Časopis Naše řeč
en cz

Bez něj je to těžké (Zájmenné tvary jej/něj a -ň v gen. sg. m. a v gen., akuz. sg. n.)

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

1.

Už před šestnácti lety v článku Kdo zavřel okno? Otevři ho, kterým se připouštěl do spisovné češtiny ve 4. pádě jedn. č. středního rodu tvar ho, do té doby zamítaný, upozornili jsme v našem časopise (NŘ 44, 1961, s. 266n.), že v deklinaci zájmen jsou ještě jiné případy, ve kterých dosavadní kodifikace plně nepostihuje skutečný úzus ve spisovném jazyce. A slíbili jsme, že se k některým těmto otázkám časem vrátíme.

Jedním z těch „bolavých“ míst v dosavadní kodifikaci sklonění zájmen 3. osoby, na něž jsme již v citovaném článku přímo narazili (v pozn. č. 9 na s. 270), je otázka připuštění nebo nepřipuštění tvaru jej/něj do 2. pádu jedn. č. mužského rodu a také do 4. a 2. pádu jedn. č. středního rodu. Můžeme sem připojit i otázku připuštění nebo nepřipuštění popředložkového tvaru -ň (doň, naň) do uvedených pádů.

Jak známo, podoby jej (něj) i jsou od původu tvary 4. pádu jedn. č. muž. rodu a jejich společným východiskem je praslovanský tvar *jь.[1] Podoba vznikla tzv. mylnou dekompozicí po předložce *vьn, tj. vьn jь > ve-ň, a odtud se rozšířila i do postavení po jiných předložkách; dochována je vedle češtiny také v slovenštině, polštině, slovinštině a srbocharvátštině. Naproti tomu podoba jej je pouze česká a vznikla předsunutím je- před *jь analogií podle tvarů *jego, jemu (viz podobně gen. sg. f. jí > zájm. přivlast. její).[2] Ve funkci 4. pádu muž. rodu jsou podoby i jej běžně doloženy od nejstarších českých památek; srov. pro příklad ze stč. Alexandreidy snad mne proň v tom nic ne[58]dotknú ‚snad mě pro něho (se zřetelem na něho) kvůli tomu nepokárají‘, nebo z tzv. Dalimilovy kroniky minulať jej jest rada ‚ztratil soudnost, dopouští se chyby‘. Popředložková podoba něj je zřejmě v staré češtině poněkud pozdější, pronikla teprve sekundárně na místo původního popředložkového tvaru -ň, který časem začal ustupovat. Ale o to nám zde neběží.

V nové spisovné češtině se užívá tvaru jej (na něj…) ve 4. pádě jedn. č. mužského rodu, jak to formuluje např. F. Trávníček, v postavení důrazovém (a popředložkovém) i nedůrazovém, vztahuje-li se k jménům životným i neživotným.[3] Vedle něho existuje nedůrazový tvar ho, připuštěný dnes rovněž ve vztahu k jménům životným i neživotným, dříve však uznávaný za správný jenom ve významu životném, a důrazový (a popředložkový) tvar jeho (něho), užívaný pouze ve vztahu k jménům životným.[4] Obě tyto podoby jsou z původního tvaru 2. pádu *jego a pronikly do 4. pádu už v předhistorické době, snad v souvislosti s počátkem utváření kategorie životnosti u podst. jmen muž. rodu[5]; zvlášť „širší“ z těchto podob existují dnes v příslušných obměnách ve všech slovanských jazycích a v některých (v rušt., ukraj. a bělorušt., také v bulh. a maked.) dokonce úplně vytlačily původní tvar 4. pádu. Tvaru se ve 4. pádě jedn. č. mužského rodu užívá ve vztahu k jménům životným i neživotným, vyskýtá se však v dnešní spisovné češtině jenom po některých předložkách (naň, oň, proň, veň, zaň), a to ještě — jak konstatuje např. V. Šmilauer — celkem jen zřídka.[6]

Naproti tomu v běžně mluveném jazyce (v nářečích) se bezpředložkový tvar jej na většině českého území dnes nevyskýtá, žije pouze — v podobě — v západních částech nářeční skupiny středomoravské (hanácké)[7], řidčeji snad také jinde; popředložkový tvar něj se však kupodivu zachoval a je zcela běžný v západní větší části českého jazykového území, tj. zhruba v českých nářečích v užším smyslu (a v obecné češtině) i v západnějších nářečích středomoravských [59](v podobě ňé), např. až na Prostějovsku (kde bezpředložková podoba neexistuje).[8] Tato situace v běžné mluvě má za následek, že se i ve spisovné češtině podoba jej ve srovnání s koexistující formou ho/jeho aspoň z části pociťuje jako poněkud knižní, vyhroceně spisovná, kdežto popředložková podoba něj je naprosto bezpříznaková, stylově neutrální, a u některých autorů snad dokonce převažuje nad podobou něho, užívanou ostatně, jak jsme už řekli, jenom ve vztahu k jménům životným; srov. např. Zprvu jej doprovázíval na klavír (Wolker) × Potkal jsem skutečného kovboje. Zavolal jsem na něj (Suchý).

Rovněž tvar na většině území v běžné mluvě zanikl; zčásti existuje (zpravidla kolísavě vedle tvaru něho, popř. i tvarů jiných) hlavně jen ve východních oblastech českého jazyka, tj. ve východnějších nářečích středomoravských, v nářečích východomoravských a slezských.[9] Právě tato jeho geografická omezenost má bezpochyby vliv i na jeho řídký výskyt a okrajové postavení ve spisovné češtině.

2.

Není dosud zjištěno, kdy začaly akuzativní tvary jej/něj pronikat do 2. pádu jedn. č. mužského rodu. Gebauer v Historické mluvnici pouze vysvětluje, že toto pronikání je protějškem opačného rozšíření původních genitivních tvarů jeho/něho do 4. pádu: „Když pak jeho znamenalo ‚eius‘ a vedle toho též ‚eum‘, přidala analogie také tvarům vlastně akuzativním jej, něj atd. spolu význam genitivní.“[10] Staré doklady tohoto jevu však neuvádí, a pokud je mi známo, v staročeských památkách se jej/něj v genitivním významu skutečně nevyskýtá. Neregistrují je v tomto významu ani předbělohorští gramatikové Philomates (1533), Blahoslav (1571), Benešovský (1577) a Benedikti z Nudožer (1603), ba ani staří gramatikové pobělohorští, tj. Drachovský (1660), Konstanc (1667), Šteyer (1668), Rosa (1672), Jandyt (1704) a Pavel Doležal (1746).

Zdá se však, že rozšíření starého akuzativního tvaru do 2. pádu jedn. č. mužského rodu, ovšem v rozsahu omezeném geograficky [60]a také jenom na popředložkový tvar něj, nastalo právě v údobí pobělohorském. Svědčí o tom stav v nářečích, neboť v souhlase se zachováním něj ve 4. pádě (viz výše) se běžně vyskýtá něj i v genitivu zhruba po celé oblasti českých nářečí v užším smyslu (i v obecné češtině); např. do něj, vod něj, z něj atd. Gebauer také na citovaném místě má jen doklady z nářečí a z lidových písní. V západnějších nářečích středomoravských se naproti tomu odpovídající podoba ňé (a také bezpředložkový tvar ) zčásti vyskýtá pouze v akuzativu, tj k jejímu proniknutí do 2. pádu v těchto nářečích všude nedošlo.[11]

Obrozenští gramatikové v čele s Dobrovským viděli ovšem vzor kultivované spisovné normy ve vyspělém úzu doby předbělohorské, proto podobu něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu neuvádějí, třebaže se s ní jistě setkávali v současné běžné řeči.[12] Pozdější mluvnice pak dlouho, zčásti až dodneška, zabraňují pronikání podoby něj (jej) v gen. sg. do spisovné češtiny tím, že ji označují jako chybnou, nespisovnou apod.[13] Teprve počínajíc 2. vydáním Havránkovy-Jedličkovy České mluvnice (1963) se konstatuje, že v 2. pádě muž. rodu vedle tvarů jeho (něho) a ho v hovorové vrstvě spisovné češtiny existuje také popředložková podoba něj,[14] a ve Slovníku spisovného jazyka českého se v hesle on nadto uvádí i v bezpředložkovém postavení vedle jeho a ho v gen. sg. hovorové prý jej.[15]

Žádný z uvedených zákazů a omezení však po mém soudu není v souladu se skutečným územ v dnešním spisovném jazyce, s faktickým povědomím spisovné normy. Nelze pochybovat, že popředložková podoba něj pronikla z běžné (nespisovné) řeči nejprve do hovorové vrstvy spisovné češtiny; ale odtud se rozšířila i do spisovného jazyka v užším smyslu, takže se už jako specificky hovorová necítí, je stejně jako ve 4. pádě zcela bezpříznaková. Srov. např. doklady z knižních publikací a z periodického tisku od třicátých let našeho století: Bez něj (tj. bez státu) není života (Gottwald); — Je třeba vybírat z něj (ze života) takové náměty (Hudební rozhledy); — Protože pů[61]vodní plán byl příliš nákladný, upustilo se od něj (Naše pravda). Bezpředložková podoba jej v 2. pádě jedn. č. mužského rodu naproti tomu nikdy ani nebyla specificky hovorová, dotvořila se ve vlastním spisovném jazyce podle akuzativu jako podoba v jistém smyslu původně hyperkorektní a její postavení v dnešní spisovné češtině je stejné jako postavení akuzativního jej. Srov. doklady z posledních desítiletí: František padl do peřin, jak se jej zmocnila slabost (Drda); — (Vít Nejedlý) zaslouží, aby jej bylo vzpomínáno (Literární noviny); — Zvon spadl se zvonice, část se jej ulomila (Pionýrské noviny). Z citovaných dokladů je patrno, že se tvary jej/něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu vyskytují i u významných autorů dbalých o svůj jazyk a v časopisech vyznačujících se dobrou jazykovou úrovní.

Procento výskytu podob jej/něj v poměru k podobám ho (jeho)/něho je ovšem poměrně nízké; to je nepochybně ovlivněno zákazy dosavadní kodifikace. Např. z 243 dokladů na užití gen. sg. muž. rodu zájmena on v bezpředložkovém postavení, vyexcerpovaných koncem padesátých let v mluvnickém oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV z knih a časopisů po roce 1945, objevuje se tvar jej pouze v 24 případech, tj. v 9,88 % ve srovnání s podobami ho a jeho; je příznačné, že procento výskytu popředložkové podoby něj (proti koexistující podobě něho) je poněkud vyšší: ze 792 vyexcerpovaných dokladů je něj v 91 případech, tj. v 11,49 %. Značně vyšší procento vykazují však tvary jej/něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu v odpovědích z dotazníkové ankety Ústavu pro jazyk český v roce 1955, která zjišťovala povědomí nenásilné spisovné normy u 175 uživatelů spisovné češtiny: v příkladových větách, ve kterých vyplňovatelé dotazníku měli rozhodnout podle svého povědomí jazykové správnosti mezi podobami ho (jeho) a jej, přes 40 % připouštělo možnost užití obou tvarů, ve větách pak, kde šlo o popředložkové podoby něho a něj, vyslovilo se pro oba tvary přes 50 % účastníků ankety. Kromě toho malé procento na dané otázky neodpovědělo a ponechalo v předtištěných větách obě podoby, tj. vyslovilo se vlastně rovněž pro připuštění jej/něj vedle ho (jeho) a něho. Ostatní označili jako spisovné jen podoby ho (jeho) /něho (naopak podoby jej/něj byly označeny jako jedině spisovné jen v ojedinělých případech).

Uvážíme-li, že i v těchto výsledcích se projevuje brzdící vliv dosavadní kodifikace, mluví všechny důvody pro to, aby tvary jej/něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu byly do spisovné češtiny připuštěny jako rovnocenné vedle ho (jeho), něho, a to bez jakéhokoli stylového ome[62]zení; neboť to je až otázka druhé řady.[16] Je třeba uvést, že v podstatě takto hodnotil už roku 1964 pronikání tvarů jej/něj do gen. sg.m. spisovné češtiny František Daneš ve svém Malém průvodci po dnešní češtině[17] a vlastně ještě předtím (1961) v jazykovém koutku Literárních novin; autor se přitom opíral stejně jako my o jazykový materiál sromážděný v Ústavu pro jazyk český ČSAV.

3.

Na rozdíl od gen. sg. mužského rodu je doložen původně akuzativní tvar maskulina jej ve 4. pádě středního rodu již v staré češtině. Srov. např. doklady, které cituje už Gebauer: Durynk děťátko samo na led vyvede, k rybám jej na Ohřu přivede — z cambridgeského rukopisu Dalimilovy kroniky; dědictvo, ješto jej byl ztratil — ze Zjevení sv. Brigity (15. stol.).[18] Popředložková podoba něj v staročeském údobí, podobně jako v akuz. sg. m. (viz kapitolu 1), pokud vím, zjištěna není. I dokladů na jej ve 4. pádě středního rodu je ovšem v staré češtině málo a je vůbec otázka, jde-li u tohoto tvaru v dnešní spisovné češtině o kontinuitní výskyt od starých dob.

Gebauer vysvětluje na uvedeném místě šíření tvarů mužského rodu do neutra ústupem původních tvarů 4. pádu jedn. č. středního rodu je/ně a uvádí též doklady z nářečí. V dnešních nářečích skutečně podoba je/ně v akuz. sg. n. na většině území neexistuje, udržela se v nevelkém rozsahu hlavně jenom na okrajích oblasti západočeské a jihočeské, poněkud hojněji pak (zvlášť popředložkové ) v západnějších nářečích středomoravských. Jinak se v bezpředložkovém postavení na celém území běžně užívá původně genitivních tvarů ho (jeho), po předložkách pak zhruba v českých nářečích v užším smyslu zpravidla něj jako v mužském rodě; bezpředložkový tvar jej (střmor. ) v akuz. sg. n. se v dnešních nářečích vyskýtá, stejně jako v akuz. sg. m., jen velmi omezeně.[19]

[63]Staří gramatikové předbělohorští ani pobělohorští tvary jej/něj ve 4 pádě jedn. č. středního rodu neregistrují; teprve raně obrozenský F. J. Tomsa, který ve své mluvnici věnoval jistou pozornost i jazyku běžně mluvenému, v závorkách poznamenává, že se vedle spisovného je/ně „v obyčejném životě“ užívá ho a něj.[20]

Také novočeské mluvnice se ve 4. pádě středního rodu dlouho omezují na tvary je/ně, teprve po roce 1961, tj. po vyjití citovaného článku ve 44. ročníku Naší řeči, připouštějí v nedůrazovém bezpředložkovém postavení vedle je také ho; a v Havránkově - Jedličkově České mluvnici se od 2. vydání uvádí, že ve 4. pádě středního rodu popředložkový „tvar na něj (stejně jako bezpředložkové jej) má ráz hovorový.“[21] Podobně ostatně vyznívá i má formulace o tvaru něj v akuz. sg. v uvedeném článku v Naší řeči (s. 270), opírající se o stylistické hodnocení tohoto tvaru některými účastníky zmíněné dotazníkové ankety Ústavu pro jazyk český z roku 1955.

Stejně jako v gen. sg. m. však toto hodnocení rovněž není v souhlase s faktickým územ v dnešní spisovné češtině a s kolektivním jazykovým povědomím: stylové zařazení je v zásadě totožné jako u tvarů jej/něj v 2. pádě jedn. č. mužského rodu (viz výše). Srov. k tomu doklady z novější literatury a publicistiky na užití bezpředložkové podoby jej: Sehnula se pro kus dřevěného uhlí a strčila jej zabalené… (Pujmanová); — Ticho se odstěhovalo i z údolí pod sídlištěm, vystřídal jej hluk staveniště (Svět práce); — Revoluční strana, studující vědomí mas, snaží se pozvednout jej na úroveň politického vědomí (Marxisticko-leninská filozofie, 1973). — Doklady na užití popředložkové podoby něj: Za šest krejcarů bylo pivo, ale nebylo na něj (Šajner); — Nůž se nasadí 2—3 cm nad očkem a řízne se až 2—3 cm pod něj (Rádce zahrádkářů); — Každá z těchto forem odráží společenské bytí a aktivně na něj působí (M.—l. filozofie).

V článku před šestnácti lety (NŘ 44, s. 270) jsem vyslovil domněnku, že užití tvarů jej/něj v akuz. sg. n. víceméně závisí i na tom, zastupuje-li zájmeno substantivum středního rodu označující živou bytost, takže zde proniká povědomí přirozeného rodu mužského. Podobná formulace je i v 2. vydání Havránkovy - Jedličkovy České mluvnice (s. 202). Výše citované i jiné nashromážděné doklady však ukazují, že tato hypotéza neodpovídá skutečnosti.

[64]Procento výskytu podob jej/něj v poměru k tvarům je/ně a ho ve 4. pádě jedn. č. středního rodu je celkově kupodivu ještě značně nižší než v obdobném vztahu v gen. sg. m. Zvlášť nízké je u podoby jej: z 510 dokladů na užití bezpředložkové podoby zájmena 3. osoby v akuz. sg. m., vyexcerpovaných v mluvnickém oddělení Ústavu pro jazyk český, objevuje se jej pouze v 23 případech, tj. ve 4,51 %. Poměr popředložkové podoby něj ke koexistujícímu je ovšem ve srovnání s poměry v gen. sg. m. nižší jenom nepatrně: z 53 vyexcerpovaných dokladů je něj v 6 případech, tj. v 11,32 %; je však snad nutno mít zde na zřeteli, že celkový počet dokladů je vůbec nevelký. Výsledky zmíněné dotazníkové ankety Ústavu rovněž vykazují procenta překvapivě nízká, třebaže vyšší než ve vyexcerpovaných dokladech: bezpředložkové jej v akuz. sg. n. připustilo jen 10 % účastníků ankety, popředložkové něj pak necelých 20 %.

Tyto rozdíly od stavu v gen. sg. m. jsou dost překvapivé a jistě by zasluhovaly bližšího zkoumání; přesto se domnívám, zvlášť i se zřetelem na poměry v gen. sg. n. (viz níže), že by tvary jej/něj měly být ve spisovné češtině připuštěny také do 4. pádu jedn. č. středního rodu, a to rovněž bez jakéhokoli stylového omezení, tj. jako rovnocenné s tvary je/ně a ho. K podobné perspektivě dospěl už v citovaném Malém průvodci po dnešní češtině také František Daneš.[22]

4.

Všechno, co jsme si řekli o pravděpodobné době pronikání akuzativních tvarů jej/něj do 2. pádu jedn. č. mužského rodu, o územním rozšíření tohoto jevu v nářečích a o jeho hodnocení v kodifikacích dnešní spisovné češtiny (viz v kapitolce 2), plně platí také pro 2. pád jedn. č. středního rodu. Omezíme se proto jenom na příklady z krásné literatury a z publicistiky posledních desetiletí a na zhodnocení shromážděného materiálu i výsledků ankety Ústavu pro jazyk český.

Doklady na bezpředložkové jej v gen. sg. n.: Dotýkal se jej [prkénka] rukou (Drda); — [Horníci] dají naší socialistické výrobě tolik uhlí, kolik jej ke splnění svých velkých úkolů potřebuje (Zápotocký); — [Umění] dochází svého plného uplatnění teprve dnes, kdy se jej ujímá dělnická třída (Nový život); — Doklady na popředložkové něj: Záleží, z které strany do něj [do města] vejdete (Haló sobota); — Vlo[65]žil do něj [do svého díla] všechnu svou lásku (Naše pravda); — Vyplývá z něj [z komuniké], že… (Rudé právo).

Celkový počet vyexcerpovaných dokladů v materiálu Ústavu pro jazyk český je sice mnohem nižší než počet dokladů s genitivem mužského rodu; to je však dáno skutečností, že zastoupení mužského rodu je v celé substantivní skupině slovních druhů v češtině hojnější než frekvence rodu středního.[23] Přesto je nashromážděný materiál po mém soudu dostatečně rozsáhlý, aby vypočtená procenta skýtala možnost srovnání. Tak z 69 dokladů na užití gen. sg. středního rodu zájmena 3. osoby v bezpředložkovém postavení se vyskytuje tvar jej v 10 případech, tj. ve 14,49 % proti koexistujícím podobám ho a jeho; ze 134 dokladů na užití gen. sg. n. v popředložkovém postavení je tvar něj v 21 případech, tj. v 15,67 % proti koexistujícímu tvaru něho. Obě uvedená procenta jsou dokonce vyšší než odpovídající procenta v gen. sg. m. Přibližně stejná procenta v hodnocení tvarů jej/něj ve 2. pádě jedn. č. středního rodu jako v gen. sg. m. přinesla také anketa Ústavu pro jazyk český, která zjišťovala povědomí spisovné normy: v příkladových větách s bezpředložkovými podobami ho (jeho) a jej v gen. sg. n. uvedlo jej jako možné (jen výjimečně však jako jedině možné) kolem 40 % účastníků ankety, ve větách s popředložkovým něho vedle něj pak připustilo něj přes 50 % (výlučně jen něj připustil rovněž pouze nevelký počet účastníků).

Tato čísla ukazují, že i postavení jej/něj v 2. pádě jedn. č. středního rodu v dnešní spisovné češtině je v zásadě stejné jako postavení těchto tvarů v gen. sg. m. Proto je nutné otázku uvedení těchto tvarů do kodifikace spisovného jazyka, tj. uznání jejich plné spisovnosti, řešit v obou případech jednotně.

5.

Zatímco rozšíření původně akuzativních mužských tvarů jej/něj do gen. sg. m. a n. koneckonců i do akuz. sg. n. je jev mající poměrně vysokou frekvenci, paralelní proces u popředložkového je celkem nevýrazný, neboť i v akuz. sg. m. je v dnešní spisovné češtině, jak jsme si již řekli, jenom řídké. Přestože však v současné době zřejmě dál ustupuje, zcela je vyloučit z kodifikace spisovného jazyka ani [66]v tomto pádě nelze, poněvadž je u části uživatelů spisovného jazyka aspoň v omezeném rozsahu dosud běžné a zároveň je obecně srozumitelné, i když se jeho užití pociťuje na většině území jako stylisticky příznakové (archaické, knižní apod.).

Ve východnějších nářečích je zčásti dosvědčeno také užívání ve 4. pádě jedn. č. středního rodu, např. běž proň [pro zaběhlé kuře], hleděl naň [na dítě];[24] ze spisovného jazyka se však v excerptech Ústavu pro jazyk český žádný podobný doklad nevyskytuje. Možná, že by se objevil ve speciální excerpci zaměřené na tiskoviny z východních oblastí českého území; ale i zde by jistě šlo o výskyt celkem výjimečný. V 2. pádě jedn. č. mužského i středního rodu se popředložková podoba v excerptech Ústavu pro jazyk český ze současné literatury a publicistiky rovněž neobjevuje, ale ze starší doby je zachycena v několika případech (běží jen o postavení po předložce do, tj. doň).Už Gebauer cituje doklady z Palackého, který byl — jak známo — východomoravského původu, což je pro užívání doň patrně příznačné; např. všechna jednání nepojata doň [tj. do zápisu].[25] Novější kodifikace spisovné češtiny spojení doň také registrují, označují je ovšem jako nespisovné.[26] Je přitom zajímavé, že v rozporu s tímto hodnocením v dotazníkové anketě Ústavu pro jazyk český, ve které bylo předloženo k posouzení užití doň v jedné větě ve vztahu k podst. jménu rodu mužského a v jedné ve vztahu k subst. středního rodu,[27] označila toto spojení v souladu s kodifikací jako nespisovné ani ne polovina účastníků ankety; vysoké procento hodnotilo však doň jako strojené, značný počet jako knižní, menší naproti tomu jako hovorové, dále též jako básnické aj. Tato nestejnost hodnocení bezesporu těsně souvisí s ústupovým postavením tvaru v jazyce vůbec; zároveň však svědčí o tom, že tento tvar v pasívním jazykovém povědomí přece jen žije, podobně jako je tomu i u jiných archaismů.

Tato situace by mohla vést k závěru, že by se paralelně s tvary jej/něj připustil v kodifikaci spisovné češtiny původně akuzativní popředložkový mužský tvar i do 2. pádu jedn. č. mužského a středního [67]rodu a také do 4. pádu středního rodu, ovšem s omezením, že běží o tvar řídký a jen oblastní. Poznamenávám, že také ve spisovné slovenštině je popředložkové v akuz. a gen. maskulina i neutra;[28] v slovenštině je ovšem nepochybně tvar celkově frekventovanější. V češtině by obdobné řešení znamenalo, že by se v kodifikaci uměle dotvářela spisovná norma tvary ze současného spisovného jazyka de facto nedoloženými. Proto bude snad lepší ponechat na rozdíl od tvarů jej/něj popředložkové nadále jenom v akuz. sg. mužského rodu.

Souhrnně tedy navrhuji, aby původně akuzativní mužské tvary jej/něj byly bez omezení připuštěny do kodifikace spisovné češtiny také v 2. pádě jedn. č. mužského rodu i v 2. a 4. pádě jedn. č. středního rodu, kdežto popředložkové aby bylo ponecháno pouze ve 4. pádě jedn. č. mužského rodu. Pronikání tvarů jej/něj do uvedených pádů je v úzu tak silné, že by neměla žádnou naději na úspěch snaha bránit tomuto pronikání; naopak by se stále výrazněji projevoval rozpor mezi kodifikací a skutečnou normou spisovné češtiny, existující v jejím úzu.

Celkově budou tedy v nové kodifikaci v gen. a akuz. sg. mask. a neuter uvedeny tyto tvary zájmena 3. osoby: v akuz. sg. m. (jako dosud) — ho, jeho/něho, jej/něj, -ň; v akuz sg. n. — ho, je/ně, jej/něj; — v gen. sg. m. i n. — ho, jeho/něho, jej/něj.

Rozvržení jednotlivých tvarů v akuz. sg. m. zůstává přitom stejné jako dosud (viz v kapitolce č. 1), v ostatních pádech se pak ve shodě s akuz. sg. m. tvaru jej užívá v postavení nedůrazovém i důrazovém (je zde tedy vždycky správný) tvaru něj v postavení popředložkovém.

Připuštění tvarů jej/něj v gen. sg. m., n. a v akuz. sg. n. znamená faktické zjednodušení (třebaže se počet možných tvarů v těchto pádech zmnožuje), neboť se odstraňuje dosavadní nesoulad mezi normativní kodifikací a kolektivním povědomím jazykové správnosti; dosavadní domnělé chyby nebudou už tedy ani z hlediska kodifikace chybami.

Poznámka redakce: Redakční rada Naší řeči projednala na svém zasedání 10. listopadu 1976 návrh Jaromíra Běliče obsažený v tomto článku a schválila jej. Budou tedy tvary jej/něj uvedeny jako plně spisovné také v gen. sg. m. a n. a v akuz. sg. n. do kodifikace spisovné češtiny, tj. zavedou se v příštím (10.) školním vydání Pravidel českého pravopisu i v připravovaném jednosvazkovém Slovníku spisovné češtiny; ihned se samozřejmě začnou uvádět v nových vydáních školních učebnic.


[1] Viz např. J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III/1, Skloňování, 2. vyd., Praha 1960, s. 468n.

[2] Tamtéž, s. 469.

[3] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny 1, Praha 1948, s. 529.

[4] Srov. J. Gebauer — F. Trávníček, Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé, 4. vyd., Praha 1930, s. 144n.; — B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, 3. vyd., Praha 1970, s. 202n.; — Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 186.

[5] Srov. A. Мейе (Meillet), Общеславянский язык (ruský překlad), Moskva 1951, s. 324n., 348n.

[6] Na uved. místě. (Viz pozn. č. 4.)

[7] Viz J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 180.

[8] Srov. F. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, s. 90. — Porůznu se ovšem vyskýtá tvar něj i východněji, zčásti i v nářečích východomoravských (moravskoslovenských); viz např. J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 151.

[9] Viz J. Bělič, Nástin, na uved. místě.

[10] J. Gebauer, tamtéž s. 474.

[11] Srov. J. Bělič, Nástin, na uved. místě.

[12] Viz J. Dobrovský, Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819, Praha 1940, s. 541n.

[13] Srov. např. F. Trávníček, Mluvnice spis. češtiny I, s. 529, nejnověji pak V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 186 (v mluvnicích určených pro nižší školy, jako je příručka Šmilauerova, nebylo ovšem možné normativní předpisy o své újmě měnit).

[14] Na uved. místě, s. 201n.

[15] Slovník spisovného jazyka českého II, Praha 1964, s. 393.

[16] V dokladech a v příkladových větách z ankety, které jsem měl k dispozici, vyskýtaly se ovšem tvary ho/něho a jej/něj pouze v postavení nedůrazovém; a popředložkovém. Ale samozřejmě je možno vedle Jeho se nebojím napsat a říci také Jej se nebojím, tj. podoba jej se stejně jako v akuzativu vyskýtá i v gen. sg. mužského rodu v postavení nedůrazovém i důrazovém.

[17] Praha 1964, s. 199n.

[18] J. Gebauer, Hist. ml. III/1, s. 472.

[19] Srov. J. Bělič, Nástin, na uved. místě.

[20] F. J. Tomsa, Böhmische Sprachlehre, Praha 1782, s. 219n.

[21] Na uved. místě, s. 202.

[22] Na uved. místě (viz zde poznámku č. 17).

[23] Srov. J. Jelínek — V. Bečka — M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961, s 83.

[24] Viz J. Bělič, Dolská nářečí, s. 151; J. Skulina, Severní pomezí východomoravských nářečí, Praha 1964, s. 118.

[25] J. Gebauer, Hist. ml. III/1, s. 474.

[26] Např. F. Trávníček, Mluvnice spis. češtiny I, s. 529; V. Šmilauer, Nauka o čes. jazyku, s. 186.

[27] 1. Alena vzala Jiřího pod paží a zavěsila se doň; 2. Postoupil mu stavení s podmínkou, že se doň nastěhuje až po jeho smrti.

[28] Viz E. Pauliny — J. Ružička — J. Štolc, Slovenská gramatika, 2. vyd., Martin 1955, s. 134n.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 2, s. 57-67

Předchozí Hana Roudná: Úterý — vteřina

Následující Libuše Kroupová: Další sporné případy sekundárních předložek