K ukončení výzkumu tradičních nářečí pro Český jazykový atlas

Antonín Rubín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Čtenáři Naší řeči byli svého času pravidelně informováni o rozsáhlém korespondenčním výzkumu českých nářečí, který probíhal v letech 1947—1962 za spolupráce učitelstva všech základních škol.[1] Výzkum byl zaměřen na zjišťování zeměpisného rozsahu důležitých nářečních jevů. Ještě v průběhu této ankety se začalo pracovat na přípravě Českého jazykového atlasu (ČJA), k němuž se materiál získává výhradně metodou přímého výzkumu u nositelů nářečí — v terénu.[2] Tento atlas má na svých jazy[36]kových mapách ukázat základní rozdíly českých nářečí v jejich dnešním zeměpisném rozložení a přispět k objasnění soudobého vývoje od místních nářečí k širším útvarům běžně mluveného jazyka, jakož i k studiu starších dialektotvorných procesů na českém jazykovém území.

Základem jazykového atlasu je především promyšleně sestavený dotazník,[3] pečlivý výběr obcí pro síť výzkumu, uvážlivá volba informátorů a propracovaná metoda výzkumné práce v terénu. Výběr zkoumaných jevů se prováděl na základě výsledků korespondenčních anket. Vybíraly se ty jevy, které mají význam pro charakter nářečí, pro vývojové tendence národního jazyka a jsou vhodné pro srovnávání a zachycení na mapách. Materiál dotazníku byl pro práci v terénu rozřazen do dvou velkých skupin, a to (A) do okruhů věcně významových a (B) do části gramatické. Pro každý jev je v něm několik příkladů (reprezentantů). Některé z nich se zkoumaly povinně, jiné sloužily jako model a bylo možno je nahradit vhodnými nářečními doklady stejného typu. Pevné reprezentanty obsahuje první oddíl dotazníku, v němž je materiál seřazen do sedmi okruhů, a to: I. Místní a domácí prostředí (osada, obydlí, domácnost, potrava, šatstvo). — II. Hospodářství (venkovská usedlost, domácí zvířata). — III. Zemědělské práce. — IV. Příroda (krajina, počasí, rostlinstvo, živočišstvo). — V. Člověk (po stránce tělesné i duševní). — VI. Život člověka (od dětství do hrobu). — VII. Společenský život (tradiční i současný na vesnici). V těchto věcných souvislostech bylo možno řízeným rozhovorem získávat při výzkumu přirozené odpovědi na otázky slovníkové i hláskoslovné, tvaroslovné i slovotvorné. Druhý oddíl, gramatický, do něhož jsou včleněna i vlastní jména, obsahuje jednak reprezentanty pevné, např. přivlastňovací přídavná jména, číslovky, jména nositelů vlastností, přechýlená příjmení vdaných žen, jména místní a od nich tvořená obyvatelská, jednak reprezentanty zástupné (modelové příklady), např. skloňování tvrdých a měkkých přídavných jmen, časování sloves, fonetickou realizaci různých souhláskových skupin[4] a též jevy skladebné (syntaktické), které představují ve výzkumech podobného druhu jisté novum.[5]

Protože výzkum pro atlas byl zaměřen hlavně na tradiční venkovská nářečí, byly do sítě obcí atlasu vybrány staré vesnice, které pocházejí většinou ze středověku.[6] Důležité také je, aby tyto obce byly pokud možno stranou [37]frekventovaných spojů. Proto nebyly rozmístěny pravidelně, geometricky, ale podle toho, do jaké míry je nářečí v oblasti diferencováno. V Čechách je tedy síť obcí nejřidší ve střední části země, nářečně málo zachovalé, houstne směrem k okrajům a nejhustší je v okrajových úsecích země nářečně nejzachovalejších. Na Chodsku např. je vzdálenost zkoumaných obcí i jen 6 km, průměrná vzdálenost v Čechách je asi 20 km. Vhodné venkovské obce, představující tzv. body sítě, byly vybírány především podle výsledků korespondenčních anket a jejich rozložení určovaly základní nářeční rozdíly dané hranicemi jevů, tzv. izoglosami, které tyto ankety umožnily stanovit. Body venkovské sítě jsou zčásti vřazeny do tzv. sítě opěrné (řídké),[7] kterou tvoří 52 vesnic v Čechách, 50 na Moravě a 5 vesnic ze starého českého osídlení v Polsku (v opavském Slezsku a v Kladsku), zčásti pak do sítě základní (husté), která má v Čechách 168 vsí a na Moravě 144. Celkem tedy je pro ČJA prozkoumáno 419 venkovských lokalit.[8]

Atlas však chce také zachytit současnou jazykovou situaci a novější interdialektický vývoj, a to jak na území s tradičním osídlením, tak i mluvu na územích s osídlením netradičním, v tzv. pohraničí. Proto bylo do sítě předběžně zařazeno 41 vnitrozemských měst (22 v Čechách a 19 na Moravě) a 19 měst pohraničních (13 v Čechách a 6 na Moravě). K tomuto účelu se také právě dotazník přizpůsobuje, a to především s přihlédnutím ke specifičnosti městského prostředí a jeho odrazu v jazykové situaci.

Vlastní výzkum byl zahájen v roce 1964 s úplným dotazníkem, jenž má 2649 položek. Všechny se zkoumaly jen na opěrné síti. Během výzkumu byl dotazník ještě podle nových zkušeností upravován a po pokusném zmapování vybraných jevů vhodně zredukován. Z dalšího zkoumání na husté síti byly vypuštěny ty otázky, jejichž dostatečný zeměpisný obraz už poskytla síť řídká. Kromě toho byla řada otázek v dotazníku regionalizována, tj. určena ke zkoumání jen v těch oblastech, kde se výskyt příslušných jevů dal předpokládat. Větší počet takovýchto jevů je omezen zejména na Moravu, kde jsou nářečí výrazněji diferencována. Po těchto úpravách zůstalo v dotazníku 1961 otázek pro Čechy a 2219 pro Moravu. [38]S redukovaným dotazníkem se výzkum prováděl na husté síti obcí od r. 1967.

Výzkum prováděli jednak pracovníci pražského dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV — na území Čech, jednak pracovníci brněnského pracoviště Ústavu — na Moravě. V prvních letech se pracovalo ve dvojicích, oba explorátoři současně u téhož informátora. Bylo zapotřebí určité opatrnosti, aby při výzkumu uniklo co nejméně hned v začátečních fázích, a zároveň se také mělo co nejvíce sjednocovat vnímání i zápis pro další zpracovávání materiálu. Pro fonetickou transkripci byla závazná Pravidla pro vědecký přepis dialektologických zápisů českých a slovenských.[9] Bylo třeba, aby získaný materiál byl co nejvíce srovnatelný, a proto musel být co nejvíce stejnorodý. Nezbytným předpokladem pro to byl přesně stanovený pracovní postup. Ten se samozřejmě sjednocoval až během praxe při společném výzkumu a propracovával se na poradách pražských a brněnských pracovníků.

Informátoři, u nichž se ve vybraných obcích výzkum prováděl, byli místní rodáci, kteří měli i rodiče (a pokud možno i prarodiče) narozené v místě nebo v nejbližším okolí. Vybírali se z nejstarší generace starousedlých zemědělců, hlavních nositelů tradičních nářečí.[10] Značně obsáhlý dotazník se v každé obci zpracovával s více informátory. Zamezilo se tak rovněž zkreslení interpretace nářečí, protože mluva jednoho člověka, byť i měl nářečí velmi zachovalé, nemusí vždy reprezentovat mluvu celé obce i jejího okolí. Pracovalo se tedy s několika informátory hlavními a s několika vedlejšími. Mnoho položek se ověřovalo i několikrát. Indexy informátorů u zapsaných odpovědí dávají přehled, která část dotazníku je s kterým z nich zpracována, a mají svůj význam i při kontrole výzkumu a hodnocení jeho výsledků. Vhodní informátoři se vyhledávají mezi osobami, jež doporučí MNV nebo škola. Začíná se obvykle některým z tematických okruhů dotazníku, který by mohl být informátorovi blízký, nebo se předkládají obrázky starého zemědělského a domácího nářadí, aby se vyvolal zájem a probudila informátorova aktivita. Obojí je nezbytné pro práci metodou řízené konverzace, jež je při výzkumu základní. Je to rozhovor na téma příslušného věcně významového okruhu (např. polní práce, zařízení domácnosti, čas a počasí apod.), který se jen podle potřeby usměrňuje. Často se ovšem užívá i jiných typů dotazů. Tak při otázkách tvaroslovných se užívá navozujících kontextů: explorátor pronese část věty formulovanou tak, že ji informátor snadno doplní žádaným tvarem příslušného slova. Tyto navozující kontexty vyžadují značnou obratnost [39]a pohotovost, protože musí být přirozené a jednoznačné, aby nedocházelo k nedorozuměním. Často se informátor i volně rozhovoří a závažné části těchto výpovědí přitom explorátoři zachycují do poznámkového bloku jako tzv. spontánní doklady. Takové spontánní doklady jsou velmi cenné i pro ověření materiálu získaného přímým dotazem a někdy bývají i jediným svědectvím o nejstarším zjistitelném stavu, protože na přímý dotaz se už v odpovědích některé jevy neobjevují. Všechny údaje jsou zároveň hodnoceny z řady hledisek, zejména zda dané jevy příslušejí k aktivní či pasívní slovní zásobě, zda je jejich užívání omezeno generačně (výrazy zastarávající, popř. téměř vymizelé, výrazy nově se šířící); někdy se označuje i míra (frekvence) jejich užívání.

S přibývajícími zkušenostmi se postupně zdokonaloval i způsob práce. Explorátoři — zvláště v Čechách — pracovali v téže obci současně u dvou různých informátorů, později souběžně ve dvou blízkých obcích, do nichž se dalo dojíždět z jednoho místa. Tak bylo možno již během výzkumu získaný materiál srovnávat a hodnotit, často též se souběžným posuzováním situace ve dvou i více sousedních bodech sítě apod.

Zvlášť v Čechách je při soudobém rychlém procesu ústupu a zanikání řady příznakových nářečních jevů takový výzkum velmi obtížný, ba dá se říci, že poslední fáze této práce probíhala, až když už byl nejvyšší čas. Je tedy třeba považovat za tím větší úspěch, že v roce 1972 byl výzkum nářečí pro Český jazykový atlas ve venkovských obcích dovršen.

Práce na Českém jazykovém atlase pokračují nyní v další etapě výzkumem mluvy ve vybraných šedesáti městech. Ten se uskutečňuje podle týchž zásad jako výzkum na venkově a s týmž dotazníkem, avšak značně upraveným, jak už bylo řečeno výše. Výzkum proběhne ve dvou až třech letech.

---

[1] Informoval o něm především J. Voráč v cyklu článků K jazykovému zeměpisu Čech (zahájeném v Naší řeči 33, 1949) a další pracovníci dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český, které tento výzkum provádělo, zvláště Sl. Utěšený a P. Jančák.

[2] Výhledový plán atlasu podal V. Vážný v obsáhlé stati K otázce jazykového atlasu v zemích českých, Slovo a slovesnost 16, 1955, 151n., před zahájením terénního výzkumu pak J. Voráč, K českému jazykovému atlasu, Informační bulletin pro otázky jazykovědné 3, Praha 1962, 62n.

[3] J. Voráč — M. Racková, Práce na Českém jazykovém atlase, Slovo a slovesnost 29, 1968, 312—318 — o postupu prací na Českém jazykovém atlase od korespondenčních anket až do r. 1968.

[4] Český jazykový atlas — Dotazník pro výzkum českých nářečí, Praha—Brno 1964. Sestavila česká dialektologická komise při Ústavu pro jazyk český ČSAV za předsednictví J. Běliče.

[5] Srovnej zejména J. Balhar, Syntaktická část dotazníku pro připravovaný atlas českých nářečí, SbFFBU A 11, 1963, 133n.

[6] Součást sítě tvoří tzv. přesahy českého osídlení do dnešního Polska. Je to několik obcí v Kladsku („Český koutek“) a ve Slezsku. Vedle toho se provádí — rovněž s dotazníkem pro Český jazykový atlas — paralelně i výzkum mluvy významných českých jazykových ostrovů v zahraničí, a to zvláště v Polsku, Rumunsku a Jugoslávii.

[7] V obcích opěrné sítě bylo také pořízeno mnoho nahrávek volného vyprávění v nářečí na zvukový pás. Nahrávky jsou uloženy v archívech dialektologického oddělení ÚJČ. V těchto obcích pořídili někteří explorátoři také mnoho fotografických snímků tradičních venkovských reálií (snímky jsou rovněž archivovány).

[8] Na výzkumu nářečí ve venkovských obcích v Čechách se největší měrou podíleli L. Bachmann, P. Jančák, J. Krasnická, M. Racková, A. Rubín, S. Utěšený a J. Voráč (vedoucí výzkumu). Výzkum na Moravě prováděli J. Balhar, J. Blažek, K. Fic, J. Chloupek, M. Krčmová-Hrabáková, J. Matějček, V. Michálková, J. Skulina, O. Ševčík, R, Šrámek a A. Vašek.

[9] Tato pravidla, vycházející z návrhu B. Hály a V. Vážného, byla stanovena na společných poradách české a slovenské dialektologické komise v r. 1951.

[10] Když ve vybrané obci nebyly vhodné podmínky pro výzkum (nedostatek představitelů tradičních nářečí), bylo nutno vybrat obec jinou. Musela být v okruhu do 5 km a nesměla přesahovat do jiného nářečního typu.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 1, s. 35-39

Předchozí Dušan Šlosar: Nový výběr z jazykových koutků

Následující Jana Jančáková: Monografie o brněnské mluvě