Vliv ruštiny na slovní zásobu češtiny v obrození

Jaroslav Porák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Práce významné leningradské bohemistky a slavistky profesorky G. A. Liličové o češtině, zejména pak o obrozenském období a o vlivech ruštiny na češtinu v té době, jsou u nás dobře známy. Své dlouholeté vlastní zkoumání i dílčí výsledky staršího bádání shrnula nyní v syntetické práci o úloze ruštiny ve vývoji slovní zásoby obrozenské spisovné češtiny.[1] Autorka chápe toto období působení ruštiny na češtinu jako součást velmi dlou[101]hých mezislovanských jazykových vlivů, které se projevují zejména v slovní zásobě, v tvoření slov a zčásti ve skladbě a při nichž jde o to, že jsou-li na některý slovanský jazyk kladeny v určité době zvýšené požadavky související s prudkým a náhlým rozvojem ekonomiky, kultury nebo vědy, obrací se často k některému příbuznému jazyku jako zdroji obohacování. Studium těchto vlivů patří do oblasti srovnávacího studia slovanských spisovných jazyků, které se jako disciplína teprve konstituuje.

Kniha je rozdělena do čtyř kapitol, v nichž autorka postupuje podle promyšlených metodických zásad a zkoumá problematiku ve značné šíři i hloubce. Tyto zásady, jež mají širší dosah než jen pro toto jedno téma, jsou formulovány ve stručném úvodu na s. 4.

První kapitola práce je věnována sociálním a historickým předpokladům, z kterých vycházelo využívání ruštiny jako zdroje obohacování slovní zásoby češtiny u našich obrozenců. Na základě nejen naší, ale i sovětské historiografické literatury stručně načrtává obraz české společnosti po bitvě na Bílé hoře v r. 1620 a zejména v 18. stol. a konstatuje omezení funkcí českého jazyka i jeho postupné vytlačování z měst, z veřejného života a ze škol. Největší pozornost je věnována vztahu generace Dobrovského a Jungmanna k ruštině a příčinám a kořenům tohoto vztahu. Konstatuje velký vliv Dobrovského prací o ruštině, jejichž prostřednictvím se naši buditelé seznamovali s ruskými slovy a některá z nich přebírali do češtiny (např. mohyla, vesna, sleď, pochod, čaj, um, vzduch apod.). Pokud jde o generaci jungmannovskou, probírá autorka jednotlivé její představitele a jejich podíl na přejímání slov z ruštiny (J. Jungmann, A. Marek, V. Hanka, F. L. Čelakovský a další).

Ve druhé kapitole zkoumá autorka rusismy v literárních textech z doby národního obrození. Překladů z ruštiny bylo u nás tehdy z různých důvodů sice málo, ale ruských (a také polských) překladů se užívalo jako pomocných textů při překládání některých děl západních literatur. Autorka např. našla příslušné ruské překlady, jichž užíval Jungmann při překladu Miltonova Ztraceného ráje a Chateaubriandovy Ataly, srovnává některé úryvky z ruského, polského a Jungmannova českého překladu těchto děl a ukazuje jeho překladatelskou metodu a vliv obou pomocných překladů na přejímání slov. Snad by někdy bylo možno poukázat i na jistou oporu v starším českém jazyce, který volbu příslušného českého slova mohl ovlivnit spolu s některým ze slovanských překladů. Tak slovo ústí v překladu Ataly může být ovlivněno nejen týmž slovem v ruském textu, ale i starším českým slovem, které se stalo místním jménem (srov. různá Ústí — nad Labem, nad Orlicí, Sezimovo, s. 43); podstatná jména šíř, dýl v překladu Miltona mohou být ovlivněna nejen týmiž slovy v polském překladu, ale i staršími českými substantivy, která v obrození i v době starší žila v spřežkách našíř, nadýl, zšíří, zdýlí; české slovo výš v témž úryvku může být jen těžko ovlivněno ruským vysota nebo polským vysokość — bylo přitvořeno asi analogicky k předchozím dvě[102]ma a mělo oporu v starší spřežce zvýší (s. 39). Jsou to otázky obtížné, protože lexikální bohatství starší češtiny je nedostatečně zachyceno a zpracováno. Je ovšem třeba říci, že na jiných místech autorka bere slova ze starší češtiny v úvahu a ukazuje na řadě příkladů, jak ruský jazyk často ovlivňoval jejich opětné uvádění do obrozenecké spisovné češtiny. — Dále se tato kapitola zabývá rusismy v Rukopisu královédvorském a zelenohorském a v Hankových podvržených glosách v Mater verborum; jednak zde shrnuje výsledky dřívějšího bádání, jednak přidává některé své nové poznatky. Pak se autorka věnuje Jungmannovu slovníku a zkoumá v něm rusismy i jejich zdroje.

Třetí kapitola je věnována funkčnímu využití rusismů v umělecké a vědecké literatuře na počátku 19. stol. Autorka v ní rozlišuje několik skupin: a) Výrazy, kterých se využívalo jako básnických slov a které tedy obohacovaly slovní zásobu zejm. o básnická synonyma (jako např. chrabrý, chrabrost, luh, vesna, oruží, vojín; někdy je ruština podnětem k oživení staročeských slov ve funkci slov básnických, např. šíje), b) Odborné termíny jako např. tíhota, vzájemné přitahování, jevení, obrazování, průmysl; některé z nich přecházely do obecné slovní zásoby a pomáhaly tak zaplňovat mezery způsobené předchozím úpadkem českého písemnictví.[2] c) Slova v dílech o Rusku označující typicky ruské reálie (autorka jim říká exotismy), jako např. aršín, versta, tajga, tundra, rubl, křepostný (rus. krepostnoj, tj. ‚nevolník‘).

d) Konečně jsou to slova, která měla nahradit starší germanismy nebo některá slova jiného původu, jež k nám přišla německým prostřednictvím. Srov. např. sleď (herynk), treska (štokfiš), pluk (regiment), plukovník (obršt), pochod (marš), želati (vinšovat), závod (fabrika), ještík (kastlík) atd. Autorka se na jiném místě (s. 73) odvolává i na starší zjištění Havránkovo, že jungmannovské generaci se podařilo odstranit ze spisovného jazyka některé germanismy (např. grunt, mord, handl). — V této souvislosti je, jak se domnívám, možno konstatovat, že pokud jde o vztah Jungmanna (zejména v jeho slovníku) ke germanismům, nebyla tato otázka u nás dosud podrobněji prozkoumána. A přece vztah jeho generace k slovům německého původu, k nimž humanistická čeština byla značně tolerantní a jichž v pobělohorské době ještě přibylo (snahy některých puristů 18. stol. toto úsilí o náhradu germanismů domácími slovy spíše diskreditovaly), byl pro naše obrozence jednou z důležitých otázek při hledání cest nového rozvoje spisovného jazyka a jeho obohacování.

Ve čtvrté kapitole se autorka zabývá některými zvláštními rysy procesu zařazování ruských slov do českého jazykového systému. Je to především fonetická adaptace (např. tečka m. rus. točka, vervati se m. vorvat’sja, svitek m. svitok, slida m. sljuda, ženština m. ženščina apod.), založená na [103]filologických znalostech slavistických, jejichž základy položil Dobrovský. Autorka k tomu našla zajímavé svědectví Jungmannovo z r. 1822, kde tyto věci teoreticky vykládá a objasňuje je na některých příkladech (s. 130). Výhodou řady ruských slov bylo, že jsou pro Čecha sémanticky průhledná, a tedy srozumitelná (např. dušehubitel, bělanka, nápěv). — Dále je to adaptace slovotvorná, opírající se o hlubokou znalost zákonitostí tvoření slov v češtině, a adaptace sémantická (význam přejímaných slov se někdy měnil podle potřeby a požadavků češtiny, např. bezvlastný = nemající vlast, zatímco v ruštině toto slovo znamená „nemající vládu“).

Po stručném závěru, v němž autorka heslovitě shrnuje hlavní výsledky své práce, následuje velmi obsáhlý seznam lieratury (nejen literatury odborné, ale i pramenů, z nichž autorka čerpala materiál).

Ve své práci podala G. A. Liličová hlubokou a všestrannou analýzu vytčené problematiky; je třeba ocenit jak bohatý materiál, který tu snesla, tak i jeho interpretaci a systematizaci. Velmi kladně je třeba hodnotit důsledný autorčin zřetel k sémantickým, funkčním a stylistickým aspektům. Práce představuje cenný příspěvek k poznání vývoje spisovné češtiny v obrození a další bádání v této oblasti bude muset k jejím výsledkům přihlížet.

---

[1] G. A. Lilič, Rol’ russkogo jazyka v razvitiji slovarnogo sostava češskogo literaturnogo jazyka (konec XVIII — načalo XIX veka), Leningrad 1982, 192 s.

[2] Pokud jde o vlivy ruštiny na odbornou terminologii u našich obrozenských vědců (Presl, Sedláček), omezuje se autorka na shrnutí starších výsledků bádání.

Naše řeč, volume 67 (1984), issue 2, pp. 100-103

Previous Jaroslav Porák: Příspěvek k poznání dějin naší bohemistiky a slavistiky

Next Jana Jančáková, Věra Petráčková: K nedožitým sedmdesátinám Jaromíra Běliče