1981: gramatické vlastnosti (a nikoli jen jejich noremní hodnoty) zde stojí v centru pozornosti.

[6] Mnoho autorčiných postřehů týkajících se deklinace a pravopisu vlastních jmen otiskuje pravidelně Naše řeč, některé i Onomastický zpravodaj ČSAV.

[7] Místní úzus bývá obvykle výrazně nějak omezen (např. sociálně) a může být vázán jen na MJ určitého typu; příslušný deklinační tvar jako by se lexikalizoval. Výzkumy nářečních podob toponymie ukazují, že se místní podoby buď silně archaizují, pokud se nápadně odlišují nejen od tvarů spisovných, ale i běžných v širším nebo sousedním nářečním okolí (např. 2. p. do Žďára, do Broda, 6. p. v Brnu v okolí Žďáru n. S.; do Frenštata ve F.), nebo se naopak udržují, pokud jsou s těmito tvary homonymní (např. do Frenštata podle „do Štramberka“ ve Štramberku. Ale protože je též ve Štramberku do Štramberku, je u týchž mluvčích také do Frenštatu.).

[8] Tuto tendenci zřetelně potvrzuje flexe cizích místních jmen, která má vždy -u. Viz M. Sedláček, Skloňování místních jmen Ostřihom a Bochum, NŘ 68, 1985, s. 182—188, a týž, Vlastní jména zeměpisná v deklinačním systému češtiny, NŘ 66, 1983, s. 35—44. Viz také E. Pokorná, Die tschechischen Ortsnamen im Deklinationssystem der tschechischen Sprache, in: Beiträge zur Onomastik, Linguistische Studien, Reihe A, 73/1, Berlin 1980, s. 106—109.

[9] Časové úvahy o naší mateřštině, Praha 1929, s. 17—24.

[10] Tendence feminizovat u mluvčích z Čech vlastní jména místní tohoto typu i z Moravy je správná, pokud se toponym týče (ta Libhošť, mor. nář. jen ten Libhošť), hyperkorektní je však u jmen hor: ta Radhošť (rozhlasový reportér z Prahy v reportáži), spis. jen ten Radhošť.

[11] Viz D. Kremzerová, Chápání rodu u některých typů místních jmen, in: Onomastika jako společenská věda ve výuce a školské praxi, Hradec Králové 1984, s. 104—107. Výrazné je kolísání mezi muž. a žen. rodem např. u jm. Telč (39,5 % — 60,5 %), Olomouc (35,9 % — 64,1 %), Dobříš (37,9 % — 62,1 %), Aš (78 % — 22 %), Třebíč (57 % — 43 %) atd. Avšak téměř 40 % respondentů (= dotazovaných) s „mužským“ chápáním rodu pochází z lašských a východomoravských nářečí. Vliv spisovné kodifikace, který je u této skupiny respondentů nepopíratelný, je silný tam, kde bychom to dialektologicky neočekávali, totiž u příslušníků přechodného nářečí česko-polského.

[12] Vzpomeňme jen známé diskuse na téma jistebský/jistebnický (k MJ Jistebník) mezi P. Bezručem a F. Trávníčkem. Souhrnně viz V. Šmilauer, Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných, NŘ 39, 1956, s. 187—214, a Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 120—125. Materiál z Čech, který je dostupný ve slovníku A. Profouse Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny (Praha 1947—1960), byl shromažďován značně nesystematicky, takže je různorodý nejen co se týče slovotvorné stránky, ale též lokálně nářečních znění. Detoponymická adjektiva uváděná ve slovníku L. Hosáka — R. Šrámka Místní jména na Moravě a ve Slezsku (Praha 1970, 1980) byla shromážděna dialektologickými metodami ve sledovaném rozsahu jejich užívání. Moravskoslezský materiál byl zpracován K. Ficem v čl. Tvoření detoponymických adjektiv v nářečích na Moravě, in: Onomastika jako společenská věda, Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, D-19. Praha 1983, s. 211—214. Nové poznatky na základě celočeského pohledu přinese Český jazykový atlas, který se v otázkách č. 2587—2590 touto problematikou zabývá.

[13] Po vyjití knížky A. Polívkové byla u skupiny posluchačů pedagogické fakulty UJEP v Brně (všichni z Jihomoravského kraje) uspořádána krátká anketa. Měla být utvořena detoponymická adjektiva k následujícím MJ: Bulhary, Krumsín, Lubě, Mílovy, Símře, Šach, Šárka, Žopy. Odpovědi: bulharský, -ovský; krumsínský, krumský, krumeský (v míst. nářečí je kromeské); lubský, lubeský; mílovský, mílovecký; símřský, símřovský (míst. úzus je simerské); šachský, šachovský, šachovecký; šárkovský, šárský; žopský. Ke jm. Baška bašecký, baškovský (u Polívkové je bašecký, v míst. úzu baščansky, boščansky), k Blansko blanenský (tak spisovně), blanský. Jak vidět, vytvoření spisovné podoby není, jak by se mohlo zdát, tak snadné, a to ani u budoucích češtinářů. Míra vymykání z pravidelného spisovného tvoření slov je u těchto adjektiv o to větší, oč omezenější je společenský význam lokality pojmenované daným MJ.

[14] Je-li protiklad místní úzus — spisovná podoba u tvoření příd. jmen značný, pak je při tvoření jmen obyvatelských ještě větší. Vedle obvyklého -an (-jan), -ák (-ják) jsou i jiné, neočekávané přípony, např. -ál (Černotín/Černochál, Pískov/Pískovál), neměkčící -án (Budkov/Budkán), -ouš (Hodov/Hodouš), -ant (Bušov/Bušant) aj. Viz R. Šrámek, Tvoření obyvatelských jmen v nářečích na Moravě a ve Slezsku, Jazykovedné štúdie 10, 1969, s. 147—161.

[15] Autorka se však k tomuto rozsáhlému rozšíření cíle své práce neodhodlala zřejmě proto, že dosud vlastně není jednoznačně vyřešena otázka poměru obyvatelských jmen na -an a -ák; příp. -ák není zatím pokládána za plně spisovnou.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 4, pp. 193-200

Previous Josef Štěpán: K normě a kodifikaci shody přísudku s podmětem obsahujícím kvantitativní přívlastek

Next Petr Mareš: Text a pragmatika