Formování městské mluvy v Opavě

Jan Balhar

[Články]

(pdf)

-

K hlavním znakům vývoje našich nářečí patří ústup těch diferenčních jazykových jevů, kterými se jednotlivé nářeční skupiny liší jednak od sebe, jednak od spisovného jazyka. Takovým vyrovnáváním dialektů vznikají méně vyhraněné nadnářeční útvary, interdialekty. Uvedený proces zasahuje sice všechny vrstvy obyvatelstva a všechny oblasti našeho národního jazyka, avšak některé skupiny obyvatel — starší generace, ženy, zemědělci atd. — a některé odlehlejší, méně industrializované kraje podržují tradiční dialekt pevněji.

Zvlášť výrazný je ústup starého nářečí ve městech. Zejména od počátku tohoto století zaznamenala většina našich měst vzrůst počtu [14]obyvatel. Příliv nářečně různorodého venkovského obyvatelstva do měst vyvolal v nich pak stírání nářečních rozdílů. Na odlišný jazykový vývoj v některých moravských městech upozornil už Fr. Bartoš[1] a B. Havránek[2]. Současnými nadnářečními vyrovnávacími tendencemi ve vývoji městské mluvy obíral se zatím u nás nejsoustavněji Jaromír Bělič[3]. Tento příspěvek čerpá z jeho cenných metodických zásad a zkušeností a konfrontuje jeho poznatky se zjištěním naším.

Článek obsahuje jen některé závěry z výzkumu mluvy občanů Opavy, města ležícího v západní (opavské) podskupině slezskomoravských (lašských) dialektů. V tomto časopise nebylo možno podat výčet jazykových jevů charakterizujících uvedenou mluvu. O tom, jak vypadá mluva Opavanů konkrétně, pojednáme ve Slezském sborníku, roč. 1974.

Z několika důvodů se tu omezujeme na jazyk starší generace. Jazykový útvar této vrstvy je totiž značně stabilizovaný (u mládeže, ba ani u střední generace tomu tak vždy není), přímý výzkum takto zúžený mohl být proveden do větší hloubky a mohl se zaměřit také na frekvenci jevů; přitom jej bylo možno ukončit v poměrně krátké době, v červenci a srpnu 1973.

Za informátory sloužili opavští rodáci ve věku zhruba od 60 do 75 let. Snažili jsme se, aby také rodiče našich informátorů byli Opavané, avšak tento požadavek jsme mohli splnit jen zčásti. Je nutno předeslat, že z pozorování byli vyloučeni lidé s vyšším vzděláním (vyšší úředníci, učitelé, profesoři, lékaři apod.). Ani oni sice nemluví v denním styku čistou hovorovou podobou spisovného jazyka, ale přece jen k ní mají velmi blízko. Také jsme nevolili obyvatele předměstí, [15]kde zpravidla ještě přežívají dost archaické nářeční jevy. Z toho důvodu jsme se také vyhýbali někdejším zemědělcům. Jádro informací nám poskytli drobní živnostníci, jejich ženy a ženy v domácnosti vůbec, pak dělníci zaměstnaní a trvale usídlení v Opavě, konečně též nižší úředníci a úřednice.

Vrstva úředníků a živnostníků obývajících střed města byla v Opavě do 1. světové války téměř zcela německá. Příliv občanů české národnosti do vlastní Opavy rychle sílí teprve po r. 1918. V hojném počtu se sem stěhuje jednak česká inteligence z Moravy a z blízkého okolí, jednak se sem dostávají příslušníci různých sociálních skupin z českých opavských předměstí a ze širšího českého Opavska. A tak v samotné Opavě jsme v r. 1973 našli dost občanů, kteří se tu na přelomu století narodili nebo se ještě jako zcela malé děti do Opavy nastěhovali, ale zcela výjimečně měli rodiče tady narozené. Mezi jazykem „ryzích“ Opavanů a těch, kteří sice udávají rodiště jiné než Opavu, ale od nejútlejšího dětství v Opavě vyrůstali, neshledali jsme žádné rozdíly.

Po odsunu obyvatelstva německé národnosti po r. 1945 bylo město dosídleno občany převážně z oblastí lašských dialektů. Čilý kulturní život české vlastenecké obce v Opavě v období mezi světovými válkami a pak ovšem po r. 1945 nemohl nezanechat na mluvě dnešních starších Opavanů výrazné stopy. Docházelo tu k intenzívnějšímu mezinářečnímu styku, různé jazykové systémy tu začaly interferovat a nářeční prvky rychle ustupovaly. Opava se tak jazykově podobá našemu nově osídlenému pohraničí.

Naskýtá se otázka, proč některé nářeční prvky v interferenci s prvky spisovného jazyka projevují značnou odolnost a proč jiné prvky zanikají v celé šíři.

Mezi stabilními jevy musíme na prvním místě jmenovat ty, které si mluvčí vůbec neuvědomují. Z hláskoslovných sem náleží slezský typ mezislovních a vnitroslovních asimilací (např. g Anešce, kuščeg japka, z mjestem), artikulace m před starým ě jako mj, tedy mjesto, mjesyc, artikulace širokého y po c, z, s a jiných hláskách (např. cyzy střyh), z jevů syntaktických některé zvláštní větné typy, např. typy vět s neusouvztažněným vytčeným členem (ten kanal, vylelo se doňho, co se dalo). K jevům ne zcela uvědomovaným patří patrně také některé slovotvorné prostředky užívané sice v jazyce spisovném i v lašských nářečích, ale v poněkud odlišných významech. Tak Opavané běžně užívají předpony pře- místo náležité spisovné pro- a říkají např. [16]přejeła sem se, nepřebodňi ho apod. K obdobným případům lze snad přiřadit obecná místní jména se sufixem -isko; slova typu strňisko, spaleňisko jsou tu zcela obvyklá. Stejně přetrvává tvoření jmen vdaných žen od mužských příjmení sufixem -ka, např. Biły — Biłka.

K stabilním jevům patří dále ty, které mají oporu v systému jazyka, v tom, že dobře zapadají do různých tendencí k unifikacím a analogickým vyrovnáváním, jevy, které systém jazyka jako by vylepšovaly, doplňovaly, dotvářely.

Tak např. nepřehlasované tvary u měkkých substantiv mají oporu v zakončení příslušných tvrdých; srov. 1. p. jedn. č. ďiža — paseka, p. jedn. č. ďižu — paseku, 7. p. jedn. č. ďižou/ďižu — pasekou/-u, 5. p. jedn. č. pekařu! — kluku!, 3. p. jedn. č. pekařu — kluku, 2., 4. p. jedn. č. koňa — kluka.

Podobné „vyrovnávání“ jako mezi měkkými a tvrdými substantivy lze pozorovat také v paradigmatech slovesných, např. 1. os. jedn. č. kraju — beru, 3. os. množ. č. oňi mažu, mažou — beru, berou.

Nejvýraznější a nejdůslednější je analogické působení ve spojení přívlastku a substantiva, např. 4. p. jedn. č. zna každu zelinu, seďeli druhu hoďinu; 6. p. jedn. č. poslali po panu farařu apod.

Složené tvary ve výrazech příčestí trpného výsledného stavu typu je uvařene (proti spis. je uvařeno) jsou nepochybně podporovány adjektivy středního rodu, tedy uvařene jako např. bohate, zelene.

Dobře se držící tvary imperativu typu modlite se, sedňite sy našly zase oporu v tvarech jedn. čísla modli se, sedňi sy.

Tvary typu utnuť, začnuť/-out s -nu-/-nou- ve kmeni jsou živé, protože jsou posíleny případy s -nou- náležitým u sloves typu minout, tisknout. Na převládajících podobách s -nu- v infinitivech typu minuť má zase možná podíl příč. l-ové minul (ne minoul).

Dobře se drží forma 1. os. jedn. č. možu ve shodě s mohl, můžeš a infinitivní podoby mjet, jest, chťet podle mjel, jedl, chťel. Podobně k základnímu hrnec, hrnek je deminutivní hrneček, nikoli hrníček. Podst. jména typu konev setrvávají nadále u vzoru paseka. Spisovný vzor by vlastně zaváděl nové „nepravidelné“ sklonění.

Nápadně větší frekvence plurálových tvarů od zájmena ten, ta, to podle složené flexe je možná dána tím, že se tak jazyk vyhýbá střídání t — ť v základu, srov. to — toho se spis. to — toho, ty — tych se spis. ty — těch.

Platí jistě tvrzení, že jevy obecně moravské, jevy, které mají územní rozsah velký, mají relativně lepší perspektivu přetrvat vliv spisovného [17]jazyka. Tam však, kde nářeční stav odporoval tendenci vyrovnání paradigmatu, byť šlo o jevy rozšířené po celém Lašsku, dochází k změně. Tak např. samohláska -u- za sekundárně dloužené ó je sice v lašských nářečích opavské i ostravské skupiny, je však omezena jen na uzavřené slabiky a brání vyrovnávání v příslušných paradigmatech. Proto bylo toto -u- tak snadno a důsledně odstraňováno ve všech případech. Proti nářečnímu stavu jahoda — jahud (2. p. množ. č.) je v městské mluvě veskrze jahoda — jahod. Stejně tak proti staršímu hrub — hrobu (2. p. jedn. č.) máme dnes jen hrob — hrobu. Dvojice imper. zatup! — zatopiť dala zatop! — zatopiť.

Beze zbytku bylo odstraněno -i- vzniklé úžením ’é, ’e, kde bránilo vyrovnání, srov. např. ňisť — ňese s opavským nesť — nese, nebo uc’ik — uc’ekła s městským opavským utekl — utekla, a snad také zele — staveňi po vyrovnání zeli — staveňi.

Jen unifikované koncovky v 3., 6. a 7. p. množ. č. (-am, -ach, -ama) nejsou s to odolat bohatství zakončení přejatému ze spisovného jazyka. Máme doloženo — i když ne zrovna nejhojněji — např. po pekařich, takovym vjecem, tym staveňim, radostem, ve mjestech, řepami apod. Příčinu tohoto poněkud neočekávaného vývoje vidíme v tom, že uvedené koncovky mají velkou frekvenci.

Jsme si dobře vědomi toho, že zvolený soubor zkoumaných jedinců nereprezentuje veškeré obyvatelstvo Opavy. Výzkum prováděný s větším počtem osob by samozřejmě přinesl hojnější materiál, na jehož základě by pak bylo možno přesněji stanovit poměr prvků tradičně nářečních a prvků spisovných. Máme za to, že naše zjištění i tak poměrně dobře zachycují hlavní tendence vývoje jazyka osob starších opavských občanů. Naše pozorování mají nadto obecnější platnost: Srovnání jazyka starší generace s jazykem generace mladé (žáci posledních tříd devítiletek) a orientační výzkum u osob generace střední ukazují, že mluva všech generací Opavanů prochází v podstatě stejným vývojem. Spíše než rozdíly v jevech pozorují se diference v množství přežívajících dialektismů. Rozhodně neplatí, že se mladý informátor vyjadřuje vždy spisovněji než informátor starší. U všech příslušníků staré i střední generace bylo vidět snahu zvládnout prestižní útvar našeho národního jazyka co nejdůkladněji. Tato snaha souvisí jednak se silným českým vlasteneckým cítěním, kdysi zvlášť intenzívně prožívaným ve styku s ohrožujícím živlem německým, jednak s hodnocením místního lašského dialektu jako nižšího, společensky snižujícího, méně hodnotného dorozumívacího prostředku. [18]Podle našeho pozorování se v mluvě Opavanů více než generační rozvrstvení obráží sociální postavení mluvčích, tj. jejich zaměstnání, vzdělání, společenská angažovanost, zájem o kulturní hodnoty aj. Až překvapuje, že u osob stejného společenského postavení je stupeň zvládnutí spisovného jazyka zhruba stejný. V obecném společenském styku v závislosti na různých situacích se ovšem míra nespisovných prvků v jazyce mluvčích mění; tak např. na začátku výzkumu bývaly projevy našich informátorů téměř bez dialektismů (až na kvantitu a přízvuk na předposlední slabice). Často se v souvislosti s vývojem nářečí, popř. se zánikem dialektů přeceňuje vliv četby, poslech rozhlasu, televize. Zdá se, že jazyk je více formován rozsahem kontaktů jedince se spoluobčany. Čím větší je okruh těchto spoluobčanů, tím blíže má mluva informátora k mluvené podobě spisovného jazyka.

V našem shrnutí začínáme od konstatování, že základem mluvy starších občanů v Opavě byl místní dialekt, ten však je u nich postupně nahrazován mluvenou podobou spisovného jazyka. U všech našich informátorů jsme shledali vědomé úsilí po co nejdůkladnějším zvládnutí tohoto útvaru národního jazyka, úsilí zbavit se nářečních prvků a odlišit se tak od mluvy okolních vesnic. Všichni naši informátoři vyšli z prostředí, v němž se běžně mluvilo dialektem slezským, všichni pak přicházeli později — a vlastně tu více, tu méně přicházejí — s ním do styku, přesto většinu nářečních jevů dovedli překonat.

V případě Opavy lze sotva mluvit o vývoji k nějakému lašskému interdialektu; pokud se vůbec začal tvořit, byl rozrušen dříve, než se mohl jako samostatný útvar ustálit. Jde tedy u starších Opavanů o jazykový vývojový proces binární: Staré tradiční nářečí tu interferuje s hovorovou, ba do jisté míry i s psanou podobou spisovného jazyka. Interferenci s jinými nářečními útvary nebo s interdialekty jsme nezaznamenali. Také u později přistěhovalých občanů ze Slezska se od tradičního nářečí přechází přímo k spisovnému jazyku.

Vliv tzv. obecné češtiny nebyl zaznamenán. Systém tradičního dialektu je totiž v řadě znaků bližší spisovnému jazyku než tomuto interdialektickému útvaru. Pokud se prvek obecné češtiny vůbec objeví, má silně expresívní zabarvení. A tak jazyk, jímž mluví starší (a nejen starší) občané opavští, je více nebo méně důkladně zvládnutá hovorová podoba spisovného jazyka, v níž přetrvávají s větší nebo menší houževnatostí lašské dialektické prvky.

---

[1] Fr. Bartoš, Dialektologie moravská I, Brno 1866, s. 11.

[2] B. Havránek, Česká nářečí v Čs. vlastivědě III, Praha 1934, s. 85.

[3] J. Bělič, Poznámky o mizení nářečí, Vlastivědný věstník moravský 1946, 193n.; Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, 82n.; Ke zkoumání městské mluvy, Slavica Pragensia IV, 1962, 569n.; Einige Ergebnisse der Erforschung der Stadtsprache im tschechischen Sprachbereich (v tisku); Naléhavé úkoly české dialektologie, Slovo a slovesnost 29, 1968, 287n.; Nástin české dialektologie, Praha 1972, 326n.

Obecnějším otázkám vývoje městské mluvy nebo jejím konkrétním znakům věnovali příspěvky dále J. Chloupek, Městská mluva v Uherském Brodě, Slovo a slovesnost 26, 1965, 150n.; týž, Dnešní jazyková situace v Brně, Brno v minulosti a dnes IV, 1962, 223n.; M. Krčmová, Vokalická soustava brněnské městské mluvy, Sborník prací filosofické fakulty Brno, 1967, A 15, 85n.; Z. Kovalčík, Interference některých samohláskových jevů v olomoucké mluvě, Sborník prací pedag. fak. Olomouc, Jazyk a literatura, 1967, 3n.; Jos. Skulina, K vývoji městské mluvy na severovýchodní Moravě, Slovo a slovesnost 18, 1957, 1n.; D. Konečná, K jazykové situaci v malém východomoravském městě, Slavica Pragensia III, 1961, 119n.; D. Valíková, Běžně mluvený jazyk nejmladší generace města Havířova, Praha 1971; tam také viz další literaturu.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 1, s. 13-18

Předchozí Slavomír Utěšený: Několik slovníkových a slovotvorných inovací v mluvě severomoravské mládeže (Příspěvek k studiu jazykové situace v pohraničí českých zemí)

Následující Valerij Mokijenko: Problém krále Holce: historie - nebo jazyková hříčka?