Časopis Naše řeč
en cz

K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas

Pavel Jančák

[Articles]

(pdf)

-

Český jazykový atlas (ČJA), na němž se pracuje v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český v Praze a v Brně[1], bude sice v řadě jazykových atlasů slovanských jedním z posledních, přinese však výrazné novum v pojetí a celkovém zaměření podávaného materiálu. Na rozdíl od tradičního pojetí jazykových atlasů, jejichž hlavním posláním je sledování výrazných nářečních rozdílů zkoumaného území, přinese ČJA vedle tohoto komplexního zachycení nejstaršího zjistitelného stavu českých nářečí také pohled hlavně na nivelizační jazykové procesy v současné městské mluvě.[2] Dosavadní atlasy si také porůznu všímaly mluvy některých, zpravidla menších měst, ale jen okrajově a vždy jako součásti jedné výzkumné sítě bodů zobrazujících rovinu nářeční. ČJA naproti tomu programově sleduje městskou mluvu na celém jazykovém území, staví ji do protikladu k mluvě venkovské a důsledně konfrontuje tři vybrané jazykové roviny jako význačné představitele hlavních typů současného nespisovného běžně mluveného jazyka. Je to v prvé řadě mluva staré venkovské generace, představující archaickou rovinu nářeční, a v protikladu k ní pak mluva staré generace městské, zachycující nivelizovanější rovinu interdialektickou, a konečně mluva mladé generace městské, přinášející živý úzus běžné mluvy generace nastupující. Tato důsledná konfrontace tří jazykových rovin přinese zobrazení důležitých složek mluveného jazyka v historickém průřezu zhruba posledních sta let a zároveň na bohatém materiále z hláskosloví, tvoření slov, slovníku i skladby konkrétně ukáže, jak se mluva mladé generace na jedné straně oprošťuje od někdejších nářečních rysů, a zase na druhé straně jak jisté zeměpisně vázané rozdíly, jež se v mluvě [228]mladé generace dosud projevují, na staré nářeční rozdíly navazují a jsou vlastně jejich pokračováním. Tím se ČJA stane důležitým nástrojem také pro studium současného mluveného jazyka.

Plnění takto pojatého závažného úkolu přineslo i řadu náročných problémů metodických, které bylo třeba řešit jak při přípravách výzkumu[3], tak i při jeho vlastním provádění. Šlo především o to, aby při novém rozšiřování materiálové základny atlasu byl zcela zachován základní princip jazykového zeměpisu, totiž absolutní srovnatelnost získávaných údajů; jen tak lze zajistit, že bude možno na mapách ČJA v jedné zeměpisné projekci srovnávat jazyková fakta ze všech tří jazykových rovin. Neocenitelnou výhodou také bylo, že k výzkumu městské mluvy pro ČJA se přistoupilo až po skončeném výzkumu ve venkovských lokalitách,[4] který — vzhledem k značné nivelizaci českých nářečí — probíhal za daleko ztíženějších podmínek, než bývá při výzkumu tradičních nářečí v slovanských zemích obvyklé, takže kolektiv dialektologů provádějících výzkum získal v tomto ohledu už při této fázi práce bohaté metodické zkušenosti.

A. Jednotný výzkumný program daný atlasovým Dotazníkem pro výzkum českých nářečí[5] zůstal i pro výzkum ve městech vcelku zachován, v jednotlivostech byl však přizpůsoben městskému prostředí. Této úpravě byla věnována značná pozornost ještě před zahájením vlastního výzkumu. Byla provedena na základě zkušeností z řady sondačních akcí a na nich byla také ověřena. V zásadě byly z dotazníku vypuštěny všechny výrazy, které nejsou běžnou součástí aktivní slovní zásoby městského člověka. Kromě toho byla část hesel novému prostředí přizpůsobena a část do dotazníku nově zařazena.

B. Síť bodů byla původně sestavena jen z měst střední velikosti, zejména také z obavy, že vzhledem k náročným podmínkám nebude možno ve větších městech výzkum vůbec realizovat. Bezprostředně před zahájením výzkumu v městské síti byl však vypracován nový návrh, který už počítal i se zařazením velkých měst (krajská města včetně hlavního města Prahy), jak to také zcela odpovídá reálné jazykové situaci v prostoru Čech, Moravy a Slezska, a to i s vědomím náročnosti tohoto úkolu. Tento nový návrh byl pak v létech 1973—76 v pl[229]ném rozsahu realizován; byly provedeny jen drobnější úpravy a přesuny bodů, které se během výzkumu ukázaly prospěšné.

Vlastní výzkum prováděli opět dialektologové z pracoviště pražského (města v Čechách) a z brněnského (města na Moravě a ve Slezsku).[6] Vzhledem k získaným metodickým zkušenostem mohli explorátoři pracovat v jednotlivých městech také samostatně, stejně jako tomu už bylo v závěrečných fázích výzkumu ve venkovské síti. Kde se to jevilo výhodné, prováděl se výzkum i nadále v explorátorských dvojicích nebo skupinách (tak tomu bylo ve většině moravských měst). Koordinace metodických postupů při výzkumu, výměna zkušeností a porovnávání získaných výsledků byla zajištěna na společných poradách obou dialektologických pracovišť, konaných průběžně během celého výzkumu.

Výzkum byl proveden celkem v 57 bodech městské sítě (30 měst v Čechách, 27 na Moravě), z toho v 37 městech vnitrozemských (v Č. 18, na M. 19) a v 20 městech pohraničních (v Č. 12, na M. 8). Ve vnitrozemských městech se vlastně konal výzkum dvojí: jednak u příslušníků staré generace (a ten byl svým způsobem paralelní k výzkumu u staré generace venkovské), jednak u mládeže. Oba výzkumy se prováděly odděleně, v závěru však bylo možno obě roviny konfrontovat doplňkovým výzkumem. V pohraničních městech se zkoumala jen mladá generace, protože pro atlasový výzkum staré generace nejsou na území s obyvatelstvem nářečně různorodým předpoklady. Ačkoliv šlo v zásadě o splnění téhož výzkumného programu, měl výzkum v každém z těchto tří jazykových prostředí své specifické podmínky a ty bylo nutno respektovat.

C. Zachování jednotného metodického postupu při výzkumu ve městech, tak aby to co nejvíce odpovídalo výzkumu nářečního stavu ve venkovských lokalitách, bylo nejzávažnějším a také neobtížnějším úkolem, respektovaným ve všech situacích. Největší pozornost byla věnována výběru vhodných zkoumaných osob, tzv. informátorů, s nimiž se výzkum prováděl.

V klasické dialektologii se stanoví řada zásad pro tento výběr (místní rodáci žijící stále v jedné obci, jejichž rodiče ze zkoumaného místa nebo nejbližšího okolí také pocházejí a jejichž jazykový projev je co nejméně ovlivněn spisovným jazykem), tyto zásady nelze opustit ani při atlasovém výzkumu ve městech.

[230]Zdálo by se, že bychom nemuseli být tak přísní, když podmínky pro dodržení stanovených zásad jsou ve městech velmi obtížné, avšak každé „uvolnění“ těchto zásad by mohlo vést k mylným závěrům. Tak např. při výzkumu v Benešově u Prahy užívala 80letá rodačka nejen typické místní znaky ňeco jineho, šla si po svom, ale vyskytl se i archaický tvar zájmena střed. rodu „nevzala sem je (uhlí)“ (místo běžného ho), tedy tvar charakteristický jen pro jazyk spisovný nebo pro okrajové úseky jzč. nářečí; protože spisovný vliv byl u této prosté ženy vyloučen, šlo zřejmě o vzácný vliv mluvy jejích rodičů, kteří přišli do Benešova asi před sto lety z již. Čech (matka ze Soběslavi, otec z Mnichu u Třeboně).

Je to sice případ dost výjimečný, ale charakteristický. Je ovšem pravda, že v daleko hojnější míře je třeba u městských mluvčích naopak počítat s velkou přizpůsobivostí, avšak při prolínání různých prvků a při kolísání jednotlivých forem, jež je pro městskou mluvu charakteristické, je pak v jednotlivých případech obtížné odlišit takové případy zvláštní od případů běžných a pro zkoumané město charakteristických. Proto, z důvodů „metodické čistoty“, bylo žádoucí zásadu místního původu zkoumaných mluvčích a jejich rodičů podle možností co nejvíce dodržovat,[7] byť by to byl požadavek sebenáročnější.

1. Poměrně nejsnáze se prováděl výběr zkoumaných osob při výzkumu mluvy mladé generace ve vnitrozemských městech, a to proto, že za informátory byli zpravidla vybíráni žáci nejvyšších tříd základních škol.[8] Původně byly proti volbě tak mladých informátorů určité pochybnosti, zejména pro jejich jistou „školskost“, a přednost by se raději dávala informátorům starším, „vyzrálejším“. Zkušenosti však ukázaly, že hlavní jazykový vývoj je u 14—15letých žáků už v podstatě dokončen a že tito mladší informátoři zvládají požadavky výzkumu v dostatečné míře. Hlavním důvodem tohoto posunu věkového limitu u příslušníků mladé generace ovšem bylo, že se tím značně usnadnilo vyhledávání jednotlivých informátorů, protože se provádělo přímo na školách za pomoci učitelů.[9] Přitom u žáků nej[231]vyšších tříd ZDŠ je poslední možnost vybírat u sledovaných ročníků z celé populace a ještě před diferenciací žactva. A tato skutečnost se pak v praxi ukázala jako nedocenitelná, ba rozhodující.

I tak se často stávalo, že vzhledem k velké migraci městského obyvatelstva vyhovovalo podmínkám kladeným na místní původ informátorů plně jen několik žáků z celé školy,[10] a pokud to místní situace dovolovala, bylo proto nutno pracovat i na několika školách; v druhém sledu bylo pak nutno přibírat i žáky, kteří se ideálním podmínkám výběru aspoň co nejvíce přibližovali. Při výzkumu v Praze — se zřetelem na to, že město leží v nářečně nepříznakové oblasti a přitom zde po řadu desetiletí trvá značný příliv nářečně různorodého obyvatelstva — byl požadavek místního původu dokonce rozšířen podle možnosti i na prarodiče zkoumaných žáků.[11]

Vlastní výzkum prováděli explorátoři přímo ve školách, v malých, 2—4členných skupinkách, v nichž se obvykle vystřídalo asi 10—15 zkoumaných jednotlivců, a to tak, aby se program výzkumu mezi ně vhodně rozdělil. Větší skupinky jsou nevýhodné, protože nelze pak u všech jednotlivých informátorů vždy dobře zajistit relativní samostatnost odpovědí. Přitom zpracování dotazníku s mladými informátory v prostředí školy vyžaduje od explorátora naprosto jiný metodický přístup než při výzkumu nářečí ve venkovských obcích. Zatímco tam jsme se snažili příslušníky staré generace zaujmout spíše věcnou stránkou svých dotazů a odvést tak pozornost od sledované složky jazykové, nepřestávají si žáci naopak uvědomovat, že jde vlastně o formální stránku jejich odpovědí, a to tím spíše, že jim forma explorace víc než běžnou konverzaci nutně připomíná školské zkoušení, při němž se obvykle od nich vyžaduje, aby se snažili mluvit spisovně. Proto se proti očekávání jako dobří informátoři nejlépe projevují tzv. dobří žáci (např. dobří češtináři); ti si totiž dovedou daleko lépe odreagovat „nenormálnost“ situace při výzkumu, protože si také většinou dobře uvědomují spisovnou rovinu projevu a odlišují ji od běžné nespisovné mluvy, kterou užívají v hovoru mezi sebou o přestávkách, při sportu, při [232]hrách ap. a která je vlastním předmětem výzkumu.[12] Žáci také dovedou — někdy až překvapivě dobře — upozornit na slova a tvary, které už nejsou součástí jejich aktivního úzu a které mají už jen „odposlouchané“ od svých rodičů, resp. prarodičů. Poznámky tohoto druhu vhodně ilustrují a konkretizují probíhající proces generačního ústupu jazykových jevů.

2. Základní předpoklady pro atlasový výzkum mluvy mladé generace v pohraničních městech jsou dány už tím, že tento výzkum se prováděl v době, kdy tam vyrůstá vlastně už druhá generace místního obyvatelstva. Velmi často se stávalo, že rodiče našich mladých informátorů přišli do pohraničí ještě jako malé děti. Znamená to tedy, že také po stránce jazykové došlo v pohraničních městech k značné stabilizaci a že se zde u mladé generace postupně vytváří jistý obecně platný jazykový standard. Tato skutečnost se měla plně odrazit také ve výsledcích výzkumu.

Mnoho společných rysů má atlasový výzkum mluvy mládeže v pohraničních městech s výzkumem mládeže v městech vnitrozemských, na nějž proto navazoval, a to i přejímáním řady metodických zkušeností. Nejasná, avšak u díla zaměřeného speciálně na jazykově zeměpisnou reprezentaci podávaného materiálu velmi závažná byla otázka adekvátního výběru informátorů co do bývalé krajové příslušnosti jejich rodičů.

Potřebný obraz o místním složení části obyvatelstva zahrnutého do výzkumu byl získán ze zvláštních dotazníků, které ještě před vlastním výzkumem vyplňovali o sobě a o svých rodičích poměrně podrobně žáci přicházející pro výzkum v úvahu (tj. žáci žijící od narození, nejpozději od svých 4 let ve zkoumaném městě). Souhrnné údaje z těchto dotazníků ukazují, že nový příliv českého živlu do pohraničních měst, jakkoliv v sobě zajisté nesl i prvky živelnosti, nesoustavnosti a náhodnosti, probíhal vlastně ve své dominantní složce přirozenými cestami.

Můžeme to ukázat srovnáním údajů ze 4 měst českého pohraničí: Tachova (T), Chebu (Ch), Karlových Var (KV) a Frýdlantu (F).

[233]Tabulka 1 (oblastní původ zkoumaných žáků)

 

 

T

Ch

KV

F

Žáci žijící v městě od narození

 

93

83

102

37

Z toho:

 

 

 

 

 

žáci, jejichž oba rodiče jsou z Čech

 

45

46

43

25

žáci, jejichž jeden nebo oba rodiče jsou

 

 

 

 

 

 

z Moravy

5

15

23

4

 

ze Slovenska

14

10

16

6

 

odjinud

29

12

20

2

(Souhrnné počty žáků jsou ze všech devátých tříd ZDŠ příslušného města a týkají se tedy zpravidla celého populačního ročníku. V položce „odjinud“ jsou zahrnuti čeští reemigranti, jichž bývá někdy velký počet, zvl. např. v Tachově.)

Z tabulky 1 vyplývá, že ve zkoumaných městech českého pohraničí má dobrá polovina oba rodiče z Čech. Ukazuje se, jak oprávněné bylo rozhodnutí vybírat pro výzkum ČJA v Čechách jen žáky, jejichž oba rodiče jsou původu českého, na Moravě moravského. Je sice pravda, že zhruba k témuž jazykovému typu jako u této zkoumané reprezentační skupiny — a v průběžných sondách byla tato skutečnost rámcově i ověřena — směřuje v českém pohraničí i mládež původu moravského, slovenského a jiného, ale přece jen cestami poněkud složitějšími a to by mohlo v konkrétních případech celkový obraz zbytečně komplikovat. Řešení takovýchto otázek je spíše úkolem monografií; atlas musí usilovat o pohled více zevšeobecňující, schematizující.

Na příkladu uvedených měst je možno dále ukázat, že i v českém pohraničí jsou dokonce určité předpoklady k utváření krajové příznakové mluvy.

Vezmeme-li si skupinu žáků, jejichž oba rodiče jsou z Čech, a roztřídíme-li jejich rodiče podle nářečních oblastí, z nichž původně pocházejí, vyplyne nám, že v sledovaných městech mají převahu příslušníci sousedních nebo nejbližších oblastí.

Tabulka 2 (rodiče z Čech podle nářečních oblastí)

 

T

Ch

KV

F

Otec nebo matka je z oblasti

 

 

 

 

severovýchodočeské (svč.)

4

8

14

37

středočeské (střč.)

20

34

42

9

jihozápadočeské (jzč.)

62

50

30

4

V tabulce 2 se ukazuje jasný rozdíl mezi městy s výraznou převahou obyvatelstva z příznakových nářečních oblastí (Tachov — jzč., Frýdlant — svč.) a mezi městy, [234]kde oblastní převaha také sice existuje (Cheb — jzč., Karlovy Vary — střč.), ale není tak výrazná.

Tento stav může pak mít zajisté značný vliv na celkový charakter nově se utvářející městské mluvy mladé generace a je ho nutno respektovat i při výběru informátorů pro výzkum, a to podle možnosti i s přihlédnutím k hlavním zastoupeným typům krajové příslušnosti rodičovských párů (např. v různé kombinaci nářečně „smíšených“, tj. pocházejících z různých nářečních oblastí, nebo „čistých“, tj. pocházející z téže oblasti).

Pro ilustraci uvádíme v tabulce 3, jaký je z tohoto hlediska stav ve sledovaných čtyřech městech.

Tabulka 3 (žáci podle typů krajové příslušnosti rodičovských párů)

 

T

Ch

KV

F

1

0

 

 

 

0

 

 

 

0

 

 

 

15

 

 

 

2

0

4

 

 

4

7

 

 

8

13

 

 

3

3

 

 

3

2

5

12

 

2

8

8

 

3

6

6

 

1

0

0

 

4

2

7

5

6

2

10

5

2

3

2

2

0

3

0

0

0

 

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

(V řádcích i sloupcích jsou příslušné nářeční oblasti označeny kurzívovými čísly: 1 — svč., 2 — střč., 3 — zč., 4 — jč. Je tedy možno podle příslušného určení v tabulce vyhledat, že např. v Tachově je 5 žáků ze smíš. manželství zč.—střč. [označ. 3/2] a 12 žáků s oběma rodiči zč. [3/3] v Karlových Varech je v obou jmenovaných skupinách 6 žáků, ve Frýdlantě žádný.)

Ideální by tedy bylo, kdyby se do reprezentačního vzorku informátorů mohli vybírat žáci tak, aby to odpovídalo poměrnému zastoupení jednotlivých typů krajové příslušnosti rodičovských párů. Splnit tento požadavek není ovšem v praxi dobře možné, protože mnoho záleží také na dalších faktorech výběru. Ostatně při atlasovém výzkumu není vždy ani nutné jít do takových podrobností[13]. Velmi však záleží na tom — a zvláště v heterogenním jazykovém prostředí je to požadavek důležitý —, aby se u vybraných informátorů, kteří ve vzorku reprezentují vždy určitou kategorii, podařilo během výzkumu postihnout a posi[235]lovat prvky vytvářejícího se nebo už existujícího kolektivního úzu[14] a naopak omezovat a izolovat u nich prvky úzu individuálního. Protože hlavním vývojovým rysem jsou zde procesy nivelizující, je třeba zjišťované nebo i potenciální znaky krajově zabarvené mluvy ověřovat i u dalších informátorů, a to i u vybraných zástupců jiných kategorií, aby bylo možno vysledovat, které z oblastně nebo i lokálně příznakových jevů jsou nějak omezené, popř. už jen individuální, a které jsou ještě součástí živého úzu, obecněji platného v novém prostředí.[15] Jinak při střetávání nebo koexistenci různých jazykových forem si mluvčí samozřejmě jejich původ neuvědomují a samo užívání oblastně příznakových podob není v novém prostředí už také vázáno jen na příslušnost k dané nářeční oblasti.[16] I ze stanoviska uživatelů jde však v těchto případech už jen o prosté dublety,[17] jejichž existenci si mluvčí mohou také uvědomovat, ba — podobně jako mládež v městech vnitrozemských — dovedou někdy dokonce i sami charakterizovat, jsou-li v jejich mluvním úzu složkou aktivní, nebo už jen pasívní.

Vytváření obecně platného jazykového standardu v pohraničních městech je tedy proces dosti složitý a dlouhodobý, je však zřejmé, že v mluvě mladé generace má svou významnou stabilizující se složku. Bylo tedy správné, že výzkum pro ČJA se zde soustředil právě na ni.

3. Výzkum mluvy staré generace ve vnitrozemských městech se ve své podstatě od základního výzkumu ve venkovských lokalitách vlastně nelišil, ale probíhal za značně ztížených podmínek a fáze vyhledávání informátorů byla zde nejobtížnější. Pro zkušeného dialektologa je výběr vhodných informátorů ve venkovských obcích [236]poměrně snadný, protože se tam lidé navzájem velmi dobře znají a v starousedlé vrstvě místního obyvatelstva tvoří místní rodáci výraznou většinu.

Avšak na to, co ve venkovské obci obykle trvá několik hodin, stačí ve městě sotva i několik dní. To proto, že orientace ve velkém městě je daleko složitější, lidé se zde navzájem neznají a starousedlická vrstva, z níž vybíráme, je zde vzhledem k velké migraci zpravidla ve značné menšině. Města totiž často výrazně rostla v době, kdy tam rodiče generace dnešních sedmdesátníků přicházeli z nejširšího okolí. A tak se ve městech s místními rodáky ze staré generace setkáváme, ale aby z daného města pocházeli také jejich rodiče, to už bývá vzácnější. A právě jen s takovými informátory se mohlo pro výzkum počítat.

Také ostatní zásady výběru zkoumaných osob, běžné při výzkumu nářečí, zůstaly ve městech zachovány, zejména pokud jde o omezení vlivu spisovného jazyka. Volily se v zásadě osoby bez vyššího vzdělání (tedy např. s vyloučením veřejných a kulturních pracovníků), avšak na rozdíl od venkovských obcí nikoliv zemědělci, nýbrž — vzhledem k hlavnímu sociálnímu složení města — informátoři z tradičního městského prostředí, tedy především z vrstvy řemeslnické a dělnické. Snahou bylo, aby se výzkum konal v historickém jádru města („uvnitř hradeb“) a nikoliv na perifériích, neboť ty mívají výrazný vztah k venkovskému okolí.

Vedle zřetele na teritoriální a sociální zařazení informátorů bylo nutno dbát také na charakter jejich běžného mluvního úzu. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od venkovských obcí nejde ve městech o vysledování nejstaršího zjistitelného stavu, nýbrž o zachycení nivelizovaného městského úzu (a to i u staré generační vrstvy), neměla být mluva vybraných informátorů ovlivňována ani tendencemi k spisovnému vyjadřování, ani tendencemi k vyjadřování nářečnímu.

Konkrétní výběr vhodných informátorů se dál nejrůznějšími cestami: např. pokynem v dotazníku při zjišťování místního původu školní mládeže (zde ovšem bylo nevýhodou, že v převážné většině případů byli vlastní prarodiče dotazovaných žáků mladší, než je požadovaný věk informátorů ze staré generace; avšak i tak byly informace získané od žáků mnohdy velmi podnětné), návštěvami v klubech a domovech důchodců apod. Velmi se také osvědčila pomoc národních výborů. Pracovnice evidence obyvatelstva nám namátkově vybíraly adresy místních rodáků (zároveň s udáním věku a dřívějšího povolání), avšak místní původ jejich rodičů a další okolnosti rozhodující pro výběr infor[237]mátorů si už musel explorátor zjišťovat sám přímo při informativních návštěvách v jednotlivých domácnostech. V městech s velkou migrací (např. v oblasti středočeské) bylo třeba navštívit až 80 rodin nebo jednotlivců, než se poštěstilo najít 4—6 hlavních informátorů potřebných k provedení průzkumu. Významným zdrojem informací byly pak osobní kontakty a odkazy rodáků, s nimiž jsme se už v terénu seznámili. To byl také rozhodující způsob vyhledávání informátorů ve velkých městech, z nichž výzkum v Praze patřil snad k nejobtížnějším. S hledáním informátorů přímo v terénu je ovšem nezbytné začít v takovém úseku města, kde můžeme předpokládat, že je zde starousedlé obyvatelstvo více soustředěno a jeho život je svým charakterem ještě dost blízký životu v malém městě (v Praze na Malé Straně např. na Kampě).

Jak je patrno, splnění všech podmínek výběru informátorů, jejich vyhledávání i samo provádění vlastního výzkumu ve městech bylo velmi náročné a vyžadovalo od informátorů mnoho zkušeností, osobní obětavosti a umu, aby se podařilo zdárně naplnit stanovenou koncepci atlasu.[18] Dokončení terénního výzkumu ve všech plánovaných rovinách je nejdůležitějším krokem k realizaci základního díla české dialektelogie, Českého jazykového atlasu.


[1] J. Voráč — M. Racková, Práce na Českém jazykovém atlase, Slovo a slovesnost 29, 1968, s. 312—318.

[2] S. Utěšený, Městská mluva v Českém jazykovém atlase, Naše řeč 57, 1974, s. 94—100.

[3] Podrobněji viz v citované stati S. Utěšeného.

[4] A. Rubín, K ukončení výzkumu tradičních nářečí pro Český jazykový atlas, Naše řeč 56, 1973, s. 35—39.

[5] Český jazykový atlas — Dotazník pro výzkum českých nářečí, sestavila Česká dialektologická komise, ÚJČ Praha — Brno 1964.

[6] Z dílčích výsledků ve formě celkových pohledů na jazyk jednotlivých měst viz J. Balhar, Formování městské mluvy v Opavě, Naše řeč 57, 1974, s. 13—18.

[7] Jisté uvolnění těchto zásad spočívalo jen v tom, že jeden z rodičů mohl pocházet z některé obce do 8 km v okolí města (u venkovských lokalit byl přípustný jen okruh 5 km). Pro zachování dané stylové roviny městské mluvy bylo však žádoucí, aby tím, kdo ve zkoumaném městě vyrostl, byla vždy matka, protože ta mívá na jazykový úzus dítěte obvykle větší vliv než otec. Pochází-li tedy matka z venkova, může pak být jazykový úzus jejích dětí o stupeň „nářečnější“, než je obvyklé u dětí rodičů z městského prostředí.

[8] Výjimečně se pracovalo také s žáky 1. tříd gymnázií.

[9] Místní původ žáků a jejich rodičů se ještě před vlastním výzkumem zjišťoval většinou zvláštním dotazníkem, který vyplňovali žáci se svými rodiči. K použití žactva při této výzkumné akci dalo zásadní souhlas ministerstvo školství zvláštním ozná mením publikovaným v ministerském věstníku. Sluší připomenout, že spolupráce se školskými orgány při výzkumu českých nářečí má již delší tradici a osvědčila se zvláště při velmi zdařilém sběru nářečního materiálu pomocí rozsáhlých korespondenčních anket, prováděných učitelstvem škol I. cyklu v letech 1946—61.

[10] Tak např. v Roudnici n. L. — a je to případ spíš průměrný než výjimečný — byli na 1. ZDŠ ze 4 tříd jen tři žáci místními rodáky i po obou rodičích.

[11] P. Jančák, Frekvence hlavních hláskoslovných znaků v mluvě pražské mládeže, Naše řeč 57, 1974, s. 191—200 (o výzkumu a o výběru informátorů viz s. 193).

[12] Že se obtíže výzkumu podařilo většinou dobře překonat, svědčí skutečnost, že kromě vlastního dotazníkového výzkumu bylo možno s některými žáky pořídit docela přirozené magnetofonové nahrávky souvislých projevů; ukázky z nich byly vřazeny do Českých nářečních textů, které připravil kolektiv ÚJČ za redakce A. Lamprechta (Praha 1976; ukázky mluvy mládeže viz s. 332n.).

[13] Tímto zevrubným způsobem byl výběr informátorů v českém pohraničí proveden kromě uvedených měst ještě v Kadani. Jinak se při výběru dávala přednost hlavně informátorům z nářečně „smíšených“ manželství, aby se tak co nejvíce zabránilo jednostranným vlivům krajového zabarvení, které by neodpovídalo průměru místní mluvy.

[14] Počáteční orientaci v neznámém jazykovém prostředí měla explorátorovi usnadnit sondační anketa zvláštním dotazníkem, který formou doplňování slov a tvarů do stanového větného kontextu sledoval současný stav u řady základních hláskoslovných a tvaroslovných jevů. Dotazníky vyplňovali během jedné vyučovací hodiny žáci zkoumaných tříd písemně, takže její výsledky bylo nutno brát s určitou rezervou; písemná forma a malá zkušenost s formami explorace totiž svádí žáky daleko více k uvádění spisovných variant, než je v jejich úzu obvyklé. Přesto však, zvl. v moravském pohraničí, kde při střetávání výrazně odlišných nářečních norem je situace značně komplikovaná, byla takováto orientace užitečná.

[15] S ohledem na to je výhodné, je-li počet informátorů větší než ve vnitrozemských městech.

[16] Nezřídka se totiž stává, že např. žáci z rodinného prostředí jzč. užívají variant střč. (např. 3. os. mn. č. typu noseji) a naopak děti z rodin střč. zase variant jzč. (např. typ nosí).

[17] Že jde o zcela přirozené projevy nového vývoje, je zřejmé z toho, že s obdobným jevem se setkáváme v mluvě Čechů na jazykových ostrovech v příbuzném slovanském prostředí. Ani zde, např. na Daruvarsku v Jugoslávii, nedovedou mluvčí vždy určit, která z běžně užívaných variant v jejich řeči je česká a která srbocharvátská.

[18] Za připomínky ze zkušeností brněnských explorátorů při výzkumu moravských měst patří dík Janu Balharovi.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 5, pp. 227-237

Previous Redakce: Naše řeč a významná politická výročí

Next Jiří Nekvapil: Krajová diferenciace jednoho slangu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1