K nedožitým sedmdesátinám Jaromíra Běliče

Jana Jančáková, Věra Petráčková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dne 24. března t. r. by se dožil 70 let Jaromír Bělič, profesor filozofické fakulty Univerzity Karlovy a člen korespondent ČSAV. Protože vědecké dílo J. Běliče bylo v našem časopise všestranně zhodnoceno jeho žákem M. Komárkem,[1] rádi bychom v této krátké vzpomínce uvedli alespoň ve stručnosti nejvýznamnější výsledky jeho širokých badatelských zájmů.

Ve středu vědeckého zájmu prof. Běliče byla dialektologie, nechápaná ovšem jako úzký specializovaný obor, naopak, jeho důvěrná znalost nespisovných útvarů ho vedla k poznání a analýze národního jazyka v celé jeho šíři. Zkoumání národního jazyka v obou jeho složkách, spisovné i nespisovné, je pro Běličovu práci charakteristické.

Vrcholným Běličovým dílem je syntetický pohled na česká nářečí, a to jak na jejich územní rozrůzněnost, tak i na jejich strukturu (Nástin české dialektologie, 1972). Je třeba připomenout, že Bělič uznával jak důležitost pozná[104]ní nejstaršího zjistitelného stavu našich nářečí pro osvětlení historických jazykových procesů, tak i důležitost postižení nových vývojových procesů v mluveném jazyce. To ho pak dovedlo i ke zkoumání městské mluvy, k němuž dal u nás významný podnět.

Hluboká znalost národního jazyka umožnila Běličovi i zasvěcený pohled na jazyk spisovný. Z této činnosti je širší veřejnosti znám jeho podíl na redakci čtyřsvazkového Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—1971) i jeho účast na úpravě českého pravopisu. Čtenářům Naší řeči, jíž byl dlouholetým členem redakční rady, připomeňme i jeho důležité články kodifikačního zaměření.[2]

Významné jsou i Běličovy práce z oblasti dějin a vývoje spisovné češtiny věnované význačným postavám našeho národního obrození a doby bezprostředně následující.[3] Toto období ho přitahovalo už na samém počátku jeho vědecké činnosti i z hlediska literárněhistorického.

Prof. Bělič patřil k tomu typu vědeckých pracovníků, kteří mají i mimořádné organizační schopnosti. Kromě řady funkcí akademických, které zastával jak v Olomouci, tak v Praze, je třeba připomenout aspoň jeho organizační práci, kterou vykonal pro českou dialektologii (na přípravách Českého jazykového atlasu) a pro její zapojení do širšího okruhu slovanského (při práci na Slovanském jazykovém atlase) i evropského (při přípravách Evropského jazykového atlasu).

Neodmyslitelnou složkou Běličovy osobnosti je i to, že byl vynikajícím pedagogem. Jako na takového vzpomíná na něj řada jeho žáků, které za třicet let svého vysokoškolského působení vychoval. Ti všichni spolu s jeho dalšími přáteli mu jistě věnují při příležitosti nedožitých sedmdesátin vděčnou vzpomínku.

---

[1] M. Komárek, K šedesátinám Jaromíra Běliče, NŘ 57, 1974, s. 1—5; Za Jaromírem Běličem, NŘ 61, 1978, s. 30—31. Srov. též zhodnocení díla prof. Běliče se zvláštním zřetelem na práce dialektologické od Sl. Utěšeného, SaS 35, 1974, s. 81—84 a SaS 39, 1978, s. 70—71.

[2] Srov. např. Kdo zavřel okno? Otevři ho, NŘ 44, 1961, 266—271; Sedm, sedmnáct, sedmdesát, NŘ 55, 1972, 72—78; Bez něj je to těžké, NŘ 60, 1977, 57—67.

[3] Uveďme alespoň jeho poslední článek František Martin Pelcl a český jazyk, Slavica Pragensia XXI, s. 115—131, Praha 1978 (1983).

Naše řeč, volume 67 (1984), issue 2, pp. 103-104

Previous Jaroslav Porák: Vliv ruštiny na slovní zásobu češtiny v obrození

Next Jaroslava Pečírková: K šedesátinám Igora Němce