O teorii spisovného jazyka a jazykové kultury ve sbornících z NDR
Jiří Kraus
[Reviews and reports]
-
Výsledkem soustavného zájmu pracovníků Jazykovědného ústavu Akademie věd NDR o co nejširší pochopení zákonitostí spisovného jazyka a jazykové kultury je soubor monografických studií a kritických statí z posledních let.[1] Zvlášť pozoruhodným rysem tohoto souboru je to, že se tu důsledně uplatňuje konfrontační přístup k této problematice. Ten se opírá o spolehlivou znalost starších i novějších prací ze zemí, kde se v oblasti spisovného jazyka a péče o něj utvořila ucelená obecná teorie. (V souvislosti s tím připomínáme i zásluhu pracovníků berlínského Jazykovědného ústavu o uspořádání a vydání dvousvazkového výboru československých prací o jazykové kultuře v německém znění — srov. ref. M. Sedláčka v NŘ 60, 1977, s. 250n., a 68, 1985, s. 256n.)
Na tomto místě chceme českého čtenáře informovat o čtyřech studiích z knižnice Jazykovědné informace (Sprachwissenschaftliche Informationen, vyd. Zentralinstitut für Sprachwissenschaft), které ve svém souhrnu tvoří skutečně cenný výklad o nejnovějším vývoji teorie spisovného jazyka a jazykové kultury v Německé demokratické republice (autorkami jsou E. Isingová, A. Kleinfeldová a R. Schnerrerová), v Československu (E. Isingová), v Sovětském svazu (R. Schnerrerová) a v Polsku (A. Kleinfeldová).[2] Tyto důkladné kritické přehledy doložené podrobnou bibliografií byly nepochybně cenným podnětem k vypracování kolektivních Tezí o jazy[205]kové kultuře,[3] které se řadí v tomto oboru k pozoruhodným teoretickým příspěvkům z poslední doby.
Nehledě na to, že péče o jazyk a o veřejné dorozumívání má v dějinách němčiny poměrně dlouhou tradici (sám termín Cultur der Sprache se tu poprvé objevuje v zakládací listině Braniborské vědecké společnosti v r. 1700 a později u autorů německého osvícenství — Adelunga, Wielanda, Goetha a dalších[4]), k terminologickému vymezení pojmu spisovný jazyk dochází poměrně pozdě. Při označení závazně pěstované, stabilizované a stylisticky diferencované podoby národního jazyka si tu totiž prakticky až do současnosti konkurují termíny vyzdvihující vždy jen některý z jeho rysů — převažující psanost (Schriftsprache), opozici vůči dialektům (Gemein-), funkci (Kultur-), jednotnost (Einheit-), oficiálnost (Kanzlei-), normovanost (Standard-), slohovou vytříbenost, knižnost (Hoch-), méně přesně i časové vymezení (Gegenwart-) atp. Rozhodující vliv na převládnutí termínu Literatursprache v polovině padesátých let měly práce a přednášky sovětské germanistky M. M. Guchmanové, i když samozřejmě i zde bylo třeba v povědomí uživatelů překonávat jednostrannou představu o vázanosti tohoto pojmenování na díla krásné literatury.
Od konce let šedesátých se v pracích jazykovědců NDR (i NSR a mnoha dalších zemí) znovu dostává do popředí termín standardní jazyk, známý již dříve z prací Polivanovových a Brozovičových, v NDR je jeho stoupencem sociolingvista Grosse (jde tu vlastně o národní jazyk, který v určitém stadiu vývoje dosáhl určitých rysů). Vedle toho se uplatňuje i Horeckého termín standardní forma, v jehož základě leží význam orientovanosti systému na kodifikovanou podobu spisovné normy a na prestižní jádro jazykového úzu. V tomto případě ovšem nelze určení standardní a spisovný považovat za zcela synonymní. Standard se totiž více přibližuje skutečnému fungování spisovného jazyka — v podobě nejen psané, ale i mluvené — a zahrnuje i některé jevy dosud nekodifikované. Ukazuje se, že hlubší poznání zákonitostí vymezujících standard bude stále více vycházet ze sociolingvistického popisu jazykového dorozumívání v jeho nejrůznějších funkcích a z pochopení vývojové dynamiky jazykových jevů. Převažující pojem standardu zároveň odráží složitou situaci národního jazyka jako funkčně a územně diferencovaného celku, jehož jednotlivé útvary — existenční formy — jsou charakterizovány vzájemnými průniky a přechody. Proto také zhruba od konce šedesátých let přestává lingvistická teorie stavět spisovný jazyk do ostrého protikladu vůči útvarům nespisovným. Z toho zároveň vyplývá i velká pozor[206]nost, která bývá věnována variantám ve spisovné normě a spolu s tím i v kodifikaci. Z výkladů autorek je zřejmé, že v zemích, jejichž jazykovou situací se zabývají, probíhá tento vývoj téměř souběžně. Je tomu tak proto, že tu stoupá počet mluvčích, kteří při své činnosti pracovní, politické nebo zájmové stále častěji vystupují jako aktivní — a nezřídka dokonce směrodatní — uživatelé spisovného jazyka. Vývoj spisovné normy se také urychluje tím, že značná část těchto vystoupení se odehrává v mluvené podobě (s různou měrou připravenosti, resp. spontánnosti), i když zřetelně ovlivňované schématy a jazykovými zákonitostmi předem připravených psaných předloh.
Mnoho shodných rysů nalézá čtenář i tam, kde se autorky zabývají teorií slohu v jednotlivých zemích. Zejména se tu zřetelně ukazuje, jak do současných prací o stylistice pronikají snahy osvětlit sociální povahu a historickou proměnnost funkčních stylů. V důsledku těchto proměn se funkční styly jednak vzájemně ovlivňují a kříží (např. do publicistiky stále více přecházejí jevy ze slohové vrstvy vyjadřování administrativního a odborného), jednak diferencují (v rámci vědeckého dorozumívání se vyčleňují osobité styly textů přírodovědných, matematických, filozofických, učebnicových, popularizačních atp). Zvláštní pozornosti odborníků v oblasti spisovného jazyka a stylistiky se těší i četné strukturní a funkční rozdíly mezi jazykem psaným a mluveným, jejichž rozbor se opírá o klasické názory Vachkovy. Ty zároveň představují plodnou teoretickou základnu prací o vývojových zákonitostech pravopisné kodifikace, které se v případě němčiny jako jazyka několika státních celků vyznačují nutností široce konfrontovat odlišné tradice a kulturní funkce pravopisu.
Teorie jazykové kultury ve své současné podobě se začala v rámci jazykovědy NDR rozvíjet poměrně pozdě, teprve od let šedesátých, kdy se také přesvědčivě ukázalo, že starší, úzce empiricky chápaná péče o jazykovou správnost (Sprachpflege) nestačí plně uspokojovat mnohostranné společenské nároky na jazykové dorozumívání. Právě proto tu však dost rychle — v součinnosti s jazykovědci sovětskými, československými a polskými — vzniká značný počet souborných i dílčích teoretických prací, které jednak vyzdvihují potřebu studia mezioborových souvislostí jazykové kultury (s teorií komunikace, sociolingvistikou, stylistikou aj.), jednak tuto disciplínu chápou jako významnou součást ideologických a kulturních dějin společnosti.
Výklad Tezí shrnuje a v mnohých případech i nově osvětluje poznatky, k nimž teorie jazykové kultury v posledních letech dospěla. Vychází z převažujícího dělení oboru na dvě části — na soubor cílevědomých zásahů společnosti a jejích jazykovědných institucí do vývoje spisovného jazyka (zaváděním změn v jazykové kodifikaci i ovlivňováním a výchovou uživatelů jazyka) a na dosaženou úroveň jazykového chování uživatelů (a výsledků tohoto chování — produkovaných textů) v určitém historickém období. Tato úroveň se odbornému i laickému pozorovateli jeví v dvojí podobě — jednak [207]jako skutečný stav užívání jazyka a průběh dorozumívacích procesů, jednak jako souhrn hodnotících výpovědí o jazyce a o způsobu jeho užívání. Tyto výpovědi mohou být odrazem vědeckého poznání, v různé míře poučeného jazykového vědomí nebo vypěstovaného jazykového citu a jsou podmíněny politickými i estetickými názory doby, úrovní jazykové teorie i školní a mimoškolní jazykové výchovy, individuálním i společenským vkusem atd.
Cílem jazykové výchovy (podle Tezí) je naučit uživatele zásadám spisovné normy a jazykového i komunikačního jednání. Znamená to současně, že je třeba v něm vypěstovat cit pro funkční zvláštnosti každé sdělné situace. Jejich přehlížení totiž vede k tomu, že se setkáváme s nečtivými a málo působivými texty (např. tehdy, je-li úvodník či komentář přesycen slovy cizího původu nebo administrativními obraty) nebo z druhé strany s neoprávněně kritickým hodnocením jazykové stránky textu (vyčítá-li se třeba žánrům, u nichž je na místě ustálená podoba formulací, např. pracovním návodům, obchodním dopisům apod., malá jazyková tvořivost nebo živému mluvenému projevu jednotlivé odchylky od kodifikace).
Teze právem zdůrazňují, že hlavním objektem regulativní jazykovědné činnosti je oblast veřejného oficiálního dorozumívání. Mluví pro to rozhodující úloha této oblasti (hlavně prostředků hromadného sdělování) v soustavě společenských procesů a spolu s tím také skutečnost, že většina lidí si zásady jejich náročnějších forem (diskusí, polemik, přednášek, řečnických a publicistických žánrů) osvojuje poměrně pozdě, za delší dobu od skončení základní školní docházky — nadto mnohdy jen cestou praktických zkušeností. K tomu je třeba dodat, že osvojení těchto zásad přesahuje hranice výkladů v úzkém smyslu jazykovědných. To také vysvětluje, proč se veřejnost stále častěji obrací na jazykovědce se žádostí o přednášky a příručky zahrnující vedle pouček jazykově normativních i základy psychologie dorozumívání, umění přesvědčivě argumentovat, rétoriky i oborově orientované stylistiky. Důležitost soustavné mimoškolní jazykové výchovy stoupá tím víc, čím větší je rozpor mezi vývojovou dynamikou jazykových a komunikačních norem a některými zastaralými představami veřejnosti o této normě, v nichž přežívají názory teoreticky už dávno překonané. I na tom se ukazuje, že jak vědecké zaměření, tak praktická problematika jazykové kultury v ČSSR i v NDR si jsou vzájemně dost blízké.
Souhrnné zachycení současného stavu jazykové kultury (v neposlední řadě i díky bibliografické pečlivosti autorek) i jeho výhledové zpracování v Tezích je činem skutečně záslužným. Není rozhodně náhodou, že za něj vděčíme jazykovědcům z NDR, kteří v oblasti jazykové kultury za poslední léta vykonali opravdu hodně.
[1] V našem časopise jsme připomněli práce berlínských jazykovědců zvl. v recenzích M. Sedláčka Knížka o jazykové kultuře v NDR, NŘ 63, 1980, s. 96n., a J. Krause Jazykovědci NDR o normě v jazyce, NŘ 63, 1980, s. 43n.
[2] Forschungen zu einer Theorie der Literatursprache und der Sprachkultur in der DDR, seš. 7, 1984, 159 s.; Theorie der Literatursprache in der ČSSR, seš. 4, 1982, s. 5—72; Theorie der Literatursprache in der UdSSR, seš. 4, 1982, s. 73—147; Theorie der Literatursprache in der Volksrepublik Polen, seš. 5, 1983, s. 18—46.
[3] B. Techtmeierová a kol., Thesen zur Sprachkultur, Zeitschrift für Germanistik 5, 1984, seš. 4, s. 389n.
[4] O historii termínu jazyková kultura na německé půdě a o působení francouzských vlivů na jeho šíření (Vaugelas, Leibniz) píše E. Isingová, Über die Beförderung gründlicher Sprachkenntnis (Zur J.-Ch. Adelungs Beitrag zur Kultivierung der deutschen Sprache), sb. Sprache und Kulturentwicklung im Blickfeld der deutschen Spätaufklärung, Berlín 1984, s. 191—204.
Naše řeč, volume 69 (1986), issue 4, pp. 204-207
Previous Petr Mareš: Text a pragmatika
Next Jozef Mistrík: Syntetická práce o teorii vyučování slohu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1