Časopis Naše řeč
en cz

Za Jaromírem Běličem

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Když jsme roku 1974 vzpomínali na stránkách Naší řeči šedesátých narozenin prof. dr. Jaromíra Běliče, člena korespondenta ČSAV,[1] netušili jsme, že tak brzy bude následovat nekrolog: Jaromír Bělič, který byl pro všechny, kdo ho znali, přímo zosobněním energie a životní síly, zemřel po těžké chorobě 7. prosince 1977. Za necelá čtyři léta, která uplynula od napsání naší jubilejní stati, nemohl se ovšem příliš změnit celkový obraz Běličova života a díla, jak jsme jej tehdy načrtli, podstatně se však změnila jeho perspektiva: vždyť to, co se nám v Běličových pracích posledních let jevilo jenom jako významná syntéza určité etapy jeho vědecké činnosti a začátek etapy další, stalo se předčasným závěrem jeho práce i života.

Konečným rozhodčím o platnosti každého lidského díla je čas; jsme však přesvědčeni, že již dnes jsme s to dostatečně přesně určit Běličovo místo v české a slovenské jazykovědě a zhodnotit jeho podíl na současném stavu jazykovědné bohemistiky a naší jazykovědy vůbec.

Bělič navázal metodologicky i tematicky na tradici reprezentovanou jeho univerzitními učiteli B. Havránkem, F. Trávníčkem a v literární vědě F. Wollmanem a tuto tradici dále rozvinul, prohloubil a obohatil soustavným zřetelem k ekonomickým, společenským a kulturním podmínkám fungování a vývoje jazyka. Je to patrné v jeho pracích o vývoji českých nářečí (zvl. dolských), o vývoji spisovné češtiny ve století devatenáctém (studie o jazykových názorech F. Palackého, J. Jungmanna, F. M. Pelcla, studie o K. Havlíčkovi Borovském) i dvacátém (stati o problémech a vývoji spisovné češtiny po roce 1918), dále v příspěvcích k otázkám češtiny obecné a hovorové a tzv. městské mluvy, ve studiích věnovaných vztahům mezi češtinou a slovenštinou a tzv. pomezním nářečím atd. Bělič aplikoval v těchto svých pracích některá z hledisek, jež jsou dnes zdůrazňována v tzv. sociolingvistice, a je ho proto možno plným právem počítat k průkopníkům tohoto směru u nás. Běličovou zásluhou je přitom to, že svá sociolingvistická bádání dovedl opřít o metodologii historického materialismu. To mu umožnilo nově osvětlit zvláště jazykovou situaci za tzv. národního obrození, vztah mezi vývojem spisovného jazyka v tomto období a postupnou krystalizací novodobého národa českého i národa slovenského a nejednou i rozdílné postoje k jazyku u jednotlivých vůdčích osobností národního obrození. Nemenší význam mají i jeho často diskutované stati o tzv. pomezních nářečích (zvl. [31]česko-polských, česko-slovenských), ukazující rozhodující význam národního povědomí uživatelů nářečí pro jeho vývoj: i okrajová nářečí historicky a typově odlišná stávají se na základě národního povědomí svých uživatelů (tj. faktu nikoli lingvistického, nýbrž společenského) integrální součástí vývoje národního jazyka, se kterým je toto národní povědomí spjato; to se pak projevuje jejich konvergentním vývojem směrem k tomuto národnímu jazyku.

Běličova práce v oboru české dialektologie vyvrcholila jeho obsáhlou knihou Nástin české dialektologie z roku 1972. Bez nadsázky můžeme říci, že touto svou úctyhodnou syntézou si Bělič zajistil v bohemistice čestné místo v řadě tak významných předchůdců jako A. V. Šembera, F. Bartoš, B. Havránek, A. Kellner. V této souvislosti je třeba připomenout i Běličův významný podíl na přípravě českého nářečního atlasu a nářečního atlasu slovanského.

Čtenářům Naší řeči (v jejíž redakční radě prof. Bělič pracoval řadu let) jsou známy Běličovy příspěvky týkající se kodifikace české spisovné normy, ať už pravopisné, nebo lexikální a gramatické, a jeho podíl na některých oficiálních kodifikacích, jako jsou Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovného jazyka českého aj. Bělič se i zde projevoval jako jazykozpytec s vyhraněným smyslem pro vývojovou dynamiku českého spisovného jazyka, dobře rozlišující v spisovném jazyce jevy progresívní od ustupujících a uvědomující si zároveň i potřeby spisovného jazyka jakožto diferencovaného nástroje myšlení a dorozumění. Jeho požadavek zásadní úpravy české pravopisné normy byl prost samoúčelného radikalismu a byl motivován především zřetelem k lehčímu osvojování a ovládání pravopisné normy.

Toto jeho hledisko souviselo také s jeho dlouholetým zájmem o výuku českému jazyku na školách různého stupně, zejména na školách národních. Bělič byl spoluautorem a redaktorem řady učebnic českého jazyka (pro školy české i pro školy s polským jazykem vyučovacím) a nepochybujeme, že také tato jeho práce bude po zásluze ceněna i v budoucnosti.

Prof. Bělič působil od roku 1946 jako vysokoškolský učitel — do roku 1957 na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a pak až do své smrti na filozofické fakultě Univerzity Karlovy — a vychoval řadu žáků. I v nich a v jejich práci bude žít dále. A možná právě někdo z nich uskuteční ty plány, které tak ležely na srdci zesnulému učiteli, ale na něž už jeho život nevystačil.


[1] M. Komárek, K šedesátinám Jaromíra Běliče, NŘ 57, 1974, s. 1—5.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 1, s. 30-31

Předchozí Jaroslav Kuchař: Doplněk k článku v Naší řeči

Následující Milada Homolková: Brněnská historická mluvnice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1