Časopis Naše řeč
en cz

Jazykové diference v manželství

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

-

[1]0. Cílem tohoto příspěvku je popis a vysvětlení diferencí v jazyce dvou manželů. Nejprve se problematika zasazuje do širších souvislostí (část 1), podávají se výchozí předpoklady, metoda zkoumání i sociální zařazení uživatelů (2), vysvětlují se diference lexikální (3), hláskové, tvarové a syntaktické (4) a dochází se ke zdůvodnění uvedeného přístupu (5).

1. Badatelé, kteří se neomezují pouze na strukturní popis a výklad jazyka, přistupují k jazyku v podstatě dvojím způsobem: vycházejí z jazyka a zjišťují jeho vztah k uživateli (sociální a psychické faktory komunikace), nebo postupují opačně od uživatele k jazyku. V lingvistice převládá první přístup; poměrně jednotně jsou v praxi pojímány a vymezovány dialekty (místní, teritoriální) a spisovný jazyk a jsou také pro jednotlivé národní jazyky velmi dobře popsány.[2] V poslední době se zkoumají především jazykově smíšené projevy tzv. městské mluvy ve větších městech a průmyslových centrech, do popředí se dostává zájem o tzv. běžně mluvený jazyk, „jímž se rozumí útvar jen mluvený, fungující jako typický ve vymezené komunikativní sféře, v projevech běžně dorozumívacího styku“ (Al. Jedlička, o. c. v pozn. 2, s. 38). Rozlišují se konkrétní jazykové projevy (texty) a abstrahované jazykové útvary (dialekt, městská mluva, běžně mluvený jazyk, spisovný jazyk, řidčeji idiolekt a sociolekt), velká pozornost se věnuje především útvarům jazyka, tedy jazyku menšího nebo většího kolektivu uživatelů. Méně se již setkáváme se samostatnou analýzou jazyka jednotlivce (nejčastěji pak jde o jazyk jistého uměleckého díla nebo spisovatele; takový jazyk je ovšem připravený, psaný).

[120]2. V tomto článku zkoumáme jazykové diference dvou uživatelů (manželů). Rozumíme jimi rozdíly v jazyce, který je jim nejvlastnější, protože ho získali v rodině, do níž se narodili. Individuum vstupuje ovšem do různých sociálních systémů se speciálním funkcionálním zaměřením (škola, zaměstnání atd.), kde tzv. rodinného jazyka neužívá. Funkce rodiny jako sociálního subsystému má na člověka vliv především v dětství, kdy se učí mluvit, kdy si vytváří tzv. rodinný slovník (popř. jazyk), který si zpočátku neuvědomuje, protože ho užívá téměř výhradně v rámci své rodiny. Začíná si ho uvědomovat především tehdy, kdy si zakládá vlastní rodinu. Funkce rodiny i mimorodinné funkce jsou spolu v dialektické jednotě a při zkoumání jazyka nelze ani jednu z těchto funkcí opomíjet.[3]

Jak jsme již uvedli, nejde nám o zkoumání jazykového systému jednotlivých jazykových útvarů a jejich konkrétní realizaci v jazykových projevech, nýbrž zabýváme se zde jazykem dvou uživatelů v sociálním kontextu, ne však v úplnosti, nýbrž pouze výběrem jazykových diferencí. Materiál byl shromážděn metodou vzájemného pozorování a zapisování rozdílných jevů ve spontánních mluvených jazykových projevech, dialozích. Toto pozorování bylo uskutečňováno s vědomím obou uživatelů během prvního roku manželství, jde tedy v zásadě o synchronní analýzu. Jen okrajově se přihlíží k rozdílům i v předcházejících generacích. Protože jeden uživatel byl nejen objektem, ale i subjektem pozorování (je autorem článku) a druhý se velmi aktivně podílel na zkoumání sebepozorováním i pozorováním svého partnera, mohl být nejen učiněn pokus odhalit jazykové diference u obou uživatelů, ale bylo možno ukázat i na vztah jazyka a společnosti, a to na nepřipravených, bezděčných, spontánních jazykových projevech.

Oba uživatelé (manželé) pocházejí ze Středočeského kraje: žena se narodila roku 1948 v Příbrami v úřednické rodině (otec i matka střední technické kádry, praotec z otcovy strany byl profesorem na učitelském ústavu, praotec z matčiny strany městský úředník); muž se narodil r. 1945 v Sadské, okr. Nymburk, v rodině rolnické (otec i matka od r. 1952 družstevní rolníci, jejich rodiče byli také rolníci). Muž a žena učí nyní na vysoké škole.

Abychom postihli nejen teritoriální diference mezi ženou a mužem, hovořili jsme o celé problematice s obojími rodiči a provedli jsme ještě anketu s dvěma ženami, [121]které pocházejí z jiných rodin; první je L. D. nar. 1948 v Sadské a stále tam žije, má středoškolské vzdělání a dělnický původ; druhá je J. H. nar. 1947 v Příbrami, nyní žije v Jablonci, má vysokoškolské vzdělání, pochází z učitelské rodiny.

3. Největší diference mezi oběma manželi jsou v rovině lexikální. Sám repertoár lexikálních prostředků je ovšem v tzv. rodinné komunikaci omezen a dotýká se především problematiky životního stylu (bydlení, jídlo, člověk po stránce tělesné i duševní aj.). Hovoří-li se o pracovních problémech, užívá se zpravidla spisovného jazyka nebo profesionální mluvy.

Při pojmenování osob příjmením je výrazný rozdíl mezi ženou a mužem. Zatímco žena užívá spojení typu Lída Šmejkalovic, Vašek Blahnovic, muž naproti tomu Lída Šmejkalova, Vašek Blahna. Oba však užívají ve styku s vrstevníky (hlavně spolužáky) i spojení Lída Šmejkalu, Vašek Blahnu. — Spojení ničemný člověk znamená u ženy „špatný člověk“, u muže „nešikovný člověk“; jde o rozdíl mezi teritoriálním jazykovým podkladem Příbramska a Nymburska, jak jsme si ověřili anketou s J. H. a L. D. Spojení to je ničemný má u muže platnost „to je nanic, špatné“.

Všimneme si dále lexikálních rozdílů v řeči obou manželů při pojmenování částí lidského těla, lidských vlastností a činností. Rozdílný význam má spojení je vlasatý: u muže znamená „je bez pokrývky hlavy“, zatímco u ženy „má dlouhé neupravené vlasy, dost vlasů“, pro význam „je bez pokrývky hlavy“ užívá žena spojení je prostovlasý.[4] Značné jsou diference při označování lidské činnosti. Žena z Příbrami užívá těchto speciálních výrazů, z nichž většina je expresívní a které muž ze Sadské vůbec nezná: Klachtat (= hýbat, kývat), křenit se (= dělat grimasy), ráchat (= máchat), přeráchnout prádlo (= přemáchnout prádlo), ulíznout se (= rychle, šibalsky se usmát), vyžáhnout, vyžunknout (= vypít; obecně české vyzunknout je zde zřejmě modifikováno významově blízkým výrazem žízeň), žulit se (= usmívat se). Naproti tomu muž ze Sadské užívá těchto ženě dosud neznámých sloves: frazeologismus klade se do postele (= lehá si), expresívní spojení řápat dveřmi (= tlouci), vyzunknout (= vypít). Žena zná, ale neužívá výrazu ustrojit se ve významu „obléknout se“, patří tedy do její pasívní slovní zásoby; muž ho má v aktivní slovní zásobě. Ze srovnání vyplývá, že většinou jde o vý[122]razy poměrně řídké, specifikované, nejčastější z nich je u ženy výraz přeráchnout, u muže (u)strojit se, oba výrazy nejsou v jejich řeči expresívní.

Speciální problematiku představuje oblast pojmenování jídla a rostlin. Žena z Příbrami užívá spojení bramborová placka v širším významu než muž ze Sadské: označuje jím nejen „produkt z vařených brambor“, ale i „z brambor syrových“, tedy bramborák. Zatímco žena užívá pro jeden druh velikonočního pečiva rovnoměrně označení bochánek i mazanec, muž užívá výhradně výrazu mazanec. Výraz kulajda označuje nejen u ženy z Příbrami, ale i v jižních Čechách speciální polévku z mléka, brambor a kopru; to, že se tento výraz nevyskytuje na Nymbursku, souvisí s tím, že zde tuto polévku neznají. Výraz veka má u ženy širší význam než u muže: znamená nejen „bílou veku“, ale i „šišku chleba“. — Pokud jde o označování některých plodů, užívá se na Příbramsku vedle spisovného výrazu borůvky i výrazu černé jahody (na Nymbursku jen borůvky; ty ovšem v okolí Sadské vůbec nerostou), rozlišují se třešně a višně, zatímco muž užívá v rodinném prostředí jen výrazu višně, vedle častějšího spisovného výrazu ostružiny užívá žena z Příbrami řidčeji výrazu medvědice (muž nezná), pro plody lopuchu (lat. arctium) užívá žena z Příbrami výrazu čumbrky, muž ze Sadské ježky.[5]

Jazykové diference v oblasti kuchyně a vaření nebyly zjištěny ve spontánních jazykových projevech, nýbrž dodatečně při recenzním řízení. Žena aktivně užívá výrazu měchačka (muž nezná), zná však i výraz vařečka (muž zná, žena pociťuje jako knižní). Zatímco muž zná jen výraz kosinka, žena pro stejný význam má peroutka (a mašlovačka). Vedle výrazu termoska užívá častěji termovka (muž druhý výraz neslyšel). Žena označuje bandasku výrazem banda, bandička, muž baňka, výraz baňka je ve stejném významu doložen v ALJ na severní Moravě a v severovýchodních Čechách. Výraz bandaska oba pociťují jako knižní.

Pokud jde o jazykové diference v oblasti bydlení a odívání, užívá žena pro dvířka výrazů vrátka, branka, muž výrazu dvirka. Muž užívá pro botu výrazu botka, pro blůzu blůzka, pro přesku přaska, jde patrně o jevy už severovýchodočeské.

[123]Zbývající lexikální diference mezi mužem a ženou: žena označuje spojením pes ňafá spojení pes štěká, užívá adjektiva shánčlivý, zatímco muž jen shánlivý.[6] Žena užívá jen spojení našpiněná košile, zatímco muž jen rozšpiněná košile.

Dosud uvedené lexikální diference v řeči muže a ženy v manželství jsou dány místem, kde oba prožili dětství a většinu dosavadního života: žena pochází z okraje nářečí jihozápadočeských (Příbram), muž zase z okraje nářečí severovýchodočeských (Sadská), oba jsou tedy ze středních Čech, přesto jsou však mezi nimi teritoriální diference.

Některé lexikální diference jsou motivovány i jinak než územně.[7] Tak např. muž se Sadské užívá expresívního spojení jdu se vyžulit ve významu „jdu se vykoupat“, které žena z Příbrami v tomto významu nezná, nezaznamenává ho v tomto významu ani ALJ. Zná ho však L. D. ze Sadské. Protože však starší generace v Sadské uvedené spojení neužívá, lze vyslovit hypotézu, že jde o spojení, které patří do jazyka mladé generace a které je nejen generačně, ale i teritoriálně omezeno.[8] Bylo by ovšem zajímavé dále podrobněji zkoumat teritoriální a sociální šíření tohoto spojení.

Zajímavé jsou dále expresívní výrazy certle, cicina a breberka, které užívá muž a které jsou specifické jen pro rodinu, do níž se narodil. Výraz certle označuje metaforicky „zuby“, výraz cicina „bradavici“ (výrazu cicí ve významu „prs mateřský“ se užívalo dříve v dětské řeči po celém území Čech, jak zaznamenává ALJ), výraz breberka označuje „blechu“. Uvedené tři výrazy s uvedeným významem nezná manželka z Příbrami, ani L. D. ze Sadské narozená v jiné rodině, nezaznamenává je ani ALJ, ani slovník Jungmannův, Kottův a SSJČ. Patří sem i imperativ netrestej mě! ve významu „nezlob mě!“

Pro rodinu, do níž se zase narodila žena, je snad příznačný expresívní výraz amrdol jako označení „nečistokrevného psa“ (neuvádí SSJČ ani ALJ) a frazeologické spojení je špinavý jako šunka. Toto spojení neužívá muž, ani J. H. z Příbrami a L. D. ze Sadské, všichni tři užívají [124]spojení je špinavý jako špek, které žena nezná. Obecně se ovšem užívá spojení je špinavý jako prase. Do ženina rodinného slovníku patří dále spojení nalejt si klobouk (= nasadit si klobouk) a šupnout si (= dát si, dopracovat to, doplatit na něco, např. špatně se oženit), i když u posledního výrazu je možné mít o tom pochyby (J. H. ho sice nezná, může to však být dáno tím, že se s ním nesetkala).

Domníváme se, že v jednotlivých rodinách je rozdílná tradice, pokud jde o užívání slov důvěrných, familiárních (domáckých, zvl. obměné podoby rodných jmen, mazlivých ve vyjadřování dětí aj.), jsou ovšem i shody. Pozornosti si zasluhuje především problematika oslovení. Žena užívá jako základní tvary vokativy mámo!, táto! ke svým rodičům a toto oslovení vysvětluje neformálním kamarádským vztahem k nim (tyká jim). Naproti tomu muž má jako základní mami!, tati! a tyká svým rodičům, tvary maminko! tatínku! užívají oba vždy ve styku s rodiči svého partnera a vykají jim. Domníváme se, že typ oslovení je dán sociálním (třídním) původem obou (bylo by to ovšem třeba ještě podrobněji prozkoumat): muž pochází z rolnického prostředí, kde úcta ke starším osobám byla vždy značná a je více nebo méně ustálena, tvary mámo!, táto! považuje muž za nepřiměřené, myslí si, že si je rodiče nezaslouží za svou lásku a péči. Proto užívá raději tvarů mami!, tati! Žena naproti tomu pochází z úřednického prostředí, které bylo více proměnlivé než prostředí rolnické (např. žena se zde dříve emancipovala), tvary mami!, tati! jsou ji lhostejné, deminutiva maminko!, tatínku! považuje za vyumělkované, zatímco pro muže jsou neutrální. Rozdíl se projevuje i v tom, že zatímco muž celkem bez obtíží vyká rodičům své ženy, protože si jich váží, žena rodičům svého muže vyká jen proto, že vyká také její švagrová, jinak by jí nedělalo potíže tykat. Muž by naproti tomu jen s obtížemi tykal rodičům své ženy. Zajímavé je i rozdílné oslovování příbuzných: zatímco žena všechny blízké tety a strýce oslovuje rodným (křestním) jménem a tyká jim, muž užívá oslovení strejčku!, tetičko! a většinou jim vyká (je to dáno nejen jejich vyšším věkem, ale především řidšími styky s nimi).

L. D. (její bližší charakteristiku srov. v oddíle 2) svým rodičům tyká a má základní tvary mami!, tati! Matce svého manžela vykala a oslovovala ji matko! Blízké strýce a tety oslovuje strejko!, teto! a tyká jim. — J. H. (srov. blíže od. 2) svým rodičům tyká, jako základní tvary oslovení má také mami!, tati! Rodičům svého manžela vyká a oslovuje je máti!, tatínku! Strýcům a tetám vyká a oslovuje je strejdo!, teto!

[125]Shrnutí: při oslovení jsou v rodinách různé zdvořilostní normy (zvyklosti), které jsou podmíněny třídní diferenciací společnosti a v socialistické společnosti stále ještě přetrvávají.[9]

Rozdíl v pohlaví je možno spatřovat v lexikální rovině i v tom, že muž užívá více expresívních výrazů než žena. Projevuje se ovšem i v rovině gramatické, srov. níže.

Je zajímavé všimnout si dále lexikální dynamiky srovnáváním slovníku několika generací. Je např. všeobecně známo, že postupně dochází k zániku užívání slov z němčiny. Vyplyne to zcela zřejmě, srovnáme-li slovník muže a ženy nikoli s generací rodičů, nýbrž prarodičů. Babička muže užívala běžně výrazu firhaňky pro záclony, cimra pro místnost, olingre pro náušnice aj., muž dnes už tato slova nemá ve své aktivní slovní zásobě (má tam však ještě např. výraz šuplík jako výraz hovorový a neutrální, výraz zásuvka pociťuje jako knižní; něco jiného je ovšem zásuvka ve zdi). — Babička ženy měla některé jazykové zvláštnosti, které si uchovala z dětství prožitého v severovýchodních Čechách a přenesla je do Příbrami. Většinu z těchto výrazů nepřijalo její okolí, např. něco je na pozichově (= je to dobře vidět, je to po ruce, je to snadno dosažitelné; vzniklo zřejmě z frazeologického spojení na povzichově), šarovák, vyšarovat (= pohrabáč, vyhrabat), spojení bílá polévka (= polévka z mléka a vajíčka naměkko) zaniklo se smrtí babičky, která snad v Příbrami jediná tuto polévku vařila. Pouze výraz šloupnout (= šlápnout) přijal syn (otec ženy) a aktivně ho užívá. V oblasti hláskové užívala babička v Příbrami zdloužené tvary móře, pívo, zéli a rodinné okolí jimi neovlivnila. Muž ze Sadské je ovšem užívá běžně. Děda ženy pocházel z Příbramska a užíval frazeologického spojení máš pohehe (= máš konec). — Ojedinělé jsou lexikální rozdíly mezi mužem a ženou na jedné straně a jejich rodiči na druhé straně. Pozorujeme přitom sílící vliv spisovného jazyka; tak např. otec muže užívá ještě aktivně severovýchodočeského výrazu smetev, muž už jen větev. Matka ženy užívá výrazu vedřiny, žena ji jen vedra atd.

4. Žena z Příbrami užívá v oblasti hláskové řadu jevů jihozápadočeských. Především jsou to staré krátké kvantity v kořenech slov, srov. přivezt nábytek, vlezt do vany, zamect, pect aj., dále menší rozsah ej za dřívější ý > í po ostrých sykavkách, srov. cítit, sítko, ale [126]už vozejk.[10] Srov. také krátkost ve spojení žena zahybá (= je nevěrná). Speciální jsou podoby (o)hřít, příp. (o)hřejt vedle (o)hřát.[11] Sem patří také spojení co se dílo?, které žena běžně používá, zatímco muž užívá co se dělo? Zvláštní pozornosti zasluhuje tvar kolna (muž užívá zřejmě pozdějšího názvu kůlna), žena užívá pouze tohoto tvaru, ale vedle toho i ustáleného spojení to je ale kůlnička na dříví a kulík (spis. kolík).

Muž ze Sadské má jeden hláskový jev severovýchodočeský: užívá výrazu zrouna místo spisovného zrovna.[12] Širší rozsah má ej za dřívější ý > í, srov. cejtit, sejtko, vozejk, žena zahejbá. Užívá tvarů přivízt, vlízt, zamíct, píct aj. K úžení došlo někde i u krátkého e, srov. řiditel (žena: ředitel), vobličená (žena: voblečená). Poměrně hodně odchylek od ženy a od spisovného jazyka má muž v kvantitě samohlásky slovního základu, srov. krátká kvantita dvirka, napišu, polivka (žena: polívka), včerá i včéra (posledního tvaru užívá i žena), dlouhá kvantita u muže v tvarech zéli, póle, bjéži, vyndávat ap. — Otec muže užívá znělého zakončení ve tvaru viď! (srov. Kolínsko).

Místo spisovného počátečního tř- užívá muž ve shodě s územ v okolí Sadské stř- (kromě několika málo frekventovaných slov jako třeba), srov. vrazil jsem si stříšku (= třísku), Střebestovice (Třebestovice, tj. vesnice nedaleko Sadské), střásně (= třásně).

V oblasti tvaroslovné je pro muže charakteristická konstrukce viděl jsem sněhuláci. Na ženu z Příbrami působí komicky. Tvar s psema u muže je vysvětlitelný analogií podle tvaru s mužema, žena užívá tvar s psama. Muž užívá spojení typu máš rozepatý knoflík, které žena nezná. Zatímco žena užívá spojení dal si mu to, muž spíše dals mu to. Projevuje se zde rozdíl jihozápadočeské a severovýchodočeské podoby. — Ze slovotvorných jevů upozorňujeme jen na spojení kraťoučké šaty u ženy (muž: kratičké šaty).

V oblasti morfologické se dále projevuje i rozdíl v pohlaví, a to v uži[127]tí rozdílných tvarů adjektivních (jsem dobrej—dobrá) a verbálních (pracoval—pracovala jsem). Ze syntaktických konstrukcí je pozoruhodný pouze větný typ nebylo sehnat pokoj u ženy. Muž užívá spojení nebylo možný sehnat pokoj.

5. Závěr. Pokusili jsme se konfrontovat jazyk dvou manželů na začátku jejich společného života. Nešlo ovšem o konfrontaci celého jejich jazykového úzu, nýbrž jen o srovnání některých rozdílů, které vyplynuly na základě jejich vzájemného pozorování ve spontánní jazykové komunikaci. Těchto rozdílů je jistě ještě více zvláště v pasívní slovní zásobě (zajímavé by byly rozdíly v užívání cizích slov), i když samozřejmě shody převládají. Jazykové rozdíly jsou dány především místním a sociálním původem obou uživatelů, méně již vzděláním. Výsledky, ke kterým jsme dospěli, by měly být srovnány po určitém časovém odstupu (20 let) se stavem jazyka u stejných uživatelů.


[1] Za spolupráci děkuji své manželce Ireně.

[2] Srov. u nás nejnověji J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972; Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974 (tam další literatura s. 11—22). Významné jsou práce na Českém jazykovém atlase (dále jen ČJA), srov. S. Utěšený, Městská mluva v ČJA, NŘ 57, 1974, s. 94—100; A. Rubín, K ukončení výzkumu tradičních nářečí pro ČJA, NŘ 56, 1973, s. 35n.

[3] Je např. zajímavé, že Fr. Palacký doma mluvil pouze německy.

[4] Tento teritoriální rozdíl potvrzuje i atlasová mapa č. 562 s heslem prostovlasý v ČJA, která mimo jiné uvádí, že na střední Moravě má výraz prostovlasý i význam „s holou hlavou“. Za upozornění děkuji dr. S. Utěšenému.

[5] Sb. Čeština všední i nevšední, Praha 1972 potvrzuje diference ostružiny—medvědice (s. 134) a ježky—čumbrky (s. 145) jako diference mezi Nymburskem a Příbramskem. V. Machek v knize Česká a slovenská jména rostlin, Praha 1954 na s. 255 zaznamenává výraz čumbrt u Poděbrad. Vyšel přitom zřejmě z archívu lidového jazyka v dialektologickém odděl. Ústavu pro jazyk český v Praze (dále jen ALJ), kde je odkaz na V. Kosíka, Slovník lidových názvů rostlin, 1941.

[6] Výraz shánčlivý zaznamenává i ALJ z Dobříše a Žebráku. SSJČ uvádí jako základní tvar shánivý, řidč. shánlivý, výraz shánčlivý neuvádí.

[7] Srov. šíře J. Chloupek, O sociální a územní rozrůzněnosti češtiny, NŘ 52, 1969, s. 141—153. Dále sb. Aspekte der Sociolinguistik (vyd. W. Klein a D. Wunderlich), Frankfurt/M., 1971.

[8] Podrobněji se problematikou mluvy mládeže (to je ovšem užší pojem než pojem jazyk mládeže) zabýval S. Utěšený v čl. Několik slovníkových a slovotvorných inovací v mluvě severomoravské mládeže, NŘ 57, 1974, s. 8—13. K termínu mluva srov. již V. Křístek, Ostravská hornická mluva, Praha 1956.

[9] Některé ovšem už zanikly, jako např. tzv. onkání. Srov. J. Jelínek — V. Styblík, Čtení o českém jazyku, Praha 1971, s. 250n.

[10] Srov. J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, Praha 1955, s. 25 a 32.

[11] K dnešní situaci na Příbramsku srov. J. Jančáková, Jihozápadočeské prvky na jihovýchodním Příbramsku, NŘ 49, 1966 s. 140.

[12] A. Frinta v knize Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky „v“ ve slovanštině (s ukázkou jazykového zeměpisu), Praha 1916 na s. 23 uvádí na základě dotazníkové akce z r. 1913, že (u) místo spisovného „v“ „se původně vyslovovalo i na Nymbursku, o tom svědčí V. Kostomlaty a za Labem ležící Kovanice s Chvalovicemi… Mimo to mám dosvědčeno z Píst (p. p. Sadská), že se tam ‚před léty tak mluvilo, ale škola a noviny to odstranily‘“.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 3, pp. 119-127

Previous Marie Krčmová: Jazyk mládeže na Moravě

Next Ladislav Nebeský: O jednom jevu na pomezí lingvistiky a informatiky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1